Basně
Jana Nejedlého.
[165]
Bitva Černopolská dne 23. měsýce srpna 1796.
Jeho hraběcý milosti, Pánu P. Joachymovi Šternberkovi obětovaná.
’Αλλ’ ’έπευ ’ου γαρ ’ετ’ ’εστιν ’αποσταδον ’Αργείοισι
Μάρνασθαι, πριν γ’ ’ηε κατακτάμεν, ’ηε κατ’ ’ακρης
’Ιλιον αιπεινήν ’ελέειν, κτάσθαι τε πολίτας.
Homer v Iliadě v kníze 15. verši 556.
Nadmutí Frankové, svobodou spití,
Po krvi žížníc, co vlkové lítí,
Králům se rouhali v zpupnosti slov,
Svobodu hlásali nad zlatý kov.
Kamkoli vrazyli s zástupy svými,
Záhuba kráčela zároveň s ními,
Hynula nevinnost, hynula ctnost,
Sýdlo své rozstřela pekelná zlost.
Pálili města, y hubili husté
Krajiny, květoucý měníce v pusté,
[167]
Hrůza šla, kdekoli houkali zdělz děl,
Tisýce tisýcův pobili těl.
Rukami nohami posyli zemi,
Plenili více, než před věky všemi,
Kmet se co divoké svině jich bál,
S jinochem milenka pádila dál.
V hluboké lesy se ukryly stáda,
Ptáčkové strachem se utekli v lada,
Zhynulo obilí, zhuben byl strom,
Jakby ho nejprudší rozdrtil hrom.
Vítězné praporcy v povětří vály,
U Černopole již Frankové stáli;
Krajiny kryli, co kobylek roj,
Na země chystajíc krvavý boj.
Nehnuly srdcem jich žalostné křiky,
Nadarmo vojska se stavěly v šiky
Nad řeku lítavou lítě co saň,
Hnali se vedouce smrtícý zbraň;
Ouprkem jako mrak pádili dále,
Čechyby vydrali, zhubili krále;
Přes hory, přes vody k Čechám se hnal
Francouz, y žádného nelitoval.
168
Čechové jako blesk povstali nyní,
Na slavné předků sy vzpomněli činy;
Vzhůru v tom Český jak jindy vstal lev,
Aby svůj na Franky vysoptil hněv.
Rozbroj, Čech horlivý, povstal v tom hluku,
Srdnatě promluvil k Českému pluku,
Vida, že vlast se již pleniti má,
Čechám že zhrožuje záhuba zlá:
„Ha! kdož bude vlasti bránit,
Matek mdlých a otcův chránit,
Chrámy hájit, svatou ctnost?
Což má Francouz města pálit,
Ženy, dívky ctnostné šálit,
Věčně tropit nepravost?
Což má zhynout Česká sláva,
Zmizet naše dávná práva,
Časy dobré pominout?
Vidím vztekati se v bouři,
Zajít Čechy v hrozném kouři,
Z ráje pouště vyplynout!
Kam se dějí naše statky,
Kam se vrhnou staré matky,
Kam, kam dívky nevinné?
169
Česká země těžce heká,
Na nás ve svém smutku čeká,
Na nás – veslo jediné!
Ha! což déle prodléváme –
Nevděk Čechům padnout máme?
Kde jste naši dědové?
Kde jste ve své srdnatosti,
Kde jste České udatnosti
Slavní světa vůdcové?
Jenž jste za dnů svých se skvěli,
Z nichž strach národové měli,
Třesouce se tam y zde;
Jichž se jako bouřky báli,
Ana láme lesy, skály,
Slyšíc: Žižka s Čechy jde?
Jenž co strašné mračno táhli,
Jak jen k Českým mečům sáhli,
Strach vojsk bledé líce kryl;
Pryč, pryč vojska utíkaly,
Zbraně s sebe odmítaly,
Český stín jim smrtí byl!
Na věkyli Češí zvadli,
Otcové že v boji padli,
Jichž se všickni hrozyli?
170
Nebudeme vnuků míti,
Nemá u nás v písních zníti,
Jak jsme vlasti hájili?
Hle! nám chtějí ženy bráti,
Naši vlast chtí zkáze dáti,
Tupit, loupit, bořit chrám!
Pojďme, bratří! vlasti chraňme, –
Krále, žen a dítek braňme,
Sláva věčná kyne nám.
Vzhůru Češí! vzhůru bratří!
