NEDĚLE SVATODUŠNÍ
Ve vášni díla nezřeli jste krásu tváří bratrských
a oblak zářící, jenž zahaluje tělo člověka:
hlas mužů tvrdne mezi kladiv výkřiky a mezi výhněmi
kdo vzpomenul na sester úsměv záhadný?
Dnes, bratří, svátek světit budeme
modlitbou duše své a meditacemi.
S hor dalekých se nese vítr, vůní pln,
a všechny květy ještě rosou obtíženy jsou.
Za námi slunce spící města probouzí,
červenec naproti se blíží za horizontem.
Vzduch ještě sladký jest od zpěvu dívek při senosečích
a od polibků milenců
a ptáci neviditelní tajemství naše zajásali v azuru,
jak kdyby vylétli ze srdce našeho.
Vysoko stojí obilí na polích bratrských
a bude třeba podepříti větve příliš těžké ovocem.
Duch bije křídly, k letu připraven,
v nekonečnostech obzorů.
Tak v majestátní důvěře před námi zraješ z věků do věků,
ó tajuplná země očekávání,
a každý den tvůj svítí jako pochodeň
do hlubin pranoci.
V ekstasi díla ve chvatu
jen gesty symbolů svých hovoříš.
Na skalní balvany se chytající lišejník sní o květech
a stromy v trýzni hmyzů o sladkosti plodů pracují.
V pokorném heroismu němá bratrstva
10
v bolestech cestu duchů připravovala.
Však jako jeskyně svých krápníků
a galerie kolem propastí,
ty, stavitelka v temnotách, své dílo nejúžasnější
po věky střežíš odvážnosti milujícího.
Je silné tvoje mlčení jak úsměv zasmušilé dobroty
a krása tvoje v jarním květu svém
jak pole od prvního setí daní stížené.
Prs oslňující, jenž jako slunce hoří do snů milenců,
kvílení novorozeného života
utiší, mateřský.
Však ve hlubiny lásky v hrdé pokoře své ukrýváš
bolesti své, jež lámou v křečích kosti skal
a v potu horečném tě halí oblaky.
Na moře házíš mosty pevnin svých a v tisíciletích,
když přešla po nich pokolení dělníků
a knížata a proroci,
pilíře prahor strhuješ,
království dávná oceány zaléváš,
var vegetací tropických pokrýváš ledovci
a nové cesty stavíš věčně hledajícím dětem člověka.
Do tajuplné noci duchů, svůdná, řeřavíš
jak jitřní cesta, jiskřící se ptačím jásotem.
Když v lethargiích spánku tuhne tělo unaveného,
u skrytých pramenů tvých pijí duše dlaní ethernou,
a plody, sladkou tíží větve ohýbající,
podáváš, mlčenlivá, putujícím k nesmrtelnosti. –
11
Žár slunce stoupá, klasy tvrdnoucí
do našich tváří šlehají
a příliš silně voní lípy v únavě.
Rty květů zatřásly se milostí a horké vydechly,
z oblaků hmyzu vyvřel jásot hlasů zmatených,
v hlubinách lesních vzkřikly prameny,
neviditelná moře v dálce zahřměla.
A tepot srdce našeho zem’ celou prostoupil,
jak v milionech životů by naše krev se rozlila,
cévami vegetací bouřila a kvetla, voněla a zpívala
a žhavá navracela se.
Dech náš byl větrem, třásl stromů vrcholy,
hnal vlny na vodách,
byl plný včel a ptáků, semen jiskřících a klasů šumících,
a naše oči, jak by slunce v sobě zavřely,
viděly světlem oslňujícím.
Jak dlouho šli jsme? Či jsme zemřeli
a tisíckrát se znova zrodili?
Byl každý krok náš jako přechod z věku do věku?
Od krystalických horstev polárních až k rovníkovým pralesům
jak rozsévači užaslí jdem’ celou zemí člověka:
na cestu padají nám stíny pyramid, paláců královských
a chrámů božstev pravěkých a miliony nocí beze snů.
Obzory jako náruč otvírají se,
za obzory jsou gigantická veleměsta v zahradách,
jiskří se dílny tajemné a pracující živly zpívají,
přes moře voní věčná jara jižních archipelagů,
jedinou sladkou řečí nesčíslní bratří hovoří.
Bojiště, rozložená v tisíciletích, již květy zarostla,
12
z myrtoví svítí sochy nových vítězů,
kvílení touhy neznámé se řine z hájů palmových,
prameny mají jmena světců rodu našeho.
Vstal v milionech bratří člověk tajemný,
na kouli země vztýčen, čelo mezi hvězdami,
a srdce jeho, plamen rozžatý na žáru Srdce věčného,
do kosmu duchů svítilo.
Neděli svatodušní slaví národové na zemi.
***
Míjejí hodiny.
Chlad večerní se snáší nad krajem.
A jedna druhou přistihuje v mlčení a záři ve zracích.
Do klasů purpurných se položilo slunce v úsměvu
a ruce naše jako ruce milenců se hledají.
Hluboko pod námi jsou zemské zahrady a všechny utichly.
Však z nesmírnosti prostorů, hle, šveholení slavíčíslavičí...
Jak hnízda duchů v černém hvozdu pranoci
jsou mezi kvetoucími slunci země tvé,
ó Nejvyšší!
13