BÁSNICKÉ SPISY
II
(1901–1906)
JOSEF PORTMAN
V LITOMYŠLI
1926
[3]
GIGANTSKÉ STÍNY
Jak rozestřené plány bitevní před vámi leží staletí
a mrtvé hvězdy jako města vypálená v dávných pochodech!
Gigantské stíny, jdete národy a zrní svaté vzpoury metáte
do srdcí zdrcených a obrácených pluhem bolestí!
V blízkosti vaší vichřice zmítají dušemi, mdlé vegetace lámou se,
hřmí okna, obrácená k věčnosti, osvobozené proudy jásají!
Jak heroických rohů signály do skrání tepe krev!
Nádvoří paláců se plní zástupy! Zní písně s barikád!
V horečných nocích k objevitelům sestupujete v laboratoře,
jak vůdcové, již přehlížejí ohně strážné v táborech!
Na ledových ostrovech vyhnanství a v kasematech pevností
a v ironíckýchironických tropech šílenství své mučedníky navštěvujete!
Královské dcery mezi ženami vás uviděly ve svých zahradách!
Před zraky mistrů vztýčily se věže nových kathedrál!
Tisíce světů víří kolem vás, magický orchestr,
hvězd notami je jeho hudba napsaná na nebi půlnočním!
Tak věky půjdete, vždy nespokojeni svou úrodou,
a klasy vítězství, jež požati má kdysi plémě tajemné,
vy, mrtví, svými prsty ještě drtit budete jak hospodář,
jenž zkouší zralost zrn a zamyšlený žeň svou odkládá.
Však vaše duše plují smrti tmou, jak množstvím obsazené lodě válečné,
z nichž tykadla svá ohnivá do dálek metá reflektor
a loďstva nepřátelská ukazuje na mlčícím obzoru
a cesty cíl a gigantické stavby přístavů.
5
HLUBINY BOLESTI
Vod věčný pláč se v těžkých slzách ze skal prýštil,
pralesů dávných vlažil vegetaci kamennou
a v štolách nejhlubšího obzoru se tříštil
jak povzdech zajatého množství hořkou ozvěnou.
Tam sestoupli jsme v řadě své do díla tajemného,
pod zahrad kořeny a pod základy měst,
a v místech neznámých se báli světla svého,
jež v otrávených hloubkách nebezpečné jest.
A v hodinách, jež věků mlčením jsou obtěžkány,
jak tepot srdcí v zápase, úmluvy tajné signály,
svých bratří, naproti nám pracujících, rány
za stěnou kamennou v úžase bolestném jsme slýchali.
O tepající v hlubinách, neznámí, oddělení,
věřící církve tajemné a v katakomby zakleté,
za hlahol ran a srdcí svých bratrské pozdravení
jak pocel duchový na rty své přijměte!
Je skryt nám obraz váš a nadarmo se hrouží
zornice v žízni rozšířené do temnot
a žhoucí výkřik náš, jenž skály proletěti touží,
v tragické ticho rozdrcen je pláčem věčných vod.
Však jaro táhne nad námi do sadův oslněných,
dní všemohoucích dvůr je provází
a z horizontů magických, do nekonečna rozvlněných,
žeň prvních květů královských se zdvihá v sladké ekstasi...
6
Tam nejednou snad potkáme se v bílých zahrad zářích,
ve shromáždění májovém, když práce žár se utiší,
však jenom bledost záhadná na proměněných tvářích
nám prozradí, že v hlubinách jsme byli nejbližší.
7
MYTHUS ŽENY
Zpěv milenců můj příchod uvítal; však z dálných kuropění,
jež probouzí tvé slunce v duši mé, já čistčí slyším chor.
A němá, hledím k dílu mistrovu, když v oslnění
mých údů krásu bolestnou pro věky tesal ve mramor:
znamení vyšších rodů přicházejících, v slavnostech svého slunovratu,
zřím na obzoru svém jak svatojanské ohně na vrcholcích hor.
