ZLATÉ PRÁZDNINY.

ZLATÉ PRÁZDNINY.
SELANKA.
(1894.)
[119] Vstup.
Jak tebe mám opěvat, krásná, blažená dobo prázdnin? Česká řeč je chudá slovy, jež by vylíčiti mohla slast, moji hruď co plní v sladkém tom okamžiku vezdy, když z ruchu pryč městského prchám na celé dva měsíce, bych zas v chrámu boží, převelebné přírody letní, uprostřed zlata niv skřivanů písní se opájel, pod zelenou šumných hvozdův spřádal dumy klenbou, v Orlici pak klidné otužil své nervy a plíce, jež školní v zimě prach mně nadlouho citelně porouchá. Verš-li je sláb, aby vás opěval, z duše hloubi volám přec: Oj, vítejte mi, prázdniny, vítej, venkove český! [121] I.
V průjezd hospody můj s rachotem vůz – archa obrovská – vjel, já pak z jeho útroby pracně se počnu dobývat. V tom však již tlustý se domácí pán přikolíbal, snímaje ozdobnou s třapcem velikým s hlavy čapku mou pravicí vztaženou potřásal a hlasně mě vítal: „Pod střechu hospody hájecké vítáme srdečně hostě milého a toužně čekáme na rozkazy páně!“ „„Zdá se, že pan Mikuláš veselou mysl svou zachoval si,““ dím a se táži, jak už mnoho měšťákův tady mešká. „Všichni, co léta jiná, k Mikuláši se vrátili věrně,“ odvece hostinský. „Prvním hostem byla dáma, známá z loňska paní radová a s ní dcerušek dvé; dobré toť znamení, neb hned se za ní hnali páni: pan ředitel Šesták, pan soudce, pan „Ozvěna“, – krátce: všichni se věrně mi vrátili zas, jen scházela vašnost! Teď však jsem spokojen vida, jak vlaštovka poslední v své se vrací hnízdečko, jež od leta zůstalo prázdné.“ – [122] Řeč jeho, bystřiny podletní proudem se řinoucí, přervala náhle paní hostinská červenolící, jež z kuchyně právě s žezlem – velikou to vařečkou – vyšla a rychle otřevši o zástěru teď ruce mastné ke mně krokem drobným hned chvátala úsměvu plná. „Však jsem myslila již,“ mne uvítala jak syna matka, „darmo letos makové buchtičky že já budu péci, darmo že též s rosolem pstruhy na stůl náš budu klásti, když snad ten, jehož ústa dosud jen vzdávala chválu mé kuchyni prosté, kde je Hájek, dávno zapomněl, snad juž i jinde našel mladší si kuchařku a lepší.“ „„Myslím, v pravdě že, matko, ta zlá slova míněna nejsou, odpouštím tedy jim,““ s výčitkou dím na to lehkou. „„Žel, našinec že není, jak chtěl by, svým zcela pánem! Neb, kdy se dávno jiní rozprchli po ráji pozemském, náš úkol jest, pouštěti hrůzu na žáčky-nováčky, v posvátný již chrám vědy božské vstoupiti míní, inkoustem krvavým ducha jich plody odhadovat pak, kantora přísnou tvář než možná svléci nadobro. Teď však jsem svoboden, volný jak pták – bohu díky!““ „Ach, jsme to nezdvořilí my lidé, odpustiti račte!“ zas přejala slovo hostinská; „ani nezveme pána, dál aby šel, než v průvanu tak jej státi necháme o hladu jistě po tak daleké dnes cestě a žízni. 123 Již tedy račte do jizby naší se uchýliti prosté, já na chvíli se zas krátkou k své plotně podívám, hostě bych uctila zas jednou přemilým jeho jídlem.