Z TEMNÝCH HODIN.
I.
Co žití moje jest? Let šílený to v snách
z neznámých východů, jenž západy má v tmách.
Mne touha věčná k cíli v nekonečnu žene
cestami pustými, jež děsem vydlážděné.
Já dlouhým letem zemdlen klesám únavou
a marně uspat’ chci svou duši bolavou.
Mé bledé rty již přestaly se hrobů ptáti,
zda líp je marně žít, či lépe umírati –
Já neznám radosti, ať zve se víno, růže, žena,
mně každá červem skepsí již předem otrávená,
a fantóm velké pravdy aneb svaté krásy
je v mlhách zříti lze mi slzou skrze řasy.
10
II.
Proč na hory mám stoupati,
když důl vždy za vrchem je skal;
zda novou radost žádati,
bych po zrazené zase lkal?
Vše marno; vábný žití dar
jest jenom maska mámivá,
za níž vždy bol a smrt a zmar
se sarkasticky usmívá.
Vím, v nemožno je vypiata
má touha; marno je cos chtít’ –
Číš žití s gestem Sokrata
dnes chtěl bych do dna vyprázdnit’.
11