SLOVENSKU.

Adolf Heyduk

SLOVENSKU. I.
Do země pohádkových krás i žalů, kde žasne hned, hned pláčem rudne hled, jež stulená je v klíně horských valů, rád jako bratr bych vás družně veď a ukázal vám hory, lesy, nivy a plesa křišťálná a různé divy, jež v lásce odvěké zde ukryl Bůh, než bratrům vzal je cizí dobrodruh a jako zvykem divých Asiatů, jim vládne po způsobu lítých katů. Tam hleďte výš, kde klade závoj zlatý v úsměvu ladném slunce na Karpaty! Již s jasným zrakem ples těch mořských očí vod křišťál štědře spouští do úbočí, by orným polím uštědřily vláhy, jimž prchá jaro tady, žel, tak záhy 12 a na hliněnou půdu temné chyše mráz pohněvaný od severu dýše! A přec když zima tady zavévodí, Bůh s útěchou zde k milým lidem chodí, jim na hruď ruku klade, učí zpěvu, by měli náhradu běd pro úlevu. Tu všude z chyší písně zahlaholí – – –. Což teprv lid kdy zavýská si v poli! Své opouští pak slamou kryté stánky, by zpěvně pohovořil se skřivánky a dívky, v zimě doma popelkou, jdou v pole zavýskat si s křepelkou, a junák, nežli stoupne ku pluhu, si pérko svíjí z květů na luhu. Jak prostičký, leč přemilý tu lid! Jak pohostinný, přímý bez úskoku; na vlídném líci důvěrný dlí klid a důmyslná hloubka v jasném oku! Své srdce dělí v lásce s chudším bratem a věrně ukrývá jej v srdci zlatém. Co ondy měl, čím před světem se chlubil, vše divokrutý vzal mu nájezdník, on jeho děti, jeho statky zhubil a v nejtajnější horské skrýše vnik’; on jeho švarný osvojil si šat a popletené navěsil naň cetky, z vin jeho spěchal divě bursovat, pak rozpínal své opeřené letky 13 a rval a kloval vše, co v odpor bylo, až staré blaho krev zde vycedilo! Vše, hory, kotliny i strmé stráně a rozvlaky a nízké kopčiny jsou z všemohoucí štědré ruky Páně slovenské darem drahé otčiny; ba lidský život náš je věru krátký, by veškeré ty krásy okem stih’: Jdeš jako v snách z pohádky do pohádky a všude tlum krás ladně peřestých! Tu hory jako věčné hradby stojí, tu řeka jde jak živý zlata zdroj, tu cudné dívky v utěšeném kroji, tu děti, jako zlatých včelek roj. Ó země netušených krás a vnad, již pilnost přeměnila ze skal v sad, v němž všecko utěšeně, svěže bují, proč také bouře tebe stále rují? Proč ustavičně dlouhé po roky máš týrána být vášní otroky? – Ó, slovenský ty v horách skrytý ráji, v němž horské říčky na varhany hrají a horské kmeny, pološeptem, v taji své vonné modlitby výš vysílají! Vše krásno zde, co štědrou matky rukou máť příroda sem snesla v hojný dar: Hruď lidská s písní dumně sladkozvukou, jas nebes s kouzlem zkvétajících jar, 14 ty horské nivy plné vonných květů a žvatlajících bystřin hbitá směs, ptač zpívající čilém na poletu hned z lesa v luh, hned z luhu v bujný les, ty věkovité převelebné hory, jež bílé hlavy tyčí do oblak a modlí se jak němých mnichů sbory, až černé kápí na ně hodí mrak, ten krásný lid, jak kmeny vzrostlých buků, jež za pohody pěstil bděle čas, a jemuž nikdo v světě nedal ruku, ač ondy pro něho i mřel, všem v žas! Ten lid, jenž bez lsti jest prost všeho klamu a jako ptáče v hnízdě důvěřiv, jež dravci hadu samo vlétá v tlamu, když lstivě úlisným mu okem kýv’; ty ladné ženy plných, svěžích svalů, jež v orbě samy horský táhnou pluh, když v staré bídy ustavičném žalu jich prosby nijak nechce slyšet Bůh; ta skvostná jezera a snivá plesa, jež plna obrazův a temných snův Bůh jako safírový klenot vsadil do obrovitých horských prstenův, ty něžné duše krásných útlých dětí, jimž z oblé tváře svítá nebes zář, a jež chce mocí vláčet do prokletí práv lidských snědý loupežník a žhář, a všecko, všecko v soulad-li to shrnem, jest nepřátelům v očích ostrým trnem! 