ŽNĚ SMRTI.
[Jan Evangelista Nečas]
OD AUTORA SPISŮ:
„KDY NA BOJIŠTÍCH DOHŘÍMAJÍ DĚLA?“
VYŠLO NÁKLADEM V. KOTRBY V PRAZE.
CENA 30 H.
„NA POLI KRVE.“ VYŠLO NÁKLADEM
ÚTULNY ŽENSKÉ V BRNÉBRNĚ. CENA 60 H.
V Brně 1905.
Tiskem Ant. Odehnala v Brně. – Nákladem časop. „Neděle“.
[1]
Jaro jest...
Jaro jest na zemi. Jaro je tu!
Přineslo v náručí plno květu.
Ptačí sbor vesele zvučí s výše,
líbezným dechem nám země dýše.
Na horách, na lukách, v prostřed háje
půda je pravdivým koutkem ráje;
květem se ovijí kámen i plot.
Do kraje valí se válečný hřmot!
Přírodo, vyzpívej, vyvoň se dnes!
Zítra tě zavalí ďábelský děs!
Tma.
Tma přede mnou, tma za mnou, tonu v temně.
Cos příšerného přešlo před mým prahem.
Hned první země syn byl prvním vrahem.vrahem,
jím po krvi se rozžíznila země.
Tma přede mnou, tma za mnou, tonu v temně.
[3]
Táhnou voje...
Táhnou voje
do výboje –
táhnou pluky vojáků
s lesem břitkých bodáků!
Bouřit budou jícny děl
do mladých a zdravých těl.
Zaryjí se v polích
na mlat stlučených
střepiny a trosky.
Přemýšlejte mozky
v hlavách učených,
co se mohlo statisícům stvořit
za to, s čím se táhlo bít a bořit!
Vidím táhnout...
Vidím táhnout nad bojiště
černý mrak jak obludu,
na hrabivé, dlouhé ruce
hrozivou pěst osudu.
Bit se budou armády dvě
v hrůzostrašném závodě –
Vítězství se skloní štědře
k síle, lsti neb náhodě.
Vidím táhnout nad bojištěm
černý mrak jak obludu –
Koho srazí, zničí, zkazí
obrovská pěst osudu?!
4
Noc před bitvou.
Ve věčný mír dál chceš věřit,
dušičko má dětinná? –
Na tisíce mužů dělí
od smrti – noc jediná.
Zítra budou jedni jásat,
opíjet se z radosti,
druhým budou do jam hrobních
házet kosti na kosti.
Na místě, kde vítězové
nejvíc vojska pobili,
postaví se pyšný pomník
na vrcholu mohyly.
Spustí se tam proudy řečí,
obelisk se posvětí,
aby hlásal slávu zbraní
dětem příštích století.
Duní děla.
Kráčí válka –
Lidé, skloňte čela!
Duní děla!
Do uší všem živým bije
děsná jejich melodie.
Je v ní pata, která šlape,
je v ní pěst, jež v propast vrhá,
jsou v ní drápy, jakými se ptáče trhá,
jsou v ní dýky, které slepá
vraždychtivost v srdce vráží;
jsou v ní váhy, na nichž satan
krev všech bojišť váží.
5
Samomluva výbojné války.
Po krvi žízním! –
Po krvi drahé matkám, sestrám,
po krvi z mladých mužských těl.
Za blesku pušek, střelby z děl
porážím, kácím, trýzním –
Po krvi žízním!
Hymna moje hučí z hrdel jícnů řvoucích.
Seju smrt – a klidím vzdechy mroucích.
Národy a země do úmoru trýzním.
Po krvi žízním!
Mně na posměch je lidskost, vina, hřích –
I genialnost stojí v službách mých
a plodí výzkum vražednějších zbraní.
Jsem netvorem a saní!
Chci hody smrti mít,
kde okamžikem po tisících veta!
Krev, krev chci pít!
Mocnářové světa,
panovníci země,
napojte mě!
Nad poli a nad tábory.
Nad poli a nad tábory
byla noc a vojska spala.
Storuká smrt po tisících
příští padlé znamenala.
Rozbřesklo se. Děla hřměla,
trhaly se vojska davy –
lítaly jak vichrem listí
odstřelené ruce, hlavy.
6
Den, dva, tři – a týden celý,
druhý týden dále ještě –
Na jak dlouho napila se’s,
země, krvavého deště?!
Desátý den po bitvě.
Vzešel měsíc na horách,
tichý poutník v temně,
veliký a rudý jak
krvavý syn země –
osvětluje bojiště
k práci rýčů, lopat –
Tisíce ruk nestačí
nové hroby kopat.
