CYPŘIŠ
Mám v knize cypřiš.
Je jiný, než jsou naše stromy,
než smrky, jedle našich lesů.
Když knihu otevru, jih vidím, mořský břeh,
vápenné skály, do nichž pere slunce žeh
a vidím hroby, hroby, hroby.
Jsou naši mrtví
tam v hrobech dalekého jihu,
k nim padá rosa našich očí.
Má kniha neříká, proč za nás umírali,
však tisíce jsou nás, jež potupná smrt pálí
těch mrtvých na dalekém jihu.
Mám v srdci cypřiš.
Je ostnitý a nelítostný,
jehlami bodá, mučí, jitří.
Tatínku, každou noc putuji s květy k tobě,
vděčně tě zulíbám ve vápencovém hrobě,
žes tolik rád měl nás a domov.
38