Rokoko (1889)

Patnáct básní, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
ROKOKO.
Patnáct básní.
Napsal
B. Kaminský.
S fotografickými reprodukcemi obrazů Karla Schweningera.
VÍDEŇ – LIPSKO NAKLADATEL FRANTIŠEK BONDY.
[I] Tiskem W. Steina v Vídni.
[II] OBSAH.
Na terase1 Hudební přátelé3 Vytoužená chvíle5 Veselé hodiny7 V maskách9 Štvaní11 Před plesem13 Otázka15 Hodiny štěstí17 Dvě růže19 Zajímavá kapitola21 Rozhovor23 Májové víno25 Duetta27 Tajemství29
[III]
Na terase.
Kdys na terasu usedli jste k čaji. Byl večer, kde si lásky srdce žádá, kde hlava maně do dlaní se vkládá a divné sny řas temnem prokmitají. Kde člověk tuší, že jde láska zemí, že milujících srdce v náruč láká zář hvězd, šum listí, zatíknutí ptáka, jenž družku hledá stromu haluzemi. Tu touha stará vždy se k srdci hlásí a k mladé hlavě nedosněné dumy... Níž z parku kdesi fontán teskně šumí, v ten večer plný tiché, tklivé krásy. 1
Hudební přátelé.
Vždy večer, když se soumrak vkrádá, v tu chvilichvíli, než se rozsvítí, vždy snivá duše její ráda se hudbou tonů roznítí. Tu zlaté struny harfy její a písně družky veselé se blouznivě a plaše chvějí jak záře štěstí na čele. 3 A přijde on, jenž zamyšlený si sedne, hlavu nachýlí, zří na obě ty krásné ženy a zpívá s nimi na chvíli, Nežnež staré cello vezme, na ně dumavý akkord vyloudí a s tichou písní harfy maně hned k Mozartovi zabloudí. Pak cítí, že v té písni splývá jich duše v sladké objetí – a večer, v němž se tiše stmívá, je mírem k lásce posvětí. 4
Vytoužená chvíle.
Je kletbou štěstí, že má život krátký jak jepice, jež sotva prvně vzletí, bezduchá, mrtvá k zemi padá zpátky. A růže, která na kvetoucí sněti dnes krásou ještě slní, zítra vadne, vám dí: – čas krátký, milujte se, děti. 5 Hle, co je člověk: kde byl šťastným za dne, už večer hyne přesycením, nudou a jedu krůpěj do srdce mu padne. A za čas pověz, čím ti růže budou, když uvadly, když zajde, co tu těšítěší, a stane se jen upomínkou chudou? A šťastným býti znovu vždy je těžší než zapomenout. Umře-li ti prvá, zda druhá láska řekne o přístřeší? – – Je kletbou štěstí, že jen chvíli trvá. 6
Veselé hodiny.
Veselé hodiny, blažené chvíle, dlouho-li trváte, hrdličky bílé, sotva kdy vzlétnete v ten život krátký, už s křídlem zlomeným padáte zpátky, hrdličky bílé! Láska a procházky, vševše, co tu těšítěší, čím život pochmurný méně je těžší, v krátce vše zapadne, všední a nudí – a jsme zas jako žebráci chudí. 7 Pak těšit přestanou i drahá ústa, po krásném, letním dnu soumrak už vzrůstá, růže víc netěší, procházka, snění, paprsků měsíčních mámivé chvění. Ke všemu, co nám kdy zjásalo duši, pro píseň slavičí náhle jsme hluši, – – Vy chvíle mladých snů protkaných zlatem, neleťte, neleťte od nás tak s chvatem! Zůstaňte nad námi s vůní a září až do mlh jeseně, do zimy stáří, až sníh nám zamrazí na hlavě bílé, zůstaňte nanad námi, šťastnější chvíle, hrdličky bílé! 8
V maskách.
Ten starý zámek smuten byl a tich, ni paprsk slunce nevnik v jeho sály, kde neozval se nikdy zvučný smích, leč na všem ležel smutek neustálý. Pak jednou ráno plachý nastal šum a ztichl... s věže zazvučely hrany – pak nestačily cesty kočárům a v třetí den byl hrabě pochovaný. 9
Štvaní.