“ Řekla a zas v svoji říš s velikým se navrátila žezlem. Já pak, hodlaje odpočinouti si jízdě po dlouhé, v hostinskou nevešel jsem místnost, ačkoli silně pan Mikuláš výmluvností vrozenou mne vyzýval, před duši mou v známém již kroužku mi zábavu kouzle v oblaku dýmu opojné vůně, při malvazi řízné, nic nepomoh’ mu ni poslední, jejž podnikl, útok, když zarudlou tváří svou blíž nakloniv se mi šeptal: „O dva letos vzácné náš dům jest hosti bohatší; manželský to je párek sic, však hrozně nerovný: pán dobrý šedesátník juž, jeho vlas jako mléko, kdežto panička jak andílek krásná, skoro dítě, jež sice vážně a přísně se do světa dívati hodlá, avšak ve brady důlku diblíka zapříti nemůže. Jistě se rád každý na její tvářinku zadívá, často, přečasto na ní utkví též mé oko hříšné, až se mi leckdy i má ubohá zatočí hlava bílá.“ – V zpovědi té vyrušen byl pan Mikuláš nenadále, když se kuchyňské dvéře za ním přiotevřely lehce. Rázem uťal vzletnou svoji řeč, já pak za okamžik v známý jsem vstoupil pokojík s dvěma okny malými, z nichž přes dvůr lesy na blízké krásná je vyhlídka; než v té chvíli se již soumrak snášel k zemi klidné, obrysy teď černých že lesů jsem sotva rozeznal. Nazpět v útulný pokojík obracím tedy zrak svůj: 124 všecko tu tak jako dřív – než, viz, co to tam je nového? Sotva radostný jsem potlačil v tom okamžiku výkřik, když tam z koutu se náhle zaleskly mi klávesy bílé. Hned pokročím v ono místo a již ke klavíru sedám si, v klávesy prsty noří se a rázné nejprv akordy v lásky šepot se mění, až zní teď mým pokojíkem dvou šťastných lidiček píseň „Věrné milování“, již veliký Smetanův genius každou duši jímá. Dlouho jsem se bavil tak zvučný zkoušeje nástroj, až polehoučku otevřely mé se dvéře a přes práh vcházela hostinská s večeří a za ní Karolinka, dcerka její jediná, pěnivý zas v sklence nesouc mok, hláskem pozdravujíc mne tichým a plachým spolu očkem. Jak jen v krátké době vyrostlo milé toto děcko! Bezděky přistoupil jsem blíže ku dívčině hezké, vlásky zlaté pohladil jsem jí a na čílko ji zlíbal, jež pod vroucím mým se polibkem uzardělo lehce. K jídlu milému vyzývá snažně paní mne domácí (své se slabosti bojím vyjevit krásné tu kuchařce, snad že by mohla se pak vysmáti mojí chuti divné neb v přímosti mojí pozvání zřít samovolné), – já však dřív uchopiv kulatou ruku té ženy dobré vroucí díky činil jsem jí, že mi překvapení tak příjemné krásným pianem den uchystala první. „V dobré paměti mám,“ vece vážně paní Mikuláška, „jak po klavíru u nás tu se vám stýskávalo často, takže se mým jediným, ač tajným jen, stalo přáním, 125 bych brzy mohla nějak dávnou ukojit vaši touhu, až vhodná se mi příležitost naskytla nedávno: v dražbě totiž po naší sousedce domek se prodával se vším nábytkem, mezi nímž taky tento klavír byl. Oj, s jakovou já jsem se chutí súčastnila dražby, zvlášť když nástroj onen jako dobrý odporučil nám pan ředitel panství, – velikýť on hudby milovník! Však by se byl můj muž k tomu dal pohnout asi sotva, stovky by zaň zaplatil tři, nebýti naší Karolinky, ježto tatínka kolem krku objala, líbala v ústa s žádostí snažnou, krásné by ji hudbě učit dal.