MĚSÍCE
[7]
LÉKAŘI DRU A. STARÉMU
[9]
[11]
LEDEN
Po cestách zavátých a po silnicích
rod opuštěných bloudí.
Sychravé zimy dlátem bolestí
monogram bídy ryly v jejich tělo,
a tak jdou světem.
Vyjde-li hvězda, pro ně nesvítí,
Betlém jim shořel.
Jen v bludných kruzích šlapou boží zemi
a jíní stéká jim chladnými krůpějemi
po tvářích dětsky zpurných.
Hospodu teplou večer jim dej, Pane,
a plnou mísu
a slovo dobrých lidí.
13
ÚNOR
Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin?
Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen z temnot
dere se k světlu.
A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.
14
[15]
BŘEZEN
Na naší studně ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.
Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.
Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.
17
DUBEN
Veselé jarní přeháňky
a první boží duha nad krajinou!
Rozsívku složil hospodář
a důvěřivě
obchází půdu, do níž sil.
Snad přijdou mrazy. Ale setba svatá
se neporuší.
Neb zákon jediný jest klíčiti a růst,
růst za bouří a nepohody
všemu navzdory.
Rozšafní dědové se hřejí u kamen
a přemílají starou moudrost, staré zvyky
a staré pranostyky.
18
KVĚTEN
Jdem všichni, s ženami a dětmi
a se snem předků.
Jdem slunce přivítat, jež vyvolala ze tmy
modlitba věrných pokolení
a práce.
V rosnaté trávě tančí naše děti,
bratrský řetěz rukou spial je v kruh.
V té budoucnosti záští není
a z jejích písní zpívá družný duch
a mluví k otcům.
Neb nikdy bojovník,
ať za pluhem jde, nebo buší v kov,
vítězit chce-li, nesmí zhrdat bratrem.
19
ČERVEN
Jaromírovi
Stín stromů zelený tě na svět uvítal,
zahrada jarní tišila tvůj pláč.
A s každým červnem vzpomínáme,
co ti ten první dal,
a s tebou koupáme se v jeho slunci.
Sen matky tvé a otce se snem lidu kvete,
i tebe vepial v řetěz čarovný,
kde hlad a bída umlká,
kde mizí vše, co bolí člověka
a hněte.
Sni, hrej si v červnu svém. Vy všechny děti sněte
domova nejpyšnější sny,
než řekne velký den: Jsem naplnění, procitněte!
20
[21]
ČERVENEC
Svatý stín strážný bdí nám nad domovem,
hlas jeho slyšet v tichu: Pamatuj
A v šumu listí, v chladné písni vod
hlas jeho slyšíš, slyšíš doprovod:
Pamatuj!
Ne záře hranice, jen víra, zápal tvůj,
čin s mužným slovem
ať provází tě po Čechách.
Ne bengál vylhaný, jen tichý stálý plamen
ať hoří v duších.
Svatý stín strážný bdí nám nad Čechami
a děti v kolébkách
nám posvěcuje vzdušným pocelem.
23
SRPEN
V zahradu uzavřenou světu
šum klasů zavívá a voní živným chlebem.
Pokojná píseň žní jde po polích
a pod ohnivým sluncem
blažený pot si stírá člověk.
Z daleka slyším vrata dusných stodol,
jako by skřípal zuby.
Neviditelná ruka loupežná
se podepřela o kalenec
a čeká.
A přece mlčím, nevykřiknu v ticho.
Nad námi hlavy naklánějí bdíce
hodiny samot našich, slunečnice.
24
[25]
ZÁŘÍ
Můj bratr dooral a vypřáh koně.
A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.
Zní zvony z dálky tichým svatvečerem;
modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k věčnému nebi.
Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím.
27
ŘÍJEN
Ty bože révy, který posíláš
paprsky slunce na nalité hrozny,
na zlaté hrozny, hrozny fialové,
buď milostivý.
Po teplých stráních vzpínají se k tobě
vášnivé keře roztančeným gestem,
zpívají, mluví, hovoří a prosí,
bys dal jim oheň, aby rozdaly jej,
bys vdech’ jim radost, aby vzkvetla v očích
zkalených trudem.
Neb my jsme lidé mdlí
a pro tvou slávu milujeme víno
a s číší jen se naše srdce pomodlí.
28
LISTOPAD
Vy štědré stromy zahrad i vy podle cest,
jež vztyčujete ramena
k obloze šeré, k nebi beze hvězd
v dnech dušičkových do mlh vždy nových,
váš smutek žiji.