Desátý již po bitvě
do tmy den se blíží –
na bojišti v mlžinách
příšera se plíží – –
Koster vojsko bělavé
průvodem jde za ní. –
Slyšte její volání:
Já, já jsem tu paní!
Kam mne krok můj přenese,
chvějte se a třeste se
od rána do noci, od noci do šera!
Jdu na vás já
děsná a zlá –
cholera!
7
Hody červů.
Po bitvě mukdenské kopáno
přemnoho velikých dolů;
v některém Rusové s Japonci
pokojně ulehli spolu.
Přítel i nepřítel! – Rozdíl ten
po smrti neplatí pranic:
Mrtví se nebijí o kusy
mandžurských polí a hranic. –
Potrava z lidských těl pomátla
červům i červíkům hlavy:
nemohli pochopit, kdo jim dal
tolik tak podivné stravy.
Mandžurští červi tučněli
na rusko-japonské směsi –
nemohli pochopit, kdo jim dal
mozkové delikatessy?!
Před námořní bitvou.
Ocelové ostrovy a hrady –
nespočetné skupiny a řady
naplněné obrovskými děly
oceánem jely.
Proti nim zas loďstvo jiné
divým honem plyne –
Rozeřvou se děla hromovými rázy,
rozchechtá se satan záhuby a zkázy;
za pekelných otřesů a ran
se všech stran. –
8
Rozhřímá se, rozbuší
třesoucí se ovzduší,
hlavy budou šílet:
Střílet! Střílet! Střílet!
Větších loďstev vlny nenesly až dosud.
Nad kterým z nich zkázu zpečetil již osud?!
Kterému z nich podá štědře, spoře
vládu moře?
Po ruské katastrofě.
Na Rus padla hrozná rána!
Rozbita a rozmetána
velmoc vodní.
Hrady lodní,
ocelové obrněnce dlouhé
smetly výbuchy jak hračky pouhé.
Širé moře dme se, duje,
mrtvolami pohazuje,
o břeh trosky, vraky bijí – –
Smutek v Rusku, jásot v Japonii.
***
Velmocenský prestýž sebral ďas.
Přijde s kladivem svým cyklop-čas
přibit nápis do evropských vrat:
„Pánem v Asii jest Asiat!“
9
Smutno...
Smutno na zahradě,
smutno ve stavení,
docházejí zprávy,
nesou zarmoucení.
Docházejí zprávy,
dech se při nich krátí –
mnoho mužů táhlo,
málo se jich vrátí.
Nevrátí se voják,
zle s ním osud točí –
rozpláče se po něm
šest mu milých očí.
Tesklit budou černé
oči milenčiny,
dokud nepřijde k ní
přes práh ženich jiný;
sestra bude plakat
po nějakou dobu;
s matkou sejde žal až
do jejího hrobu.
Temné tušení.
U srdce doma bodlo matku.
Do jizby jakby vstoupil duch.
Myšlénky její bloudí v zmatku –
Co z toho bude, ví sám Bůh?!
Snad padl syn, hoch odvážný a smělý,
snad zmrzačený na svůj život celý
štká bez pomoci na umrzlé zemi.
10
Duch matčin zmítán předtuchami těmi,
svým dálkou nepřervaným svazkem duší
cos hrozného a děsivého tuší.
***
Děj se vůle boží, matko! Skonal! Přej mu nebe –
S posledním svým vzdechem těžkým na mysli měl tebe.
Zvěd.
Ohledací jízda jala
důstojníka v přestrojení.
Našli při něm skrytý plánek
podrobného provedení.
Oprátku mu na krk hodí.
(Ve válce smrt kvapně chodí.)
Na větvi jej pověsili,
do jámy jej dohodili. –
Že tam hrob jest, dává znamení
jenom trocha srovnaného kamení.
Koník.
Přes bojiště táhla mlha
proudy valnými –
Hledal koník pána svého
mezi padlými.
Řehtot jeho teskně tklivý
tmou se ozýval –
hledal věrný koník pána,
jejž rád nosíval.
11
Dialog.
Válka:
Já jsem zhouba vírná;
rostu do nesmírna!
Já za minutu množství mrtvol kladu;
jsem matkou bídy, zoufání a hladu –
Kdo záhubou a hrůzami mne předčí?
Syn války:
Já! Syn tvůj! Tebe větší!
Kde tys již klesla mdlobou v koncích boje,
tam vstává teprv mladá síla moje!
Tys hřměla děly široce a dlouze,
já usmrcuji množství dechem pouze;
tys bila muže jen; já kácím šmahem
i ženy s dětmi za domácím prahem,
jsem nejhroznější hrůzy sbor –
já – mor!