“ „„Dík tedy můj Karolince! Abych vděčným se ukázal, sám v učení já na dva měsíce tu rád si ji vezmu.““ Svým pohledem mně plachým Karolínka a matka její zas vzdávala dík slovy upřímnými, ku odchodu pak se s dcerkou chystala tak hovoříc: „Už pojď, Karolinko, pánovi dáme pokoj, neb rád udělá si pohodlí.“ Ke mně pak obrátivši se – „Dobrou noc, pane!“ přála; „v hájeckém poprvé pokojíčku se vyspěte dobře, zdáti-li vám se budou nějaká, pamatujte si, čísla; snad i na nás jednou štěstí usmáti se může!“ S úsměvem odpověděl jsem jí, ona pak s Karolinkou opětujíc znova pozdrav svůj už vyšla na chodbu. Dobře se upravenou večeří po domácku posilniv k oknu sedám si a vonný vzduch piju doušky plnými. 126 Kouzla plná dobo míru, vlahá, krásná noci letní! Kol ticho posvátné, městečko i příroda dřímá, zdá se ti, dech že tušíš, jímž ňadra její zdvihají se; chvílemi klid přeruší štěkotem věrný domu hlídač neb hlubokým, táhlým tónem rohu jindy ponocný. Však teď – slyš! – zvuky rozmanité jak v sluch ti zanáší vánek příjemný! Zprvu hlásky se jednotlivé jen ozvaly, nejvyšší, k nim silný alt přidružil se, sbor vždy mohutní víc – to pějí svou hymnu večerní tam v rybníku za městečkem vod pěvkyně – žáby. Ať komu divných těch stvořeníček zpěv proti srsti, ať před ním uši zakrývá, – já rád mu naslouchám, snad že ni venkov bez něho bych neuměl si pomyslit! Zpěv ten před duši mou nejkrásnější doby kouzlí: jej slýchával jsem jako hoch, když jsem s druhy mládí volně těkal po polích s myslí jasnou beze mráčku, nedbaje, slunko-li níž, až pak zvony náhle večerní svým hlaholem k modlitbě a návratu rychle pobídly, neb jsem vždycky babičce věřil, jež říkala často, později zlá že klekánice venku chodíc děti béře; zpěv mne žabí vítal, když v soumraku sem na kočáře svému rodišti se blížíval, bych užil blaha prázdnin; zpěv ten touhy plný krajinou mne tichou doprovázel, když jsem pozdě se od známého vracíval okénka... Můj Bože, kam se poděl dětství krásný, blažený věk? kamže jinošství čas, doba lásky, plná ideálů? Ach, do propasti šeré vše zapadlo a víc se nevrátí! – 127 V urputném s životem krušným boji, zápase dlouhém o chleba kus nejeden již mně z dávných ideálů – květ luzný – opadal, zbyla sněť mi holá nebo jizva. Zdálo se čas nějaký, že osud smířit chce se se mnou, však jen zdálo se tak; brzy na mne opět se vyřítil, ránu metal za ranou, až pak dovršil svoje dílo vzav mi tatíčka milého a krátce za ním i matičku. Otcovský domeček, jenž tak veselý byl a vlídný, smutně na pozdrav zdá se kynout, – jako já je sirotkem... Tak trudné upomínky jenom má pro mne rodiště, než přece vezdy co rok s touhou chvátám k němu dětskou; jen v jeho lůně milém doma jsem, všude jinde cizincem. Dlouho ve myšlénkách takových já dlel jsem u okna, slzný proud, z oka jenž se řinul, dech vánku vysoušel, v nitro bolem zkrušené božský mi zavívaje mír zas. Dlouho seděl jsem; i pak, když jsem se na lůžko odebral, dlouho mi ještě v uších divná ta žabí zněla píseň, až znaveného posléz ukolébala sen v blahodárný. – – 128 II.