Pán Bůh s nebe na nás patří,
Žehná vojska Českého;
Kdož jest Čechem, chop se zbraně,
Pojďme, bíme, pojďme na ně,
Nelitujme žádného!“
Ejhle! v tom plukové čeští co lvové
Po boji žížnili, lehce co snové
Přes hory, přes doly letěli v boj,
Jakby se vyrojil z oulu včel roj.
Někdy jak Jaroslav Tatary zklátil,
Na ně se vyřítiv meči je mlátil,
171
Za nimi žena se dále a dál,
Český by svoboden od nich byl král!*)
Z oblak jak orel, jak hrčení řeky
Ze skal se leje a vylévá vzteky,
Karel y Čech se tak do bitvy hnal,
Pro vlast svou padnouti nelitoval!
Jakby se sekali v prachu a kouři
Větry dva protivné na mořské bouři,
Jalyby o vlnobití se prát,
Místa tak nechce Čech Frankovi dát.
Řehtali koňové, břinkali meče,
Již již se lámali od tuhé seče,
Po předu, po zadu lítala smrt,
Po krvi žížnil jen Francouz co chrt.
Z vrchů všech oheň z tlam svítícý děla
Strašlivě jako hrom na nebi hřměla,
Země se třásla, y každýby mněl,
Jakoby mžitkou svět zhynouti měl.
Jakby se nebesa otvírat chtěla,
Oheň z nich na zemi shrknouti měla,
———
*) Jaroslav Šternberk, slovutný hrdina Český, z kteréhož rodu P. P. hrabě Joachym Šternberk pocházý, jakž obšírněji P. František Pelcel v své kronyce dílu III. vypisuje.
172
Křížil se ohnivý plamen a blesk
Křastil, a rachotil po nebi třesk.
Vlny jak pěnavé na moři vztekem
Hrnou se na skály s strašlivým jekem,
Tlamou, co propast, je shltiti mní,
Čechy tak Frankové rozdrtit chtí.
V krvavém boji, v té hrdinské době,
Čechové hlasytě volali k sobě:
„Kdožkoli Čechem jsy, vlasti své chraň,
Nelituj, nelituj pro ni vést zbraň!zbraň!“
Rychle, co dráždění lvové se hnali,
Pomstuby Čechové nad Franky vzali,
Nedali, nedali oddechu víc,
Frankové smrti jen běželi vstříc.
Což jest, ó Franku, tvé prošení platné?
Čechy viz za sebou hnáti se statné!
České Lvy, Franku, teď za sebou máš,
Nyní y udatnost Českou již znáš.
Vítězství! vítězství na České straně!
České Pán požehnal na nebi zbraně,
Udatní Čechové vítězy jsou!
Od končin k končinám pověsti jdou.
173
Mrtvých těl hromady hrozné, co skály
Vysoké k nebesům zdvižené, stály,
Potokem hrčela po poli krev,
Černé pak v červené proměnil hněv.
Slunce již, coufaje měsýcy, tryskem
Za horu pádilo velikým zyskem,
S hvězdami měsýček blíže se bral,
Slovutné hrdiny České by znal.
Čechové bránili milé své země,
Slovutných dědů jsouc udatné plémě:
Tekla y poteče pro vlast jich krev,
Čech je až do dneška udatný lev.
Oda na důstojného Pána, Pana Stanislava Vydru, roku 1798.
Jakýž jazyk oslaviti
Činy tvé dle hodnosti,
Jakéž písmo rozhlásyti
Může k vlasti vroucnosti?
174
Vlastenče, jenž Čechům svítíš,
Jako měsýc v noční čas;
Oheň český v sobě cýtíš,
Otců našich slyše hlas.
Ty, jenž v chrámě oslavuješ
Slovem Páně jazyk náš,
Hvězdám běhy vyměřuješ,
Mocnost planet, slunce znáš!
Tisýcůli není dosti,
Jimž jsy Českým otcem byl?
V jichž jsy srdce lásku k ctnosti,
Lásku k vlasti Českou vlil?
Rek se slaví na věčnosti;
Proč? že svatý rušil klid;
Že iy v kruté nevážnosti
Zbořil města, zhubil lid!
Mnohem líbeznější bývá
Slávy nesmrtedlný zvuk,
Kdyžto u potomků zpívá
V hlučných písních Český vnuk;
Když y jménem jmenovává
S velkým často plesáním,
Když y často vyvolává
Z hrobu smutným vzdycháním
175
Toho, kdož vlast uměl ctíti,
Kdož se snažil svatou ctnost
V outlá srdce Česká vlíti,
S láskou k vlasti pudit zlost.
