Hudební přátelé.
Vždy večer, když se soumrak vkrádá,
v tu chvilichvíli, než se rozsvítí,
vždy snivá duše její ráda
se hudbou tonů roznítí.
Tu zlaté struny harfy její
a písně družky veselé
se blouznivě a plaše chvějí
jak záře štěstí na čele.
3
A přijde on, jenž zamyšlený
si sedne, hlavu nachýlí,
zří na obě ty krásné ženy
a zpívá s nimi na chvíli,
Nežnež staré cello vezme, na ně
dumavý akkord vyloudí
a s tichou písní harfy maně
hned k Mozartovi zabloudí.
Pak cítí, že v té písni splývá
jich duše v sladké objetí –
a večer, v němž se tiše stmívá,
je mírem k lásce posvětí.
4