VLADIMÍR.
(1892.)
[5]
I
Naposledy, Praho, matičko má zlatá,
smutný syn tvou krásou pokochat se chvátá.
S Bohem, Svatovítský hrdý velechráme,
Vltavěnko šumná, hrade opuštěný
s Bohem, náměstí ty staré, truchle známé,
na němž s lešení kdys na radnice stěny
stříkala krev česká drahocenná, vřelá!
S Bohem, němý svědku, svatý Týne šedý,
přes tvoje co hlavy mnohá bouře spěla. – – „
Vladimír teď umlk’, ještě naposledy
po zdech zčernalých zrak zakalený točí, –
za nedlouho město zmizelo mu s očí.
Vladimír se octl v železničním voze;
chvíli okénkem se díval do krajiny,
zrakem stíhal mráčky, jež se po obloze
honily a pole kryly svými stíny.
[7]
Pak se oddal snění s přivřenými víčky,
myslí jeho táhly upomínek řady. – – – –
Smutný byl to den, kdy jako hošík mladý
poprvé se s pláčem loučil od matičky.
Což se pečlivá ta drahá ruka chvěla,
když se naposledy dotkla jeho čela,
na cestu by křížek udělala jemu!
Dosud vidí, jak se otci stařičkému
slza v řasách třásla, jak ji marně skrýval,
nadarmo jak chladným hrdinou se tvářil:
rozloučení smutný okamžik vše zmařil,
po vrásčitých tvářích slz se valil příval.
Vzpomíná, jak Kovář, vozka ramenatý,
pod velikou plachtou sedadlo mu spravil,
po celou jak cestu těšil jej a bavil
o vojně, jež mezi třemi potentáty
zuřila a v níž on – Kovář – mnoho zažil;
vzpomíná, jak ve vsi každé před hospodou
zastavil a jazyk, hrdlo spráhlé svlažil, –
nemohlť se Kovář nijak smířit s vodou.
Dlouho jeli. Posléz po klopotné cestě
u cíle se octli, v starém, tichém městě,
latinské v němž otců piaristů školy
Hostinec je vlídný uvítal. Tam v stáje
Kovář koně dal a sám též žízeň maje
vešel do síně, kde za dlouhými stoly
8
plno povozníků; všichni jej tu znali,
přátelsky mu všichni ruku podávali,
nejeden též s rukou podal plecháč piva
a pak dále vedla rozprava se živá:
do nebe ten chválí starou svoji ryzku,
onen lepších nezná nad své hnědky statné,
jiný na silnice stěžuje si špatné,
líčí, kterak kolo uvázlo mu v písku
a jak v širém poli hroznou přečkal bouři,
div že nepodlehl živlu vzteklých zlobě.
Nelíbilo se tu Vladimíru v kouři,
proto před hospodu vyšel v krátké době.
Po náměstí dlouhém těká oko teskné:
podloubí se temná v řadě táhnou dvojí,
asi uprostřed věž starobylá stojí,
na ní ciferník se v slunci zlatem leskne.
Potom Vladimírův zrak se nese výše:
na kopec, kde zámek, staré šlechty sídlo,
k nebi témě zvedá v nádheře a pýše;
proti němu oko hošíkovo zhlídlo
kostel velebný a kollej piaristů,
bloudilo pak dále, až se sneslo k místu,
na němž budovu zřít starou s nízkou věží –
gymnasium to, v něž zítra snad už vkročí.
Vladimír si vzdechl, ubránil se stěží
slzám, jež se náhle draly jemu v oči.
9
Pak jej Kovář vedl do nového bytu.
Vlídně přivítala stařenka je malá,
na rodičů zdraví „studenta“ se ptala,
jistila, že se mu bude líbiti tu,
vyprávěla, co již měla ve svém bytě
studentů, jak všichni dobře prospívali,
její dům že páni professoři chválí.
Do kuchyně potom odkvapila hbitě,
oběma by hostem uvařila kávu.
Student mlčky seděl, smutně svěsil hlavu;
v okamžik ten právě postava se štíhlá
dobré jeho matky v duši jemu mihla,
v kuchyni jak strojí, pro své drahé vaří,
čiperně jak na své otáčí se stáří, –
až ten obrázek mu v oko slzu vloudil.
K večeru zas Kovář vyjel z městské brány;
vyprovodit šel jej hošík uplakaný
malý kousek cesty, aby nezabloudil,
potom jako ve snách nazpět k městu kráčel.
A když večer lehl na lůžko si nové,
mnohou palčivou je, hořkou slzou smáčel,
až pak v pláči usnul. A hle! dobří snové
zanesli jej rázem do rodné zas vísky:
po lukách a polích známých volně těká,
kdykoli mu libo, v bor si zajde blízký,
a když z toulek těch se domů vrátí, čeká
10
večeře naň chutná; potom na besedu
soused Havel přijde; vyprávění jeho
všecky upoutá, i Láďu neposedu,
kloučka zlatých vlásků, líčka červeného,
u kamen že sedí jako pěna tiše;
a když po Havlovi babička jim stará
vypravuje zkazky z žití svého jara,
malé posluchačstvo blahem sotva dýše. – –
Žel, že rozpřáhly se obrazy ty luzné;
ze snů čarokrásných procitnutí hrůzné!
Smutně kolem hledí hošík udivený,
vidí cizí strop a neznámé zří stěny;
teprv nyní cítí, jak jest od domova
daleko – a horké slzy tekou znova. –
Vladimír tak v hoři strávil první chvíle,
znenáhla však cítil, z duše stesk jak mizí;
líbilo se mu již město zasmušilé,
ba i s bytem, jenž mu tak byl dříve cizí,
usmířil se časem. Pokoj staromodní
památku tak mnohou ve svém nitru choval!
Studentík se často v duchu obdivoval
staré lenošce i podnožce, jež pod ní
velitelce k službám stojí přichystána;
v obdivu též často před starou stál skříní,
jakou v museum snad leda vidět nyní:
z drahého je dřeva, umně vykládána,
11
zásuvek v ní mnoho, velikých i malých,
uprostřed pak schránka a v té poklad mnohý:
pohár lepotvárný, pozlacený kalich,
knihy starých vazeb s kovanými rohy,
se sponami, mnohá rytina jež zdobí;
starý obraz též zrak jeho často poutá
– podobizna dívky z rokokové doby –
i kříž zlatý, který září v temnu kouta.
Nyní Vladimír si dále v duchu kreslí
starých učitelů postavičky tučné,
v sutanách jež černých překrásně se nesly.
S blahem vzpomíná si na výlety hlučné,
které pořádány v blízkou bažantnici
a jež všemu městu velkým svátkem byly;
na nich nejedny se oči domluvily
řečí, kterou znají pouze milující.
Nyní Vladimíru na rtech úsměv hraje,
vzpomínka jej na ně vykouzlila milá:
před duševním jeho zrakem vynořila
hlavinka se rusá, ladné kvítko máje,
z blankytných se oček celé nebe smálo;
zadíval se do nich, – srdce ho to stálo. –
S Bohem, klassikové staří, zaprášení,
pro raněné srdce ve vás léku není!
Studentík svou lásku tajnou, ale velkou,
opěval teď stancí, sestinou i znělkou,
12
ba i ctihodným též, vážným hexametrem.
A když přešla trpká maturity doba,
posvátný ten cit, jejž tajívali oba,
zmizel jako pýří odfouknuté větrem. –
Vladimír se nyní usmál citu svému,
jako usmíváme snu se bláhovému.....bláhovému...
Do Prahy pak další studie ho vedly.
V české metropoli šumnou nad Vltavou
první bouře snesla nad jeho se hlavou.
Hromná zvěst to byla, při níž rty mu zbledly,
jako sosna v bouři zachvělo se tělo,
zabušilo srdce, jak by puknout chtělo:
starého mu otce zabil balvan v lomu!
A než první ta se rána zacelila,
nová krutá zvěst zas volala jej domů:
utrápena hořem matička mu milá
v nadhvězdnou šla říši brzy za manželem!
Od hrozné té chvíle prchla let už řada,
ale ve vzpomínce dosud velkým želem
srdce usedá a v zrak se slza vkrádá – – –
Neblahá se stala změna s Vladimírem:
zhasl v oku žár a ruměn zmizel s líce;
ach, vždyť mimo bratra, sestru neměl více
přítelíčka v celém božím světě šírém!
13
Ne však zármutek jen, ne pláč hořký pouze
kreslily stín temný pod oči mu rudé;
na chatrné dvéře jizby jeho chudé
nezřídka teď bledá zaklepala nouze.
Aby uživil se, ve dne učil jiné,
studiím svým noci obětoval celé;
se skloněnou hlavou, s chmurou v bílém čele
sedal ve své jizbě chladné, nehostinné
nad člověčí lebkou, nad hromádkou kostí,
lidského tak těla prvky poznávaje,
aby hlouběj mohl vniknout v jeho taje. – – –
Z nenadání jemu smutné do temnosti
zazářila hvězda. – Boháč, jehož synu
Vladimír byl delší dobu učitelem,
Vladimíra k sobě pozval na hostinu.
Jídelna dnes tone v světel moři stkvělém,
stříbrné jež svícny, těžké lustry šíří
po podlaze, stěnách, po stropě, jenž cennou
ozdoben je malbou: statní bohatýři
kolem stolu kvasí; jeden číši pěnnou
ke rtům chtivým zdvihá; druhého zrak pase
po jídlech se vzácných; stařec stříbrovlasý
rozmarný svým druhům líčí příběh asi,
neboť každé oko září, usmívá se;
v popředí tu statný junák sličné ženě,
jež mu rudým vínem pohár plní znova,
14
k zardělé se tváři kloní roztouženě,
s úsměvem jí šeptá lásky sladká slova.
Také vysoké a lesklé jsou tu stěny
mnohou vzácnou malbou vkusně vyzdobeny
dvé tu koroptviček, vedle sluky visí,
divoká tam kachna, zlatý bažant pod ní,
jinde hojná kořist z mocné říše vodní;
na protější straně košíky a mísy;
na zeleném listí, jež se na nich stele,
plné hrozny, třešně, broskve uzardělé,
melony a četné ananasy zříti –
slovem vše, co může jazyk podrážditi.
A dnes to, co na zdech v obrazech je pouhých,
vtělilo se náhle; na tabulích dlouhých
zdivenému zraku jídla se tu jeví
drahocenná, jaká zřídka jenom vídá,
skupiny též láhví s mokem vzácné révy,
s nimiž kytice se mnohá ladně střídá.
Teplo lahodné krb mramorový dýše
sladkou vůní květů do sytého vzduchu,
z dáli hudba snivá lahodí tu sluchu,
jak by z báječné sem zalétala říše.
Scházejí se hosté, skupiny se tvoří,
k zábavě zve živé látka rozmanitá.
Družina se pánů sličným dámám dvoří,
lichotivá slova do své řeči vplítá,
úsměvem jim za ně vděčí krásné děvy;
tam se starší páni politikou baví,
15
jinde soudí nové literární zjevy;
tajemně tu dámy sestrkují hlavy:
o modě je řeč, však při tom jako maní
nejeden se klípek zlomyslný rodí.
Mezi pestrými pak skupinami chodí
vlídný hostitel a vnadná jeho paní,
pro každého mají lichotivá slova,
pro každého úsměv jejich líce chová.
Náhle ztichl šum, vše udiveně zírá
na krásku, jež teď po hostitele boku
svižně vešla. Její krása Vladimíra
opojila rázem, – zasvitlo mu v oku,
nach se rozlil svěží po unylém líci,
mlčky hlavu schýlil jako před světicí.
Zdá se mu, že před tím zjevem čarokrásným
ostatních žen krása bledne a se tratí,
jako blednou hvězdy, paprskem když jasným
náhle vzešlé slunce temena hor zlatí.
Novodvorský – také jméno hostitele –
představuje hostem dívku, neteř svoji,
a hned k tomu její životopis pojí
nedbaje, že dívce nach se líčkem stele:
Camilla se zove v slunné Italii
nad Arnem kdes její kolébka prý stála;
otce, jenž byl Čech, smrt nedávno jí sklála,
s matkou – Vlaškou – nyní v Neapoli žijí;
do otcovy vlasti teď ji touha vedla,
v strýcově tu domě delší dobu stráví.
16
Pánů zrak se nořil v pohled její smavý,
že až dívkám líčka žárlivostí bledla.
A když pak jí řada hostí představena,
s Vladimírem se ta krásná střetla žena;
oj, což tmavé oko vzplálo ohnivěji;
mluvilť Vladimír s ní rodnou řečí její!
Pak se kvasilo. Když posléz hodování
přerušeno na čas, hosté odebrali
v místnosti se jiné, kam je svůdně zvaly
steré požitky: tu zasedli si páni
ke kartám, tam jiní – bojovný žár v lících –
utkali se v krutém, neústupném boji
na lurči a dámě, skvostných šachovnicích,
jiní zkoušeli zas trpělivost svoji
na rebusích temných, těžkých na šarádách –
ba, kdo znal by her těch rozmanitých jména! –
Společnost tak jenom chvíli rozprášena;
brzy opět sešla se a v dlouhých řadách
do salonu spěla, odkud sladké zvuky
ozvaly se právě: Camilla tu zpívá
píseň, v níž se zračí lásky trpké muky,
hned zas radost jásá, vášeň bouří divá
Vladimír jí sladkou skvostném na klavíru
hudbou doprovází. A když píseň krásná
vyzněla pak náhle v luzný akkord smíru,
se všech stran se strhla chvály bouře hlasná.
Děva hostem kloní s úsměvem se vřelým,
potom Vladimíru s díky ručku malou
17
podává a jinoch slastí neskonalou
opojen ji tiskne ke rtům rozechvělým.
V rohu tam se zeleň v pěknou klenbu splítá,
pod ní Amora je soška polo skryta;
rozkošnému děcku jak by plály skráně, –
snad že usmívá se podařené ráně. – –
Vladimíru v srdci jaro vypučelo,
uhostila se v něm láska – mocná paní;
nad knihou-li nyní skláněl bílé čelo
do horečně žhavých, třesoucích se dlaní,
měnilo se písmo v roje čárných květů,
postava z nich sličné vyrůstala ženy,
andělská to, sladká bytost z rajských světů,
která zrak svůj temný, lehce zamlžený
na něj upírala, až se zachvěl blahem – –
S Camillou se krásnou stýkal nyní zhusta;
a když den jí nezřel, duše byla pusta,
zmíral touhou po tom cizím květu drahém.
Přál si okamžik s ní o samotě býti,
kleknouti by mohl před tou božskou ženou,
říc jí, jaký žár se v srdci jeho nítínítí.
Posléz přinesl čas chvíli vytouženou.
