SATYRY
V PLZNI
NÁKL. J. HOUSERA, KNIHKUPECTVÍ A NAKLADATELSTVÍ
1903
[3]
VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA
[4]
JÁ
Mohutný, složitý, ponurý zjev
zapadl v poušť lidské hroudy,
tisícem ran se mu vylévá krev
plnými proudy,
bouří a hřímá a ďasem se směje,
zas lidskou píseň si tesklivě pěje,
od věků na věky zmírá,
kalné si slzy stírá
na srsti vlčí.
Teď zoufale k nebi zavolá
a ticho dokola
mlčí.
A tak ti umírám, vedený na jatka,
básník tvůj jediný, otčino přesladká,
veliký, grandiosní.
Píseň má doznívá, dozní.
Bouřím tvé svědomí v slzách i smíchu,
budím tvou zaspalou, zmáčknutou pýchu,
jak lupič z řemesla za nízkým křovím
[5]
směju se blbečkům ideovým,
střílím tvé zajíce s gesty lvími,
kramáře citu s kapsami otevřenými,
lichváře, již dobře uloží hřivnu,
zbubřelé proroky duševní, světské,
prohnilé příšery vlastenecké.
Ty jedny střílím a na druhé plivnu.
Stmívá se v Čechách a čas je tak zoufale pozdní.
Píseň má doznívá, dozní.
Řine se lidu krev. A vztekle syčím,
divoké bezpráví k nebesům křičím,
a národ bohužel živý
zbaběle civí.
Řine se krev má, ó bolesti, muč!
Aspoň mít otroky, ti mají žluč
a v strachu před smrtí brání se hrozní.
má doznívá, dozní.
Tak prostřed pouště měl jsem divný sen
a ani nevím proč. Já viděl den,
kdy slunce rozsvítí, kdy sladké české slovo
královstvím českým se rozplesá,
kdy srdce pána i srdce chuďasovo
jásavě udeří v nebesa,
národ hrdý, sebe vědomý
skrčenost a úzkost přelomí,
6
kdy paží svalnatou soka smete,
široce zazelená, zkvete
mohutný, silný český kmen.
Byl to jen sen.
Matěji Broučku, slyš, mě na světě nohy zebou.
Až poletíš podruhé na měsíc,
ó vem mě ssebou!
O, Musy, slyšte můj hluboký žal,
kvilte mou písní jemnou,
na vašem klínu rád bych si zaplakal,
vezměte šátečky a plačte se mnou!
Zde ležím řetězy svázaný
já básník bohem mazaný,
v jehož je krvi vesmíru žilobití,
pod jehož křídloma hvězdy se třpytí,
jediný, veliký, grandiosní.
Píseň má doznívá, dozní.
Dušičky rozmilé, které tu střílím!
Obrové národa železní, dutí!
Prosím za prominutí,
já šílím.
Jak letím oblohou, divoký trysk,
otěže ohnivých ořů jsem tisk’
v místo, kde člověk prý srdce mívá,
a náhle ostře se cosi tam vrývá,
7
otěže vypadnou, zmátne to vozku,
něco se zastaví, něco se šine,
něco se zlámalo v mozku,
spadl jsem v poušť a krev se řine.
Doznívá píseň a hyne.
8
MEMORANDUM
Slovutný pane!
Tohoto leta
došly mne zprávy na konec světa
z milených, vzdálených Čech,
že národ český, hodný a hezký
a zvláště Praha, zlatá a drahá,
ráda by vítala ve svých mne zdech.
Vy dobře víte, jsem zdvořilý duch,
odmítnout národ, chraniž mě bůh!
avšak to zbožné a vroucí přání
přišlo tak pojednou, z nenadání
jak rána z děla v líbezný sen,
že já i Ela, dvůr i dámy jeho,
zvlášť Černý čert, ministr pokladu válečného,
v zmatek je uveden.
Tož prosím slavnou redakci Revue
národu zdělit, co ještě neví,
(že jsme v oposici proti nebi,
že máme úvěru zapotřebí),
diskretně ovšem, pak dík můj vřelý,
[9]
že na mne dosud nezapomněli,
na konec dobrých několik slov,
jež svému národu dává
rozvážná, věhlasná hlava,
král a filosof.