15 Ó Slovensko! Ty krásný skvoste boží, kdo na tvém klíně hlavu k spánku složí, sní o ráji; vše samý je tu květ: Jsouť růže dívčí ústa; každý ret pln líbezných je pohádek a písní, jež milé duše v drobných síňkách vysní, když odpočít jim těžké po únavě, a jimiž kvésti každé přáno hlavě. Zpěv všude ozývá se na salaši i na pastvě, kde volné vánky dují, kde chlapci, stádce-li jim vlci plaší, je zahubí a búčky přeskakují, a otáčíce sekeřicí svojí vždy k obraně jsou hotovi a k boji, skrz horské kdyby chránící je mlází se na ně náhle shlukli noční vrazi a uloupit jim chtěli osoh*) pole. Vždy pohostinnost dlí při jejich stole a odhodlaná síla mužně brání těch dobrých chatek kol trenčanských strání, v nichž zbožný lid, než přes práh šine nohu, vždy důvěřivě obrací se k Bohu. A přec ten Bůh jich nedbá v nebezpečí, když chtí mu zpívat otců rodnou řečí, a dnem i nocí modlitbou mu vděčí; on nechává je vraždit mečem vrahů pln lhostejnosti na kostelním prahu ––– *) prospěch 16 a nechává jich matkám loupit děti; nic, nikdy na jich prosby neodvětí! Proč, Bože mocný, přes tisíc už let ten dobrý lid má zlobou býti klet? Proč trnitou jsi vykázal mu dráhu, proč krví svou má barvit vlny Váhu? Proč zmírat má v slz ustavičném ronu na krásných březích Kysúce a Hronu? Proč žít a trpěti má bez ustání, jak drobná ptač od orlů na Kriváni? Proč pod prostými krovy rodných chat žít nemůže, proč má jen umírat? Proč nelítostně po tak dlouhé časy růst necháváš jich polím drobné klasy a velké, hojné jejich týrateli, jenž jako otrokům jim pyšně velí, a jejichž dětem jazyk z hrdla trhá a krví jejich duší hříšně mrhá? Proč dáváš rváti jejich sadů sněti a odcizovat jejich krásné děti? Což síla Tvá těch lític nedosáhá? Zda nemá plakati tu Slovač drahá, když vlastní zemí bloudí jako cizí a zří, jak všecko, svým co měla, mizí, jak tygři půdu její spárem ryjí a z krve její živí se a tyjí? Ó vyloupená skříně skvostných krás, kdy objevíš se světu šťastnou zas, 17 kdy objevíš se vítěznou a volnou, kdy spojíme svou v radost obapolnou, v mohutný chorál vítězství a síly, kdy budem zas, co za Jiskry jsme byli, kdy ostré zbraně odpočinou v klíně, jak po vítězství Matúš na Trenčíně? Kdy hrdě velet budeš pekla káni, kdy běsnost zavoláš k odpovídání, kdy rozsoudíš už nad vším zlem, jež páše, a vrahům řekneš: Dost! Ta zem je naše? Ó vzněť už, země má, svou duše vatru a hlasně zavolej: Stůj bratr k bratru, stav k Slovanu se člověk k člověku, jak v lůně tvém dřív bylo od věků! Ó matko Slávo, kdy že zavoláš: „Pojď, Slováče, vždyť drahý syn jsi náš, pojď, s dětmi druhými se v jedno sluč a v půdě otců znova rosti, puč, květ vydej už a sladký práce plod, pojď, v jeden kmen se sluč a v jeden rod a v srdce jediné, jež vroucně buší a v jednu myšlenku a v jednu duši, vždyť matce Slávě po Tobě se stýská a volá Tě. Hle, na Tatrách se blýská!“ 18 II.

