BÁSNÍKŮV ROK
MĚSÍCE ČILI BÁSNĚ
[5]
Rok,
ubíhající, osudů rušný tok,
ústí do temného moře.
Orloj
na oblačné hoře
[7]
LEDNOVÉ KVĚTY
Soumrak zbled mrazem. – Obláčky pýří
slétají k spánku do ulic Prahy.
Okénkem v mlze mrzutě shlíží
studený měsíc, svítě si na most.
S milenkou jdeme královstvím Ledna;
zkřehlý sníh vzdychá, probuzen chůzí.
V srdcích se křísí plamének slasti,
jiskříme žerty stuleni k sobě
v líbánkách vloček, dovádějících
ve větru jako motýli bílí
v kvetoucím sadě
[9]
ÚNOROVÝ MUMRAJ
Před okny tvými
pásma sněhu i bláta,
Masopust ke skonu chvátá
s tancem a šprýmy.
V povětří peří bílé,
na zemi lidé víří,
maškary slepě míří
do pastí chvíle.
Postavy rozveselené,
jaré i staré mušky,
škrabošky, stužky,
Osudu smršť je žene
průplavy světla a stínu
k jámě, jež změní
bláznivé vření,
snění i chtění
v popel a v hlínu
[10]
ZÁZRAK BŘEZNA
Pod slunce pohledem jihne sníh;
s nebe jas vzpomněl si mžíti..mžíti...
Do síně paprsek ráje vlét,
v lustru se duhou chce skvíti.
O trylcích slavičích klavír sní,
vázy si přejí kvítí..kvítí...
Oživlá krajina v zajetí
zlatého rámu se třpytí.
Jarní dech k slavnosti vůní zve,
probouzí jehnědy ze sna,
na stráni Petřína pod keře
fialky rozsévá Vesna
[11]
V DUBNU
Liják na tvář
polí padá,
křtiny slaví
země mladá.
Nebes oči
slzy roní,
v harfě větví
blahem zvoní:
„Vykoupáme
louky, chaty,
obléknem jim
jarní šaty.
Napojíme
lačnou zemi,
by se skvěla
plody všemi..“všemi...“
[12]
Stříbro v lada
štědře padá..padá...
Jaří bují
země mladá
[13]
MÁJOVÁ
Hod vůní, barev slaví den.
A medonosnou znělkou včel
se vzduch jak lyra rozzvučel.
Kraj svůdnicky je vyšňořen,
jak milostnice marnivá,
jež leží v loži z květin, sníc,
a stromu vějířem si líc
před žárem slunce zakrývá.
Tak odpočívá v zářných snech.
Jak vánek šeptá její dech,
v němž motýli se líbají.
A v zmládlých nitrech vyžívá
se máje hudba vášnivá
a srdce láskou zkvétají
[14]
ČERVNOVÉ JITRO
S luk jihočeských prýští vůně mát
a políbení polí skráně cítí.
Je slastný den..den... V tiš křičí vodopád,
jenž s výšin snu se v rokli času řítí.
Bdím v stanu smrčí..smrčí... Lokám stínu chlad..chlad...
A v nitru oheň posvátný se nítí.
Svou bytost tuším ve všem růst i zrát.
Z mých očí vděčný obdiv světa svítí.
Myť cudným rděním jahod zrudlá je
a s blízkých pastvin chvílí výskne si
smích skotačivý hravé šalmaje.
Jsem blažen..blažen... largem lesa uchvácen,
a pohledy si kouzlí zjevy žen
jak oblaka, jež bloudí nebesy
[15]
STRÁŇ V ČERVENCI
Důvěrné styky nás pojí
rozkoší květnatou:
mne i vonící stráň,
uléhám na ni denně
s milenkou svou:
úsměvy a zpěvem
splácíme jí daň.
Jako teď:
luční koník zakroužil vzduchem,
vrčí jak dětský aeroplánek..aeroplánek...
zřítil se v travnatý stánek.