Srdce mé rozplývá touhou sladkou
proliti slzu zas jednou
na zem tu krásnou a bědnou,
jež je mi matkou.
Eliška má též, má královská paní,
ráda by slzičku prolila na ni,
než nyní nelze nám, jaká to nehoda,
až jaká bude tu v pekle úroda.
Zatím sny se opíjíme,
o příchodu našem sníme:
Sedm set vybraných, páni i dámy,
komonstva našeho pojede s námi,
panny, hvězd výkvět, na mou duši,
šohaji ostří, jak se sluší,
velební starci, matrony naší raçy,
nu zkrátka elita pekelné chasy.
U Domažlic nechť, kde vrchové věční,
na uvítanou nám váš Herold řeční,
nechť na všech stanicích jak valná řeka
s hudbou a hymnami národ nás čeká,
10
do Prahy se sjeďte bez okolku
deputace vlasteneckých spolků.
Vyzdobeno budiž město skvěle
čekající příchod spasitele,
na nádraží Františkovo zváni
šlechta, purkmistr a radní páni,
pavilony, slávobrány, tribuny,
věnce, stuhy barev komuny,
granátníci, civilistů tém,
každý spolek pěkně s praporem,
špalír zdobný, jásot, vivat, sláva,
s oken každé nemluvně ať mává!
Za špalírem plebs a nižší láj.
Musea poblíž v cilindrech Máj
s Herrmannem v čele se potí,
adepti mus a sansculotti,
Lumír i Praha, redakce Zvonu
v požáru blýskavých lampiónů,
vedle, v čelech olympický klid,
Akademie všech tříd,
Masaryk níže, lidová strana,
pastoři, Židé, ctitelé Krista Pána,
analytici, řezníci, hokynáři,
malíři, hlavy umělecké,
studentstvo rudé i vlastenecké,
svíčkové babky s čísly a snáři;
s bílou kravatou a černou bradou
Arne vede generaci mladou,
11
renaissanční, životnou a zdravou.
V sokolských košil rudé záplavě
na Václavském hlava na hlavě,
národ zdá se jedinou být hlavou.
Dole se míhají třpytivým zlatem
duchovní ornáty v nadšení svatém –
– – –
Žel, slavná redakce, že to již není,
zatím jen naděje, illuse, snění.
Opravdu, věřte mi, tuze se těšíme
na rok druhý
a na to konto již děláme dluhy.
Můj dvorní krejčí, Rarachův svak,
šije mi už z pravých pekelných chlupů
dle došlých vzorků nejlepší frak.
Ministr Černý shání teď nedoplaty
královně Elišce na nové šaty,
dvorní dámy koňské žíně
upravují na vlasy,
komonstvu jsme objednali
z brusu nové ocasy. –
Národe můj, věrný domu mému!
Obětí se rod můj neleká,
k mému srdci viň se ohnivému,
jež ti pozdrav nese zdaleka!
Tys byl vždy má chlouba, moje sláva,
srážels bleskem jařma okovy,
12
přísaháme věrně na tvá práva,
jež jsme ztvrditi ti hotovi.
Pamatuj: až do těch hrdel, statků!
Zatím hlídej dobře každou zlatku.
Pamatuj: král přijde ke trůnu.
Zatím hlídej dobře korunu!
13
POSTRACH MEZI NÁRODEM
Straší nás pan Krejčí, straší,
že budou básničky dražší.
Považte, deset let mladí
nadarmo v národě řádí.
Na prázdné slámě své síly
nadobro vymlátili.
Ženu nám líčí jak fenu,
ni jeden nedostal cenu.
A národ ubohý neví
o škůdcích v Moderní revui.
O jedech, kalu a smetí,
jež kazí nám naše děti.
My totiž starého světa
nečteme nic už leta!
[14]
Snad by nám též hlavy spletli,
kdybychom je taky četli.
Dekadentské ty kaše
nesmí číst mládež naše!
Hrůza, kam děly se časy
zdravé a životní raçy?