Motto : Zora puca, bit če dana!

Preradovič.

Na Bílé Hoře zdeptala nás zášť, smrt zrubané nás potopila v krvi a vrhla na nás hanby černý plášť, svět stáhl pohrdavě svoje brvy, krutost nás hnala hrůz svých do propasti a vrazi práva žili z darů vlasti, již k loupežím svým poutali a víží – teď zoře svítá, bílý den se blíží! Slyš, z dálné dálky slyšet mocný hlas, jenž těchou zalétá k nám ze zámoří: Vzmuž vlasti se! Bdi, budiž volna zas! Bůh svobody v čas mocné divy tvoří, on s právy přichází a pouta láme, nuž, my mu srdce, duše podáváme, vrah nepřítel nás víc už neponíží, teď zora vychází a den se blíží! Bud volným, lide, ve své vlastní říši, buď volným sám a s Tebou Slovák brat, jenž úpěl zpívaje si v horské tiši a jejž duch pravdy nedá utýrat; svou vlast si braň a miluj rodný lid, dbej půdy své a pěstuj mír i klid a miluj ty, kdo s nebe na vlast shlíží; jest zora zde a štěstí tvé se blíží! 19 Nuž vpřed, zrak výš a ruce na zástavu, ten svobody a práva drahý skvost, zas budeš volným jedincem – i v davu ať hostitel to už, neb družný host. Tak věrně vytrváme, v lásce boží, a nesvornosti vypleníme hloží, jak káže Svoboda a pravá ctnost – s tím v Bohu vytrváme na věčnost! III. III.
Hleď, Bože, na Svůj pod Tatrami lid, jejž stálá křivda moří, stálý strach; jenž neví, co je úleva, co klid, jejž stíhá bezpráví a hubí vrah, an za pána se jemu zpupně staví a děti jeho stíhá, rve a dáví! Hleď, Pane vznešený, patř na ty kraje, kde bezpráví a živá bída zraje, kde vládne nenávist, zášť kosí luh, kde místo koní ženy vlekou pluh a z klasů polí jejich pýcha hýří, kde hladem hynou práva bohatýři, kde v příšery se kupí černé mraky; hleď s útrpností na nás, na Slováky! – 20 Ó, Tvůrce, viz, kde záštity už není, kde trýzní umírají pokolení, jež vzdělala ty nivy a ta pole, jež lesy osázela skály holé, jež tarasila bystřin divé toky a byla zde už před tisíci roky, než do jich domků útulných a chat se zbraní dobyl běsný Asiat a tiché lidi zahubil a pobil... Ó, Bože, viz, co spáchal vše a zrobil! Co spáchal na těch, kteří v dobách zlých hráz, hradby stavěli mu z dětí svých a mužně chránily jej svými těly, když rod mu mocí vyhubiti chtěli, jak zvykem všude jim je, kde se zjeví, – teď vraždí nás; což duch Tvůj o tom neví, což klamán jsi a netušíš to ani? Ó, nebes vládče, otče, smilování! – Nevíš, že potomci jsou lidí těch, již, mužnost v srdcích, jarost na křídlech, už tenkrát obránili svého práva, když Jiskra vojvůdcem byl Ladislava a orlí křídla připial k jeho slávě, když seřadil se mlčky k boji na Oravě? A časy mlčky hynou, nové běží, hleď, světům vzdělaným se vlasy ježí, jak zbíjeni jsou asiatskou sběří; 21 ó hleď! kdo neviděl, ten neuvěří a myslí jen, než pravda činy pozná, že bajka to jen ukrutná a hrozná, co ukrutník a sveřepec tam páše a všecko, všecko vraždí, co je naše! Když lid náš spěchá, by se modlil k Bohu, tu jako stádo běsů děsných rohů štve na lid nepřítel své služné dráby a bije je, jim s těla trhá háby a bodá, v smíchu v děti střílí, píchá a