Hle, celé země sladké záření se v kráse mého těla skrývá,
sen nejžhavějším vínem slunečním opojeného dne;
červánků háje růžové, kde ptáků jitřní jásot zpívá,
smích klasů přede žní, když v brázdách jiskřících je vítr rozhrne,
pád měsíce do čekajících vod a na hladinách otřesených
vln harmonické rozehrání stříbrné.
Dech rodných pralesů ze hlubin ticha šlehá ke mně
a v krvi těžké zaúpění jar pod žárem prvních atmosfér.
Mateřská slova vášnivá mi tajně šeptá země,
s hor stáda žíznící když k napajedlům vracejí se v podvečer,
a nezrození v kruté suggesci když vedou květy řeřavými
do zahrad milenců sny bázlivé mých dcer.
Však nad krvavým staveništěm národů můj pohled nedočkavý,
v mlčení, chvějícím se před odpovědí, se v dálku upírá...
Když Zvěstování léto milostné se v světech vyšších slaví,
v mé duši skrytá rána zjistřenázjitřená se otvírá.
Kdo k úlu srdce mého jako včelař ucho přiložil?
Roj, hladovící v květech slunce tohoto, v něm umírá.
V samotách bloudí duše má, u žití pějícího zdroje,
8
na zaslíbený příchod knížecí čekala zemdlená.
Spěch dílen tvých, vichřice kosmem letící, unáší snění moje,
melancholickou hudbou rozvířená šumí vřetena.
Smrt připravuje rukou magickou osnovu stavu tvého.
Pro Tkalce díla nového je každá cívka předena.
Probudila mne vůně ukrytých tvých vinohradů v květu,
když ve mdlobách tvůj strašný dech jsem cítila ze hlubin staletí:
vdechnutí jeho – tajuplný život zhaslých světů,
a vydechnutí – hořkých sluncí žhoucí početí.
V doubravách Illuse, v pupenců rašení i v pláči listí krvavého,
slavíky spící rozezpívala ukolébavka moje v zajetí.
Jak jitro odvážných je láska má, když východ první září bledne
a stříbří cesty na horách a ranních oblak let.
Stín stromů, v tíži plodů svých, na kraji polí, ve žni, za poledne;
hlas v tichu samot královských, jenž nepřestává pět.
Znám každou radost na zemi jak rodnou sestru svou a dle tvé vůle
ji k dílu vysílám a každá, zlomená, se ke mně vrací zpět.
Před suggescemi démonů můj každý krok tajemné hlasy střehou.
Jak luna v první čtvrti své, má duše v úplněk se blíží z tmy.
Rty němé mluvit učila jsem polibků svých něhou,
však naděje své slovo nejhlubší jsem zamlčela před nimi.
Je strašné dětem času tohoto a sladké jako smrt a narození nové
těm, kteří snít je dovedou dušemi čistými.
9
NEDĚLE SVATODUŠNÍ
Ve vášni díla nezřeli jste krásu tváří bratrských
a oblak zářící, jenž zahaluje tělo člověka:
hlas mužů tvrdne mezi kladiv výkřiky a mezi výhněmi
kdo vzpomenul na sester úsměv záhadný?
Dnes, bratří, svátek světit budeme
modlitbou duše své a meditacemi.
S hor dalekých se nese vítr, vůní pln,
a všechny květy ještě rosou obtíženy jsou.
Za námi slunce spící města probouzí,
červenec naproti se blíží za horizontem.
Vzduch ještě sladký jest od zpěvu dívek při senosečích
a od polibků milenců
a ptáci neviditelní tajemství naše zajásali v azuru,
jak kdyby vylétli ze srdce našeho.
Vysoko stojí obilí na polích bratrských
a bude třeba podepříti větve příliš těžké ovocem.
Duch bije křídly, k letu připraven,
v nekonečnostech obzorů.
Tak v majestátní důvěře před námi zraješ z věků do věků,
ó tajuplná země očekávání,
a každý den tvůj svítí jako pochodeň
do hlubin pranoci.
V ekstasi díla ve chvatu
jen gesty symbolů svých hovoříš.
Na skalní balvany se chytající lišejník sní o květech
a stromy v trýzni hmyzů o sladkosti plodů pracují.