Co ten blesk? zdaž v nocy z háje
K nám se snáší duchové?
Což jste blaženého ráje
Opustili Čechové?
Proč? by snad jste pomsty vzali,
Pomsty hodné nad námi,
Potomcy že tvrdě spali,
Že jsme nešli za vámi?
Proč tak smutně k nám se věješ
Balbíne, ó Čechu náš!
Již se na nás míle směješ;
Což pak Čechy ještě znáš?
Vydrovoliž jméno psáno
Jest y v kníze věčnosti?
Jestli pro něj přichystáno
Lůžko věčné radosti? –
„Mníš, že okem nehledíme
Na vás Čechy bedlivým?
Šlechetných že nevidíme
Želem jatých tesklivým?
176
Vědouc, ledva počne zráti
Všeho lidstva myšlení,
Činů, ješto má se státi,
Zlé neb dobré skončení?
Slavnější což může býti,
Nežli čest svým předkům vzdát,
Je y vlast, y jazyk ctíti,
O jích zvelebení dbát?“
Balbín šlechetný tak pravil;
Na zemi zvuk libý zní;
V tom se v ráji svatém stavil,
Kdež se praví Češi stkví.
Hoden lásky s upřímností,
O vlast svou kdož pečuje,
Pevně ji a s horlivostí,
Jak ty, Vydro, miluje!
Tyť jsy,jsy neustupná skála,
Kteráž hlavu k nebi má;
Byťby na svých křídlech vála
Strašným hřmotem bouře zlá.
Tvá se jako slunce stkvíti
Sláva bude všecken čas;
Všech ti Čechů bude zníti
Po sta letech vděčný hlas.
177
Poutník.
„Když jste z Hájku putovali,
Poutníčkové, řekněte,
Zdaližto jste nepotkali
Cestou mého děvčete?“
Jakž tvé děvče máme znáti?
Nejsouť prázdné sylnice;
Viděli jsme zpět se bráti
V velkých řadách poutnice.
„Není žluté, není bledé,
Rozmilé je děvčátko;
Jest co Anděl, jen že snědé
Ve tváři je drobátko.
Vlásky své má přičernalé,
Ručičky pak měkounké,
Očičky má přimodralé,
Šátky co sníh bělounké.
Klobouček má zelenalý,
Za ním pěknou kytičku,
V ruce levé košík malý,
V pravé drží hůlčičku.“
178
V cestě, ješto v levo vede,
Potkali sme děvčátko,
Jako Anděl, jen že snědé
V tváři bylo drobátko.
Vlásky mělo přičernalé,
Klobouk s kytkou hezoučký,
Oči mělo přimodralé,
Oděv co sníh běloučký.
„Ta, ta milenka má byla,
Jenž mi zase život dá;
Jenžby pro mne vycedila
Krev svou, jak mne ráda má.“
Pročpak tebe opustila,
Ješto tě tak ráda má,
Žeby krev svou vycedila,
Aby mohla býti tvá?
„Ach, já velmi těžce stonal,
Již sem ležel hezký čas;
Já co možná bylo konal,
Bych se pouzdravil zas.
Předce špatná čáka byla
K žádanému zhojení,
Kost a kůže vysušila
Tvář se má co lupení.
179
Oči vpadlé, zakalené
Odjaly mou ozdobu;
Již jen tělo opuštěné
Vložit měli do hrobu.
Všem se líto podívati
Bylo, všickni plakali:
Já že trávy šlapávati
Nebudu víc, říkali.
Nejhořčeji plakávala
Pro mne z všech má milenka,
Ruce k nebi spínávala
Bohumilá Terenka.
Umínila putovati
Do Hájku v mé nemocy,
Pobožnosti vykonati,
Kdyby bylo k pomocy.
Nedávno co putovala,
Vše hned ve mně okřálo,
Mladost v oudech panovala,
Srdce mé se zasmálo.
Já jí čekám s radováním,
Jako s nebe Anděla,
Jí, co vroucým putováním
Uzdravit mne hleděla.
180
Mrtvé celé přirození,
Svět se prázdným být mi zdá;
Ona jest mé vyražení,
Ona jest jen rozkoš má.
Bez ní nelze déle býti,
Radějibych zahynul.