Úroda vaše voní pod střechami,
radostná těšitelka dětí.
Jste se zemí a s nebem samy
a jenom zřídka bludné pláčeptáče sletí
v koruny oddané a čekající.
Zas přijde květ i plod.
Však za vichřic hlas touhy jediné z vás vane:
Vzplát na tvé hranici, ó Pane!
29
PROSINEC
Šla do Betléma rovná cesta,
zářila hvězda, všechno bylo prosté.
A za nábožných písní
sny otců našich věčně putovaly
po starém mostě.
Byl, nebyl Betlém?
Však na tom mostě rozmaryna roste
a poutníčkové věrní tiše obrátí se,
když místo spasitele
čeládku chlévní najdou.
A vracejí se domů s vírou,
že za rok hvězda stane jistě nad Betlémem
a ta již neoklame.
30
HLAS TICHA
DVANÁCT BÁSNÍ
[31]
RUDOLFU MEDKOVI
[33]
POHŘEB
Ve Splitu, v červenci 1914
Tah lodí viděl jsem slavný tehdy za večera,
když místo k triumfu na pohřeb vezli dvě těla,
kníže a kněžnu.
Ne věncoví barevných světel, ne florem zastřená děla
na truchle vyhrůžných přídách, ne výstřely s břehu,
žal komandovaný –
to nepromluvilo k srdci. Však zamlklé davy,
přísně tiché, od věků zvyklé čekati ránu,
jaly mou duši.
V ní hovořily: Spljete, Spalato našich pánů,
domove našich duší, úle lodicím našim,
lhát neuzříš nás.
Před smrtí skláníme hlavu. Pokoj buď dobrým i zlým.
Bůh spravedlivý, jenž odměňuje a trestá
a zkouší věrné,
dal koruně mučednické spočinout na dvou hlavách.
Snad netoužily po slávě nebes: Bůh usoudil jinak
a zdvih’ je k sobě.
My v trudu a bídě a v zápase s půdou a mořem
chléb tvrdý smáčíme v trpkém víně a modlíme se
k Bohu a svatým.
35
Až budou hořet pamětní svíce ve přítmí chrámů našich,
vzpomeneme také při modlitbách za zemřelé
kněžny i knížete.
Neb netrestá nebe v člověku vždy vlastní jeho vinu.
Čin zlý, myšlenka zlá či vražedný záměr odplaty dojde
až ve vnucích někdy.
I shlédl Pán na bídu Srbského lidu a mstitele vzbudil.
Nevinný vraždil snad nevinné. Snad vinné. Snad podlé.
Rozsuď ty, Bože!
36
CIZÍ PÍSEŇ
K italské básni o kručince
Kručinko, já tě pošlapal,
kručinko, drahá duši lidu,
jemuž jsme vnesli do vsí žal
a požáry a smrt a bídu.
Pohledy pyšné snědých žen
mě ještě pohrdáním pálí.
Kam nahlédli jsme do oken,
plamenných očí jsme se báli.
Kručinko svatá, zapomeň,
že noha má tě pošlapala,
a potěš smutná srdce žen,
aby si bolem nezoufala.
Neb my jsme všichni bědný lid
a bratrství je mezi námi.
Kručinko, chtěl bych políbit
a odprosit květ hořce známý.
Za utrpení odprosit,
jež naseli jsme do tvé země,
Neb my jsme všichni bědný lid.
Ta píseň tvá zní věčně ve mně.
37
CYPŘIŠ
Mám v knize cypřiš.
Je jiný, než jsou naše stromy,
než smrky, jedle našich lesů.
Když knihu otevru, jih vidím, mořský břeh,
vápenné skály, do nichž pere slunce žeh
a vidím hroby, hroby, hroby.
Jsou naši mrtví
tam v hrobech dalekého jihu,
k nim padá rosa našich očí.
Má kniha neříká, proč za nás umírali,
však tisíce jsou nás, jež potupná smrt pálí
těch mrtvých na dalekém jihu.
Mám v srdci cypřiš.
Je ostnitý a nelítostný,
jehlami bodá, mučí, jitří.
Tatínku, každou noc putuji s květy k tobě,
vděčně tě zulíbám ve vápencovém hrobě,
žes tolik rád měl nás a domov.
38
TY PROSTÉ VĚCI...
Ty prosté věci všedních tichých dní
už srostly se mnou: křivá pěšina
a živý plot a potok, nebe proměnlivé
a stromy podle vody.