Příchod moru.
Kdo se to plíží k dědině
mlžinou s hor?
Je to syn války vášnivé,
příšerný mor.
Z krvavých, hnisavých ran
vznik svůj vzal,
výparem mrtvol a mrch
z bojišť vstal.
12
Dere se do statků, do chalup,
nedbaje zavřených vrat,
sháší jak svíce životy
kmetů i nemluvňat. –
Povalen leží, kdo před chvílí
stál a šel –
Jde mor, jde mor – a vyráží
duše z těl!
Pole padlých.
Pole padlých. Dozuřily
zabíječské chtíče.
Meče, střely pospadaly,
po nich do díla se daly
lopaty a rýče.
Strašno pohledětipohleděti,
kterak ukrývá své děti,
ploditele vášní, vin,
matka země – do hlubin.
Kdy přijde čas, jenž unemožní zcela,
že spory států rozhodují děla
a počet pušek pekelným svým ruchem! –
Jen ten jest velký, kdo jest velký duchem!
Kdo slabé chránit, choré léčit bude
a k dobrým dílům pomáhaje všude
dá křídla rukám, tíže zbaví nohu
a duše kleslé obraceje k Bohu
sít bude lásku v duchu Krista Pána,
jen toho památka jest požehnána!
13
Velikáni válek a výzkumů.
Sešly se duše velikých
despotů zemského světa;
z projevů jejich dolítla
sem k nám jen některá věta.
Alexandr, král Veliký
divně se durdil a zlobil:
„Neznali, hlupcihlupci, udržet,
čeho já sám jsem jim dobyl!“
Vedle stál Karel Veliký,
despota s vysokým čelem,
prohodil cosi, krev že jest
pro státy výborným tmelem.
Napoleon zřel zamračen
do dálky ke zlaté zoři,
tak jak to asi činíval
s ostrova Heleny v moři.
Ostatní zemští velicí
soustrast si jevili spolu,
že to jde s pýchou válečnou
na zemi rapidně dolů.
Rarášek šibal prohodil:
„Proměny dějí se v právu!
Začato z dějin vyhánět
výbojnou válečnou slávu.
Místo vás nová jména se
na vrchol oslavy vznesla.vznesla,
školáček ze vsi ví, kdo jsou
Edison, Marconi, Tesla.“
14
Výzkumy a válka.
Mars pohanům byl válečnickým bohem,
měl meč a pěst – a na tom dost;
nám křesťanům je válka horší mnohem
pro svou zchytralost.
Duchu Marconiho s Edisonem!
Válka do služeb vás chytla honem.
Pospěšte si zkoumat, pátrat, čítat,
jak by vojska vzduchem mohla lítat,
bít se v mracích nad temeny hor –
prahne po tom člověk, nejdravější tvor!
Bořil říše...
Bořil říše, plenil, pálil statky;
vodil vojska na obrovské jatky,
množství lidu pokojného pobil.
Válečnými vavříny se zdobil,
dějinami příjmí velikána nese – Lže se!
Toho ctěme, tomu pokloňme se,
toho národy nechť slavným zovou,
kdo svým duchem našel pravdu novou,
k práci zřídil písty, páky, kola –
tomu čest a tomu gloriola!
15
Vstal s trůnu...
Vstal s trůnu mocnář, promluvil:
„Buď konec válkám všem!
Měj ochranu mou veškerou,
kdo napaden jest výbojcem!výbojcem!“
Kde jest ten mocnář – lidumil?
Mám říci – nevím sám;
snad bude někdy náležet
až příštím dějinám.
Jen pět tak mocných nastavit
svou vůli velmožnou –
a věřte, lidé, válka by
hned byla nemožnou!
Jas ve tmách.
Smrt na bojišti hýří
a slaví orgie. –
Je gigantický zápas,
kdo koho pobije.
Kde vrchol vraždění a zloby jest,
kde bije pěst a právo drtí dole,
tam láska k bližnímu má širé pole.
Kde hrůza rozpíná svůj postrach pestrý,
tam raněnému zjevuje se
a duši, tělu osvěžení nese
zjev ušlechtilé milosrdné sestry;
kde na muže muž sypal smrt a rány,
tam ruce žen jsou Bohem požehnány –
Tam z života ven lehčeji se kročí,
kde svítí svit dvou milosrdných očí!
16
Od země vražd...
Od země vražd a zločinů a hříchů
ku tichým, hvězdným nebes výšinám,
od kletby žen a šílencova smíchu,
od hrůzy bitev ruce vypínám!
Rozněť, Pane, nad národy
světlo dobroty –
pro lásku, jež lila krev svou
na vrch Golgoty!
E: av; 2002
17