Četnou Novodvorských salony zas hostí
společnost, jež sešla k hlučnému se plesu
Taneční síň celá vonnému se lesu
podobá, v něm vil a čarodějek dosti,
18
ale nade všemi jako jasná kněžna
Camilla se vznáší v opojné své kráse:
démantová hvězda září v černém vlase
splývajícím v proudech na ramena sněžná,
úběl šíje řetěz perel obepíná,
drahocenných krajek jemná pavučina
stěží plných ňader vlny oku tají,
vonné květy zdobí šaty brokátové;
a k těm květům jako pestří motýlové
roztoužené mužů zraky zalétají.
Vladimír dnes oka nespouštěl s ní ani;
a když zmizela mu z tanečníků davu,
v nepokoji trapném smutně svěsil hlavu,
v hlučné síni té již neměl více stání;
jak by nevýslovnou bičován byl touhou,
spěchal v divém chvatu komnat řadou dlouhou,
v nejzazším až stanul budoáru malém
mile překvapen: hle, pestrém na divaně
pod zelenou střechou vějířových palem
Camilla si hoví, měkké její dlaně
podpírají hlavu lehce unavenou.
Na prahu tu zmámen Vladimír stál chvíli,
nesmělé jak klouče před rozkošnou ženou
zardívá se temně, hlavu k prsům chýlí.
Camilla se pásla jeho na rozpaku,
s úsměvem pak svůdným ve hlubokém zraku
kynula mu k sobě. Bytost jeho celá
rozkoší a touhou neznámou se chvěla,
19
vedle ní když sedal na pohovku měkkou.
Slova na rtech váznou, chtivý zrak se vpíjí
v kyprá ňadra, těká po bělostné šíji,
po níž rozpoutaný vlas teď proudí řekou,
Ale vonným dechem květů, svůdné ženy,
který plní pokoj slabě osvětlený
růžového lustru přitlumeným svitem,
v ubohém tom hochu divnou slastí zpitém
krev se rozproudila – a již před Camillou
hlavu níží k zemi, padá na kolena,
láskyplná slova, vřelá, nelíčená
derou se mu ze rtů chvatné bouře silou,
hned z nich naděj jásá, zoufalství hned kvílí,
až pak v žalném stonu zmírají a hynou – – –
S útrpností děva patřila naň chvíli,
u nohou jak jejích zachvívá se třtinou,
náhle zvláštní blesk jí temným šlehl okem,
rty se zachvěly, líc temným nachem vzplála,
pak se rozpustile, divě rozesmála
a již přes práh bystrým odkvapila krokem.
Jako kdyby byla hromu rána děsná
vzbudila jej náhle líbezného ze sna,
Vladimír jak socha nepohnutě klečí,
vytřeštěné oko do prázdna jen zírá,
odevšad zní smích, jenž sterými mu meči
zkrvavělé, mroucí srdce rozedírá,
20
rozbouřená tepna ve skráň mocně buší,
v hlavě divý vír a děsné prázdno v duši – – –
Dlouho setrval tak v němé strnulosti;
potom vstal a podél stěn se plížil stínem,
potácel se přes práh, skupinami hostí
rozjařených hudbou, tancem, láskou, vínem,
v temnou prchal noc, v níž bouří živlů zloba.
A když ocitl se v chudičkém svém bytě,
na lůžko se vrhl, zaštkal křečovitě,
až pak smysly těžká zastřela mu mdloba – – –
Mnoho dní smrt stála u jeho pak hlavy.
A když v tělo vetché vracelo se zdraví,
taková jej zpráva jednou překvapila:
sličná Camilla se k brzké svatbě strojí;
v osudný ten pro něj večer zasnoubila
s bohatým se kmetem, nad hrobem jenž stojí.
Vladimír se po té hrůzyplné chvíli,
která stopy vryla v bledá jeho líce,
v domě Novodvorských neukázal více;
a když poněkud se muky utišily,
jenom studiím svým věnoval se cele.
Řada let již prošla. Mladý lékař zručný
brzy sobě zjednal jmění, titul zvučný,
ale mnohá vráska přibyla mu v čele,
stříbrná nit mnohá protkala vlas tmavý
a červ choroby mu ohlodával zdraví.
21
Ve svém rodišti již nebyl léta dlouhá,
až tu z nenadání po tak drahné době
v srdci jeho mocná ozvala se touha:
vesnička jej rodná vábila teď k sobě
Doufá, vonný vzduch že domácích těch luhů
zemdlenému jeho tělu půjde k duhu –
Pronikavý pískot parního teď stroje
trudných myšlének mu rozeplašil roje.
Oknem vyhledl – a, náhle výkřik plesný
ze rtů se mu vydral: v celé svojí kráse
rodný jeho kraj tu před ním rozkládá se,
hojně vyšperkován skvosty sličné Vesny!
Rozepjal svou náruč, vzdychl ze hluboka, –
po letech zas slza skanula mu s oka.
22
II.
Drahý koutku země, zlatý rodný kraji,
jaké se to mocné kouzlo v tobě tají!
V celém božím světě není tolik krásy:
nejvřelej se slunko na tvé směje nivy,
nejluznější zkazky šeptá bor tvůj snivý,
ptáčata v něm pějí nejsladčími hlasy,
nejlaškovněj bublá potok, v jehož březích
nezabudky cudně hlavinky své kloní,
ba i mateří ta douška na tvých mezích
lahodněji nežli v cizině kdes voní.
V domově svém okřál mladý lékař divem;
dřív-li nuda jemu vrásky ryla v tváři,
žal-li jiskru tlumil v zraku zádumčivém –
k životu teď láska z něho jenom září!
Často připadá sám sobě jako dítě;
jako před lety – zas v širých polích těká,
chrpu, koukol trhá ve vysokém žitě,
hned zas k chudobce se shýbá, na zem kleká,
[23]
mravenců se řadě neúmorných diví,
horlivě jak přes mez břemena svá vlekou.
Jindy zase mělkou přebrodí se řekou,
v lůno své pak les jej přijme zádumčivý;
zbožně poslouchá tu s utajeným dechem
chorál, který pějí duby věkovité,
podivuje skokům veverky se hbité,
za roháčem hledí, který kyprým mechem
prodírá se stěží; z myšlének jej časem
ptáci vyruší svým pronikavým hlasem,
na blízku-li dravec na kořist se spouští,
nebo plachá laň, jež skokem prchá v houští.
Vše mu zlatou dobu dětství připomíná,
nic mu není cizí, zná tu každé křoví,
ví, kde nejkrásnější místečka jsou stinná,
pod lístkem kde rudá jahoda si hoví,
ví, kde hřibů tají kloboučky se hnědé,
ví, kde mechem pramen klestí sobě cestu,
podzemní též tajnou chodbu zná, jež vede
od zřícenin hradu k sousednímu městu.
Ach, k těm zříceninám – zbytku dávné slávy –
vracejí se stále upomínek davy!
Před lety tu s druhy strávil chvíli mnohou
a vše dosud ještě v paměti má živé:
kterak v rozvalinách jasnou pod oblohou
na rytíře sobě hráli loupeživé,
pocestné a kupce v lese přepadali,
V ssutinách je věže uvěznili bílé
24
upomínka na ty blahé dětství chvíle
kyne mu teď jako vřelý pozdrav z dáli.
Také později, když jako student z města
v rodnou svoji vísku přišel na prázdniny,
k ssutinám jej drahým často vedla cesta;
v duchu viděl míhat nádvořím se stíny
rytířů, již na lov chystali se právě,
ohařů zřel smečky, mladé sokolníky,
bujné oře, kteří půdu nedočkavě
deptali, zřel toulce, lučiště a dýky,
ale nade vše jej mocně okouzlila
sličná postať dívky, jejíž pohled snivý
s cimbuří se nesl přes zelené nivy
v mlhavou až dálku... O lásce snad snila,
panoše jíž z hradu sousedního kochá;
a náš mladý snílek touhou sladkou zmírá
po vidině krásné, náruč rozevírá,
nenávidí z duše rytířského hocha...
Jako chlapec kdys, i nyní lékař mladý
v tato místa chvátá, dlouho prodlí tady;
často usedá tu na omšený kámen,
o dubisko statné opřen dumy spřádá,
není však již bujnou obrazností mámen,
spíše hoře často v duši se mu vkrádá,
srovnává-li čas, kdy český chorál pouhý
děsný zmatek vrhal v zástup vrahů dlouhý,
25
s přítomností smutnou, v níž je české jméno
od cizáků zpupných bídně hanobeno!
Vedle zřícenin tu ještě místo jiné,
kam své kroky často mladý lékař stáčí;
když se k němu blíží, vždycky hořem hyne,
pokaždé mu oči v hořkém rudnou pláči:
zahrádka to smutná s černými je vrátky,
věčný sen kde dřímá otec vedle matky.
V přírodě tak stálým Vladimír je hostem;
a když zasmuší se obloha a k zemi
černé mračno splývá deště krůpějemi,
dlí v svém pokojíku útulném, ač prostém,
jejž mu sestra v rodné upravila chatce.
Co tu upomínek, co tu dobrých známých!
Se stěn, jež jsou stále obíleny hladce,
vlídně na něj hledí svatí v černých rámích
jako tenkráte, když s modlitbičkou svojí
večer před ně klekal; malém na zrcadle
po léta již visí věnečky dva svadlé;
kachlová tu kamna dosud v koutě stojí,
u nich lavice je vydrhnutá čistě;
dubový též stůl je na svém starém místě,
židle s lenochy, v nichž srdce vyřezána,
známá truhla s ptáčky; čistou nad postelí
starou pušku nese hřebík zrezavělý, –
dosloužila, léta nevyšla z ní rána;
26
na polici v ladném pořádku se svítí
talíře a mísy pěkně malované;
v malých okénkách je plno květin zříti,
z kterých sladká vůně do světničky vane;
ve výklenku zděném pečlivá mu sestra
knihy srovnala, jež nejraději čítá;
před okny je malá zahrádka, však pestrá,
košatá ji hlídá lípa věkovitá.
Pobyt v rodné vísce blahodárně stírá
stopy dávných bouří s čela Vladimíra.
Jaký to dnes bujný život v zřícenině!
Po nádvoří jindy tichém, zasmušilém
rozléhá se hlasná hudba v tempu čilém,
do tance zve mládež; ve zdí hradních stíně
v řadách četné stojí sudy s chmelovinou
a k nim stále valí žíznivých se proudy,
mlsné jazýčky pak dětí v stranu jinou
mocným vábí kouzlem pernikářské boudy.
Všude zábava je nelíčená, vřelá,
všecek pestrý dav se směje, zpívá, jásá – – –
S nejvyšší zdi prapor vztyčený ti hlásá,
že sem omladina z města vyletěla
Také Vladimír sem zaměřil své kroky;
mnohou žertovnou tu slyší deklamaci,
při níž napověda největší má práci,
27
nezbytných též „mordů“‘ nekonečné sloky,
na tanec se dívá, na her dlouhou řadu,
všude kolem slyší žertů, vtipů dosti,
sám však nadarmo se nutí k veselosti, –
nelíbí se mu dnes v zříceninách hradu.
Nepobyl tu dlouho; a když v lese tichém
po chvíli se octl, bylo jemu v duši
blaze tak, že nikdo rozpustilým smíchem
posvátného toho klidu neporuší.
V myšlénkách tak v hvozdě hlubokém se ztrácel,
nevěděl, že k bouři příroda se chystá;
teprv hrom když náhle z hloubi zaburácel,
vzhlédl udiven, – však nepoznával místa,
kam až zabloudil; byl v cizím, temném lese.
Zadul vichr, – štíhlá sosna hlavu chýlí,
dubů mohutných se tělo hrůzou třese,
v korunách to skučí, úpí, stená, kvílí,
v dusné temno šlehá plamen rudých blesků,
země bázní spjata v hromů děsném třesku
oddychuje těžce. – Krátkém po váhání
Vladimír se pustil úzkou lesní stezkou
na zdařbůh – a brzy vyšel z nenadání
z hlubokého lesa na paseku hezkou,
za níž útulná hle! myslivna mu kyne.
Zaměřil k ní kroky. K zemi vedrem spráhlé
první těžká krůpěj dopadla – a náhle
s černých mraků voda proudem již se řine.
28
Vladimírův příchod do myslivny hlásí
štěkotem svým statný hafan – a v tu chvíli
rozletly se dvéře, v nich se objevily
smavé zraky mladé dívky vzácné krásy.
Vladimír co dvorně omlouval se, zvala
do domu jej dívka dokládajíc k tomu:
„Myslila jsem, že se otec vrací domů;
bojím se, by tato bouře nenadálá
nestihla ho v lese.“ – Vešli do pokoje,
v křeslo host a dívka proti němu sedla.
Vladimír pak líčí, z výletníků roje
kterak divná touha do lesa ho vedla,
v myšlénkách jak s cesty uchýlil se pravé,
až jej bouře náhle z dumy probudila,
při tom dobrořečí živlů vádě dravé,
která přivedla jej v tato místa milá;
posléze se dívky táže na příčinu,
na slavnost proč nešla v hradní zříceninu.
Dívka k němu vzhledla, rychle opět k zemi
oči sklopila a děla: „Možná, pane,
pro vrtochy mé že vysmějete se mi,
divé že jsem dítě, v lesích vychované.
Nestydím se za to, přiznávám se cele,
v hlubokém že lese nejvolněji dýši;
zdá se mi, že nikde nebije tak vřele
srdce matky země, jako v lesní tiši,
kde mně jeho tlukot ozývá se všude:
v písni, v korunách již dubů vánek hude,
29
v drsném křiku dravce, v ptáčat sladkém pění,
jako v potůčku, jenž zurčí přes kamení.
Nejen domovem, – les je mně chrámem taky.
S posvátnou vždy bázní vchází moje noha
přes práh svatyně, kde cítím blízkost Boha,
v úžase kde patřím četné na zázraky;
pod zelenou klenbou, kterou slunce líbá,
k modlitbě se často koleno mé shýbá.
A když velebným tím chrámem rozlehne se
bujný smích a výskot ve vířivém plese,
svatyní-li hlučí žerty nevázané,
zdá se mi, že lidé matku ve tvář bijí,
jest mi, jak když prosy rmutná krůpěj skane
v nezkalenou, svatou, božskou poesii,
mním, že se tu člověk Bohu svému rouhá“ –
Mladý lékař vpíjel svojí duší celou
mluvící tak dívku, lehce uzardělou,
nezkrotná se náhle ozvala v něm touha,
aby na své srdce bílou její ruku
mohl přitisknouti, aby z jeho tluku
poznala, že koří jejímu se citu,
ba že týž to cit, jejž on též chová v skrytu.
V tom již přes práh vcházel lesník, s něhož k zemi
voda crčela. Jak spatřil Vladimíra,
ruce k němu vztáh’ a zvolal: „Kýho výra!
To je vzácný host – pan doktor – vítejte mi!
30
Zahnala vás bouře do našeho hnízda?
