ŠERÉ
NÁLADY
PRAHA – 1905
[1]
Pohřební průvody bez bubnu, hudby zvolna
mou duší táhnou dál – –
Ch. Baudelaire. (Spleen.Spleen.)
– – já ale mám
to ve svém nitru, co se nedá zdát;
vše tamto jest jen bolu šperk a šat.
W. Shakespeare. (Hamlet.)
– zní bouřliváků skřek na břehu křivém,
nic nedoufám a láska má je malá.
G. Carducci. (Sonety.Sonety.)
[3]
PODZIMNÍ VEČER DOMA.
Byl večer těžký, večer stonavý,
kdy po silnici šedé jsem se bral.
Kouř černá pole dusil žlutavý,
své stádo tiše pasák domů hnal.
Já z dáli slyšel jemné ševely
topolů smutných z kraje rybníka,
jenž s vilou kontrastoval ztemnělý,
jež bílá v parách šedých zaniká.
Mne zašlých dnů stesk dávný opět jal –
Zní v soumrak lkavé zvonů ozvěny –
Kdos v bílé vile světlo slabé vzňal,
a za vodami vzplály plameny – – –
5
RESIGNACE.
Já titanem chtěl být, měl velký cíl,
já všechno chtěl, za čím se mládí žene
a neznal meze jsem, kde zastavil
bych svoje sny a touhy rozbouřené.
Teď tiše stranou jdu bez revolty,
a naučil jsem se tak málo chtíti:
mé líce uvadly a zbledly rty,
jež láskou chtěly kdys se opojiti.
6
SOUMRAK.
Zachází krvavé slunce mých marných dnů,
ruce své usláblé k němu již nezvednu.
V zahrady věsí se smutek zas večera,
na cestách uvadlá květů tlí nádhera.
Jen u zdí klášterních noční sní fialy,
jež k hvězdám toužebné kalichy rozpialy.
Molové nápěvy zpívá kdos za vodou,
kajících zástupy v dálku to tiše jdou –
Cítím jak záhrobí blíží se chimera
jak hudba měsíční přes vody jezera –
7
PROČ?
Proč nedovedu štěstí pochopiti,
sám sebe kdysi trpce jsem se ptal.
Hlas tichý, vzdálený, jak echa skal
jsem slyšel ze tmy noční promluviti:
„Jen chtěj, a dovedeš též šťastným býti.
Však nemeškej! Co bolí, to nech spát’!
Dokud je čas, a ty jsi ještě mlád,
radosti, lásky natrhej si kvítí.“
A zvolna zved’ jsem hlavu zadumanou
a hleděl kol. Jsem opět sám a sám,
a marně hluché tmy se ptám:
Je možno, v duši mé, že bílá světla vzplanou?
8
ČÍM PRÁZDNO V DUŠI VYPLNÍM?
Již nemám síly k životu
a neznám žádný cíl.
Své duše bílé v nahotu
já příliš, příliš mnoho vryl.
A marno milovat je též,
pro krásu, idol nový vzplát;
vím napřed, nová že to lež
jak trůnů mocných majestát.
Vše v co jsem doufal bylo klam,
jen tmu a prázdno v sobě zřím;
a marně v úzkostech se ptám:
čím prázdno v duši vyplním?
9
Z TEMNÝCH HODIN.
I.
Co žití moje jest? Let šílený to v snách
z neznámých východů, jenž západy má v tmách.
Mne touha věčná k cíli v nekonečnu žene
cestami pustými, jež děsem vydlážděné.
Já dlouhým letem zemdlen klesám únavou
a marně uspat’ chci svou duši bolavou.
Mé bledé rty již přestaly se hrobů ptáti,
zda líp je marně žít, či lépe umírati –
Já neznám radosti, ať zve se víno, růže, žena,
mně každá červem skepsí již předem otrávená,
a fantóm velké pravdy aneb svaté krásy
je v mlhách zříti lze mi slzou skrze řasy.
10
II.
Proč na hory mám stoupati,
když důl vždy za vrchem je skal;
zda novou radost žádati,
bych po zrazené zase lkal?
