Jakýž jazyk oslaviti
Činy tvé dle hodnosti,
Jakéž písmo rozhlásyti
Může k vlasti vroucnosti?
Vlastenče, jenž Čechům svítíš,
Jako měsýc v noční čas;
Oheň český v sobě cýtíš,
Otců našich slyše hlas.
Ty, jenž v chrámě oslavuješ
Slovem Páně jazyk náš,
Hvězdám běhy vyměřuješ,
Mocnost planet, slunce znáš!
Tisýcůli není dosti,
Jimž jsy Českým otcem byl?
V jichž jsy srdce lásku k ctnosti,
Lásku k vlasti Českou vlil?
Rek se slaví na věčnosti;
Proč? že svatý rušil klid;
Že y v kruté nevážnosti
Zbořil města, zhubil lid!
Mnohem líbeznější bývá
Slávy nesmrtedlný zvuk,
Kdyžto u potomků zpívá
V hlučných písních Český vnuk;
Když y jménem jmenovává
S velkým často plesáním,
Když y často vyvolává
Z hrobu smutným vzdycháním
Toho, kdož vlast uměl ctíti,
Kdož se snažil svatou ctnost
V outlá srdce Česká vlíti,
S láskou k vlasti pudit zlost.
Co ten blesk? zdaž v nocy z háje
K nám se snáší duchové?
Což jste blaženého ráje
Opustili Čechové?
Proč? by snad jste pomsty vzali,
Pomsty hodné nad námi,
Potomcy že tvrdě spali,
Že jsme nešli za vámi?
Proč tak smutně k nám se věješ
Balbíne, ó Čechu náš!
Již se na nás míle směješ;
Což pak Čechy ještě znáš?
Vydrovoliž jméno psáno
Jest y v kníze věčnosti?
Jestli pro něj přichystáno
Lůžko věčné radosti? –
„Mníš, že okem nehledíme
Na vás Čechy bedlivým?
Šlechetných že nevidíme
Želem jatých tesklivým?
Vědouc, ledva počne zráti
Všeho lidstva myšlení,
Činů, ješto má se státi,
Zlé neb dobré skončení?
Slavnější což může býti,
Nežli čest svým předkům vzdát,
Je y vlast, y jazyk ctíti,
O jích zvelebení dbát?“
Balbín šlechetný tak pravil;
Na zemi zvuk libý zní;
V tom se v ráji svatém stavil,
Kdež se praví Češi stkví.
Hoden lásky s upřímností,
O vlast svou kdož pečuje,
Pevně ji a s horlivostí,
Jak ty, Vydro, miluje!
Tyť jsy neustupná skála,
Kteráž hlavu k nebi má;
Byťby na svých křídlech vála
Strašným hřmotem bouře zlá.
Tvá se jako slunce stkvíti
Sláva bude všecken čas;
Všech ti Čechů bude zníti
Po sta letech vděčný hlas.