Kady, prosým vás, mám jíti,
Bych jí nikdež neminul?“
„V pravo, mládenče, se dejte!“
Já se tedy v pravo dám;
Dobře zlatičtí se mějte,
Provázej vás Pánbůh sám.
Jak jen od poutníků málo
Dav se v pravo, pochodil,
Ejhle! v tom se jemu zdálo,
Že se znovu narodil.
Spatřil Terenku svou k sobě
Jako šípku letícý,
Poznalať ho po osobě
Z vzdálí láskou hořícý.
Do náručí padli milé,
Jakoby se žehnali,
V nebi zdáli té se chvíle,
S radostí jsou volali:
181
O má zlatá! O můj zlatý!
Zas tě vidím, zas tě mám!
Vyslyšel nás Otec svatý;
Rychle, rychle pojďme k nám.
Nic nás více rozloučiti
Nemá než smrt jediná:
Krev svou velím vycediti,
Na věkybych byla tvá.
Cyť, kdo můžeš pocýtiti
Jejich náhlé radosti,
Jenž se mohou okusyti
Z nevinné jen milosti.
Běla kvílícý.
Hrozná bouře počínaapočínala
Moře bouřit hluboké.
Voda z všech stran lítě hnala
Vlny nad dům vysoké.
Na skále tu Běla sedíc
Na moře se dívala,
Vzdychajíc a smutně hledíc
Žalostivě volala.
182
„Více nežli rok již minul,
Plný hořkých žalostí,
Co své ruce posléz vinul
Okolo mne s radostí.
Ach, jak moři hladovému
Moh’ sy sebe svěřiti?
Přestaň bouře rozmilému,
Přestaň chvílku bouřiti!
Mámť já bouři strašlivější,
Jenž mé srdce sužuje;
Kteréž lásku nejstálejší
Jinochovi věnuje.
Kupec, an své zlato tratí,
Na tebe jak naříká,
Že v tvé přišel ruce katí,
Až hlas vody proniká!
Já pak nemám bědovati
Proto, cos mi zlapila?
Můželi se přirovnati
K zlatu, co já ztratila?
Máli zlato v zbytečnosti
S ním dost malou podobu?
S ním sem měla zlata dosti,
Bez něho mám chudobu.“
183
Uplakaná pohlídala,
Ženicha by spatřila,
Lítostivě povzdychala,
Slzý moře vylila.
V tom tu k Běle mrtvé tělo
Pomalounku plovalo,
Když pak k samé přijít mělo,
Najednou stát zůstalo.
Běla vidouc je, hned zvadla,
Jakby na ni vápno vlil.
Bez sebe jsouc, na ně padla;
Neb to – její ženich byl.
Na Pinku.
(Složeno léta 1798.)
O jak blaze živ jsem býval,
Rozkoš svatou z mládi míval,
Když jsem děvčat nepoznal!
Směle mohl jsem v lůžku spáti,
Směle z něho ráno vstáti,
Starosti jsem výhost dal.
Jaká se to změna stalastala,
Co mě krásná Pinka jala,
Nemohuť já směle spát!
184
V koutku osamělý sedím,
Smutně na ta místa hledím,
Kde jsem vídával ji hrát;
Jak jsy v poli bloudívala,
Nevinnosti požívala,
Když k nám přišel krásný máj;
Kdyžto z rána ptactvo pělopělo,
K radosti se všecko mělo,
Vídal jsem ji chodit v háj;
Když vše kvítí rozkvetalo,
Vůni rajskou vylévalo,
Hlídala své květnice;
Ach! když budu chodívati,
S tebou opět rozmlouvati,
Vůkol hráchu, pšenice?
Kdež jsem ruku stískal tobě,
Cýtě svatou rozkoš v sobě,
Kde jsem láskou hoříval? –
Když mé srdce s tvým sy hrálo,
O jak všecko pookřálo,
Já co Anděl plésával!
Když jsem první políbení
U Andělském potěšení
Ctnostné děvče, tobě vzal,
185
Zdažbych cýsaři, neb králi
Za stříbra a zlata svály,
Za království byl je dal?
Ach! tvé políbení vjelo
Mně co oheň v celé tělo
Soužíc, div jsem bez sebe.
Dlouholi, má zlatá Pinko,
Ctnostná, krásná holubinko!
Mám se soužit pro tebe?
Uhas, uhas ohně mého,
Oblažiž mě strápeného,
Uchladiž mě ruka tvá!