Vše marno; vábný žití dar
jest jenom maska mámivá,
za níž vždy bol a smrt a zmar
se sarkasticky usmívá.
Vím, v nemožno je vypiata
má touha; marno je cos chtít’ –
Číš žití s gestem Sokrata
dnes chtěl bych do dna vyprázdnit’.
11
DNY MLÁDÍ.
V mé duši znavené též chvíle jsou,
(a marno je to zapírati)
dny mladé s výčitkou kdy trpkou jdou,
že plané nechal jsem je umírati.
A tehdy žhavé tužby vyvstanou,
a chtěl bych smát se, bouřit, zpívat,
číš prázdnit rudou růží věnčenou,
nejkrasší líce dívčí zlíbat
dokud je čas a květy nezvadnou –
12
NOTTURNO.
Za noci smutné, bezměsíčné
sám městem procházím;
že to, co hledám, nenaleznu,
dnes příliš dobře vím.
Mráz noční v moji duši zaleh’,
mé touhy vychladly.
Sám sobě píseň smutnou zpívám,
jak květy uvadly.
13
JARNÍ PÍSEŇ.
Dnes celý les již jarem zpívá!
Pták s novou písní z jihu přilét sem,
a nové hnízdo pro družku svou staví.
Mez každou čerstvým květem zdobí zem,
jež velké z mrtvých vstání slaví.
Dnes celý les již jarem zpívá –
V mém srdci píseň zádumčivá.
Dnes celý les jen jarem zpívá!
Jde stezkou dívka s hochem; na rtech smích,
a v jejich srdcích věčná láska jásá.
Zář stele mladé slunce po větvích
a v pasekách i do houštin ji střásá.
Dnes celý les jen jarem zpívá –
Však v duši mé se ještě stmívá.
14
STARÁ PÍSEŇ.
Den sklonil se, a večer zvolna has’,
tmy černé stíny plížily se z lesů,
svit měsíce se nad troskami třás’
starého hradu skalním na útesu.
Do Země Svaté rytíř mladý šel,
by smířil své i otců staré viny.
Však dlouho, dlouho on se nevracel –
Teď stár a chor se vrátil z Palestýny.
Na staré used’ zdi a dávný žal
zašlého mládí v dumnou měnil píseň.
Se ironicky měsíc modrý smál,
že hluché noci bolu svěřil tíseň.
15
JAK MÁM VÁM DĚKOVAT....DĚKOVAT...
Jak mám Vám děkovat, že přišla Jste, má paní!
V den poslední, kdy slunce zapadalo,
kdy v nové ráno doufati jsem neměl sil,
a srdce slabé dlouze umíralo,
Vy tiše přišla Jste,Jste jak anděl Zvěstování
a musel uvěřit jsem, v co jsem nevěřil.
Jak mám Vám děkovat, že přišla Jste, má paní!
V mých pustých zahradách zas vypučely květy,
a v duši moji padlo plno zářných hvězd,
jež rukou Vaší v černou noc mou vsety.
Mé srdce oddaně se ve dlaň Vaši sklání,
a rty mé prosí: vezměte, což Vaše jest!
16
PÍSEŇ.
Co platno, že’s tak dobrá,
když já jsem bídným tak;
co platen mi Tvůj úsměv,
mně slzou sesláb’ zrak.
Co platna Tvoje krása,
mně v duši nesmí plát’.
Co platno srdce zlaté,
já nesmím milovat.
17
RUDÉHO MÁKU KVĚT....KVĚT...
Rudého máku květ a jeho vůně zahořklá
mně vála vstříc, jak pozdrav od Tebe.
Ba, pravdu, drahá, lépe než já znáš,
že není pro mne cesta do nebe.
Já příliš nehodným jsem knězem byl,
má obět každá byla prokletá.
U mne jen vykvet’ bolehlav a blín,
kde jinde růže vykvetá –
V tom smysl celý mého života:
ten hluchý máku květ a jeho hořká vůně....vůně...
Již příjmu vše... má hlava skloněna
a znavené mé srdce stůně –
18
Tiskem Em. Stivína v Praze.
Nákladem Em. šl. z Lešehradu.
Chrysanthem X.
E: jf; 2004
[20]