Kde české plémě je čisté?
Kam to jen povede, Kriste?
Staří (zvěst národem letí)
nestačí vyráběti.
A národ ubohý neví
o prázdnu těch našich revuí.
V Lumíru, Zvonu i Máji
slavíci vymírají.
Kde kdo je, na Parnas vzhůru!
Třeba nám básní hned fůru.
Nemáme továren, běda,
Krejčí nám talentů nedá.
Ještě tak že máme k snědku
několik nemluvňat, zmetků!
15
Ještě že máme tři péra,
Klášterka, Kvapila, Theera!
Ty dáme mládeži naší!
Básně však přec budou dražší.
16
BALLADA
O KŘÍŽI JANA NERUDY
Dvanáctou věž odříkává.
Za mrtvým mrtvý z hrobu vstává.
Přítel se s přítelem zastaví,
způsobně ptá se na zdraví,
zda se to lehce kostem hoví,
novinky, klepy druh druhu poví,
o politice, jak se svět mění,
živa-li žena, zda se muž žení,
hodny-li dětičky zemřelých dětí –
hloučky se ztrácejí, ke chrámu letí,
kde čte latinsky (nebe tak vyje
a pak náš hřbitov hostí
dušičky obojí národnosti)
nejstarší probošt litanie.
Jedna se duše pěkně bílá
z kostela potají vytratila,
vskočila na zeď hřbitovní.
[17]
Vyšvihl se s druhé strany
čertík pestře malovaný,
usedl na zeď vedle ní.
– Pozdrav tě peklo, Nerudo milý!
– Salve! Nu, kterak jsme pořídili?
– Špatně, hochu. Nejde to tak lehce.
Starý o tom ani slyšet nechce.
– K čertu! To bych k nebi patřil radši!
Kdybys věděl, jak ten kříž mě tlačí!
– Věc to kompromissu. Náhoda.
Dali ti ho jménem národa.
– První noc chtěl jsem ho rozmetat.
Národních slz mně líto bylo
i zlata, jež by se vyhodilo
na nový, podobný, těžší snad.
– A žíti v souladu s nebesy
i Neruda časem zvykne si.
– Zvykám – dlouhá chvíle mi je –
už i na ty litanie.
– Což národ, už tě nebaví?
18
– Kupčíci citu nepraví!
Stačí mi za rok jednou se ptát.
– Oheň na ně! Nemám jich též rád.
Proč sis – snadže v jubilejním čase?
na svůj křížek vzpomněl zase?
– Směšná historie, u všech ďasů!
Víš, že hosti na svém hrobě mívám.
Ondy v podvečer ti právě zívám,
přijde hoch, má pannu kolem pasu,
stanou. Pěkná! Jak se cudně rděla!
Náhle, považ, křížky na rov dělá
a dí: Za mládence poctivého,
za hříchy, za blaho duše jeho,
za konečné jeho vykoupení
obětujem devět políbení.
– Hm, to odpustit moh‘ pánbůh milý!
– Devětkrát se spolu políbili
na mou spásu. Potom řek' jí hoch
(českým básníkem je, verše smolí,
dal mi navštívenku, sluje Holý):
„Tenhle Neruda je neznaboh!
Má tu kříž! Toť nejkrásnější vtip,
jejž po smrti učiniti moh';
zaleskne se, bodne, pravý šíp!“
19
– Proto tedy? Vtip to staré mince!
Nechme kříže. Výhodně tě kryje
na tvém hrobě jeho ironie.
Přijde bratr Heine po hodince?
– Ano – – –
20
ŘEČ VOLEBNÍHO KANDIDÁTA
PANA SAMSONA HLAVÁČKA
Velectění! Slavné shromáždění!
Sešli jsme se k volné diskussi
v době kritické a plné vření,
provázené vřavou, rámusy,
při nichž prchá rozum, vášně rostou
jako bouří říční kaskády.
Dovolte, bych řečí jasnou, prostou
osvětlil vám svoje zásady.
Předně: Čech jsem věrný, skálopevný,
srdce moje bije po česky,
tvrdit opak, úklad byl by zjevný,
úklad nepřátel mých nehezký.