Proč v divém, rozvášněném honě stavíte náhle svého koně, že udivený hledí pes, – co stalo se, ta paní kněžna vždy k bělouši i k němu něžná že bičíkem štve oba dnes? 11
Před plesem.
Jsou, kdo nepoznali žele, pro štěstí kdo přišli sem, a jichž lesklé žití celé je jak chvíle před plesem. RolničkáRolnička jich smíchu zvoní v cinkot, jímž zní plná číš, v plese, jímž se čile honí, tváří smutných neuzříš. 13
Otázka.
Když abbè přišelpřišel, jako denně chodilchodil, a proti vám sed mlčky do křesla, váš zrak jen stranou pohledem naň hodil a hlava vaše níže poklesla. Vám napadlo, už jistě ví to abbè, jenž o cnosti vám často mnoho řek’, že včera proti vůli vaší slabé kdos v pavilloně vzal vám polibek. 15 A abbè zatím náhodou jen ptá se, kdo z mladých pánů vám se líbí víc, z těch, kdo se denně koří vaší kráse a pro vás mají vzdechů na tisíc. A hádá... slyšel, jak mu pravil kdosi, zeže na vás někdo skládá písničky, že od vás růži na svých prsou nosí a k luně vzdychá večer celičký... Vám nachem plane tvář... vy dobře víte, kdo snílkem tím, leč ret vásváš nehne se, a zpovědníku tady nepovíte, kdo co vám šeptal včera o plese. Ať abbè čeká, až přijdete časem a, co vám krví pláti bude tvář, mu chtějícímchvějícím se zašeptáte hlasem, by s ženichem vás vedl před oltář... 16
Hodiny štěstí.
To divné srdce, co si ždává mít ku štěstí a sobě vděk, chce člověk, aby jeho sláva zaplála v světa okršlek. Mít bratří steré ruce dělné, by sloužily mu v noc a den, mít jméno věčně nesmrtelné, být věčně v písních oslaven. 17
Dvě růže.
O markýzi, to věru problem těžký, jejž daly vám ty dovádivé kněžky: říc’, kterou máte radši... Dvě růže jsou, jak noc je jedna tmavá a druhé krásná, zlatěsvětlá hlava vám k zanícení stačí. 19
Zajímavá kapitola.
Je láska všude stejná, beze změny, je láska všude jiná, věčně různá a bude, pokud jedna ústa luzná plát budou v pocel dlouho vytoužený. O markýzo, jež v polibků těch žáru jste opíjela dušíduši svoji ráda, o rcete, k štěstí co si srdce žádá, než při měsíci parkem sníti v páru? 21 Či v pohledu když sladká touha plane a na západě krví nádech zlatý, si usednouti v snění do komnaty a miláčku zřít v oči rozkochané... A poslouchati, on jak tiše čte vám a v románu ty stránky vybírá si, z nichž vždy se láska sladkou vůní hlásí, básníkům pletouc růže, hlavy děvám. A lidské srdce věčně láskou hárá, vše splývá v sen a skutečnost ta mizí, vy milujete srdcem Heloisy a trpíte zas duší Abelarda. A milý zatím poustává v čtení, hlas milý, známý z minulosti volá – a dočtená té knihy kapitola vám duši stápí v divné rozechvění. A nevíte, jak vše se stalo s vámi, leč víte, k hlavě uklání se hlava, v snách ucítíte políbení žhavá, že opojivý žár jich duši mámí. Tu nachem vzplane úběl čela bílý, je skutečností každá čtená řádka, kde rájem zdá se chvíle snění krátká – a soška Amora dál šípem střílí... Je láska všude stejná, beze změny, je láska všude jiná, věčně různá a bude, pokud jedna ústa luzná plát budou v pocel dlouho vytoužený... 22
Rozhovor.
