DOMOVE, DOMOVE...
V divokou vřavu světa
hlas domova se ozval zádumčivě.
Pěšinkou, která nikdy nezaroste,
vyšel jsem hledat rodný dům.
A topole a lípa
šuměly posud nad ztemnělou střechou,
pokrevné našel jsem, však srdcem cizí
a nových pokolení chlad.
Pod krovem, jenž byl svatý
vzpomínkám dětství, posupně teď mlčí
hlad zisku číhavý a obchodnictví,
vypočítavé pohledy.
Ty jediný jsi zůstal,
hřbitove, věren podobě své staré.
Jen u tvých hrobů moh’ jsem uvěřiti,
že nalezl jsem rodný dům.
40