Jako Čech vždy hájím státní právo,
proti stát je vlasti políček,
dnešním poměrům však není zdrávo,
[21]
jak už dobře řekl Havlíček,
chtít jen těch pár historických vašlat,
na vše na ostatní kašlat.
A nechť protivník mě v listech zbije,
slavně hlásám, velectění páni,
takovéto práva pojímání
je jen historická utopie.
My chcem rozum, a ne násilí,
práci chcem, jak díla svědčí plodná,
dobré símě jen my zasili,
my jsme strana poctivá a hodná.
My dřem za jiné, my, páni zlatí,
my a sociální demokrati.
Bůh nám pomoz, i my ctíme krále,
máme naději, že – a tak dále.
Havlíček náš, to byl politik,
jak jsme jinde vyložili sytě,
on je naše politické dítě,
vlastně otec, věčný buď mu dík!
Jestli Palacký byl hlavou naší,
Havlíček byl pravou rukou všech;
a teď změřte politickou kaši,
v níž se brodí nyní mladočech.
My být ve Vídni, jsme všech pout prosti,
volný bude každé matky syn;
drobečků již máme do sytosti,
u všech čertů, chceme jednou čin!
22
Slavné shromáždění! Láska čistá
k Bohu, k lidem, toť můj cíl, má zář.
Ano, pánové, jsem realista
a ne radikál neb pokrokář;
můj štít je barvy krásně křídové,
jsem stranník české strany lidové.
Jsem Čech Hlaváček, tu stojím živý,
hotov proti Němcům k prudkým ránám,
ovšem spíše radši snášenlivý,
zvláště vzhledem k pokrokovým stranám.
Stejně smýšlejících rostou řady,
už je nás pět tuctů dohromady.
Herben je můj známý, s Drtinou si tykám,
Jeho Excelence přítel můj, jak říkám,
Masaryk, ten v radu nakrátce
v polenské mě brával otázce.
Jsme, pánové, hrdi na svou práci.
My, jak Flajšhans, nepřítel náš, praví,
stvořili jsme novou generaci,
máme v Čechách první program zdravý.
Nulla od nully – – My, jaký div!
Vážnost stoupá, netřeba již nutit.
Mozky, jež jsme zpracovali dřív,
nedají se již teď zbalamutit.
Dokážu vám bodem od bodu,
že jsme plni humanismu, zdraví,
23
vynalezli novou methodu,
jak se rozsvěcují Čechům hlavy.
Dějin duch, k nám od pravěků most,
našim sosákům již zjasnil zjista
celou historickou spojitost:
Přemysl byl první realista.
Narodil se velký Cyril z něho,
Cyril zplodil Karla, Karel Husa,
Hus pak Jiříka a Chelčického,
Chelčický zplodil Comeniusa.
Z něho Dobrovský měl Havlíčka,
tomu Neruda zas otče říká,
všichni spolem byli matička
pana Vlastimila Masaryka.
Pánové! My z vůle vyšších sfer
dali jsme i poesii směr:
Jako hvězda svítí veliká
postať genia a cynika,
jehož znají valné tisíce
černých bratří v horké Africe,
živ buď Machar, cikán, negr černý,
a přec vlasti české rodák věrný!
Pánové! To cítíme, to bolí,
že jsme slábi v hospodářském poli.
Naše strana, znajíc lidu bídu,
koketujíc správně s „Právem Lidu“,
24
potlačuje šovinismu pych,
v kontaktu je úzkém s vůdci Židů,
majíc ostrý hospodářský čich.
– – –
– – –
– – –
25
NA NÁRODA ROLI DĚDIČNÉ
TROUBY MOHOU BÝTI
ROZLIČNÉ
„ČAS“
Synu, praktický buď každou chvíli,
přispěj na denník, to vede k cíli.
Uznej, co se týče Hilsnera,
že je to jen česká pověra.
Masaryka cti a Pána Krista.
Česky mysli, česky pij a jez.
Na sebe nic nikdy nepověz.
Bůh Otec byl první realista.
„PRÁVO LIDU“
Soudruzi! Sbírejte! Pilně ku práci!