V pokorném heroismu němá bratrstva
10
v bolestech cestu duchů připravovala.
Však jako jeskyně svých krápníků
a galerie kolem propastí,
ty, stavitelka v temnotách, své dílo nejúžasnější
po věky střežíš odvážnosti milujícího.
Je silné tvoje mlčení jak úsměv zasmušilé dobroty
a krása tvoje v jarním květu svém
jak pole od prvního setí daní stížené.
Prs oslňující, jenž jako slunce hoří do snů milenců,
kvílení novorozeného života
utiší, mateřský.
Však ve hlubiny lásky v hrdé pokoře své ukrýváš
bolesti své, jež lámou v křečích kosti skal
a v potu horečném tě halí oblaky.
Na moře házíš mosty pevnin svých a v tisíciletích,
když přešla po nich pokolení dělníků
a knížata a proroci,
pilíře prahor strhuješ,
království dávná oceány zaléváš,
var vegetací tropických pokrýváš ledovci
a nové cesty stavíš věčně hledajícím dětem člověka.
Do tajuplné noci duchů, svůdná, řeřavíš
jak jitřní cesta, jiskřící se ptačím jásotem.
Když v lethargiích spánku tuhne tělo unaveného,
u skrytých pramenů tvých pijí duše dlaní ethernou,
a plody, sladkou tíží větve ohýbající,
podáváš, mlčenlivá, putujícím k nesmrtelnosti. –
11
Žár slunce stoupá, klasy tvrdnoucí
do našich tváří šlehají
a příliš silně voní lípy v únavě.
Rty květů zatřásly se milostí a horké vydechly,
z oblaků hmyzu vyvřel jásot hlasů zmatených,
v hlubinách lesních vzkřikly prameny,
neviditelná moře v dálce zahřměla.
A tepot srdce našeho zem’ celou prostoupil,
jak v milionech životů by naše krev se rozlila,
cévami vegetací bouřila a kvetla, voněla a zpívala
a žhavá navracela se.
Dech náš byl větrem, třásl stromů vrcholy,
hnal vlny na vodách,
byl plný včel a ptáků, semen jiskřících a klasů šumících,
a naše oči, jak by slunce v sobě zavřely,
viděly světlem oslňujícím.
Jak dlouho šli jsme? Či jsme zemřeli
a tisíckrát se znova zrodili?
Byl každý krok náš jako přechod z věku do věku?
Od krystalických horstev polárních až k rovníkovým pralesům
jak rozsévači užaslí jdem’ celou zemí člověka:
na cestu padají nám stíny pyramid, paláců královských
a chrámů božstev pravěkých a miliony nocí beze snů.
Obzory jako náruč otvírají se,
za obzory jsou gigantická veleměsta v zahradách,
jiskří se dílny tajemné a pracující živly zpívají,
přes moře voní věčná jara jižních archipelagů,
jedinou sladkou řečí nesčíslní bratří hovoří.
Bojiště, rozložená v tisíciletích, již květy zarostla,
12
z myrtoví svítí sochy nových vítězů,
kvílení touhy neznámé se řine z hájů palmových,
prameny mají jmena světců rodu našeho.
Vstal v milionech bratří člověk tajemný,
na kouli země vztýčen, čelo mezi hvězdami,
a srdce jeho, plamen rozžatý na žáru Srdce věčného,
do kosmu duchů svítilo.
Neděli svatodušní slaví národové na zemi.
***
Míjejí hodiny.
Chlad večerní se snáší nad krajem.
A jedna druhou přistihuje v mlčení a záři ve zracích.
Do klasů purpurných se položilo slunce v úsměvu
a ruce naše jako ruce milenců se hledají.
Hluboko pod námi jsou zemské zahrady a všechny utichly.
Však z nesmírnosti prostorů, hle, šveholení slavíčíslavičí...
Jak hnízda duchů v černém hvozdu pranoci
jsou mezi kvetoucími slunci země tvé,
ó Nejvyšší!
