NA ZEMI RŮŽE NEPŘESTÁVAJÍ HOŘET
Kráčíme, zemdleni jiskřením hvězd, mlčením duchových měst,
slunce, jak smolnice vystřídávané, hasnou nám uprostřed cest:
za všemi hroby, světy viditelnými, nocemi, věky, oceány
oblaky blesky jsou obtěžkány, klasy srpnovým žárem kolébány.
Kam prchnout ze hřmění věčného díla? Zákona tvého jak zlomiti jho,
mystický šat svůj strhati se sebe v šílenství z úžehu poledního?
Tisíce smrtí v jediné číši jak prahnoucím vypíti rtem?
Tisíce zraků jak na věky zavřít v jediném pohledu oslněném?
Vesmíry duchů! Souznění tragických tich a světel! Krajiny beznadějí,
kde hvězdy se do jezer nezaskvějí a ani jara se neusmějí!
Říše prorockých jiter! Nového času svítání purpurové,
na jehož východ po tisíciletí čekají národové!
Křižovatkou všech světů je zem, vichřice zemí hřmí nedohlednem,
bolestí duší je domov náš hlubší než kosmos, tisíckrát vyšší snem.
V řetězy spiati zajatci jdou, nejposlušnější svobodni jsou,
zahrady knížecí vítězům zrají v úpalu lásky,
zemdlení pracují smrtí a bolestí svou.
Na zemi růže nepřestávají hořet, pod zemí prameny hrát,
v milenců srdce ze slunce jiskry se třást, sladké rty dětí se smát,
a svatí, v závrati úžasu svého, od žití a smrti uzdraveni,
obletují sny svými, jak ranění orlové skalní svá hnízda,
výšiny Vůle suverenní.
14