Právo nám! Ať zhynou měšťáci!
My jsme strana hodná, chceme po zákoně,
náboženství lásky, my hoříme pro ně,
strana nejlepší jsme, státu půl,
kdo je proti straně, ten je vůl.
[26]
„NÁRODNÍ LISTY“
Národe, je Vídeň proti nám.
Však my zvítězíme v bouřném šiku!!
Z vyšších kruhů se však dovídám,
že lze čekat obrat v okamžiku.
Schvalujeme mírnou politiku.
Žižka s námi, ať tak, či tak! K práci!
Naši poslanci jsou kabrňáci.
„KATOLICKÉ LISTY“
V Knížecím Biskupském Paláci
dávala včera Jeho Milost trachtaci.
Podle toho s jistotou lze říci,
že jsou Češi dobří katolíci.
Z toho plyne dále,
ctěme Boha, Vlast a Krále.
Dejte halíř! Nebe bude s váma!
Ah ten Iška! Ah ta panímáma!
„RADIKÁLNÍ LISTY“
Vzhůru, Češi, Blaník čeká stále!
Zvolte nás! My dobudeme krále!
„SAMOSTATNOST“
Buď mravně silen, český člověče!
Jen mravností se stát nám upeče!
27
„ČESKÁ DEMOKRACIE“
Bratří! My sic nevíme, co chceme,
ale nešť! Jen když pořádně řveme,
pán Bůh dá, přec něco dobudeme.
„NÁRODNÍ POLITIKA“
Nejroztomilejší čtenáři,
kéž se národ nikdy nesváří,
zvítěziti musí strana každá.
Ve Lhotě se stala děsná vražda!
V Brně poprava!! Už jsi to slyšel??
Zítra vyjde tři sta tisíc čísel!!!
„PLZEŇSKÉ LISTY“
Pivo v nás, voda z nás,
voda teče.
Jen když nám pivovár
neuteče!
28
JAN NEP. ŠVERINA RYTÍŘ ZE
ŠVERINBURKA
SEDĚNÍM NA NOVÉ ZEMI
Daleko kdesi, daleko za mořem
bohumilý národ žije,
mlékem a strdí oplývá Nová Zem,
slavného císařství provincie;
stáda se pasou na hebké nivě,
v křovinách slavíci zpívají snivě,
za pluhem rolník jde vesele,
za dívkou mládenec nesměle,
v sadě stkví se z jara květ,
zemský ráj to na pohled,
kyprá země ve své síle
plémě rodí ušlechtilé,
krásné a poddajné mezky.
Můj bože, jak je tu hezky,
jaké ticho, rozkoš, slast,
rytíře Šveriny milená vlast.
[29]
Pan rytíř Šverina stařec je bílý,
okrouhlé tváře, ještě pln síly,
na rtech vždy sladký smích.
Na venku žije na statcích svých,
král mu jich požehnal hojně jistě.
Hlavu i srdce má na pravém místě:
má srdce ve své pravici,
říkají jeho dělníci;
v pravici jeho celá hlava,
říkají faráři, správci a písaři.
Co božího, to Bohu dává,
co císařovo, císaři.
Rod jeho prastarý na Nové Zemi,
slavený stoletími všemi;
v čítankách dětských o tom se píše,
jak byl rod povždy sloupem říše,
v kolika bitvách pro krále zmíral,
v kolika sněmích berně sbíral,
kolikrát rod pánů ze Šverinburka.
přemohl udatně samého Turka!
Nu a že dva tři rebeli
pod rukou katovou zemřeli,
jeden že opustit musil zem,
jiný že válčil s papežem:
snadno se z paměti ztrácí
a závist to zvětšila bledá –
ostatně zjevy ty moderní věda
prohlásit musí za degeneraci.
30
Šverinburská krev, ta pravá,
vždy byla neúhonná, zdravá,
v tísni i slávě, v každém okamžiku
zůstala věrnou panovníku.
Nynější pán, Jan Nepomuk,
starého Šveriny potomek jediný,
byl malým geniem už jako kluk.