13
NA ZEMI RŮŽE NEPŘESTÁVAJÍ HOŘET
Kráčíme, zemdleni jiskřením hvězd, mlčením duchových měst,
slunce, jak smolnice vystřídávané, hasnou nám uprostřed cest:
za všemi hroby, světy viditelnými, nocemi, věky, oceány
oblaky blesky jsou obtěžkány, klasy srpnovým žárem kolébány.
Kam prchnout ze hřmění věčného díla? Zákona tvého jak zlomiti jho,
mystický šat svůj strhati se sebe v šílenství z úžehu poledního?
Tisíce smrtí v jediné číši jak prahnoucím vypíti rtem?
Tisíce zraků jak na věky zavřít v jediném pohledu oslněném?
Vesmíry duchů! Souznění tragických tich a světel! Krajiny beznadějí,
kde hvězdy se do jezer nezaskvějí a ani jara se neusmějí!
Říše prorockých jiter! Nového času svítání purpurové,
na jehož východ po tisíciletí čekají národové!
Křižovatkou všech světů je zem, vichřice zemí hřmí nedohlednem,
bolestí duší je domov náš hlubší než kosmos, tisíckrát vyšší snem.
V řetězy spiati zajatci jdou, nejposlušnější svobodni jsou,
zahrady knížecí vítězům zrají v úpalu lásky,
zemdlení pracují smrtí a bolestí svou.
Na zemi růže nepřestávají hořet, pod zemí prameny hrát,
v milenců srdce ze slunce jiskry se třást, sladké rty dětí se smát,
a svatí, v závrati úžasu svého, od žití a smrti uzdraveni,
obletují sny svými, jak ranění orlové skalní svá hnízda,
výšiny Vůle suverenní.
14
NEPŘEMOŽITELNÍ ROSTEM’...
Budiž vítán, z dálky přicházející, u stolu našeho!
Osamělý dům náš nikdy nezavírá se do noci tajemné
ani smrti, ani bolesti,
ani navštěvovatelům světů neviditelných.
Když jsme žali, odběračky naše, hrstě sbírající, zpívaly:
Pozdraveni buďte, bratří neznámí,
kteří okusíte chleba našeho;
ve sladkosti jeho poznáte
blesků chuť i vášeň políbení slunečních,
neboť uzrál, vonný, mezi bouřemi a plameny.
Cizí je tvá řeč a mlčení jak bojiště
leží mezi rodem mým a tvým.
Ale každým krokem k prahu našemu přešel jsi staletí
a jazyk, kterým naše duše hovoří,
starší je než rudá souhvězdí, jež slunci našemu
ukolébavku zpívala.
Chudá byla země otců mých a tvých. A vešli v ni,
oči zastřené, jak poslové do města obleženého
a vyšli, oči zastřené, a cestou k smrti celou přešli ji.
Ale nyní rozšířila se a každým krokem naším hlubší jest
a tajuplnější.
Všechna slunce vycházejí v ní a zapadají,
zamyšlené noci čekají,
v azur její všechna moře vysílají oblaků svých loďstva etherná,
veleměsta její zdvihají se podlepode všemi nebesy.
Do propasti obou kosmů rozložila se, kde hvězdy poslední
15
jako pohraniční kameny nám svítí ze hlubin,
mléčná dráha vře jak líchy bělostného jetele,
v nesčíslných křídel jiskření a v utišení vnitřní tajemná
hvězdy neviditelného blankytu se odrážejí ohni sladkými.
V mrazu bolesti jak včely úlu zimního se k sobě tiskneme,
ve všech světech miliony bytostí,
zavěšeni v třesoucí se hrozen jediný. A v hloubce prostorů
všechna vítězství jsou naše vítězství a k pohoštění stolu našeho
pode všemi slunci kosmu zraje naše ovoce.
Jako dobyvatele jsme vojska mrtvých vyslali,
aby připravovali nám cestu v světech neviditelných.
Nepřemožitelni rostem’, zrní, seté v utrpení národů,
kvas těla nového. A naše láska jest jak tajuplné povstání,
po tisíce let připravované na zemi.
