Oda na důstojného Pána, Pana Stanislava Vydru, roku 1798.

Oda na důstojného Pána, Pana Stanislava Vydru, roku 1798.
Jakýž jazyk oslaviti Činy tvé dle hodnosti, Jakéž písmo rozhlásyti Může k vlasti vroucnosti? 174 Vlastenče, jenž Čechům svítíš, Jako měsýc v noční čas; Oheň český v sobě cýtíš, Otců našich slyše hlas. Ty, jenž v chrámě oslavuješ Slovem Páně jazyk náš, Hvězdám běhy vyměřuješ, Mocnost planet, slunce znáš! Tisýcůli není dosti, Jimž jsy Českým otcem byl? V jichž jsy srdce lásku k ctnosti, Lásku k vlasti Českou vlil? Rek se slaví na věčnosti; Proč? že svatý rušil klid; Že iy v kruté nevážnosti Zbořil města, zhubil lid! Mnohem líbeznější bývá Slávy nesmrtedlný zvuk, Kdyžto u potomků zpívá V hlučných písních Český vnuk; Když y jménem jmenovává S velkým často plesáním, Když y často vyvolává Z hrobu smutným vzdycháním 175 Toho, kdož vlast uměl ctíti, Kdož se snažil svatou ctnost V outlá srdce Česká vlíti, S láskou k vlasti pudit zlost. Co ten blesk? zdaž v nocy z háje K nám se snáší duchové? Což jste blaženého ráje Opustili Čechové? Proč? by snad jste pomsty vzali, Pomsty hodné nad námi, Potomcy že tvrdě spali, Že jsme nešli za vámi? Proč tak smutně k nám se věješ Balbíne, ó Čechu náš! Již se na nás míle směješ; Což pak Čechy ještě znáš? Vydrovoliž jméno psáno Jest y v kníze věčnosti? Jestli pro něj přichystáno Lůžko věčné radosti? – „Mníš, že okem nehledíme Na vás Čechy bedlivým? Šlechetných že nevidíme Želem jatých tesklivým? 176 Vědouc, ledva počne zráti Všeho lidstva myšlení, Činů, ješto má se státi, Zlé neb dobré skončení? Slavnější což může býti, Nežli čest svým předkům vzdát, Je y vlast, y jazyk ctíti, O jích zvelebení dbát?“ Balbín šlechetný tak pravil; Na zemi zvuk libý zní; V tom se v ráji svatém stavil, Kdež se praví Češi stkví. Hoden lásky s upřímností, O vlast svou kdož pečuje, Pevně ji a s horlivostí, Jak ty, Vydro, miluje! Tyť jsy,jsy neustupná skála, Kteráž hlavu k nebi má; Byťby na svých křídlech vála Strašným hřmotem bouře zlá. Tvá se jako slunce stkvíti Sláva bude všecken čas; Všech ti Čechů bude zníti Po sta letech vděčný hlas. 177