Proto mu otec povolal chorý
do zámku učené profesory,
kteří mu do mozku v ladné shodě
darmo se snažili moudrost vlít,
aby kdys důstojným mohl být
representantem v rodě.
Brzy pro správcovic pěknou dceru
nastoupil vojenskou karieru,
bojoval na jihu, raněn se vrátil,
pestrým žitím v residenci
dlouhých dvou let čas si krátil;
kavalír umění podporoval:
k mimice zvláštní náklonnost choval,
chován jsa v náručí jejích žen,
až statky přišly na buben.
V provincii Nové Zemi
vznikly zmatky, svády, shluky,
bylo třeba hladké ruky,
s rebely jež umí výsknout,
31
potají však pevně stisknout
dle potřeby šavli na ně,
zalíbit se mírné straně,
plout, jak teče bystřina.
Ztišit nepokojné plémě
poslán rodák Nové Země,
homo novus Šverina.
Osvědčil se v zmatku sterém,
byl jmenován guvernérem,
vážen dole, nahoře;
na rány křiklounů zlaté dal masti,
několik hlupáčků chyceno v pasti,
doma byl vlastencem, otcem vlasti
a dobře zapsán při dvoře.
Ano, znal charakter národa svého
pan rytíř Šverina, syn z krve jeho.
Onde znal císaře, doma znal krále.
Od těch dob štěstí ho hýčkalo stálé.
Statkem mu požehnal císař a zem,
milý Bůh v životě rodinném.
Dceru svoji, lepou Ernestinu,
provdal obratnému dvořenínu.
Syn prvý po čase malém
stane se generálem.
Druhý syn, vyžilý, v předčasném stáří
na statcích otcových hospodaří.
Třetí, kdys vojín, teď meče se leká,
na kardinálský klobouček čeká.
32
Čtvrtý světové řídí posuny,
diplomat, rádce koruny.
Nejmladší jediný mezi všemi
studoval na školách v Nové Zemi,
doktor a poslanec na zemském sněmu,
maršálské žezlo nevyhne se mu.
Tak zkvétá zdárně Šverinů plémě,
extrakt národa Nové Země,
a rytíř Šverina v zákoutí sní
svůj lidský sen poslední,
čekaje s úsměvem v bázni boží,
do rodné země až kosti složí.
Daleko kdesi, daleko za mořem
bohumilý národ žije,
mlékem a strdí oplývá Nová Zem,
slavného císařství provincie.
Dobrý Bůh národa neopustí,
dobrý Bůh národa nezmaří,
dokud Šverinové budou růsti,
vždy věrní svému císaři.
33
POVZDECHY
1
Škoda, hochu, škoda je tě,
tahounem jsi na tom světě.
Ochočí tě prázdní troupi,
kdo víc podá, ten tě koupí.
Škoda, hochu, škoda jistá,
že je z tebe žurnalista.
2
Z pana profesora Vašíčka
zbyla už jen mrtvá kasička.
Moudré nohy čapou v školní síni,
bříško bloudí doma po kuchyni,
hlavu, kterou státu slouží věrně,
zapomněl si včera v ředitelně,
srdce, aby ušlo možné zradě,
odletělo k zemské školní radě.
[34]
3
Ejhle naši mladí! Nová nota,
návrat k přírodě a do života,
zeleň, kvítí, láska, jásot, tance.
Konečně je tady renaissance!
Geniální!: po kavárnách zívat
a tak krásně a květnatě zpívat! –
Rád bych sdělil sladké tajemství ti,
odkud tolik čarovného kvítí:
Pod večerem geniové slávy
na luka se chodí napást trávy.
4
Katoličtí modernisti,
před vámi já smekám.
Vy jediní smíte vlézti,
jaká milost, jaké štěstí,
Jeho Eminenci někam.
5
Hubu zavřít, konec křiku,
milý český historiku!
Pamatuj si jednou pro vždycky:
království je pojem mythický.
Nebezpečno v Čechách mluvit s králem.
Císařství je naším ideálem.
35
6
Humanismus dějinami letí.
Poručme se pánu Bohu, děti!
Ztluče-li ti Němec paličku,
obrať se a dej mu hubičku!