Silnicí pod chlumem
lavina prachu se valí,
auto vztekle jí prchá a štěká,
ospalou alej leká.
[16]
Kukátkem sjíždíme v údolí, v dáli,
lovíme naše vesničky,
které sní jako jesličky
z kouzelné stavebnice.
Elhenice.
Zdá se, že širý svět obejme směle
lásky náruč a přivinout vřele
jej na srdce může..může...
A přece: oči zastihly právě,
jak klesá nemocná chudobka v trávě,
shýbám se, cítím, jak paže se chvějí,
jak těžká je mroucí květinka ruce,
jež před chvílí chtěla svět objati prudce
a nyní nemůže zachránit ani
kytičku na slunné stráni
[17]
SRPEN
Mez hostí čekanky a skromné sedmikrásy,
kol hlídek věrných vrb se potok žene v dáli,
je slavný svátek žní a ženci kosí klasy,
jež dobrodiním dní a slibem žatvy zrály.
Se snětí jabloní se trousí hádky ptáku,
na vísku orlickou se kostel s vršku dívá,
a skřivan s lučiny se vyhoup do oblaku,
z něj zpěvu korálky do klína Země schvívá.
V dnu lázni hřejivé, v níž horský kraj se koupá,
– jak žena rozkošná, jež obnažuje vnady –
mne vůně opájí, jež z obětnic luk stoupá.
Tak září ověnčen, jda v polích skrytou cestou,
sním šťasten dětinsky, že k svatbě chvátám tady
do čekající vsi, v mír zahrad, za nevěstou
[18]
ZÁŘÍ
Již stůně Léto. Kraj má tajné hoře.
Po sklizni touží víno v hroznů snech.
Dny, jež v proud klesly, zhltlo věčna moře.
Žár vroucných růží ustyd v záhonech.
Tvé srdce, truchlíc pro květnice mroucí,
v svou svatyni si přeje uzamknout
modř usměvavou, růží vášeň žhoucí,
by mohly dál v něm nadějemi žhnout
[19]
STESK ŘÍJNA
Stesk jímá přírodu, když rezavě se šatí,
a vánek lítostně si toulkou v polích zpívá,
strun mysli nálada se dotkne zádumčivá,
že musíš na léta již zvadlá vzpomínati.
Jdou rozpomínky, jdou, jak oblak v šeď se tratí,
ó, chorá oblaka, jež obzor října mívá,
když léto odlétlo a na zahradě stlívá
jen slunečnice terč, jejž západ marně zlatí.
A usnul včelí ples i listí hovor čilý,
a vody smutné jsou a mlha vřesem pílí,
jak by se rubášem kraj halil zmírající.
Tu v nitru rozjítří se spící žití rány,
sny, touhy, naděje, jež v urnu srdce dány,
a které probudil vzdech října žalující
[20]
LISTOPAD
Smírný podzim zamyšlený
jako moudré vrásky stáří.
Zchřadlé listí hřbitovně čpí
jako věnce na oltáři.
Kostry stromů rozpínají
suché paže ustarané
k slunci, jež jak monstrance je,
která v kadidle chmur plane.
Severák si odříkává
dušičkové litanie.
Srdce steskem rozchvívané
v prsou zvonu temně bije
[21]
PROSINEC
V prohřáté síni
junácký smrček:
na něm hvězd jíní,
ořechy zlaté, pamlsky zrají,
ptáčkové ze skla,
vějíře svící
slavnostně plají –
na vršku anděl
blahopřející.
Pod chvojím čekají dárky:
píšťala, psíček,
kniha a panák,
sáně, bič, míček,
stavebnice.
*
Mladosti zvony v závějích bloudí
posvátnou nocí
[22]
– Z VLN ČASU RODÍ SE NOVÝ –
[23]
BÁSNÍKŮV ROK
měsíce čili básně
Vydal Emanuel z Lešehradu
Kresba Toyen
Vytiskl Orbis v Praze
1940
E: jf; 2004
[25]