Mé kroky často měsíc provázel
v zrcadle vody, často v spleti křů
pták uštěpačný smál se smutkům samotáře
i těch, kdož nešli sami.
Tam čtyři roky matky chodily
i sestry, milenky, však truchlivě,
jak po cestě se chodí, která neomylně
jde k márnici a k hrobům.
Mé srdce bylo s nimi. Mlčelo.
Dnes potkávám je, úsměv tesklivý
jim tváří mihne se a jarní naděj v očích
a smíření a pevnost.
Ty prosté věci všedních tichých dní
už srostly se mnou. Křivá pěšina
jak zázrakem se odvrátila od hřbitova
do polí, v život, k lásce.
39
DOMOVE, DOMOVE...
V divokou vřavu světa
hlas domova se ozval zádumčivě.
Pěšinkou, která nikdy nezaroste,
vyšel jsem hledat rodný dům.
A topole a lípa
šuměly posud nad ztemnělou střechou,
pokrevné našel jsem, však srdcem cizí
a nových pokolení chlad.
Pod krovem, jenž byl svatý
vzpomínkám dětství, posupně teď mlčí
hlad zisku číhavý a obchodnictví,
vypočítavé pohledy.
Ty jediný jsi zůstal,
hřbitove, věren podobě své staré.
Jen u tvých hrobů moh’ jsem uvěřiti,
že nalezl jsem rodný dům.
40
ŽENIL SE CHUDÝ S CHUDOU...
Ženil se chudý s chudou
a já jim na svatbě hrál.
Až křtiny slavit budou,
přijdu jim zazpívat.
Neb my se známe věky,
dal ruku dědovi děd,
jdem’ vnuci věrně spolu,
co světem stojí svět.
Náš prapor není rudý:
je šedý a nekřičí.
Když prozpěvuje chudý,
proč dělat parádu?
Je stejná píseň práce
i naděje od všech dob.
Zní od kolébky, sílí,
až s námi klesne v hrob.
41
PÍSEŇ RODINNÁ
V jas blažený, jímž plá ti obličej,
když děti k spánku ukládáš,
trud příliš hořký padá
večer co večer.
Zem rodná tvojí ukolébavkou
žehnání předků přináší
a ruce na ně vzkládá –
proč pláčeš, matko?
Hlas drsný ulice ti udělal,
že trpně lomíš rukama?
Ryk davů nesvede ti
ni jedno dítě.
Však přijde čas, že čarodějnicky
je tichý měsíc vyvábí,
či hlas, jenž věky letí,
anebo slunce.
A budeš vděčna hlasu života,
že i tvé syny zavolal
do řady bojovníků
za dílo boží.
Spi, spočiň v míru, hlavo vzrušená,
s dvojicí plavých dětských hlav,
než probudí se v křiku
nového rána.
42
SVATÁ RODINA
Pout jejich často setkala se s mou.
Pod černým krovem hospod na noclehu
já leckdy broukal kolébavku tmou
tichému děcku. Měla prudkou něhu
maminka jeho, vesele se smála
a ráda zpívala a tancovala.
Na stráních vídal jsem je sedat v mech
či v mateřídoušku. Keř šípkový
a trnky sušily jim pleny v pocelech
jarního slunce, v kterém vypoví
Marie všechny touhy matky mladé
a Josef ruku na rámě jí klade.
Nic nemají než ruce, nic než hlad
a skrytou pýchu, jak jim roste dítě.
Domove, ty mu teplo musíš dát,
ty chleba, země, neboť vykoupí tě
prací svých rukou, duší, jež v něm žije.
Nedej mu jíti cestou Kalvárie!
43
PO LETECH
Bolestná, sedmibolestná,
co žilo tvoje dobrodružné srdce,
z jakého procitla jsi sna,
než jsi se vrátila?
Domov tě objal, políbil
na zhořklé rty a na zmučené vlasy,
a jemuž kdys tě zaslíbil,
přál stisknouti tvou ruku.
Ze srdce, z očí temný kříž
ti nevyrve už ani nová láska.
Šla’s tmou, tmou k hrobu dobloudíš.
A s tebou truchlý stín.
Neb tebe poznamenala
v rodičské křeči svatá ruská země
a děs ti v duši navála,
že nestřeseš ho nikdy.
44
PRVNÍHO KVĚTNA
Východní vítr zmítal
rudými prapory
a v jeho jarním šumu studeném
jsem slyšel žalný zpěv:
„Široká matičko Rusi,
je bezedné hoře života,
je daleko boží spravedlnost
a zasuta lidská pravda.