Ani psa dnes do ní vyhnat radno není;
byl jsem v „Černém dole“, – vichřice tam hvízdá
a hrom bije, jako když se čerti žení.
Na kůži jsem promok’ v prožluklé té psotě,
na celém že těle nemám suché niti, –
proto promiňte, že chvilku o samotě
nechám vás, bych mohl šat si vyměniti.“
A když vrátil se, tak žertem káral dceru:
„Pěkně pečuješ mi o našeho hosta;
na suchu se špatně vypravuje věru;
proto přines, co nám špižírna dá prostá
a náš chudý sklípek!“ Za malou pak chvíli
na stůl, který kryje ubrus sněhobílý,
klade dívka chléb, jenž láká vůní svojí,
z másla beránka, jenž zbaven kousku hlavy,
cihlu sýra, sůl, pak vedle stolu staví
s ledem nádobu, v níž láhve piva stojí.
Při svačině hovor rozproudil se živý:
lesník Dubský slíbiv, že nebude lháti,
vypravuje o svých honech pravé divy,
o pytlácích, kteří život jemu krátí,
o psu Brokovi, jenž rozumnějším lidí,
jehož ani chytrý lišák neošidí;
Blažence hrá lehký úsměv kolem retů, –
slyšelať to vše již, s mnohou leckdy změnou.
31
Vladimír pak líčí mluvou uhlazenou
půvab otčiny i cizích, dálných světů,
posléz mluví vřele, v svatém zanícení
o vědě, jíž cele zasvětil své žití;
chvějných na rtech lpí mu dívka jako v snění,
líčko plane, v oku slza se jí třpytí.
Venku zatím jako dravec nasycený
ztišila se bouře a zas v kráse nové
celý kraj se zaskvěl vnadou sličné ženy.
Pozdní záblesk slunce v šperky démantové
mění kapky vody v pestré směsi trávy,
zlatem protkává šat sosnám, kterým s hlavy
prchající páry hebký závoj splývá;
příroda zas volně oddychuje svěží,
vzduch i země voní, k lesu větřík běží,
v stromů korunách zní melodie tklivá.
Dubský s Blaženkou kus cesty provázeli
Vladimíra, a když vraceli se domů,
lékařův je pohled vyprovázel vřelý,
dokud nezmizeli jemu v houšti stromů.
V duši mu tak volno, neskonale krásně,
když své zraky noří do zmladlého lesa,
který k němu mluví, zpívá, volá, plesá
nadšenými slovy nesmrtelné básně;
32
a když zaslechl zpěv výletníků z dáli,
kteří v zříceninách bouři přečekali
a teď k domovu šli s roznícenou skrání,
také jemu bylo jako do výskání.
33
III.
Poletuje ptáček
s větve na větev,
z hrdélka mu proudí
láskyplný zpěv,
potom v trapném nepokoji
volá malou družku svoji:
zjev se, milko, zjev!
Z daleka sem náhle
vánek přiletěl
a ten o samičce
ptáčku pověděl;
a když na nebeské báni
shaslo slunko, v celování
celý háj se chvěl.
Zpěváčci vy malí,
šťastní ptáčkové,
povězte, kde roste
kvítko takové,
[34]
jímž se srdéčka dvě spojí,
že jich nikdo nerozdvojí –
ani věkové?!
S Blaženkou se přes noc stala změna:
včera ještě děcko bez starostí,
dnes už se v ní probudila žena,
která v ňadru novou touhu hostí,
jejíž srdce potřebuje lásky
jako kvítek boží rosičky,
jako sladkých květů včeličky,
jako pěvců bohatýrské zkazky.
Vladimír tou náhlou vinen změnou:
dívčina si srdce rázem dobyl
mladý lékař s tváří opálenou,
kterou tmavý vous tak krásně zdobil;
ale víc, než mužnou krásou svojí,
okouzlil ji ducha svého silou,
přímou svojí myslí ušlechtilou,
v níž se skromnost s nadšeností pojí.
Dívka dosud zří, jak z temných řas
nadšení mu svatá zář se lila,
jak se tvář mu lehce zruměnila,
dosud slyší, jak se chvěl mu hlas,
před jejím když zrakem rozvinoval
obraz vznešeného úkolu,
35
který pro svůj celý život snoval
a jenž v světě běd a rozkolů
na cestu mu hvězdou září spásnou.
Blaženka dnes nikde nemá stání;
sotva že se soumrak k zemi sklání,
sotva paprsky že slunce hasnou,
spěchá k lesu, citem přemožena
ruce spíná, padá na kolena,
chvíli mlčky k stromu klenbě patří,
potom vybavuje ze záňadří
podobiznu zvěčnělé své matky,
slzami ji skrápí, celuje,
tajemství jí v pláči svěřuje,
jaký tíží srdce bol jí sladký.
Pozdní večer byl, když Vladimír
v útulném svém pokojíku stanul;
otevřeným oknem větřík vanul,
v skráně sen a v duši kladl mír.
Mladý lékař jak by zrozen znova!
Ve vzpomínkách lahodných se ztrácel,
v duchu stále k myslivně se vracel,
opakoval sobě všecka slova,
která s kyprých rtíků sličné děvy
splývala jak perly drahocenné;
k nebi vznášel zraky roztoužené,
jak by čekal, že se mu tam zjeví
36
ve hvězd kruhu drahá dívčina,
k níž se nese mysl jeho celá,
kterou myšlénka teď proletěla:
zdali také ona vzpomíná?
A když posléz unavených víček
dotekl se spánek blahodárný,
dívčin zjev se k němu skláněl čárný
jako k dítku strážný andělíček.
Sotva slunce hory pozlatilo,
opeřenců ranní píseň plesná
probudila Vladimíra ze sna;
nevěděl, zda všecko pravda bylo
či zda šálil rozmarný jej sen;
vzpomíná si na včerejší den
a čím dále jasněj v duši cítí,
že mu nelze bez Blaženky žíti.
Před tou pravdou couvl polekaně;
Camilly se sličné obraz maně
ve chvíli tu mihl jeho duší,
v nitru se mu tajný ozval hlas:
Kam své zraky, smělče, vznášíš zas?
V čas se probuď, dokud nevyruší
ze sna tebe nelítostný osud,
dřív než s výše ideálů tvých
v propast svrhne posupný tě smích.
Což jsi dosti nevytrpěl dosud?
37
Myslíš-li, že nevinné to dítě
oblaží tě slovy: miluji tě!?
A kdyby v ní přece láska vzplála,
udus plamen ten! Či snad ji též
do záhuby s sebou strhnout chceš?
Kletba u tvé kolébky již stála;
marně žaluješ svou bídu nebi,
kletba všude na tebe se šklebí! –
Klid zas prchal z lékařova nitra;
lesy těkal od božího jitra,
a když slunce na své denní pouti
blížilo se zvolna k cíli svému,
stesk ho pojal, náhle bylo jemu,
jako kdyby se měl rozběhnouti
k myslivně, kde srdce svoje ztratil.
Stěží mocnou touhu překonal,
a když do své jizbičky se vrátil,
jako děcko usedavě štkal.
Po dva dni, jež věčností mu byly,
s mocnější vždy touhou zápasil;
třetí den už neměl tolik sil,
krátkou pouze váhal ještě chvíli,
pak se kvapným k myslivně bral krokem,
duchem tona v nejluznějších snech.
Radostí se zatajil mu dech,
blaha zář mu temným svitla okem,
38
Blaženku když drahou zočil zas;
před myslivnou v pološeru loubí
v zadumání sedí, zlatý vlas
bílé čelo jí a líce vroubí,
vzdech jí častý bujná ňadra zdvihá;
oko, pod nímž ulehl si stín,
pod řas clonou snivě hledí v klín,
na němž leží otevřená kniha.
Oj, což dívce líčko vzplálo nachem,
jaká zář jí svitla v oku plachém,
Vladimír když náhle stanul před ní!
V blahu plynul oběma ten den.
A když zhasl slunka paprsk slední,
mladý lékař štěstím opojen
k dědině své rodné zvolna kráčel.
Od těch dob se nepřemáhal víc:
k myslivně své kroky denně stáčel,
denně vídal Blaženčinu líc,
slýchal její hlas, jenž stříbrem zvoní;
a když v pozdní chvíli domů spěchal,
myšlénky své aspoň u ní nechal,
cítil jen, že chtěl by zemřít pro ni.
A než krátký týden v blahu minul,
prvnéprvně líbal Blaženčiny rty,
poprvé ji na svá prsa vinul,
jmenoval ji sladkým slůvkem „ty“.
39
Pod starým si dubem v náruč klesli;
měsíc, který právě z mraků vyšel,
přísahu a sliby jejich slyšel,
vánku perutě hned o tom nesly
zprávu po lese a v okamžiku
koruny se stromů rozšuměly; –
nade hlavou šťastných smrtelníků
velebně zněl hymnus lásky vřelý – – –
Lásko čistá, svatá,
kdo mi v světě poví,
jakými mám tebe
opěvati slovy?
Vítězný ty slavíš vjezd
do paláců hlučných měst,
jako pod chudičké krovy.
Pouhý dech tvůj, úsměv
koná divy pravé,
v obětavou ženu
mění děcko hravé,
a kde srdce poutá led,
roztaví jej žárný hled
nebo kypré rtíky smavé.
40
Blaženka své lásce žije pouze;
nevidí-li svého Vladimíra,
srdéčko jí v mocné bije touze,
úzkostí a divnou bázní zmírá.
Jak se jí však zardí líčko svěží,
když se blíží milovaný muž!
Z dálky pozná jeho kroky juž,
v ústrety mu nedočkavě běží,
roztouženě v náruč jemu klesá;
a muž blažený se k dívce shýbá,
rtíky jí a čelo, vlasy líbá,
ruku v ruce jdou pak v šero lesa,
který v ráj teď láska jejich mění,
pod dubem si usedají v mech,
kde jim první sladké políbení
na chvějících zahořelo rtech.
O čem v také chvíli mluvívají,
neví píseň má, než aspoň tuší:
o lásce, jež plní jejich duši.
Chvílemi se hovor jejich ztají,
to když mužův ret se roztoužený
setká s retem milované ženy. –
Z přítomnosti utěšené, blahé
v minulost kdys řečí zabloudili.
Blažence se z očí slzy lily,
o skonu když matičky své drahé
41
vyprávěla; hluboký pak žal
naplnil jí čistou její duši,
Vladimír když vyprávět se jal,
jaký život nad porobu tužší
v cizím světě byl mu údělem,
rodiče když v chladnou vložil zem;
líčil, kterak hořkým byl mu chléb
lidí, kteří chudobě se smáli,
nejednou jak uvažoval, má-li
žíti dál či roztříštit si leb;
nezamlčel, ohnivou jak láskou
srdce jeho vzplálo k sličné ženě
a jak pyšnou zavržen byl kráskou,
když k ní zraky vznesl roztouženě.
Blaženka se přitulila k němu:
„Vzpomínáš-li někdy oné děvy?“ –
„„Odumřela na vždy srdci mému,
jenom někdy ve snách se mi zjeví
a pak plaší z mojí duše mír““ –
upřímně se vyznal Vladimír;
„„budiž strážným andělem mi, drahá,
by nemělo kouzlo ke mně moci!““ –
„Budu jím!“ – A slova plná blaha
zanikala v teplé letní noci...
42
IV.
Dle odvěkých svých zákonův a práv
dál bez překážky času proud se valil;
jas blankytu teď mnohým mrakem zkalil
a stromům zdobu poslední rval s hlav;
les častěji teď zadumá se, tichne,
jeť bez přátel, již v řadách táhnou k jihu;
i pole cítí stejnou hoře tíhu,
když do hrud šedých větřík chladný dychne.
Je podzim v přírodě, však léto mladé
se na milence šťastné směje ještě.
Ať na kraj mlha šedivá se klade
ať v okna bijí těžké kapky deště,
přec myslivna jak v době zlatých klasů
je stále plna slunečního jasu.
Ač ticho v polích, odkud skřivánek
prch’ se svou písní dávno v slunnou dál,
zní v myslivně, jak jara dech by vál,
den celičký hlas něžných zpěvánek.
[43]
Jeť Blaženka jak neúnavné ptáče,
jež utajeno zrakům v šerém boučí
den vítá písní, ze sna budí spáče
a písní se dnem hasnoucím se loučí.
A Vladimír? Ten v sladkém zadumání
lpěl celou duší na rtech, které pěly,
slz démanty se na brvách mu chvěly
a blaha jasná zář mu plála v skráni;
však někdy též se jeho ozval hlas,
když písně dívčí doprovázel tiše.
Tak česká píseň, plná vzácných krás,
tu stále zní a mocným kouzlem dýšedýše.
Teď zcela změnil Vladimír svůj plán;
teď, odjezdu když doba již je blízka,
tak drahou je mu rodná jeho víska,
tak domácí jej k sobě poutá lán,
však nejvíc láska dívky milené,
že trpkosti vždy pocit nový, divný
mu sevře srdce, když si vzpomene,
že loučiti se bude od myslivny
a od strážného svého andělíčka.
Ne – nelze odtud! Do zimy tu vyčká,
jak sobě přeje jeho nevěsta;
pak odvede si žínku do města.
44
Nevšední zjev celou vzbouřil ves:
skvostný vůz sem přijel v letu hbitém
a zde stanul před lékaře bytem;
premovaný lokaj s něho slez,
vešel do domu – a v malé chvíli
povoz k městu s Vladimírem pílí.
Mladý lékař v ruce drží list,
na kterém lze prostá slova číst:
„Chorá žena prosí o návštěvunávštěvu. “
Na lístku tkvěl chvilku jeho zrak,
myšlénkám se volně oddal pak.
Nač as myslil? Na milenou děvu,
která středem jeho tužeb všech.
V duchu k slastné chvíli té se vrací,
kdy ji prvně zlíbal; tenkrát ptáci
pěli o lásce a voněl mech,
ba i dubu stařičkého tělo
jako by se láskou bylo chvělo.
Budoucnost pak v duchu kreslí sobě;
ruměnec mu slabý polil tváře
při myšlénce, že již v krátké době
odvede si žínku od oltáře.
Ó, jak krásný život čeká naň!
Po klopotné práci do únavy
na klín žínce položí svou skráň,
a jak dotknou zemdlené se hlavy
prsty její něžné, okamžitě
zapomene na trampoty žití,
45
do náruče Blaženku svou chytí,
vroucně zlíbá milené to dítě...
Ze snění se protrhl. Tou dobou
v parku nádherném vůz stanul rázem,
poslední jenž honosí se zdobou,
než ji krutá jeseň shodí na zem.
Lékař z vozu vystoupil a k ville
přes široké stoupal schody bílé.