Překypí-li někdy krev ti všecka,
odstěhuj se radši do Turecka,
tam se nemůže ti stát nic zlého.
Alláh je Alláh
a Masaryk prorok jeho.
7
Ušima bloudí
nad hvězdami,
očima slyší – –
Pán Bůh s námi!
Mystický Šimšo, nebeské zvíře,
v čelo se ťukni!
Hvězd se držíš na papíře,
a doma sukní!
8
Odpusť pámbu všechny hříchy!
Zdálo se mi, zdálo,
že se zase jednou v Čechách
s Němci bojovalo.
36
U sta hromů! vzkřik' jsem, plakal,
prohrajeme, páni!
Vždyť nemáme ani zbraní,
jaké bojování?!
Utište se, potěšil mě
přítel v krutém bole,
vždyť máme dost repetýrek,
nahoře i dole.
9
Bláto bylo, jen se lilo,
když se vyžle narodilo.
Osud přeurčil tak, kletě!
Musy, tolik škody!
Narodit se v parném létě,
bylo by míň vody.
37
BÁSEŇ KE CHVÁLE
IVANA NOHY
Zlá zpráva přišla – Bůh ho pomiluj! –
že zemřel na zlomení páteře
až v staroslavném městě Abdeře
náš Ivan Noha, vzácný přítel můj.
Váš ctěný list – já vždy ho v úctě choval –
již včera o geniu referoval:
životopis, nesmrtelné spisy,
působení na národa roli;
dovolte, bych povšechnými rysy
přispěl ještě – jméno mé je Holý.
Je zvykem chvalným o zemřelých klepat,
po mrtvých lvech vždy skáčí zajíci;
jen blbečkové mohou Nohu ztepat,
jim usměje se člověk myslící.
Náš Ivan Noha, český člověk pravý,
muž z rukou božích vyšlý, vyšších sfer,
byl jemná duše, otevřené hlavy,
vzor vlastence a slovem charakter.
[38]
Jak směšná domýšlivost u nás bují!
Hle, čeho dočítám se v listech pěti,
jež všechny rázem si ho osvojují
a za živa ho chtěly zabíjeti!
Ta absurdnost! Je jisto – síru na ně! –
že hlásil se vždy věrně k naší straně.
Tak umějí lhát politické děti.
Jej všude vedla moudrá rozvaha
a český národ získá z něho celý;
toť pravda, abychom mu rozuměli:
byl česká rozložitá povaha.
V něm řeky sbíhaly se měrou stejnou,
tak váhu bude míti světodějnou.
Byl celý náš; jen naivní, lačné krysy
si reklamují jednotlivé rysy.
Byl křesťan vzorný, Boha vždy se bál;
lid miloval náš otec vlasti zlatý,
vždyť vyšel sám jen z drobné veské chaty.
Když třeba, nezdolný byl radikál.
Byl člověk pokroku, na formě vžité
neulpěl nikdy, vývoj hlásal vždycky –
a srdce z ryzího měl zlata ryté,
byl humanitář, ovšem čistě lidský!
Kde byl náš národ nyní, nebýt jeho?
Je v srdcích našich jeho oslava!
Ctil Žižku, Bratry, Husa, Komenského,
též Jana i svatého Václava!
39
Naše umění! Průmysl náš!
Školství, obchod, rozvoj sociální!
Mnozí umělci jej slaví chvalní,
vždyť byl ke všem štědrý mecenáš.
Činný všestranně, vždy plný vření,
pro zásluhy dostal povýšení!
Všude stál, kde vlasti nebezpečí,
v soukromí byl samá dobrota;
zítra článek napíšu Vám větší:
episody z jeho života.
Mrtev! Blaze odpočívej snící!
Jeho popelu buď pokoj svatý!
Místo věnce přikládám tři zlatý
(račte uveřejnit!) na Matici. –
Zpráva zlá! Ach, Bůh ho pomiluj!
Ztráta neskonalá národ bolí!
Ivan Noha, vzácný přítel můj †
V dokonalé úctě
Josef Holý.