Stříbra, zlata nechcy míti,
Cýsařem, ni králem býti,
Když ty, Pinko, budeš má!
Píseň žalostná na smrt milenky.
Z věže zvučně smutná hrana zvoní,
K zarmoucení lidu městského:
Ach! jest po milence! ach jest ponípo ní!
Nic! nic není v světě stálého.
186
Kterou jediné jsem zamiloval
Z ctnostných dívek na tisýc,
Pro nižbych byl život obětoval,
Ach, té dívky není víc.
Dívku nevinnou jak holubinku
Ozdobily ctnosti vznešené,
Pro vtip, tichost, vlídnost ctily Pinku
Matky, panny želem sklíčené.
Kdož jen na ni patřil, cýtil milost,
Cosy lásky hodného,
Vzniklať v srdcých hochů prudká čilost
Z její*) zření libého.
Krásná jako růže, kterou vzteku
Lítá bouře s stromku srazyla,
Krásná Pinka u kvetoucým věku
Do hrobu svou hlavu sklonila.
Sklonila? – a mne jest zůstavila
Na tom světě samého,
Dříve nežli sňatku okusyla,
Sňatku přežádaného!
Kde jsy, ach! kdes šťastná budoucnosti,
Kterouž Pinka předpovídala?
———
*) Licentia poetica, místo jejího.
187
„O jak blaze v svaté nevinnosti
Živi budem, s plesem říkala,
Chaloupku sy spolu vyvolíme
V roztomilé krajině!
Krásnou zahrádku k ní vysadíme
Na zelené rovině!
Ruku v ruce budem chodívati
Večer v ní, co v ráji, vesele,
Na věky se budem milovati,
Věrně jako v nebi Andělé!
O jakž poplesáme, vidouc dítky,
V zahrádce jak běhají,
Jak sy naší pracý zrostlé kvítky
Poskakujíc trhají!“
Doplesalas! – Ty mé potěšení!
Nyní jiné kvítky v rakvi máš!
Kde jsou dítky, příští vyražení?
V zahrádce své s nimi přebýváš! –
V zahrádce – tak ouzké, smutné, pusté,
Jenž se hrobem nazývá,
Tam, tam s nimi ve tmě němé, husté
Milenka má přebývá!
Nám co v zahrádce prv růsti měli,
Na hrobě ti rostou kvítkové;
188
Nám co na stromích by byli pěli,
U hrobu ti pějí ptáčkové! –
Ach, což věčně hrob tě bude krýti?
Ani pláč, ni volání
Nemohouli kovů sylných sstříti,
Vzbudit tebe z dřímání?
O já opuštěnec na tvém hrobě
Při měsýčku budu sedávat,
K tobě, milenko má! budu, k tobě,
Jenž jsy vše mi byla, vzdychávat;
By se smilovavši ruka Páně
Vytrhla mne z soužení,
Hluboké mé odlehčivši ráně
Přivedla nás v spojení!
Spi má milá Pinko v spokojnosti!
Jasně nad hrobem svěť měsýčku!
Slunce! hrob zlať bleskem spanilosti,
U hrobu věj tiše větříčku!
Jaro! okrašluj hrob vonným kvítím,
Když se ročně vracýš k nám!
Slavíčku! pěj žalost, kterou cýtím,
Hoře, kteréž v srdcy mám!
189
Elegie na Karla Jozefa Kníže z Firštenberka, dne 25. března, léta 1799 v bitvě vražedlné u Štokachu zabitého.
(Složená léta 1799.)
Žel a lítostlítost, kam kdo okem hledí,
Zkormoucené Čechy pojímá;
Manželka y dítky slzy cedí,
Žel a lítost vojsko v srdcy má!
Kdožby z Čechů želu nepocýtil,
Maje srdce české, lítostné?
Ach! an udatností Čechům svítil,
Zhynul v bitvě žalostné!
Kníže dobré s českou udatností
Mečem napřed v prudký boj se hnal,
Milé vlasti háje s upřímností
Jako statečný Lev bojoval!
Láskou vroucý k vlasti roznícený
Nebezpečenstvím všem letěl vstříc;
Klesnul! v boji klesnul skrvácený,
Není Firštenberka víc!
190
Není víc? – Ach! Český kvítek svadnul,
Kvěltež ho, o věrní Čechové!
Pro krále a pro vlast slavně padnul,
Pro vlast kníže v kráse májové!