Z chodeb starou vyzdobených zbrojí
komorník jej řadou komnat ved’,
kde se přepych s jemným vkusem pojí,
v salonek až přišli naposled,
který hvězdu pravidelnou tvoří
a jenž pokryt kobercem je celý,
do něhož se kroky jejich boří;
od sousední ložnice jej dělí
drahocenná portiera tmavá.
Komorník tou pohnul záclonou:
„Paní baronka Vás očekává,“ –
s hlubokou pak zmizel poklonou.
Jako by jej střela ranila,
polekaný lékař vzkřikl maně;
na nizounké pestré otomaně
sedí v smutku – sličná Camilla.
46
Spatřivši jej rychle s místa vstala,
temným nachem zaplála jí líc,
v roztoužení náruč rozepjala,
s blaha výkřikem mu spěla vstříc.
Lékařův však pohled zamračený
mečem břitkým dotekl se ženy;
oči sklopila a zmlkla zmatkem;
ale brzy po mlčení krátkém:
„Promiňte,“ rty zašeptaly její,
„radostí že jsem se zapomněla,
že mi srdce bilo bouřlivěji,
starého když přítele jsem zřela. –
Přítele? – Ó, sladký, sladký klame
Přítelem-li zváti právo máme
člověka, jejž krutě oloupili
o poslední naději jsme všecku,
jenž nám pouze na krátko byl milý
jako hříčka rozmarnému děcku,
kterou, když ho více nepoutá,
pohrdavě hází do kouta?!
Může-li ten přítelem nám býti,
komu do rány, jež v srdci pálí,
zhoubného jsme jedu nakapali,
který tráví po celé je žití?! –
Ústa má teď oné chvíli klnou,
kdy jsem zlata omámena třpytem
zhrdla vaším opravdovým citem,
za budoucnost rozkoše když plnou
47
démantům jsem chladným přednost dala
a svůj život k starci připoutala.
Příliš těžká byla moje vina,
ale mnohem krutější byl trest;
vetchý stařec žárlivostí hyna
nezřídka svou zdvihal na mne pěst
spílaje mi nejhoršími slovy;
týrán lásky nezkojenou žízní
nejhroznějších pro mne muk a trýzní
denně způsob vymýšlel si nový:
v rodinnou mne hrobku zavíral,
křik, jenž hrůzou z hrdla se mi dral,
slyšely jen rakve – svědek němý;
na tvrdé jsem často spala zemi
ve sklepě, kde plaz jen byl mi druhem;
železným mi ruce svíral kruhem,
jindy vlasu ustřihl mi pramen,
zatínal své nehty do mých ramen,
se smíchem má líce třísnil slinou.“ – –
Umlkla teď náhle Camilla,
bílou rukou tvář si zakryla,
po níž slzy bohaté se řinou.
Lékaři mrak zvolna mizel s čela,
z duše ztrácel trpkosti se příval;
Vladimír teď útrpně se díval
na ženu, jež bolestí se chvěla.
Ta teď krásnou hlavu zdvihla málo,
na prsa jež dřív jí byla klesla,
48
velké oko k Vladimíru vznesla,
které slzami se na něj smálo,
a pak dále slabým děla hlasem:
„Odpusťte mi, prosím, bez obalu
před vaším že zrakem rozvila jsem
obraz plný bídy, hnusu, kalu,
který dosud v tváře krev mi vhání
a sen plaší s rozpálených skrání. – – –
Posléz vyslyšel Bůh moje slova,
jimiž jsem ho denně prosila:
kmeta náhlá smrt mi skosila,
Neměl příbuzných; já jako vdova
zdědila jsem jmění jeho celé,
bohatá a svobodná jsem byla,
A tu v mojí mysli vynořila
vzpomínka se náhle na přítele,
jehož láskou pohrdla jsem kdysi.
Ušlechtilé vaší tváře rysy
vábily mne k sobě. Celé léto
marně po vás pátrala jsem v krajích,
na sever ať šla jsem nebo na jih,
až jsem posléz v krajině vás této
nalezla. Bych na blízku vám byla,
v této ville jsem se usídlila.
V čem jsem zhřešila, chci napraviti,
obětovat chci vám svoje žití.
Před sebou mne vizte na kolenou,
smilujte se, drahý Vladimíre,
49
láskou oblažte mé srdce siré
a já budu oddanou vám ženou.
Nezhrdněte, probůh! rukou mojí,
srdce mé je vaším dávno juž.“ – – –
Bez pohnutí chvíli mladý muž
jako socha mramorová stojí,
strnulý zrak na klečící ženě
spočívá, zří ňader bouřné dmutí,
bílá ramena, jež roztouženě
k lásce sladké vyzývají, nutí;
ale náhle hrdé vypjal čelo
a z úst jeho silou bouře hřmělo:
„„Paní baronko, nač mumraj tato?
Nač ten vylhaný a planý cit?!
Pro jiného nechte si své zlato,
na prodej kdo lásku bude mít!
Úsměv váš i slzy, studu nach,
pohyb, slovo – všecko lží je pouhou!“
A již chvátal přes ložnice práh
a těch šerých komnat řadou dlouhou;
neviděl, jak žena rve si vlas,
zoufale jak na zemi se svíjí,
kterak náhle vzchopila se zas,
odhodlaně vypjala svou šíji,
nezřel, jak jí oko vzplálo živě,
neslyšel, jak hlasem šíleným
50
vykřikla a zasmála se divě:
„Jen se vzpírej, – budeš přece mým!“
Marná byla snaha lékařova
nevzpomínat krásné Camilly;
v mysli jeho vždycky opět znova
vzpomínky se steré rodily,
sotva jednu zapudil, hned zase
jiná v duši jemu vloudila se.
Po Blaženčině též nyní boku
zadumá se často z nenadání,
nezřídka mu slza svitne v oku,
pak zas čelo přejede si dlaní,
jak by těžký zaplašit chtěl sen,
potom náhlou vášní uchvácen
pevně sevře v náruč dívku svoji,
z jejíchž tváří blednoucích teď zírá
starost o drahého Vladimíra
a jež nyní v trapném nepokoji
hlavičku svou rusou smutně věsí,
ba i někdy v noci zapláče si.
Divá bolest srdéčko jí stiská
při myšlénce, že snad drahý muž
její lásky nabažil se juž,
po městě že hlučném se mu stýská,
kde ten život pestrý, plný změny,
51
v divokém se stále točí víru;
cítí, že je třeba Vladimíru
krásnější a vzdělanější ženy
jež by jeho duchu rozuměla,
ale jasně také v duši cítí,
že nemůže v světě ženy býti,
která by jej více ráda měla.
Marně Vladimír teď na obraz
Camilly chtěl zapomněti sličné;
v nitra jeho spory ustavičné
chvílemi se tajný mísil hlas,
mocně jemu hřímající v duši:
Bídný sketo! Špatně muži sluší
před bezbrannou ženou utíkati,
lékaře jež chorá k sobě zve!
Omluvíš-li počínání své,
když ji nemoc větší silou schvátí?
Kterak činu svého hájil bys,
když se příčí posvátnému slibu,
který lidstvu učinil jsi kdys?!
Pospěš k baronce ! Svou naprav chybu! –
Vladimír se darmo hlasu brání,
ve slabé mu neodolal chvílí:
za týden již prvním po setkání
po schodech se do známé bral villy.
52
V.
Na bělostném loži – v drahých záclon jemných
pološeru svůdném – jako bílá růže
leží Camilla; zpod obrví svých temných
oko časem upře na mladého muže,
který na protějším konci lože sedí,
zármutek i radost úsměv truchlý věstí,
ňadra dmou se stonem bolu, vzdechem štěstí,
časem zašeptají rtové její bledí:
„Jak jste dobrý! Díky, díky tisíceré!“
Ale hned zas lékař za ruku ji bere:
„„Milostivá paní, probůh! ani slova!
Nezbytně vám třeba úplného klidu.““ – – –
Vladimír teď nedbá pověsti, jež v lidu
lavinou se vzmáhá: že prý krásná vdova
opředla jej kouzla tajemného sítí,
ze které se žádnou silou nevyvine,
ale v níž tak jistou, bídnou smrtí zhyne,
jako když se moucha v pavučině chytí.
[53]
Z villy městečkem ta pověst roznesla se,
odtud v rodnou vísku lékařovu spěla,
mnohé zarmoutila, až pak v krátkém čase
také do myslivny tiché zaletěla
na peruti nesouc hoře trpké símě.
Blaženka teď sama k dubu docházívá,
v jehož koruně jen vichr divý zpívá,
o blízké když lesu vypravuje zimě.
Jako v lese, pusto v nitru Blaženčině;
ani slzou svému bolu neuleví,
ale za to mlknou sladké její zpěvy,
a když přece někdy v tichém lesa klíně
se rtíků jí splyne píseň, je tak tklivá,
jako zatiká-li polapené ptáče,
že se zdá, jak lesa tiš by zádumčivá
plnila se vzlykem tlumeného pláče.
Dubský bez cíle teď často bloudí lesy,
a když na večer se zemdlen domů vrátí,
pokaždé jej lítost nevýslovná schvátí,
sedne u kamen a mlčky hlavu svěsí,
v posledním jež čase sněhem zbělela mu.
Zatím Vladimír jak lékař obětavý
ve ville teď celé dni a noci tráví,
vzorně ošetřuje sličnou cizí dámu.
54
Ví, že v těžkou nemoc jeho vinou padla,
že s ní krutě jednal, dobře nyní cítí,
viděl, jak ta lepá růže denně vadla,
chvěl se, zmíral strachem o tak útlé žití.
V myslivně teď vzácným Vladimír je hostem;
a když po přestávce dlouhé zavítá sem,
omluvu má, že je nucen šetřit časem,
chce-li stavu svého dostát povinnostem.
Pro Blaženku tyto krátké chvilky štěstí
zázračným jsou lékem: vedle Vladimíra
rázem zapomíná všecky na pověsti,
jež se v lidu šíří, nezvratná jí víra
z modrých očí hledí; ví, že muž ten mladý,
jenž ji k sobě vine, hladí vlasy zlaté
a jenž přísahal jí věrnost tolikráte,
drahý tento muž že není schopen zrady. –
Camillina nemoc dlouhá zavinila,
na zimu že vězněm ve své ville byla.
První snížek snášel ke ztuhlé se zemi,
poprvé když s lože vstala krásná vdova
po nemoci těžké; služebníky všemi
pohrdla, jen silná paže lékařova
při prvním ji matném podpírala kroku.
55
Přistoupila k oknu. Jaká změna venku!
Stromořadí holá nebrání teď oku
na konec zřít parku, tam, kde ve výklenku
glorietu Amor jako schoulen stojí,
jako by se krčil pod popraškem sněhu;
umělý se potok zvolna staví v běhu,
také vodomet již ustal v práci svojí;
klece s papoušky a drahých opic domky
přeneseny dávno teplých do salonů;
luční koberec a květy ze záhonů
zmizely a slamou obvázány stromky,
na nichž zbylé listy časem zaharaší.
Od obrazu toho Camilla se brzy
odvrátila, v oku zatřpytly jí slzy
a rty zašeptaly: „Bez pomoci vaší
ležela bych pod tou ztuhlou zemí v hrobě.“
Zabušilo srdce v těle Vladimíru,
a jak před lety kdys prvně u klavíru,
vroucně Camille teď zlíbal ruce obě.
Mladé vdově denně přibývalo síly,
Vladimír však přes to mnohou ještě chvíli
denně u ní tráví; v duchu štěstím jásá
vida, jak jí v oku svítá blaha záře,
jak jí růžemi zas prokvítají tváře,
kterak se jí vrací vzácná její krása.
Někdy Vladimír se zimní na krajinu
oknem zadíval; zřel skrze větve holé
pusté cestky v parku, za ním bílá pole,
56
v dálce les pak šedý, v jehož tichém klínu
myslivna se zraku zvědavému tají,
a z té chaloupky mu jako z houšti stinné
skromná fialinka – něžná dívka kyne,
jejíž rtíky tichou prosbu šepotají.
V takých okamžicích bývá Vladimíru
v komnatách těch šerých jako ve vězení,
ze kterého nikde vyváznutí není;
vzpomínek a tužeb ve závratném víru
křídel sobě přeje, aby okamžitě
octnouti se mohl před myslivny prahem,
před Blaženkou kleknout, zajásati blahem:
Sem v mou náruč, drahá, dosud miluji Tě!
Ale jakmile zas obrátí své zraky
do komnaty šeré, s bílého mu čela
rozprchnou hned těžkých myšlének se mraky,
v mysli bledne skromná fialka, až zcela
zvadne před ohnivou sladkodechou růží,
s divanu jež na něj tak se svůdně směje,
rozkoší že tajnou Vladimír se chvěje,
hlas že vázne v hrdle, prsa se mu úží.
Zadul vichr divý, nepřehlednou plání
bičuje a v úprk chumle sněhu žene,
s polí na cesty je do závějí shání,
v lese láme větve sněhem obtížené,
57
v města ulicích se v divém tanci točí,
zčernalý sníh se střech metá chodcům v oči;
běda tomu, kdo v tu chvíli kráčí polem!
V bílém krbu, jenž je vzácná práce vlaská
v budoáru vkusném, čilý ohník praská,
z nádherného lustru nad kulatým stolem
příjemné se světlo stele po komnatě.
U stolu, jejž mnohá vzácná krmě tíží,
sedí Vladimír a k němu něžně vzhlíží
Camilla; je v prostém, domácím jen šatě,
ale svůdném tak, že Vladimíru zdá se,
že jí nikdy ještě v také nezřel kráse.
S utajeným dechem každý pohyb její
sledoval a líc mu plála ohnivěji,
krev mu kolovala u větším vždy žáru;
a když z kouřícího potom samovaru
s úsměvem kol kyprých rtíků krásná vdova
horkého mu čaje nalévala znova,
při čemž dotkla se ho paže její holá,
neodolal déle kouzelné té víle.
polibky jí pokryl rámě sněhobílé,
široký jež rukáv odhalil mu zpola.
Camilla jej sličná žertem za to kárá,
ale marně skrývá mocné rozčilení,
také v jejích ňadrech divný plamen hárá
a hlas neubrání silnému se chvění.
58
K pianu pak sedl lékař rozjařený,
s hlavou nakloněnou vzad a s jiskrou v oku
zahrál oblíbenou píseň krásné ženy,
která mlčky stojí po jeho tu boku;
táž to píseň něžná, bouřlivá i vřelá,
kterou kdysi v domě Novodvorských pěla.
Vladimír v tu hru svou duši vložil celou,
struny jásají hned bujným vírem tonů,
brzy žalují a kvílí v tichém stonu,
hned zas šepcí lásky mluvou rozechvělou.
A když vyzněla pak píseň v akkord smíru,
nestála již sličná vdova u klavíru;
v šerém koutku jizby nízkém na divaně,
jemuž za pokryvku vzácný medvěd bílý
propůjčil své kůže, hlavu k ňadrům chýlí
Camilla a bílé čelo skrývá v dlaně.