Konstelace nad obzorem vystupující
jsou jak našich ohňů znamení,
které blížící se tábor vyměňuje s táborem.
Známe jmena bouří všech, jež krouží nad královstvími,
a pak s křídly svěšenými, unavené, odpočívají
na zářících štítech ledovců.
Dcery moře,
vodopády v horách pějící a veletoky v hloubce pralesů,
k prsům mateřským jež letí z paláců svých krystalných,
naše slova harmonická nesou zeměmi všech jazyků.
Mezi dvěma zahradami rovníkovými
azurové mosty ledové nám klenou tisíciletí.
V zraku laní, v letu ptáků, ve včel heroismu pokorném
čteme svojí cesty znamení.
Věky šeptají si naše tajemství a odcházející
v teskném úsměvu je svěřovaly přicházejícím.
16
Soumaři, již přemoženi písní fléten klekají,
aby přijali svá břemena,
k slovům našich mistrů živly před námi se kladou důvěrně.
Proti vůli své nám slouží úzkost deamonů, fantomy půlnoční,
tragičtí stavitelé šílenství.
Cesty naše srovnávají zemětřesení. A do noci
jako zapálené ohně přátelské nám svítí horstva sopečná.
A jak po kamenech mechem zelených, jež vyčnívají z vln
v místech nebezpečných přechodů,
od ostrovu k ostrovu před námi tančí jara nad zrcadly vod,
do slunečných dlaní chytajíce ptáky pějící
a motýle.
Blízkost naši tuší národové, zapřažení k pluhu vítězů,
od oceánu až k oceánu všemi pevninami brázdu táhnoucí,
ostří pluhu, šlehající blesky, zaryté až v lůno prahorní.
Miliony zraků, rozevřených úžasem, v tajemství země hledíme.
Všechny ruce pracující zemí naše jsou.
Zahaleni do oblaků žhoucích hmyzu černého
mezi ženci národů všech jdeme z věků do věků
na oasách pouští, na rovinách melancholických,
tragickými městy podzemí a mezi výhněmi.
V zracích oslnění květy krvavé, vidění staveb gigantských,
na tisíci staveništích země sestupujem’ s lešení.
Zvoní naše širočina v temném hvozdě tajuplném,
v horských lesích pod ledovci, v loděnicích u pramoře,
z každé rány vůně prýští, sladkým dechem ocel voní,
rozpálená údery.
Přes města a oceány, v obratníků pouště solné,
v ticho moře polárního, vyšších světů souostroví
naše rány před svítáním, bití do bran uzavřených,
tisícerým echem letí, jásot zpěvu stříbrného,
17
sladký výkřik odpovědi, duchů jitřní uvítání
křísí z hlubin vesmíru.
Neptej se, kam jdeme. Hvězd se ptej, jež letí nad námi,
sluncí, která vyjíždějí se spřežením zemí,
vozataji královští.
Ptej se žen, když jejich oči láskou rozšířily se jak v šílenství,
hluboké jak osud a jak smrt a jako azur sluncí neviditelných.
Ptej se umírajících, když jejich tvář jak hladina zmítaná bolestí
sladce utiší se v bezvětří a zraky před sluncem
ponejprv se nezavírají...
Na tisíci místech v tuto hodinu
do horečných snění mateřských se naklánějí zjevy etherné
a slova pro sluch lidský neslyšitelná,
v procitnutí proměněná v polibky a v tesknou ekstasi,
v agoniích mezi životem a smrtí šeptají...
Ticho jest a jemně bije srdce vod.
Do bezvětří sálá horký oddech květů pobřežních.
Za obzorem zpívá slunce přicházející, vítáno národy.
Hluboká je noc, však milující vidí srdcem svým.
18
ZTRACENÍ
Do žáru léta našeho ze zahrad smrti dýše mráz,
a mnozí, kteří už mrtví jsou, jdou ještě jak živí vedle nás;
když jejich hodina nejvyšší na orloji bolesti odbila,
jak by na druhou stranu vítr vál, na zemi slyšena nebyla.