Poslední záře hasnoucího dne vysokým oknem do komnaty padá, kam štíhlá dívka, blouznivá a mladá si k vyšívání denně usedne. A on, jenž má ji z celé duše rád, jí naproti si sedá, tiše čte jí, či mlčky hledá v dívčím obličeji, co přešťasten tam našel nastokrát. 23 A ona zatím šije, k stehu steh se pojí zlatem, v lásce jak den ke dni, co zatím tam, kde zpiti blahem jedni, ti druzí hynou v těžkých bolestech. On ptá se pak, čím byl jí dnešní denden, a dále mluví o včerejším tancitanci, o toilletách dam i o romanci, již zpívala mu, že byl okouzlen. Však ona mlčí, teprv za chvíli se ozve tiše, při včerejším plese jak žárlila, že viděl v baronesse víc, než-li v ní... a hlavu nachýlí. A opět pausa – bůh ví čím to jest, že milí v řeči váznou, plní dumydumy, a víc že vždycky sobě porozumí, když dívají se v oko plné hvězd. 24
Májové víno.
Už večer klesá níž, mír sladký všude pad. O pojďte, paní má, o pojďte na západ se tiše spolu dívat a ssáti večera ten vonný, sladký dech, zřít záři nachovou, jak hrá si na listech, než slavík počne zpívat. 25 O paní, pojďme snít na naši terassu, kde shůry zlatý květ vám spadne do vlasů a perla v číši vína. Ať pohár zazvoní i veselý váš smích, v němž smutek roztajeroztaje, jak vesna taví sníh, květ vykouzlíc mu z klína. Ať pohár zazvoní – na vaší krásy vděk jájá, panípaní, nesu vám ten prvý přípitek a druhý lásce naší. Kéž září věčně tak jak tehdá, do krve když líčka vzplála vám, jak jsme se poprvé v snách políbili plaší. O krásná paní má, nač píti potřetí? Ať pohár vyprázněn v ráz jen se rozletí, mně ret váš pouze stačí a nektar polibků, když ústa oněmí, jenž nad vše nektary a vína na zemi je žhavější a sladčí! 26
Duetta.
V nesouzvuku dnů, jichž vždy se srdce bojí, často jedna píseň ztiší je a zhojí. Jako rosa vlahá na dno prsou skane, jako oddech smírný v moře rozpoutané. Bolest, která jiskrou v každém srdci doutná, s ním jak cítila by, stiší snivá loutna. 27 A kdo poslouchá ji, maně vzpomene si na dech růží zašlých, na hluboké lesy, Nana park zádumčivý, kde rád večer sníval, v prvním zanícení kde se k hvězdám díval, Připři písni, jíž slavík vstříc své družce jásal, chmury těžké, divné touhy s čela střásal... A mír večerů těch zvolna táhne zpátky, člověk začarován jako do pohádky. A šum rodných lesů, šelest zlatých polí a dech růží dávných zhojízhojí, co kde bolí. S okem maně zvhlýmzvlhlým člověk v snění tuší z harmonie tonů harmonii duší... 28
Tajemství.
Vy blouznílku, ach jděte, jděte, vy nejste sám, kdo vším jste si, že vaše líčko, baronete, se rdí při jméně komtessy. To nejdřív, věřte, pozná žena a pochopí a pocítí, kdo v sladké touze beze jmena jí padne růžných do sítí. 29 A vidí, i když nedívá se, upřených k sobě očí pal – a vidí, luzné její kráse kdo otrokem se náhle stal. Vždyť ona sama dříve tuší to tajemství, než je jste řekřek, a jistě za ně s celou duší dá dlouhý, žhoucí polibek. A že, co prvně vzplála světem líc krásné ženy nachová, tak těžko žena svůdným retem tajemství jaké uchová: O snílku mladý, v této chvíli vám srdce bouřně zaplesá nad tajemstvím, jejž tíše pílí vám prozradit i komtessa... E: av; 2002 30
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bondy, František; Stein, W.[?]
(Nakladatel František Bondy. Tiskem W. Steina v Vídni.)

Místo: Vídeň; Lipsko

Vydání: [1.]

Počet stran: [III]+30