V okamžiku lékař u nohou jí klečí,
čelo líbá jí a ruce s očí šine,
a když vidí, slz jak proud se z nich teď řine,
těšiti se snaží nejsladší ji řečí,
s tlukoucím pak srdcem ptá se úzkostlivě,
čemu že ty její horké slzy platí.
„Dávné vzpomínce, jež v mysli se mi živě
ozvala, když jsem vás uslyšela hráti;
vzpomínám, jak našem prvním při setkání
vzbudily se ve mně city nepoznané.“ – – –
Na mužovu ruku vřelá slza kane.
59
„„Smím-li tomu věřit, milostivá paní,
– ale pryč s tím chladným jménem, prázdným citu –
smím-li tomu věřit, Camillo má drahá,
že si vzpomínáte na ty chvilky blaha,
na něž myslívám já v duše svojí skrytu?!
Ó, vy netušíte, jaká muka hrozná
vytrpěl jsem pro vás; nevíte, co žalu
člověk zakusí, když s výše ideálů
v propast stržen jest a s ustrnutím pozná,
že ta žena; kterou bohyní svou vzýval,
nemá pro něj nežli smíchu trpký příval...
Avšak dosti o tom, co již pochováno,
po děsné mi noci nové vzchází ráno;
Camillo má drahá, rci, zda máš mne ráda?““ –
„Tvá jsem, Vladimíre!“ jásá krásná žena
a již nezkrotnou svou vášní přemožena
v rozevřenou náruč Vladimíru padá.
Lékaři se hlava zatočila blahem,
když spočinul zrakem na rameni nahém...
Valně pokročila noční doba dlouhá,
ale mohutná dvě krásná tato těla
slastí závratnou, již stálá živí touha,
v nejtěsnějším dosud objetí se chvěla. – – –
60
VI.
Po bouřlivé noci v časné době ranní
Vladimír už před vsí z barončiných saní
vystoupil a pěšky bral se k svému bytu.
Na prahu jej sestra zprávou přivítala,
jaká nehoda prý Dubskému se stala,
mrtvicí že raněn pozbyl řeči, citu;
v nejhroznější bouři – tma již byla čirá –
na smrt unavená Blaženka sem sama
za pomoc prý přišla prosit Vladimíra,
a když slyšela, že cizí krásná dáma
pozvala ho k sobě, v křečovitém štkání
pustila se k městu zasněženou plání,
aby pomoci si jinde vyhledala.
Lékař naslouchal jí ustrnulý, němý,
kalné oči tupě upíraje k zemi,
která v propast se mu rozvírati zdála.
Před očima se mu udělala kola,
potácel se přes práh do světničky svojí,
[61]
ustlané kde dosud pro něj lůžko stojí;
zpola na postel a na zem padl zpola,
v hlavě myšlének mu děsný chaos vířil...
Ó, té Blaženčiny dětské lásky něžné!
Co on v rozkoši a hříchu sladkém hýřil,
dívenka ta útlá v děsné bouři sněžné
prodírala se jen stěží závějemi,
únavou co chvílí dopadajíc k zemi.
A ten chuďas Dubský! S jakou dychtivostí
na dvéře as hleděl, kdy že jimi vkročí
Vladimír, jenž jistě nemoci jej zprostí!
A jak se mu asi zakalily oči,
když se cizí lékař zjevil místo něho!
Vladimír se vzchopil myšlénkou jat jinou:
snad lze zachrániti ještě nemocného,
jehož smrt by byla smrtí Blaženčinou;
rychlé pomoci tu třeba, proto k práci!
K dveřím přistoupil, však ihned zase ztrácí
odvahu; jak jen by mohl předstoupili
před muže, jenž chtěl ho jmenovati synem,
před dívku, jíž chtěl své obětovat žití
a již na smrt zranil ohavným svým činem?!
Jakým právem chce se vetřít do rodiny,
do níž povolán byl za něj lékař jiný?
Kterak by jej asi divně přivítali! –
Nazpět ode dveří vrávorá a trupem
na lůžko zas padá v bezvědomí tupém,
znavený duch jeho v mrákoty se halí.
62
Krátký zimní den se ke sklonku již chýlil,
když procitl ze sna, jenž se rovnal mdlobě
Rukou přejel čelo, – snad že se jen mýlil? –
Ale když pak živě připomenul sobě,
včerejší kde strávil noc a jakou zprávu
od sestry byl slyšel, smutně svěsil hlavu
a jak ku modlitbě bledé sepjal ruce;
potom zase náhle hlavu vztyčil prudce,
k dveřím přikročil a přes práh vyšel chatky
K lesu zaměřil; krok jeho zprvu vratký
brzy chvatnému spíš podobal se běhu,
který na krátkou jen porušen byl chvíli,
Vladimír-li padl do závějí sněhu.
Po klopotné cestě dovlekl se k cíli –
před myslivnu známou. Jak přichází blíže,
starý, věrný Brok ho první vítat běží,
neštěká, jen kňučí, ruce jemu líže,
Vladimír že slzám ubrání se stěží.
Tiše, po špičkách pak pod okna se plíží.
Malou skulinou, již mezi záclonami
oko jeho našlo, vidí obraz známý:
Kristus visí rozpjat na dřevěném kříži,
k němu několik se spjatých rukou zdvihá.
A jak Vladimír se na kříž dívá déle,
zdá se mu, že náhle pod ním se cos mihá,
osykou teď zachvěl na celém se těle:
63
k sepjatým těm rukám přibylo dvé jiných,
dvé to růžoprstých rukou Blaženčiných,
na jedné z nich prsten, – dárek Vladimíra.
Zrakem upřeným lpí lékař na obraze
a, by na něj mohl dívati se snáze,
časem palčivou si slzu s řasy stírá.
Blaženčiny ruce za chvíli se krátkou
ztratily; teď slyšet mluvu její sladkou:
„Ztiš se, tatíčku; já pevně věřím tomu,
Vladimír že tobě zase vrátí zdraví,
z daleké až cesty přijede jen domů,
na niž nemoci jej případ naléhavý
odvolal.“ –
V tom pláč se křečovitý, hlasný
ozval pod okny; hned síň se otevřela,
vyšla Blaženka a pátravě kol zřela.
Měsíc vyšel z mrakův a svit jeho jasný
rozléval se zvolna zimní na krajinu.
Vladimír, jenž krčil v hlubokém se stínu,
v mocném rozrušení chutě by byl býval
dívce k nohám padl, ale zdržen studem
z úkrytu se jako na světici díval,
bázní zachvíval se jako před přeludem.
Na prahu tak dívka stála delší dobu;
a když viděla, že nic se nehne ani,
příroda že celá podobá se hrobu,
nad kterým se chladná nebes klenba sklání,
k nemocnému zase vrátila se tiše.
64
Vladimír teď vyšel ze stinného místa,
chvíli skulinou zřel v pokoj sotva dýše,
ukřižovaného kde jen viděl Krista,
s tlumeným pak pláčem prchal z lásky ráje.
Ze dvora až k lesu Brok jej vyprovodil,
potom zvolna sněhem k myslivně se brodil.
Vladimír když došel známých lesů kraje,
slzami a krví zalité své zraky
obrátil v ta místa, v objetí kde vřelém
nejšťastnějším vždy se cítil v světe celém,
kde mu z duše mizel bol a smutek všaký.
Jak rád vcházíval v ten malý domek vlídný,
od něhož teď prchá jako psanec bídný!
Náhle s divným chvatem ruku k srdci šine, –
na rtech podivný se zjevil úsměv, cizí. – –
Jako v pozdrav rukou myslivně teď kyne
a již v lůně lesa hlubokého mizí.
Druhého dne z rána děti, které klestí
do lesa šly sbírat, všecky zlekány
přihnaly se do vsi s takovouto zvěstí;
v zříceninách hradu mezi balvany
jakýs pán prý leží obličejem k zemi,
lesklá bambitka se válí opodál.
Zachvěla ta zpráva vesničany všemi,
na cestu hned k lesu zástup jich se dal.
65
Na místo když přišli, couvli polekáni:
doktor Vladimír to s prostřelenou skrání,
tmavý vlas dřív je teď jako stříbro bílý.
Dlouho stáli mlčky – podívaná bolná –
mrtvolu pak do vsi odnášeli zvolna
na nosítkách, jež si z větví urobili.
A když smutný průvod přijel do vesnice,
nejedny si oči hořce zaplakaly,
opravdovým bolem zbledla mnohá líce,
mnohé ruce k tiché modlitbě se spjaly.
Paní baronka a družina s ní celá
přes hranice ještě týž den odejela.
66
Z TOVÁRNÍHO VZDUCHU.
(1893.)
[67]
I.
Na dvě míle cesty znají Kovaříka,
který v kostelecké přádelně již leta
topičem je prvním; každý o něm říká,
že to filosof, jenž viděl kousek světa
a jenž pohotově vždy má dobré rady.
Proto také často v domku jeho prostém
k večeru tak mnohý soused bývá hostem,
nejednou též z města hoch některý mladý,
pomoci jenž hledá proti lásky trýzni;
a tu často zrak se „strýčka“ Kovaříka
rozjasní, řeč jeho v útěchu pak vyzní:
„Jenom sketa vzdychá, naříká a vzlyká,
ty však, jarý chlapče, větrům hoď své žaly,
srdnatým buď mužem, zanech planých vzdechů,
hleď, ať se ti oko jasné nezakalí;
nejmíň slzy sluší junáckému Čechu!“
Nikdo nemůž’ říct, že by kohokoli
odejít kdy nechal bez útěchy slova;
[69]
proto každý soused úctu k němu chová,
proto na dvě míle znám je po okolí.
Ale kdo by dnes jej viděl v zadumání,
jak mu starost jakás těžká hlavu sklání,
sotva by ho poznal; poprvé dnes v žití
nedovedl snad by „strýček“ poraditi,
vždyť dnes ani sobě neví rady věru.
Kovařík dnes doma sedí zařezaně
slova jak by vážil, tak je skoupý na ně,
za to častěj upře zraky na svou dceru,
která – v neděli jak u nich starým zvykem –
do jakés je knihy ponořena celá;
ve chvilkách těch zdá se, jako by mu s čela
ztrácely se vrásky, které zase mžikem
zjeví se, jak od ní odvrátí své oči.
Bětuščině matce, paní Kateřině,
tlusté modlitební knihy leží v klíně,
od nichž často pohled zvědavý se točí
k okénku, by z chodců neprošel jí žádný.
Když pak Bětuška si vyšla na ulici,
vstal též Kovařík, krok jeho těžkopádný
ozýval se chvíli tiché ve světnici,
až pak náhle stanul před pobožnou ženou,
v „Nebeklíč“ teď celou duší pohrouženou.
„Slyšíš, stará!“ jal se zvolna mluvit nyní.
„Víš-li, jaká starost do hlavy mi sedla?“
A když Kateřina udiveně vzhlédla,
70
pokračoval: „Starost, jakou mají jiní
otcové, když jim už dorůstají děti.
Ba, jak by měl křídla, ten čas rychle letí;
považ, Bětušce rok šestnáctý již míjí,
a tu přece snad už pomýšleti třeba,
jak by pomohla nám vydělávat chleba“...chleba...“
„„A co zamýšlíš s ní?““ se vztyčenou šijí
paní Kateřina tázala se muže.
„Cože zamýšlím s ní? O to běží právě,
to jest, co se nechce srovnati mi v hlavě.
Víš, že Bětuška je děvče jako růže,
na růži pak motýl nejraději sedá;
hleď, ta myšlénka mi ani spáti nedá –“
„„Tvoje oko vidí strašáky hned všude!““
přerušila řeč mu paní Kateřina.
„„Myslím si, že dcera má je trochu jiná
nežli její družky a že vždycky bude
pamětliva slov, jež starostlivá matka
vštípila jí v srdce. Abych řekla zkrátka:
po mém rozumu tak nejlíp uděláme,
Bětušku-li dáme ještě v tomto létě
na službu k vídenské staré mojí tetě;
přijde jako domů, přijde mezi známé,
a pak, myslím, že jí také neuškodí,
přiučí-li se té němčině tam ještě.““
Kovařík zas jizbou pádným krokem chodí.
„Z toho mračna, matko, nedočkáš se deště.
Ve Vídni jsem strávil pět let, však mi přes to
71
nepřirostla k srdci, vždy mi cizí byla;
o tom ani zdání nemáš, ženo milá,
osudným jak může býti velké město
nezkušené dívce, jaké nebezpečí
za každým tu téměř krokem číhá na ni;
sladkým úsměvem a sladčí ještě řečí
omámí ji hejsek, který neví ani,
jakou čest má cenu, jehož zrak se pase
na nevinné tváři, která hoří studem,
hejsek, jenž svým druhům zjevně vychloubá se
hříchem, který spáchal na děvčeti chudém. –
A co s němčinou? Tou věru netřeba si
lámat hlavu; naše dcerka bez němčiny
obejde se jistě jako každý jiný.
Doufám, že již nikdy nevrátí se časy,
každému kdy ševci z naší české Lhoty,
šel-li na zkušenou, Vídeň byla cílem,
zrovna jak by v našem království tom milém
nedovedl nikdo řádně ušit boty.
Také já sám kdysi podobně jsem soudil,
v mládí drahná léta cizinou jsem bloudil
za tím, na dlani co leželo mi doma.
Komu naše Čechy zdají se být malé,
ať se podívá jen s pánem bohem dále
ať však nezapírá nikde svýma rtoma,
že je synem naší drahé české země!
Ale kolik najdeš upřímných tak lidí?
Při myšlénce pouhé krev se bouří ve mně,
72
v cizině že Čech se za svůj původ stydí,
divně překrucuje poctivé své jméno. – – –
A teď dobře rozvaž ve své mysli, ženo,
jak by ti as bylo, až by naše dítě
po letech zas přišlo svého do domova,
jazykem by cizím švandročilo hbitě,
česká však jen pracně shledávalo slova?
Jak by ti as bylo, až by za večera
cizím jazykem se modlila tvá dcera?
Myslím, že by hořem srdce puklo tobě;
já bych aspoň raděj ležel v chladném hrobě,
než bych slyšeti měl, kterak dítě naše
hříchy na své drahé mateřštině páše.“ – – –
Muž teď ustal v řeči, tvář mu barvu mění,
rty se pohybují v mocném rozechvění.
V ticho nastalé jen cvakot hodin spadá.
