MEMORANDUM
Slovutný pane!
Tohoto leta
došly mne zprávy na konec světa
z milených, vzdálených Čech,
že národ český, hodný a hezký
a zvláště Praha, zlatá a drahá,
ráda by vítala ve svých mne zdech.
Vy dobře víte, jsem zdvořilý duch,
odmítnout národ, chraniž mě bůh!
avšak to zbožné a vroucí přání
přišlo tak pojednou, z nenadání
jak rána z děla v líbezný sen,
že já i Ela, dvůr i dámy jeho,
zvlášť Černý čert, ministr pokladu válečného,
v zmatek je uveden.
Tož prosím slavnou redakci Revue
národu zdělit, co ještě neví,
(že jsme v oposici proti nebi,
že máme úvěru zapotřebí),
diskretně ovšem, pak dík můj vřelý,
[9]
že na mne dosud nezapomněli,
na konec dobrých několik slov,
jež svému národu dává
rozvážná, věhlasná hlava,
král a filosof.
Srdce mé rozplývá touhou sladkou
proliti slzu zas jednou
na zem tu krásnou a bědnou,
jež je mi matkou.
Eliška má též, má královská paní,
ráda by slzičku prolila na ni,
než nyní nelze nám, jaká to nehoda,
až jaká bude tu v pekle úroda.
Zatím sny se opíjíme,
o příchodu našem sníme:
Sedm set vybraných, páni i dámy,
komonstva našeho pojede s námi,
panny, hvězd výkvět, na mou duši,
šohaji ostří, jak se sluší,
velební starci, matrony naší raçy,
nu zkrátka elita pekelné chasy.
U Domažlic nechť, kde vrchové věční,
na uvítanou nám váš Herold řeční,
nechť na všech stanicích jak valná řeka
s hudbou a hymnami národ nás čeká,
10
do Prahy se sjeďte bez okolku
deputace vlasteneckých spolků.
Vyzdobeno budiž město skvěle
čekající příchod spasitele,
na nádraží Františkovo zváni
šlechta, purkmistr a radní páni,
pavilony, slávobrány, tribuny,
věnce, stuhy barev komuny,
granátníci, civilistů tém,
každý spolek pěkně s praporem,
špalír zdobný, jásot, vivat, sláva,
s oken každé nemluvně ať mává!
Za špalírem plebs a nižší láj.
Musea poblíž v cilindrech Máj
s Herrmannem v čele se potí,
adepti mus a sansculotti,
Lumír i Praha, redakce Zvonu
v požáru blýskavých lampiónů,
vedle, v čelech olympický klid,
Akademie všech tříd,
Masaryk níže, lidová strana,
pastoři, Židé, ctitelé Krista Pána,
analytici, řezníci, hokynáři,
malíři, hlavy umělecké,
studentstvo rudé i vlastenecké,
svíčkové babky s čísly a snáři;
s bílou kravatou a černou bradou
Arne vede generaci mladou,
11
renaissanční, životnou a zdravou.
V sokolských košil rudé záplavě
na Václavském hlava na hlavě,
národ zdá se jedinou být hlavou.
Dole se míhají třpytivým zlatem
duchovní ornáty v nadšení svatém –
– – –
Žel, slavná redakce, že to již není,
zatím jen naděje, illuse, snění.
Opravdu, věřte mi, tuze se těšíme
na rok druhý
a na to konto již děláme dluhy.
Můj dvorní krejčí, Rarachův svak,
šije mi už z pravých pekelných chlupů
dle došlých vzorků nejlepší frak.
Ministr Černý shání teď nedoplaty
královně Elišce na nové šaty,
dvorní dámy koňské žíně
upravují na vlasy,
komonstvu jsme objednali
z brusu nové ocasy. –
Národe můj, věrný domu mému!
Obětí se rod můj neleká,
k mému srdci viň se ohnivému,
jež ti pozdrav nese zdaleka!
Tys byl vždy má chlouba, moje sláva,
srážels bleskem jařma okovy,
12
přísaháme věrně na tvá práva,
jež jsme ztvrditi ti hotovi.
Pamatuj: až do těch hrdel, statků!
Zatím hlídej dobře každou zlatku.
Pamatuj: král přijde ke trůnu.
Zatím hlídej dobře korunu!
13