Ráno se mým oknem draly mocně paprsky sluneční; venkova silný vzduch zavinil spánek trochu delší, S postele rychlý skok, lehkým županem zahalím se, okno pak otvírám dokořán. Hle, jaký to obrázek! Uprostřed slepiček Karolinku vidím a kohoutků, z pestré své zástěrky zrní sype havěti drobné, okřikujíc přes chvíli malé ony nezbedy bujné, již se o každé zrnko perou, nejeden že krvácí, horlivě jindy berouc v mocnou svoji ochranu slabší, hned zase ve hněvu odpuzujíc četné dotěravce, nad hlavu své živitelky nedočkavě vyskakující. Vzhůru obrátila dívčina zrak teď a v okně vidouc mne hned zase očka klopí, zbyteček zrna pak vysypavši ze dvora drobným krůčkem svým hned kvapně odešla. Krátce po tom Martin podomek zaklepal mi na dvéře, přes práh pak tiše se džbánem vstoupil vody čerstvé. Zvyklý z města jenom žlutavé, teplé vodě říční, v čerstvé jsem se vodičce brodil, máchal jako děcko. Občerstviv se a obléknuv z pokojíku vyšel jsem, chtělť jsem prohlédnout dnes ještě milý sobě Hájek. [129] První návštěva má smutnému platiž tomu místu, pod zeleným kde drnem vyspává sen nekonečný tak mnoho přátel mých! Černými potom brzy vrátky vstoupil jsem v spáčů mrtvých klidné ono sídlo. Nad hroby těch postáv, již k srdci přirostli mi nejvíc, pomník od pomníku chodím, nápis všude přečtu. Ach, co nových tu za rok zřím jmen! Smrt řádila děsně v uplynulé době, ač krátké, mezi mými rodáky, útlých nic životův, nadějí ani krásy nešetříc! Na sta uvadlých poupátek, zlomených ratolestí pod hlinou tady dlí jako pod mramorem drahocenným! – – Truchle táhly duší myšlénky a bouřily hruď mou, když za sebou jsem zas černá ona vrátka zavíral. Zrak doposud sklopený teď zdvihnu – a již z duše míjí rázem stesk všeliký, hruď náhle se volně mi šíří; pestrý, rozkošný před okem rozvil se mi obraz: hned pode mnou střechy šindelové dělnictva baráčků, z nichž nejeden přilepen hnízdem k skalní stěně srázné, dál trochu měšťanské domy, jež kryje břidlice černá, dál za řekou, táhnoucí v dálku se jak stuha lesklá, zámku rudou střechu zřít, před ním pak most je železný, jejž topol obrovský drahná léta věrně tu hlídá; kolkolem obklopují městečko zlaté všude lány, někde se již žito ve snopy váže a jinde sekáčů v slunci se zablesknou kosy ostré, ozve se píseň; avšak pšenka dosud těžké sklání k zemi klásky, 130 vánku dechem se zlaté moře lehce čeří a kolébá. Kam zraky mé zaletí, veselý je život všude vítá, kraj se celý usmívá, leskne, voní vzduch i tráva, zpěv skřivaní jásá a mizí v modré kdesi výši. Cítil jsem, jak závislý je na přírodě matce pyšný tvor, jenž pánem přírody rád se nazývá; vždyť stačil úsměv jen rozkošné té čarodějky, z mysli by bol vymizel, zrak vlhký zas se vyjasnil! Těžko se rozloučiv s obrazem tím sestupoval jsem se „skal“ – tak slove Hájeckým hřbitov od starodávna. Na šťastné dětství všude cestou zřím upomínky: tam zelená ona louka naším z jara bývala rájem, nikde ku hrám míčem lepšího není věru místa, v hebké trávě dělávaly nejlíp též se kozelce; tam poblíž stavení se rubávaly „špačky“ palestrou s ohněm tak velikým, zlekaného že souseda okno té zručnosti naší za oběť též padlo nejednou; v létě zas osvěžení nám skýtala říčka tichounká, jež vine tamto se pod strání lesklé jako hádě; když po vykoupání žaludek pak nám se ozýval, stinný les blízký proň měl vždy kytičku jahůdek; nic neděsil dětské mysli mé chladný ani podzim, spíš jsem stále jenom sobě přál, aby dost bylo větru, vždyť by jinak pestrý, veliký můj drak mi nelítal; sotva na zem ztuhlou první sněhu vločky dopadly, s půdy plné pavučin hned snesly se sáňky lehoučké, 131 jež tak rychle ubíhati tam s toho vršku dovedly, často že pán se jejich z nenadání v závěji válel. – – – Tak jsem pohřížen v upomínky na léta mladistvá v krátké