40
ÚRYVKY
Z PÍSNÍ SLEPÉHO MLÁDENCE
Ach bože rozbože,
v nebi je hezky,
ale mám přec jen radš
národek český.
Ach bože rozbože,
domov je sladší,
nad tvoje nebíčko
Čechy mám radši.
Nedal jsi sice nic
českému lidu
nežli tu ubohou,
zoufalou bídu,
Nicnic nežli krčit se
zoufalí, bídní,
nic nežli placení
urputné Vídni,
[41]
Nicnic nežli dříti se
z večera, z rána,
nic nežli spoléhat
v císaře pána,
Aleale mám zem tu rád,
že to v ní dříme,
co, to ni tobě však
my nepovíme.
Až jednou vyhlédneš
po ránu z lože,
pak si to povíme,
můj milý bože!
*
Konstatuji předem suše,
že sám věřím cele,
že je nesmrtelná duše
v nesmrtelném těle.
Václav Hladík bude věčný,
Kondelík i Švanda,
Jesenská i Breska mléčný
a ta všecka banda,
Kdejakýkdejaký ten poet chromý
na kulhavých koních,
42
protože se zráčilo mi
zmíniti se o nich.
Konstatuji dále suše
a tvrdím to směle,
že je nesmrtelná duše
i v národním těle.
Než jen v těch, jež Jehova si
za svůj národ zvolí!
Rvu své poetické vlasy,
u srdce mě bolí.
Ah ukrutný Jehova se
na nás Čechy zlobí,
jak lze denně čísti v „Čase“,
jsme jen bílé hroby.
Zapsáni jsme zatraceně
nahoře i dole,
v „Právu Lidu“ čtu to denně,
srdce puká v bole.
Marno hlavou tlouci v stěny,
ubohý můj lide,
nejsme národ vyvolený,
to jsou jenom Židé.
43
Židé mají duši zlatou,
obětují Pánu,
a tak mají pronajatou
i nebeskou bránu.
Konservativní jsou krví,
svatým dobře platí,
a tak přijdou vždycky prví,
kde lze vydělati.
Sociální úkol mají
pánembohem daný:
lidstvo naučit být lájí,
a být při tom pány.
Submorální miserie,
lekce pro logiku.
Otázka ta akutní je,
pane Masaryku.
*
Vrátil jsem se z pekla domů,
všude staré bejlí bují
a v Čechách se, u sta hromů,
dosud Němci roztahují.
Jenže hodně zpupnější jsou
a Čecháčci krotcí mnohem,
44
spokojení s prázdnou mísou,
dej nám pámbu spánembohem.
Divno, jenom čeští psi si
troufaleji hafají tu,
svorně s nimi švábské krysy
okusují tučnou kýtu.
Synu, důkladnost znáš psickou,
žaludek psí mnoho snese,
pro spojitost historickou
kde kdo slušně cituje se.
Bestie psí. Psovskost velí
bratrství německé myši.
Také kočky žrát by chtěly,
nalezne se zájem vyšší.
Názor psa je spíše soví,
kocour, ten je více tmářský,
pes má zájem osvětový,
kočka pouze hospodářský.
*
Němci se na světě nikoho nebojí,
kromě nebe,
my Češi v nikoho nespoléháme,
kromě v sebe.
45
Německé břicho má kulturní poslání,
nejsou to přeludy,
ovšem že z počátku německý žaludek
snesl jen žaludy.
Později ztrávil již polabské Slovany,
Lužici, Lechy,
k desertu kulturní německý chrup
chroupá nás Čechy.
Ještě se zmítáme, bráníme, vzpíráme
švábskému zubu,
než zavře moloch svou bezednou, násilnou
kulturní hubu.
*
Blaník hezký kopeček,
roste na něm tráva,
pod travou je pochovaná
všecka česká sláva.
Kdo se o svobodu bil,
kdo dal život za ni,
pod Blaníkem očekává
české z mrtvých vstání.
46
Vítr Blaník roznáší,
příval skálu loupe,
vždyť je už i pánu Bohu
čekání to hloupé.
47
Vytiskla knihtiskárna Jos. B. Zápotočný v Rokycanech
E: pk; 2004
[48]