Jak padání sněhu jest jejich mlčení a zraky teskné jsou,
zrcadla ledu utuhlá nad mrtvou hlubinou bezhlasou;
a třeba jak nejsladší jaro voněl jich dech a krev a rty,
tajemná hrůza se šíří z jejich samoty.
A mezi nimi bratří jdou, jak tiché slunce laskaví,
zem’ celá mění se před nimi, kde kroky bázlivé zastaví,
a v ohni poledne našeho do jejich dušiduší plá
skrytého žití druhého halucinace zlá.
V soumracích jejich slavíci z našeho jihu nepějí,
užaslí naší bolestí, jsou cizí naší naději
a pod hvězdami jasnými, jež září naší oblohou,
kde leží jejich domov ztracený poznati nemohou.
Nad hlavou listí šumící v neviditelné doubravě,
jdou věčně, dálkou šílení a bičovaní v únavě,
a z jitra jinde procitnou, než večer usnuli:
přes kolik zemí přešli snem a kolik moří přepluli?
Zastaví-li se v samotách, tisíce hlasů kolem zní,
kde, tiší, dvéře otevrou, odmlčují se přítomní,
a této země dívky radostné když přivolají touhou svou,
tvář sladkou od nich odvrátí a zpívat přestanou.
19
A jenom děti, které země dosud neznají,
bázlivé v podvečer se přitulí k nim potají,
když zamyšleni naslouchají z hlubin samot svých
volání bratří ztracených, ohlasu kroků vzdálených...
20
TISÍCE SRDCÍ PĚLO V SRDCI TVÉM
Šla životem tvým smrt a mlčením vládla,
den každý ránu svou a tajemnou svou ztrátu měl.
V plamenech zrála láska tvá, jak tvrdé hrozny sládla,
a v každém znovuzrození zrak jasnější se skvěl.
V sluch stále jemnější, duchové hudby příval,
hlas mistrů rodu našeho ti šuměl do samot,
z pohybu země letící a větrů tiše zpíval,
z návratu jar a polibků, z nedočkavosti vod,
ze chvatu připravených žní a z ohně slunečního,
jak opojené rty když nad zemí se naklání,
ze smíchu dětského za smutku večerního,
z volání ptačího za váhajících svítání.
Svůj život růsti cítil jsi, tvé ticho měnilo se,
nad cestou tvojí nesmírným se rozklenulo dnem:
jak odcházejícímu milenci květ každý v jitřní rose
tajemství noci tvé ti šeptal s úsměvem.
A silen věky mlčeti, zákona skrytou něhu,
vesmíru pohled nejhlubší jsi tušit’ počínal...
Zem’ zněla kroky zástupů, hlas mistrů vanul s jižních břehů,
nad veleměsty severu den horký usínal,
tisíce srdcí pělo v srdci tvém. A září zádumčivou
když světlo neznámé se vyřinulo světlem tvým
a větry z pólu mlhami když lehly nad tvou nivou,
jak zahradník své růže přikryls na podzim,
21
a pozdravil dni přechodu, v tajemství smrti zahalené,
šum rodných pralesů, mateřských moří solný dech.
A v kypění vln syčících své slunce rozpálené
do hlubin viděls klesati ve zlatých západech...
Tak z času, vítěz, vystoupils jak z vozu válečného,
ze středu bratří svých, u cíle v jemné únavě,
ran sladký rozsévač. A do soumraku svého
za námi odjíždějícími hleděls laskavě...
22
OBSAH
Gigantské stíny5
Hlubiny bolesti6
Mythus ženy8
Neděle svatodušní10
Na zemi růže nepřestávají hořet14
Nepřemožitelní rostem’rostem’...15
Ztracení19
Tisíce srdcí pělo v srdci tvém21
[23]
Otokar Březina
BÁSNICKÉ SPISY
II
Svazek druhý
Vyzdobil
Jan Konůpek
Vytiskl na ručním lisu
a vydal svým nákladem
Josef Portman
v Litomyšli
1926
Bylo vytisknuto
24 výtisků na ručním papíře
Tento výtisk má
číslo
17
E: jf; 2004
[24]