nedbá, týrá, pokud dítě dýchá, až usne navždy na své půdě rodné, a pak je ještě vztekle v ústa bodne, zkad proudily se dříve sladké zpěvy! Ó, viz ty hrůzy, Pane, viz ty zjevy! Vrah nezná soucitu, ni smilování a vraždí vše, kdo odkaz otců brání: Tu sladkou řeč, jež dálné kraje zlatí, již proto vyhubit chtí běsní kati, by vládli v domnění své mysli kletém, že mohli by snad vládnout celým světem! Ó, Pane převznešený, viz, ó viz, jak stále více šíří se ten hnis, jenž mozky zpupných sveřepců těch plní! Viz, krev Tvých dětí po městech se vlní i po nivách a všude k nebi křičí; ó zastav divou saň, jež běsně řičí a na bezbranné odvážně se vrhá 22 a matky, děti sápe, muže trhá; už hbitě laso vrhni ruče na ni, lid tichý, ubohý se darmo brání, vždy povalen je – vrah se jenom směje – kdo pomůže, Bůh náš-li nepřispěje? Když přijdem světit svoje klidné chrámy, své ozbrojené vysílají chámy, již běsné neplechy a vraždy tropí, již kostel vřelou lidskou krví kropí; – na místě kadidla jim zápach prachu, na místě zpěvu zní kol křiky strachu a chrapot vražděných a sirot lkání a bledou tvář zakrývá smilování před hrůzou babylonské neplechy – a nikde pomoci a útěchy! Prosáklá krví otecká je půda, krev našich dětí je to, našich žen, té plná každá brázda, každá hrúda; zpěv našich žen se změnil v pláč a sten; křik bolesti výš k nebi volá z prsti, kde rozpoutal se asiatský hněv; kdo stisknou takou hroudu ve své hrsti, těm z ní se prýští mučednická krev! Spěš, Tvůrce, spěš chrám zbořit lotří pýchy; juž vyvršeny jsou jich běsné hříchy a z dětí těch, již za Tě život dali, juž vyhnanci a žebráci se stali, 23 a není útěchy ni záštity, ó spěš, pomoci můžeš jenom Ty! Ó nedej ubližovat svému lidu, ne po sveřepců zákonu je suď, leč po Kristu, jejž On všem vepsal v hruď, jenž k právu vede, k lásce všech a klidu; jenž stejně odplácí a stejně tresce, a jejž vrah popírá a poznat nechce, Ó, svaž ty ruce, které bratra bijí, a zažeň vlky, na lidskost již vyjí! Ó, nedej vraždit zotročilých těla, a pokoř saň, jež vrahům v ňadra vjela a slávské děti napadá a kouše! Zab vzteklé vlky v bílých ovcí rouše, již na důvěrné vrhají se stádce; vždyť nejvyšší jsi Pán a světa vládce! Ó, vezmi utýrané na milost a zakřikni roj zběsilců: Už dost! Jsi králem ubohých těch jako náš, jsi mstitel vrahů, jařmených jsi stráž, Tvým zvolencem je dřív ten horal chudý, než magnát mstný, jenž kabát nosí rudý! Vždyť když nás odboj asiatský ranil, jen horal ten nás se svým rodem bránil, On hvězdou byl, když čas všem hrozil mrakem. Náš vděk a láska buďte se Slovákem, jejž nechce bránit povinně ni Řím. Jeť v zemi Slovák prvním synem Tvým, 24 v něm není úskoku a není zrady, a poslední z nich je nám nad Arpády! Meč práva každému ať hlavu srazí, kdo nejvěrnější rod tvůj drze kazí. Zda u trůnu jej vezmeš na milost? „Pryč, sveřeposti divoká, už dost, nechť pomstou zběsilou jsi k vraždám hnán, dost! Bůh jsem tvůj, tvůj vládce a tvůj Pán!“ – 25

Básně v knize Slovensku (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 55):