Tvrdě spí; – y cožli nepovstane
Dobré kníže z hrobu temného,
Aby na vítězství obdržané
Patřil Karla Velkého?
Kde, kde dítky otce svého máte,
Manžela kde ctnostná kněžno máš?
Na světě se více neshledáte,
Zhynul manžel, zhynul otec váš.
Kdo vás bude těšit v naříkání,
Vyrážeti z žravé žalosti?
Kdo vám vynahradí milování,
Vzbudí k nové radosti? –
V slzách plynouc dítky sem tam chodí,
Laskavého otce hledají,
S místa k místu se, kde býval, vodí,
„Kde jsy, otče! kde jsy?“ volají.
Hořem opuštění tisýcové
Křičí, jimž byl otcem laskavým:
„Ach! co počnem nyní syrotkové,
Kdy se vrátíš otče k svým?“
191
Darmo! již se nenavrátí více
Na svět Kníže z hrobu tmavého!
Již mu krásou nepokvetou líce,
Nespatříme Čecha slavného!
Již ho nepotěší štěbetání
Ptactva, ani jaro spanilé;
Ani milých dítek rozmlouvání,
Manželky pak rozmilé!
Na tvém hrobě, kráso české země,
Vděčné kvítí vůni vylije;
Budoucý y po sta letech plémě
Věnec ke cti tobě uvije!
Blaze odpočívej reku sobě,
Hlas až zavzní soudné trubičky;
Ke cti ptáčkové mu v ranní době
Pějte smutné písničky!
Nápisové.
Míti a píti.
Dobráto věc jest zlato míti
Pravil lichvář Pavel;
Přidal k tomu piják Havel:
Vždyť jest lepší píti.
192
Nepokradeš, nezabiješ.
Nepokradeš; přikázaní praví k Juristovi;
Nezabiješ k lékařovi.
Manželství.
Kdož pak viděl spokojenějšího
Manželství a svornějšího
Jako toto zde?
Muž až do poledne spává,
Když pak z postele on vstává,
Žena na postel spat jde.
Na paní.
Dvakráte se může z ženy své muž radovati,
Když sy bere ji a když ji vidí zakopati.
Smrt.
Pročby jsme se smrti obávali?
Blazeť v hrobě musý býti,
Blažeji, než v světě žíti;
Neb z těch, co se s světa odebrali,
Ještě po tu dobu
Žádnému se nechce z hrobu.
Na ženské.
Kdo z lidí ženským věřívěří,
Ten schrání do povětří péří.
193
Dvé očí.
Proč pak nám dvé očí přirozenost dala?
Ještobych dost jedným uhlídala?
Tak se Bělinka mne ptala.
Bys, dím, jedným na se, druhým na jiného hledívala.
Na pyšného Plechatila.
Chlubívá se titulem a šaty Plechatil;
Kdyby jen byl šaty, ne pak titul zaplatil.
Na paní Hocholku.
Žádné ženy láska větší k muži není,
Jako paní Hocholky;
Pro něj celé mužské pokolení
Miluje až ku sfantění,
Pro něj miluje své pacholky.
Hvězdy.
Hádaly se hvězdy; kteráby z nich lépe svítila,
Slunce vyšlo, hádka hned se skončila.
Kdo jest bratr?
Kdo ti nepomáhá, bratrem nebývá,
Ale kdo ti raddou, skutkem přispívá.
194
Každá věc má své umění.
Psával v pivě obchod ved,
Nadělal sy peněz mnoho;
Aj! to vida, každý hned
V obchod chtěl se také dáti,
Nechte, chuderové toho,
Obchod sám mu nemohl peněz nadělati:
Psával uměl hodně psáti.
Zprávce a kněz.
Zpr.
Koho spíše pustí svatý Petr do nebe?
Boháče či chudého?
Kněz.
Do nebe spíš pustí nuzného.
Zpr.
Chvála Pánu Bohu,
Pomocy že mohu
Poddaným svým do nebe.
Na Bartouška.
Nechtěla Běla sy nechati hubičku dáti?
Měl sy s ní, Bartoušku, ve tvětmě, ne na světle státi:
Na světle každá se zdráhati zná,
Ve tmě pak sama ti hubičku dá.
195
Obsah
Bitva Černopolská167
Oda na Stanislava Vydru174
Poutník178
Běla kvílícý182
Na Pinku184
Píseň žalostná na smrt milenky196186
Elegie na Karla Jozefa Kníže z Firštenberka180190
Nápisové192
E: av; 2002
[196]