Žena chvíli váží řeči manželovy,
potom hovoru nit navazuje slovy:
„„Vidíš příliš černě; byla jsem též mladá,
ale pokud jen se pamatovat mohu.
mohu říci, že jsem – chvála pánu bohu! –
hříchu pokušení nikdy nepoznala
Jistě mnohem lépe bude pro Bětušku.
v cizím-li kdes městě bude dělat služku,
nežli aby doma fabričkou se stala;
nevychovala jsem dceru pro fabriku!““
73
Kovařík měl trpké slovo na jazyku
pro ženu, jež často mluví pohrdavě
o děvčatech, která chodí do továrny;
že však dcera dvéře otevřela právě,
ženě věnoval jen ostrý pohled kárný,
k dceři své pak s těmi obrátil se slovy:
„Zde je Bětuška, nuž ať nám sama poví,
k čemu ve svém srdci nejvíc chuti cítí.“ –
Usedl a v řeči pokračoval svojí:
„Divné věru je to lidské živobytí,
k stálému bych skoro přirovnal je boji,
v němž se lidé věčně o kus chleba perou
zbytečně si život ztrpčujíce krátký.
Divně také pán bůh rozdělil své statky:
jedněm naložil jich vrchovatou měrou,
druhým žebráckou dal mošnu do kolébky.
O těch věcech jsem se napřemýšlel dosti,
ale nenabyl jsem jiné zkušenosti,
nežli že je třeba trochu jiné lebky,
jež by pomysliti mohla na opravu.
Chudí jsme, však proto nestrhnem’ si hlavu,
kolébky že naše osud nepostavil
do nádherných komnat, někam do paláce;
naším údělem i heslem naším: práce! –
Abych tě však dlouhou řečí neunavil:
před chvilkou jsme s matkou radili se tady,
jaká práce by se hodila ti asi,
nemůžem’ však nijak dobrati se rady.
74
Valně od sebe se liší naše hlasy
matka chce, bys trochu ohlédla se v světě,
abys do Vídně šla sloužit k její tetě,
já pak soudím, že by v továrně ti zdejší
také svědčilo; nuž zvol si sama nyní,
co by z obého ti bylo příjemnější.“
Rozhodnutí dívce malou starost činí,
takto za chvíli již odpovídá krátkou:
„„Vždycky jsem se při tom pomyšlení chvěla,
že bych se kdy s vámi rozloučiti měla,
s naší chaloupkou a malou se zahrádkou,
se vším, co mne těší a co tak mám ráda, –
a teď mi ten těžký kámen s prsou padá;
nevím ani, kterak děkovati bohu,
pod jednou že střechou s vámi zůstat mohu:
ráda, tatíčku, chci po vůli vám býti,
jen když nemusím už z otcovského domu.““
Paní Kateřina chtěla proti tomu
právě rozhodný svůj odpor vysloviti,
muž však předešel ji sám se ujav slova:
„Rád jsem, Bětuško, že nevzpíráš se práci,
kterou pohrdají lidé krátkozrací.
Mozolná je sice ruka dělníkova,
ale mnohdy čistší nežli ruce jiné,
75
měkkounké, jež zdobí skvosty velké ceny,
které bývají tak často zakoupeny
za pot.pot, jenž se s čela ubožákův řine.
Měj vždy v uctivosti drsné, tvrdé dlaně
dělníkův a dělnic; i tvé stvrdnou brzy,
ale netřeba ti styděti se za ně,
na ty neodváží pošklebek se drzý. –
A teď ještě něco na srdci mi leží:
Mladá dívčí mysl rozezná jen stěží,
kdo jest upřímný a kdo se jím jen staví,
pozlátko pak lesklé za ryzí má zlato;
klenotem-li vzácným je nám přítel pravý,
jedem nejhorším jest licoměrník za to.
Tím chci říci jen, bys byla opatrná,
voliti až sobě budeš přítelkyně,
neboť každá na cti družky tvojí skvrna
také tobě by se počítala k vině;
a to známo přec, že ovec velké stádo
vedle zdravých také prašivé má rádo.
Toto kázalo mi srdce tobě říci.
Tak – a zítra se mnou půjdeš do továrny;
vím, že jistě krok tvůj nebude tam marný
a že tebe rádi přijmou za dělnici.
Proto však se nesmíš rmoutit, nazve-li tě
fabričkou zlý jazyk.“ –
Paní Kateřina
při těch slovech sebou trhla křečovitě,
až se „Nebeklíč“ jí tlustý svezl s klína.
76
Bětuška již nemá stanu v jizbě šeré,
ven ji, do zahrádky mocná touha pudí,
a cit radosti, jenž ozval se jí v hrudi,
jásavou teď písní z hrdla se jí dere.
Ach, co vytrpěla v posledním jen čase,
o Vídni když pouze matka zmínila se!
Kolikrát si tady zaplakala skrytě,
kolikrát už „s Bohem!“ květinkám svým dala!
A teď jak by vodou byla uplavala
rázem všecka starost; proto jako dítě
Bětuška teď volně těká po zahrádce,
kleká ku květinkám, rukama jež svýma
zasadila z jara, mluví na ně sladce,
ba i stromy ve svém štěstí obejímá.
77
IIII.
Neslýchaný tovární ten ruch,
lomoz strojů, prach, jenž plní vzduch,
zprvu Bětušku až omámily;
sotva vešla v dílnu, tíseň náhlá
sevřela jí prsa, hrdlo stáhla.
Trvalo tak jenom krátkou chvíli;
po chvilce když od svého se stroje
odvážila vznésti oči svoje,
poznala, že její sousedkou tu
kovářova Lenka z Dolních Koutů,
s níž už ze školy je dobře známa.
V tom už Lenka přistoupila sama,
podala jí ruku a pak děla:
„Srdečně tě, Bětuško, tu vítám.
Nestůněš? Jsi trochu bledá; čítám,
že to strachem. Však jsem taky celá
z počátku se třásla. Milá brachu,
myslila jsem, že tady v tom prachu
nevydržím dlouho, zatím však
zvykla jsem mu, – zvykneš taky tak.
Chceš-li, budem spolu chodit z práce.“
[78]
Bětuška k ní rázem lásku cítí,
ruku stiskla jí a řekla krátce:
„Jak jsi hodná, Lenko, děkuji ti!“
Přátelství tak základ položen.
Od té doby chodí dívky obě
do práce i z práce spolu jen,
denně pak lnou větší láskou k sobě.
Veliký vliv Lenka na Bětušku
zjednala si záhy; třetí léto
pracujíc už ve přádelně této
o ledačem svoji mladší družku
poučiti může; v letech těch
mohla poznat život dělnic všech,
ví, čí čest a slovo něco platí,
ví též, koho jest se varovati.
Jednou přišel k stroji Bětuščinu
dozorce, jenž nad prací tu bděl;
zadíval se švarnou na dívčinu,
jaké tu již dávno neviděl,
pozoroval ňader bujné vlny,
oblé rameno, bok kyprý, plný –
a již dívku kolem krku vzal,
do ucha cos při tom šeptaje jí.
Se zlou však se tenkrát potázal;
79
za Bětušku starší družka její
odbyla tak smělost dozorcovu:
„Předloni co jsem vám řekla juž,
dnes vám tady opakuji znovu:
Styďte se! Tak nechová se muž,
jenž má doma hodnou ženu svojí.
U jiných se děvčat ohlédněte,
zdali vám snad u nich štěstí zkvete,
nás však tady nechte na pokoji!“
Zlostí zarděl dozorce se temně,
bez slova pak zmizel mezi stroji.
„Ten víc nepřijde! Již jednou ve mně
ničema se zmýlil, teď však asi
choutka zajde na věčné mu časy.“ –
„„Jenom aby se nám nemstil za to““ –
Bětuška se k Lence obrátila.
„Nic se neboj!“ těšila ji tato.
„Možná, že by rád nás dostal z díla,
to však se mu nikdy nepodaří;
dobře znají páni v kanceláři
dávno jeho čistou, pěknou duši.
Každý skoro dozorce tu míní,
dělnice že pouhou otrokyní,
které němá poddajnost jen sluší;
na nás pánům ukázati jest,
my že ještě máme v těle čest!“ –
80
Na druhý den starý portýr Vrána
oznamoval Bětušce hned z rána,
aby na večer, až půjde domů,
v kanceláři jistě stavila sese.
„Mnoho štěstí!“ dodal vrátný k tomu,
dívce pak se zdálo, že v tom hlase
ukrýval se výsměch škodolibý.
Tušila, co na ni asi čeká,
myslila hned, že se velké chyby
dopustila Lenka prostořeká
a že dozorce se bude mstít.
Co jí asi mohou páni chtít?
A proč také nevolají Lenky?
Neveselý Bětuška má den,
koná práci jako bez myšlénky,
zdá se, jedna myšlénka že jen
plní její celou duši teď:
že dostane z práce výpověď.
S Lenkou ten den mluvila jen málo,
a když večer měla z práce jít,
lhala, ač jí líce nachem plálo,
ač se tomu vzpíral její cit,
že jí otec čeká ve strojovně;
když však Lenka ztratila se v davu,
smutně k prsům nachýlila hlavu,
k písárně pak zaměřila rovně.
81
Sotva že se octla v kanceláři,
všecka krev jí rázem prchla z tváří,
dozorce když zřela také tady.
Hofmann účetní, muž ještě mladý,
od stolu se neobrátil ani;
teprve když cosi pošeptal
dozorce mu, nechal psaní, vstal,
k dívce pokročil, zrak upřel na ni,
a ten zrak mu divným zaplál bleskem.
Tak jej zmátla krása mladé děvy
s celým nebem v oku ještě dětském.
Že zapomněl na vše, snad že neví
ani, proč ji zavolati dal.
Dlouho, dlouho zpitý zrak se noří
ve tvář sličnou, jež teď nachem hoří;
teprv dozorce když zakašlal,
trhl sebou Hofmann uzardělý,
ke stolu, kde ustal prve v práci,
pomalu pln rozpaků se vrací,
dozorci pak odejíti velí.
Ten se ušklíbl jak satan lstivý,
a než ještě vyšel z kanceláře,
před Bětuškou, pokorně se tváře,
k pokloně svá záda v posměch křiví.
Pomalu se mladý účetní
vzpamatoval, jeho zrak se zase
kochal v mladé dívky vzácné kráse,
82
s otázkou pak obrátil se k ní:
„Topiče tys Kovaříka dcera?“
„„Ano, pane!““ –
„Dozorce si včera
stěžoval, že na paní si hráš,
poslušnost že jemu odpíráš
a že často povinnosti svoje
zanedbáváš; rci, zda pravda to je?“
„„Bůh mi svědkem, že v tom obvinění
ani slůvka pravdivého není;
všecko pomluva a msta je pouhá!““
„A proč msta?“ ptal účetní se zdlouha.
Dívka mlčky oči k zemi klopí.
Hofmann o krok popošel k ní blíž:
„Že to pomsta dozorce je, díš;
máme-li se domakati stopy,
jež by nás v té věci k cíli vedla,
nutno, abys řekla pravdu celou.“
Plaše dívka k mluvícímu vzhlédla,
nesměle pak, s tváří uzardělou
vyprávěla o včerejším dni,
dozorce jak přitočil se k ní,
jak ji prudce kolem krku chyt’,
dřív než tomu mohla zabránit,
a jak Lenka odbyla ho rázně;
také k tomu přiznala se teď,
jaký se jí zmocnil pocit bázně,
že dostane z práce výpověď.
83
Usměvavě Hofmann na ni hledí,
pak se ptá, zda doma o tom vědí,
jaká se jí nehoda tu stala.
„„Ani slova““ – dívka zašeptala.
„To bys také zamlčela doma,
kdybych já tě nyní objal snad?“
ptal se dále chvějícíma rtoma,
na rámě pak dívce ruku klad’.
O krok dívka ustoupila před ním.
Účetní však vášně divé hnutí
zakrýt sladkým úsměvem se nutí:
„Bojíš se mne? Myslíš, že jsem jedním
z lehkých hejsků, jakých v světě dosti?“
Potom dodal hlasem tichým, vážným:
„Dovedu si vážiti tvé ctnosti,
které chci být andělem vždy strážným. –
Teď však čas, bys domů vrátila se.
Dozorce se neboj; kdyby zase
ublížil ti, víš, kde přítel tvůj.
Dobrou noc! Bůh tebe opatruj!“
A když Bětuška již na prahu
pohledem mu vděčným děkovala,
ztratil náhle všecku rozvahu,
objal ji a na ústa jí malá
vtiskl dlouhý polibek – tak žhavý –
Vzkřikla dívka, jako ptáče kvílí,
když je v spárech drží krahuj dravý,
potom napjavši své všecky síly
84
vymkla se a prchla ze dveří.
Mlčky portýr zavřel vrata za ní
a když do jizby se vrátil maní
utkvěl zrakem na své neteři,
malé dívce, osmileté as,
hlavou zavrtěl a v kníry šedé
zabručel: „Ať se mi jak chce vede,
tebe nedám pánům napospas!“
Po útěku Bětuščině prudkém
účetní stál jako přimražen.
Proč nejednal opatrně jen!
Teď snad tímto nerozvážným skutkem
na vždycky to přerozkošné dítě
odpudil si. Škoda, věčná škoda! –
Kdo však vinen tím? Krev není voda:
než se naděješ, už prozradí tě...
Kovařík byl dávno po večeři,
Bětuška když oddychujíc ztěžka
do nizoučkých vstupovala dveří.
Na otázku, kde tak dlouho mešká,
odvětila, rdíc se při tom celá,
že kus cesty Lenku provázela.
„Podruhé ať mně tak nespěcháš!“
důrazně svou dceru napomíná
starostlivá paní Kateřina;
„vždyť jak oheň horké tváře máš,
85
že by od nich sirka chytla lehce.
Ale tací jste vy lidé mladí:
žádný starších poslechnouti nechce!“
„Nesedej hned!“ moudrý tatík radí.
„Procházej se trochu po světnici.“
Bětušce v tu chvíli bylo v duši,
jak by měla otci pravdu říci,
kde že byla, proč jí srdce buší,
proč jí líce takým ohněm planou;
nemůže dnes otcův pohled snést,
který, ač se sama dívá stranou.
zdá se jí, že na ni upřen jest.
Byla ráda, kukačka když malá
na hodinách devět odkukala.
Bětuška již v komůrce je své,
ale marně k sobě spánek zve;
na rtech ohněm polibek ji pálí,
a kam hlédne, všude jak by plály
jiskrami dvě velké, žhavé oči.
Marně dívka modlitby si šepce;
myšlénky se steré honí v lebce,
všecky však se kolem muže točí,
jehož rty se na rtech jejích třásly.
A když příchod jitřenky se blížil
a již hvězdy ponenáhlu hasly,
teprv dívce spánek víčka sklížil.
86
III.
V továrně bys hledal změny marně:
od časného rána do večera
četné stroje hrčí jednotvárně,
nad nimi se míhá paže sterá,
o práci jež se strojem se dělí;
kovových těch pracovníků zpěv
tlumí hovor pracujících děv,
že se zdá ti, jak by sbor jich celý
strojem byl, jenž němě koná práci;
nepřehledná síň se všecka ztrácí
v mračnech prachu, který vzduchem lítá.
