PÍSEŇ RODINNÁ
V jas blažený, jímž plá ti obličej,
když děti k spánku ukládáš,
trud příliš hořký padá
večer co večer.
Zem rodná tvojí ukolébavkou
žehnání předků přináší
a ruce na ně vzkládá –
proč pláčeš, matko?
Hlas drsný ulice ti udělal,
že trpně lomíš rukama?
Ryk davů nesvede ti
ni jedno dítě.
Však přijde čas, že čarodějnicky
je tichý měsíc vyvábí,
či hlas, jenž věky letí,
anebo slunce.
A budeš vděčna hlasu života,
že i tvé syny zavolal
do řady bojovníků
za dílo boží.
Spi, spočiň v míru, hlavo vzrušená,
s dvojicí plavých dětských hlav,
než probudí se v křiku
nového rána.
42