Černýma rukama ryji
do černé svaté tvé prsti
a hledám pravdu a dobro,
já, Ivan, pokorný mužík.
Temný jsem odvalil balvan,
jenž po věky dusil rod náš.
Slunce se usmálo, však běda! zhaslo.
Červánek rudý jen zbyl nám.
Trůn carský odplaval v krvi,
místo rosy krev pije půda,
pluh je zkrvácen, na rukou lpí krev
a běsové šílejí v duších.
Kristovo slovo nám zhořklo
a slova lidská jsou klamem.
45
Rosu dejte nebesa shůry
a oblakové dštěte spravedlivého.
V krvavé řece rýžujem zlato
pravdy a nového lidství,
hledáme boží spravedlnost,
my temní lidé a krutí.
AIe jen krev nám zůstává v rukou
a odporný talov.
Jak dlouho ještě budu hřešit,
já, Ivan, pokorný mužík?
Neb miluji zelené lány,
pšenici zlatou a žito,
miluji motyku, pluh a kosu –
a pracuji oprátkou, puškou.
Má duše mířila k tobě, Kriste,
dnes mířím do srdce bratří.
Smiluj se, Pane, a zjev nám,
jak dojdem v zem zaslíbenou.“
1919
46
HLAD
Nehmotný závoj měsíce
zametá cestu jejich krokům:
poutníci drobní, jsou jich tisíce,
dnem nocí jdou křížovou výpravou
vpřed, na západ, tam k Moskvě.
Matička bělokamenná
rudého cara-otce chrání,
ten čeká, s láskou rozpne ramena,
všecky je zlíbá, všem dá požehnání
a chleba v bílé Moskvě.
V dům starých carův uvede
miláčky svoje vládce z lidu,
tam na měkkou jim postel ustele
a dá jim zapomenout hlad a bídu
a nemoc v bílé Moskvě.
V mátožném svitu měsíce
dav matek zoufalých se plíží
za dětmi v dálce – stínů směsice,
dnem nocí jdou křížovou výpravou
vpřed, na západ tam k Moskvě.
Hle, nebe náhle zaplálo
podivným nevídaným světlem.
Div divů stal se! Nastalo
47
království boží na zemi a Betlém
sestoupil v Kreml v Moskvě.
Na tváře děti padají,
prořidlý zástup dětí žasne,
Oj, Spasiteli! Písně zpívají,
radostné hymny, a ty hlasy jasné
se nesou vzduchem k Moskvě.
Však ne! To jiné světlo je,
to není záře od Betléma.
Ta zář se točí, hesla zvěstuje
po celém kruhu nebes, sama němá
a kořenem tkví v Moskvě.
Čtou slova pýchy v Indii,
v Paříži, v Pekinu i v Praze,
čtou v Americe, v Anglii.
A davy dětí hladových
dnem nocí jdou křížovou výpravou
se všech stran Ruska k Moskvě.
1921
48
ZIMA
Nad přátelstvími, nad láskami
břečťany temné hrobkami se klenou,
až přijde večer a jsme sami.
K dalekým hrobům vzpomínky se ženou
z prochladlé jizby zavátými poli,
však srdce mlčí, srdce bolí.
Samota zná jen jednu melodii,
jediná píseň osiřele padá
v šum větrů, které v okna bijí.
Tvé jaro? Léto? Zkřehlá snět
na okno ťuká, plachá snítka mladá.
A ty ji poceluješ v odpověď.
49
OBSAH
[51]
MĚSÍCE
Leden13
Únor14
Březen17
Duben18
Květen19
Červen20
Červenec23
Srpen24
Září27
Říjen28
Listopad29
Prosinec30
HLAS TICHA
Pohřeb35
Cizí píseň37
Cypřiš38
Ty prosté věci...39
Domove, domove...40
Ženil se chudý s chudou...41
Píseň rodinná42
Svatá rodina43
Po letech44
Prvního května45
Hlad47
Zima49
[53]
KAREL TOMAN
MĚSÍCE – HLAS TICHA
XVI. kniha Zlatokvětu
Vydal
nakladatel FR. BOROVÝ v Praze
v 1 200 výtistcíchvýtiscích
v úpravě a s kresbami
ZDEŇKA KRATOCHVÍLA
Vytiskla
POLYGRAFIE v Brně
1923
E: až; 2004
[55]