Jenom s Bětuškou se stala změna:
veselá dřív, usměvavá, hbitá, –
smutná teď a stále zamyšlena
hlavičku svou rusou k ňadrům kloní.
Marně Lenka starostlivá o ni
po příčinách změny té se pídí;
tuší sic, že její srdce asi
[87]
o své právo na lásku se hlásí,
ale kdože byl by z mladých lidí
cílem její touhy, marně hádá;
o Bětušky každém kroku ví,
také ví, že s hochy právě ráda
přítelkyně její nemluví.
Pouze dozorcedozorce, to tajno není,
na dívčině srdéčku co hlodá,
proto často drzý zrak svůj vbodá
v její líčko, až se zarumění,
potom ušklíbne se jako ďas.
Bětuška se, chudák, vzpomínání
na Hofmanna živou mocí brání,
ale darmo; vždycky znova zas
myšlénka, již zahnala, té chvíle
v mysl se jí vtírá zarputile.
Ó, jak by se hněvala naň ráda!
Jak byl smělým k ní, jej v duchu kárá!
Marno vše: hněv mizí jako pára,
za něj láska v srdce se jí vkrádá...
Tři dni účetního neviděla,
krátké tři dni – pro ni věčnost celá!
Dříve vídala jej častěji,
téměř vždycky, šla-li z práce domů;
a teď tři již dlouhé dni jsou tomu,
co ho nezří! Vyhýbá se jí?
88
Či snad stůně? – Nedej, Bože milý! –
Divný jakýs, nevýslovný strach
sevřel prsa jí a hrdlo stáh’,
oči se jí slzou zakalily,
maně k srdci bušícímu sáhla.
Bála se ho – a přec po něm práhla.
89
IV.
Přišla sobota a dělnic dav
před písárnou čekal na výplatu.
Ve směsici různovlasých hlav,
v pestré směsi loktušek a šatů
topičovu poznáš rusovlásku,
jako pozná oko tvoje z jara
v mladé trávě skromnou sedmikrásku,
Z daleka ji Kulhánková stará,
která slouží pánům z kanceláře,
zočila a hned se těsně za ní
postavila, sáhla do kapsáře,
Bětušce pak tajně jakés psaní
tisknouc v ruku chtěla couvnout zase.
Polekaná dívka ohledla se,
když však zřela starou Kulhánkovou,
jejíž oči jen se usmívaly,
zarděla se – a již lístek malý
rychle zmizel pod zástěrkou novou. – – –
Paní Kateřina při večeři
nemohla se vynadivit dceři,
[90]
kde jen vzala tolik veselosti;
vždyť pak věru za posledních dní
nebylo již ani řeči s ní –
a dnes řečí má i smíchu dosti.
Muž jí podal vysvětlení záhy:
„Inu, je to přec jen pocit blahý,
když má člověk hodné, zdárné děti;
dnes ti mohu, matko, pověděti,
Bětušce jak naší štěstí svědčí:
v továrně je teprve čas krátký
a již za čtrnáct dní o dvě zlatky
bude mzdu mít ode dneška větší
nežli mnohá, jež tam léta tráví.
Od účetního, jenž u nás včera
ve strojovně byl, mám tyto zprávy.“
Kdyby tušil, proč že jeho dcera
veselá tak, mluvná, usměvavá!
Kdyby zřel ji, kterak ve chvíli tu
na komoře při kahánku kmitu
nad lístek se kloní její hlava,
který dříve za ňadry byl skryt!
Páchne sic ten lístek němčinou,
ale mocný z něho sálá cit,
který rázem dívku nevinnou
opojil; vždyť účetní v něm mladý
klenotem svým drahým jmenuje ji,
který mu je světa nad poklady,
91
po němž prý však vzdychá v beznaději
ach, vždyť teprv nyní plně cítí,
kterak byl k ní nevýslovně smělý;
může-li mu jenom odpustiti?
Kdyby věděla, jak toho želí,
jak to všecku mysl jeho kruší,
kolikrát už odprosil ji v duši,
nemohla by se naň hněvat ani.
Jediné má nyní pouze přání:
aby sama ústa její malá
odpuštění jemu zvěstovala;
proto v posled vyzývá ji list,
aby na důkaz, že v srdce její
nevkradla se k němu nenávist,
zítra večer přišla do alejí.
které přímo od továrny vedou
k „zámečku“, v němž byty úředníků.
Dívce přeletěl nach tváří bledou
a již tiskla ke žhavému rtíku
lístek od toho, jenž v jejím nitru
vzbudil city nepoznané dříve.
Tu noc opět pozdě – teprv k jitru –
k dívce sny se snesly konejšivé...
92
Příroda se k dnešní neděli
vyšňořila svými šperky všemi:
pěvců pernatých sbor veselý
dávno ze snů sladkých vzbudil zemi,
jež si ve své bujné, vonné vlasy
drahocenných perel šňůry vplítá
a když v slunci vidí svoje krásy,
usmívá se mocnou slastí zpita,
a jak dychne, všecko vůkol voní;
starý dub, jenž probudil se právě,
po očku jen toužně šilhá po ní;
větříček, jenž dosud ležel v trávě,
vida jeho roztoužený hled
křídly zatřepal a dal se v let
na kraj lesa, kde se k bříze bílé
přitočil a cos jí pošeptal,
sousedka to zvěděla též chvíle –
a již v brzku celý les se dal
do smíchu, že dub se láskou trápí;
stráň i skála, háj i širá niva,
přísný bor i říčka skotačivá –
vše se směje, vše se v slunci stápí.
Bětuška den protrávila celý
na zahrádce, kde se kvítkům svým,
které nejlépe jí rozuměly,
svěřovala se svým tajemstvím.
93
Kam dnes hledne, všude lásku tuší:
o ní motýl sní, jenž na keři
usadil se, pro ni hašteří
dvé se pěnkav na vysoké hruši,
láskou moucha bzučí v přeletu,
láska dýše všude ze květů,
z růže jako z chudé sedmikrásky,
ba i vánek šeptá její zkazky.
Večerní se k zemi snáší chlad
na kraj ztichlý, jenž už leží v stíně,
ale dosud pln je sladkých vnad.
Mocná touha v srdci Bětuščině
ozvala se. – – – Zadními teď vrátky
vykradla se dívka ze zahrádky,
k továrně se dala bezděky;
odlehlými kvapí uličkami,
kde jí lidé nejméně jsou známi
a hle! teď už stojí u řeky,
za níž park jí přívětivě kyne.
Toužně její zraky zaletěly
za řeku, kde aleje se tměly,
nejedno kde skryto loubí stinné;
v jednom snad jí Hofmann očekává. –
Myšlénka ta krev jí hnala v líce.
že až se jí zatočila hlava.
Jak je šťastna! Nepřeje si více,
94
nežli aby muži milenému
v náruč mohla klesnout, říci jemu,
jak si váží ho, jak má jej ráda,
kterak na něj myslí dnem i nocí,
jak i ve snu v duši se jí vkrádá. – –
A již jakous tajnou hnána mocí
na most vkročila, – však v téže chvíli
stanula. Cos ptalo se jí, ví-li,
proč as Hofmann do parku ji zve?
Má-li rád ji, jak v svém listě píše,
proč že sám jí nevyhledá spíše?
Či snad stydí za city se své? –
A již, jako by tím byla jista,
zachvěla se, ruku k srdci tiskla
bušícímu, z oka slza tryskla;
smutně dívka od toho se místa.
milenci kde v náruč klesnout chtěla,
volným krokem domů navracela...
95
V.
Marně Lenka kovářova
pokusy dnes mnohé činí,
k řeči přimět přítelkyni;
Bětuška dnes ani slova
neslyší, cos jiného jí
plní mysl: ach, vždyť skrývá
zase pod zástěrkou svojí
lístek, jehož slova tklivá
neustále v sluch jí zvoní.
Hofmann jí v tom píše listě,
nadarmo jak toužil po ní;
čekal prý, že přijde jistě,
myslilť bloud, že první žena,
ku které svou přilnul duší,
srdcem je mu nakloněna. –
Jak se zklamal! – Sotva tuší
Bětuška, jak těžkou ranou
duši jeho rozervanou
zranila. Co dál mu zbude?
Z městečka, kde mu tak záhy
[96]
zvadl lásky kvítek drahý,
odejde; však vždy a všude
rád si bude vzpomínati
na chvilku, kdy vášní zmámen
kyprých jejích rtíků plamen
cítil na svém retu pláti...
„Má mne rád!“ v svém nitru skrytě
zajásalo šťastné dítě –
a v tu chvíli zdálo se jí,
jakoby těch strojů řad
hovořil k ní veseleji,
volalvolal, jásal: Má tě rád! –
Neklamal se Hofmann: dosti záhy
došel cíle zoufalým svým listem.
Lahodný byl večer letní vlahý,
komárů rej ve vzduchu již čistém
ustával, jen s polí, která voní,
zněla cvrčků píseň monotonní.
Letní večer – klidu sladká chvíle
poslední kdy krůpěj potu stírá
člověk s čela po skončeném díle,
dokořán svá okna otevírá
a vzduch svěží plným douškem pije;
vlahý večer – chvilka milujících,
97
kterým oheň v srdci plá i v lících,
chvilka, z které sálá poesie,
něha, touha, láska, smyslnost. – –
Přes dřevěný, starý, sešlý most,
který k parku továrnímu vede,
postava se kmitla mladé ženy,
dveřmi, které zpola otevřeny,
proklouzla, jen šaty její bledé
míhají se chvilku v hustém šeru,
víc a víc se zraku ztrácejí,
až zanikly v dlouhé aleji. – – –
Brzy sličnou topičovu dceru
v temném, svůdném loubí jasmínovém
pevně Hofmann držel v objetí;
každým polibkem lhal, každým slovem
lásku nevinnému dítěti,
bez vlády jež v náruč jemu padlo
poupě zlomené, jež zvolna vadlo. – – –
Časem v houští probouzel se hmyz,
tlumený když a přec pronikavý
ston se v loubí ozval; řekl bys,
že tam jestřáb holubičku dáví. – – –
Byla hluboká noc, tichá, tmavá,
Bětuška když z parku vyšla zas;
chůze její těžká, vrávoravá,
zcuchaný a rozpoutaný vlas
98
změnily ji, že bys v ní teď stíží
topičovu dceru poznal hezkou.
Jako přízrak, jako stín se plíží
podél řeky vinoucí se stezkou,
nedbá, že jí rosa šaty třísní,
ba snad ani neslyší, jak vřele
slavík v houštině kdes osamělé
milostnou se rozklokotal písní,
že až nitro zachvívá se v hloubi;
co jí život, co jí celý svět,
před chvilkou když v jasmínovém loubí
opadal jí nevinnosti květ. – – –
Doma matka vítala ji slovy;
„Kdyby tě tak, dítě, tatík zřel!
Štěstí, že dnes noční službu měl;
běda ti však, jestliže se doví,
žes tak dlouho toulala se venku!“
Bětuška se mlčky ve přístěnku
ztratila. Sen brzy lokty svými
objal dívku k smrti unavenou,
barvami jí líčil růžovými,
že je šťastnou Hofmannovou ženou,
v drahého že muže kadeřích
probírá se a že sedí v oné
besídce zas jasmínové, vonné,
v níž ji schvátil lásky sladký hřích – – –
99
Od té doby topičova dcera,
když měl noční službu otec její,
zabloudila často za večera
k továrnímu parku do alejí.
Aby pak se Lenky kovářovy
zbavila, jež prohledla by jistě
brzy její poměr k Hofmannovi,
dána práce na jiném jí místě,
v motárně, kde lepší vzduch též vane.
Paní Kateřina již se ani
chvíle dočkat nemůže, kdy stane
Bětuška se účetního paní.
A že se jí stane, pevně věří;
však si vždycky myslila, že kyne
lepší osud její hezké dceři;
z nejedné-li dělnice již jiné
dáma bohatá a vznešená se
mohla státi, proč by toto štěstí
nemohlo též její dceři zkvésti,
jíž se málokterá rovná v kráse?!
Manželu však paní Kateřina
dosud tají lásku Bětuščinu;
bojí se ho, toho podivína,
aby nerozvážného se činu
nedopustil. Nikdy nedal mnoho
na tu panskou přízeň Kovařík, –
a tak by se jistě strhl křik,
100
kdyby snad se nepřipraven toho
dověděl, že jeho dcera milá
panským slibům lehce uvěřila.
Což to bude překvapení pěkné,
až mu Hofmann o Bětušku řekne!
101
VI.
Kovařík už od nějaké doby
pozoruje, jakoby se z dáli
jeho domku známí vyhýbali;
proč se asi přátelé naň zlobí?!
Však i v továrně se teď mu zdává,
jak by mezi jeho přáteli
mnozí na něj cize hleděli.
Až ho z toho někdy bolí hlava,
co se marně o tom napřemýšlí,
jaká příčina té náhlé změny.
Proč dnes ráno, do práce když přišli
jeho druzi, byli jako pěny?
Sotva že mu dali pozdravení!
Co jen mají proti němu as?
On si aspoň viny vědom není.
Vespolek-li mluví, tlumí hlas,
úkosem též některý se z nich
časem po něm ohlédne, – a vždycky
je mu, jak by z pohledů těch lidský
hněv se šklebil naň a syčel smích.
[102]
Když šel z práce pozdě při měsíčku,
z myšlének jej vyrušila slova:
„Dej vám Pán Bůh dobrý večer, strýčku!“
Vztyčil se – hle! stará Kulhánková
stojí před ním, její ústa křivá
k nejsladčímu úsměvu se strojí.
„Oč, že se vám, strýčku, v hlavě rojí
myšlének dnes houfy? Tak to bývá,
když má člověk hezkou dcerušku.“ –
„„Nerozumím, co tím říci chcete.““ –
„Ale nic! Jen, že svou Bětušku
pod čepeček brzy dostanete.
Inu, jenom co je pravda svatá:
z účetního bude dobrý zeť.
Ale jářku, strýčku, čas už chvátá,
Bětuška pak denně roste teď;
ať nemáte před svatbami křtiny!“
„„V hrdlo, babo jedovatá, lžeš!““
vzkřikl Kovařík a pěstí též
pohrozil jí.
„Bože trojjediný!“
ulekla se babka couvajíc.
„Pro pravdu přec nejčastěji zle je!
A vy, strýčku, opravdu jste nic
netušil, co s Bětuškou se děje?
Takový muž okoukaný v světě
že by se dal dcerou ošidit?
Nu, co škodí; budete přec mít
103
jako z cukru hezounkého zetě
Ale jak jsem řekla: už je čas,
aby je pan páter svázal štolou.
Odpusťte mně, jestliže jsem vás
nechtíc pravdou zarmoutila holou.“ –
Kovařík však neslyšel jí juž...
Ulekla se paní Kateřina,
kterak dobrácký vždy její muž
změněn přišel dnes: tvář jeho siná,
čelo jak by rádlo rozbrázdilo,
z očí blesk mu časem šlehl krátký;
bystré oko Bětuščiny matky
poznalo hned, kolik uhodilo.
Ve světnici dusné ticho chvíli,
před bouří jak ve přírodě bývá.
Dutým hlasem, ze kterého divá
bolest, beznaděj a hoře kvílí,
ptal se topič, pravda-li, co děla
Kulhánková. Žena rozechvělá
přikývnutím přisvědčila němě.
„Kuplířko! Že nosí tebe země!“
vzkřikl Kovařík a na stůl pěstí
udeřil, až okno zařinčelo.
Těžké mraky, které bouři věstí,
v okamžiku pokryly mu čelo,
v oko se mu uložil stín vzdoru.
Světlo vzal a vyšel na komoru,
104
kde je lůžko Bětuščino prosté.
Krev mu v žilách vře, hněv jeho roste,
zdá se mu, že nejlíp ukončiti
pádnou ranou všecku hanbu, muku –
a již skokem k Bětušce se řítí,
svírá pěst – už zdvihá k ráně ruku – –
„Chcete něco, drahý tatíčku?“
procitnuvši děvče zašeptalo,
slza se mu třásla na víčku.
Bůh ví, co se Kovaříku stalo,
že mu náhle paže klesla chabě,
hlas že změkl mu a chvěl se slabě,
k vyhýbavé když se odpovědi
vzchopil posléz: „Chtěl jsem vědět jen,
spíš-li, když ti do komůrky hledí
měsíček; teď však jsem spokojen.
Spi jen dále, do dne dlouho ještě...“
„Dobrou noc, tatíčku! Dobře spěte!“
Dlouhá noc, když starost mysl hněte,
divý bol když srdce svírá v kleště,
do hlavy když krev se hrne valem,
v úzkosti a strachu neskonalém
když se zdá ti, jako by ti chtěl
na hlavu strop spadnout každou chvíli,
div že člověk hrůzou nesešílí!
Takovou noc Kovařík dnes měl.
105
VII.
Po probdělé noci časně ráno
– ještě za tmy – Kovařík je v práci;
chvílemi se mdlobou zapotácí,
čelo, vráskami jež rozoráno,
občas tvrdou dlaní přejede si,
jakby z těžkého sna, jenž jej děsí,
probouzel se právě. Nyní ví,
proč že přátelé naň záští měli;
také se jim ani nediví:
ó té hanby, jakou na rod celý
nešťastné to dítě, jeho pýcha,
uvalilo lehkou myslí svou!
Kovařík dnes u svých kotlů dvou
zachvěje se často, vzdychne zticha,
často také dnes krom obyčeje
na prostranství před kotelnu spěje,
odkud dobře vidět k zámečku.
Zas tu stojí s vytřeštěným okem,
jako člověk, jenž má horečku.
Hle, teď sebou trhl – a již skokem
[106]
zmizel za dveřmi, jež přivřel tiše,
a jen skulinou jich sotva dýše
k blízké cestě upíral své hledy.
Za chvíli ten, na nějž číhal tady,
kráčel kolem, – účetní to mladý.
Je dnes jaksi nevyspalý, bledý,
chvilkami jej také trápí kašel.
Jaký div! Byl včera za nevěstou
a noc téměř celou strávil cestou.
Sotva Hofmann do pisárny zašel,
v patách byl mu otec Bětuščin.
Mladý muž, jenž zapomněl už zpola
na Bětušku i svůj mrzký čin,
ulekl se tak, že tmavá kola
dělala se jemu před očima
a tak na celém se třásl těle,
jakoby jím lomcovala zima.
Topič, jindy pokorný, dnes směle
do očí mu hleděl delší dobu,
potom jal se mluvit dutým hlasem,
hlubokým, jak vycházel by z hrobu:
„Víte, pane účetní, proč já sem
přicházím? Ach, vždyť mne přece znáte!
Otec jsem té hezké Bětušky,
vedle níž jste kladl tolikráte
hlavu na měkkounké podušky;
107
otec děcka jsem, jež vy jste řečí
omámil – a zkazil! Robátko,
které spatří světlo za krátko,
v matky životě již nyní svědčí,
jaký hřích jste spáchal na ubohé.
Proto přicházím dnes, bychom spolu
účtovali.“ – Velikému bolu
topič podlehl a slzy mnohé
polily mu líce osmáhlá.
Hofmann, dříve bez vlády a síly,
nabýval zas ducha znenáhla,
a když hořké slzy udusily
další slova Bětuščinu otci,
pohrdlivě ohrnul svůj ret:
„„Vida, vida, kterak vy jste krotcí!
Nebojte se, zaplatím vám hned.““
Z kapsy vyňal ku pokladně klíče,
otevřel ji a pak před topiče
na stůl hrstku stříbrňáků hodil:
„„Slušný to snad vaší dceři podíl!““
Kovařík se zachvěl jako mrazem,
stříbrňáky rukou smetl na zem,
až se do všech koutů rozběhly,
z temných očí zlověstné mu blesky
jako z mraků černých vyšlehly:
„Peníze?! Ó, pane, dělník český
prodá jen svou práci, – ne svou čest!
Rány, již jste zadal dceři mojí,
108
bídné vaše stříbro nezahojí!“
Při tom sevřel křečovitě pěst.
Hofmann vztekem zasípal jak had:
„„Hleďme na tu pyšnou luzu nahou!
Nechceš, chlape nestydatý, snad,
abych tu tvou holubičku drahou
od oltáře vedl naposled?
Stříbro-li ti dosti dobrým není,
kliď se odtud!““
V mocném rozčilení
slova neschopen a k smrti bled
Kovařík byl skokem u Hofmanna,
napřáhl naň ruku, – ale rána
nedopadla; účetní se hbitě
vyhnul jí a prchal okamžitě
z kanceláře mezi přadleny.
Topič jako zubr zraněný
v patách za ním – ha, teď mezi stroji
dohonil ho! Nastal zápas krutý,
jehož svědkem zástup nepohnutý
dělnic, jež se vydechnouti bojí.
Krutý zápas ! Šílenců se dvé
v těsném klubku na podlaze svíjí,
druhu druh šat divě s těla rve
hlavy jejich o dlaždice bijí. – – –
Nastojte! teď mezi zápasící
prodrala se dívka bledých lící –
109
Bětuška! Zjev její nenadálý
roztrhl je na okamžik malý.
Však už Hofmann, jemuž uvolnily
na chvilku se paže, ze vší síly
soka v prsa udeřil; ten vzad
zavrávoral; hlavou na stroj pad’, –
v tom již zachvěl dílnou výkřik děv
zoufalý; to hrozný zřely zjev:
řemen, jenž se na hřídelích smýká,
zachytil v tu chvíli Kovaříka,
vynesl jej bleskem k stropu dílny, –
rána o strop – nový výkřik silný –
a již chuďas děsně zohavený
s roztříštěnou lebkou letí k zemi. – – –
Zatřásl ten obraz dělnicemi,
na chvíli že jak by přimraženy
stanuly, však v příštím okamžiku
v zmatku, pláči zoufalém a křiku
hlavním východem i postranními
tlačily se, – Hofmann mezi nimi.
Za krátko se dílna vyprázdnila;
Bětuška jen s mrtvolou tam zbyla.
110
VIII.
Třetího dne nesli Kovaříka k hrobu.
V prosté černé rakvi leží vedle děda
malá jeho vnučka růžička jak bledá,
po dědově smrti za krátkou jež dobu
mrtvá přišla na svět na továrním dvoře.
Za rakví se vedle topičovy ženy
dělníkův a dělnic vlní celé moře;
v továrně dnes mrtvo, stroje jako pěny.
Dávno odešel kněz starý se hřbitova,
odešla i chudá po topiči vdova,
dávno rakev čerstvou zasypána hlinou, –
ale dělníků tu zástup dosud stojí
tiše jako vojsko připravené k boji.
K jednomu teď místu všech se zraky šinou
Na hrobní se kámen mladá žena staví –-
kovářova Lenka, nad čerstvým teď rovem
ujímá se řeči, nehledaným slovem
bezúhonný život nebožtíkův slaví,
[111]
jak byl poctivým a vytrvalým v práci,
jak byl upřímným a obětavým Čechem,
česká vlast že syna dobrého v něm ztrácí.
Každý poslouchá ji s utajeným dechem,
nejeden též slzu stírá tvrdou dlaní.
Když pak Lenka štkáním prorvanými slovy
dotekla se hrozné smrti topičovy,
ze zástupu kdosi zvolal z nenadání:
„Účetní ho zabil! Pojďme na Hofmanna!“
Osudným tím slovem bouře rozpoutána:
jako do moře když vichr divý duje,
dělníků tak zástup hlučí, vyhrožuje,
ten se hněvem rdí, tvář toho vášní bledá,
hrozivě též mnohá pěst se nyní zvedá,
na konec pak pláč a hrozby, proklínání –
vše se slilo v heslo: „Vzhůru na zámeček!“
V tomto hluku nikdo nevšiml si ani,
kterak se hřbitova dozorce se Křeček,
– týž, jenž z hloubi duše nenáviděl Lenku, –
tiše vykradl a teprv když byl venku,
do běhu se dal a ku přádelně mířil.
Na hřbitově zatím tvořily se řady,
žen i mužů hluk vždy víc a více vířil
Náhle dav se ztišil: stařec šedobradý
postavil se v čelo, Lenka vedle něho
112
a již hnul se zástup s místa posvátného,
rozvíjel se zvolna obrovitým hadem.
Cestou čety řidly; mnohému se hlavou
kmitla myšlénka, že nejde cestou pravou
a že snad už zítra děti jeho hladem
budou plakati, když plán se nepodaří;
jiný na otce si, na matičku chudou
ve chvíli tu vzpomněl, ubožáci staří
kterak ve starostech čekati ho budou,
nehoda-li se mu stane při výpravě;
jiný v duchu viděl děvče své, jež právě
jako jindy jde mu vstříc, však tenkrát marně. –
Malý jenom hlouček došel ku továrně.
Pomátlo je trochu, že jim starý Vrána
otevřel dřív ještě, nežli zaklepali;
první tuto jisté překážky se báli –
a hle! dokořán jim otevřena brána.
Vešli na nádvoří. Divně, netušeně
nejednomu srdce zabušilo v těle;
vždyť se před prací tu scházívali denně –
a dnes tudy táhnou jako nepřátelé!
Mnohý dělník svého přenáhlení želí,
zpět však nelze již, čest dále jíti velí!
Před jejich se zraky stromů ze zeleni
vynořilo vlídné sídlo úředníků,
několik jen krokův – a již zaraženi
113
stanuli v tvář tváří svému továrníku,
jenž jim kyne, aby přikročili blíže;
ale jak by v zem jim byly vrostly nohy,
všichni stojí, studem zardívá se mnohý,
jazyky všem divné jakés pouto víže.
Chvíli trvalo, než odpověď se čísi
na otázku vlídnou, čeho žádají si,
z hloučku ozvala: „My jdeme k Hofmannovi!
Ať se ukáže a veřejně nám poví,
topiče proč zabil!“
V nastalém zas tichu
špatnou češtinou, jež mnohé nutká k smíchu,
továrník se ujal slova k odpovědi:
lituje, že nelze vydat účetního,
neboť zmizel prý, – kam, nebesa jen vědí;
však prý spravedlnost všude dohoní ho;
v další řeči pilné dělníky si chvále,
přáteli jen svými nazývá je stále,
při tom výstrahu jim dává před buřiči,
kteří mezi lidem dělnickým se nyní
objevují zhusta, o bezpráví křičí,
které dělníkům prý továrníci činí,
zvýšeným pak, silným podotýká hlasem,
že prý také ženy posledním se časem
v nekalém tom díle živě súčastnily;
na konec pak doufá, „přátelé“ že milí
nepohrdnou malou večeří, jež pro ně
v dolní hospodě dnes bude přichystána.
114
„Bůh rač zachovat nám dlouho milostpána!“
zvolal kdos – a brzy hluboko se kloně
a zas do výšky své čapky vyhazuje
celý hlouček jásal: „Sláva milostpánu!“
Nejvíce své tváře při tom nafukuje
Křeček dozorce, jenž tamto od altánu
k jásotu dal heslo. –
Dříve usměvavá
továrníka tvář teď hledí pohrdavě
za hloučkem, jenž z parku vytrácí se právě
a v němž mnohý ještě z dálky čapkou mává.
Darmo Lenka prosí, darmo zapřísahá,
aby svojí cti, jež nade vše je drahá,
neprodávali snad za sklenici piva;
v hluku zástupu, jenž jásá teď a zpívá,
zanikají slova plamenná a vřelá;
nadarmo se snaží, aby otevřela
v poslední jim chvíli oči zaslepené,
darmo čeká, že se lid ten rozpomene
na slib nebožtíku slavně učiněný,
jeho smrt že pomstí. – Nevázaným smíchem
lid jí odpovídá, že by bylo hříchem
poslouchati déle kázání té ženy,
v hospodě když čeká občerstvení na ně.
Zarděly se Lence temně líc i skráně,
zmlkla její ústa třesoucí se hněvem. – – –
115
S výskotem a křikem, bohopustým řevem
hrstka mladých lidí mávajících holí
do hospody hnala za plné se stoly,
aby špetku cti, jež v těle ještě zbyla,
udusila v dýmu, v pivě utopila – – –
Za Hofmannem jak by zavřela se voda;
v Kostelci naň lidé zapomněli brzy,
nikdo v městečku proň neuronil slzy,
nikdo nevzdychl si, že ho odtud škoda.
Lenka pro své smělé, pobuřlivé řeči
na několik dní je do vězení dána,
na vždy zavřena pak tovární jí brána;
můž‘-li z čeho míti Křeček radost větší?
A což Bětuška a paní Kateřina?
Dívky ubohé se vysílené tělo
mezi životem a smrtí potácelo,
nejednou se zdálo, že již uhasíná;
nezlomená však, jen ochromená síla
posléz nad nemocí přece zvítězila.
Paní Kateřina na svá stará leta
chatku prodala a z rodného se místa
s dcerou svojí na vždy odstěhovat chystá
do Vídně, kam zvát ji nepřestává teta.
116
Těžko Bětuška se loučí s rodným místem,
kde se jako děcko bezstarostně kladla
na lůžko, kde v srdci nezkušeném, čistém
první láska se jí rozvila – a svadla.
Uzří-li je zase? – V smutné beznaději
hořkým pláčem oči rudnou do krvava...
Jedna myšlénka jen útěchu jí dává:
cizina že aspoň nezná hanby její.
117