chvíli ve města tichých ulicích se ocitnul. Krok za krokem teď potkávám známé všude houfně, nastalo se všech stran vzájemné pozdravování, stisk ruky leckde dodal, povědět co zapomněla ústa; marně čekal jsem jen, potkám-li tatíčka milého, jak se o hůl, věrnou svoji družku, opíraje kráčí, své aby v obvyklou dobu navštívil pacienty....pacienty... Všecky chaloupky malé, jako dlaň jich okénka nizoučká, zahrádečky ty usměvavé – vše je, jak bylo jindy; jen domeček, v němž nejkrásnější chvilky zažil jsem, děsně je teď smutný, jako klášter stále uzavřen, okna halí husté všude záclony, – marně čekal bych, až jedním tvář matky mojí vyhlédne miloučká... Těžký vzdech z ňader se mi dral, když jsem tudy kráčel. – – – Dlouho potom jsem ještě chodil, do polí zabočil jsem, až mi tovární píšťaly hlas, s věže pak zvonu táhlý zvuk, že poledne a návratu čas že je též, připomínal. Hostinskou místnost Mikulášovy hospody prosté popsati přesnadná věru práce a lehko se jí zbýt, 132 neb se jiným podobá hospůdkám vejce co vejci: světnice rozsáhlé, však vlídné, střed zaujímá hospody chlouba – to přestárlé trochu módy kulečník, kolkolem u zdí pak zelené jsou stolky nevelké, ten strakatým ubrusem je, onen bílým zase pokryt, misky na nich četné, všude sirky a též karafinka, jen jediný pokrývky je prost, ten v koutě šerém tam, jedna jehož zásuvka chová listů řadu pestrých ze známé knihy té po celém světě o čtveru králů; tam mezi okny visí veliké zrcadlo a nad ním číš pěnivou třímá pravicí Gambrin rudolící, dál svatováclavských je zemí znaky zříti za rámem, pak „švarcvaldky“ vidíš, jež často se náhle opozdí, zákony pak tomu nezbytné, jenž na hru se dívá, jichž první paragraf mluvy ryb vřele nám doporoučí, posléz jízdní řád u samých veřejí a kalendář. Místnost jindy tichá životem vždy bují o polednách, když letní sejdou tam všichni se k obědu hosté. Tak je i teď. Tu sedí pan Šesták, banky jakési dlouholetý ředitel, jemu nejblíž soudce, pan Ostrý, dál trochu pan rada Mráz, obyčej jenž má prapodivný, rád že opáčí poslední slova vypravujících, – z příčiny této se „Ozvěna“ jen všeobecně mu říká –, naproti nim stálé pan Rozmara má svoje místo, statkář as čtyřicítiletý mužné věru krásy, na stolu dolním já nejmladší konci sedávám. 133 Menší stůl opodál dámskou rodinou osazen jest: výmluvná tu paní radová s dvojicí dcerušek svých. Ten, komu náhoda zlá do rukou tyto verše zavála, jistě mi odpustí, když věrně mu teď nevylíčím, jak jsem se všemi hosty milými se zas tuto vítal; však každý z vlastní zkušenosti to ví asi dobře, jak při opětném setkání po časích zase dlouhých sotva jazyk vyhovět rozličným může otázkám, jež jako příval se všech stran se hrnou mu najednou. Tak mně se vedlo také. Však přátel proudy otázek přerval dvou mně nových hostí příchod nenadálý: první z nich byl pán vlasu sic bílého a vousu, však zraku velmi živého dosud, též postavy přímé vlídně se usmíval přátelsky rukou kyna nám všem; dáma za ním pak vstoupila teď, naše nejzdvořilejší pozdravy jen lehkým hlavy úklonem, opětující. V brzku potom při našem vzájemném představování jsem dověděl se, že pan Suk někdejší je továrník, jenž už dost pracovav stáří v klidu tráviti hodlá, Hájek pak že se nejvhodnějším zdá jemu místem, v němž se ženuškou svou můž’ léto přežíti pokojně. Tak stařeček hezký mluvě usmíval se dobrácky, nic se radostí svou netajil, že mě tak tady poznal. Zrak můj teď spočinul na paní jeho líci mladistvém; dobrým hned v duchu pak nazval jsem vkus Mikuláše, andílkem jenž byl jmenoval vzácnou tuto krásku, jíž nesluší jen jedno – to chladnější ledu pohled. 134 III.
Zdálo se, tentokrát že se nám zachovat nebe hodlá, neb po celé dni na nás usmívalo slunce se jasné; jestliže pak blankyt černé mraky pokryly někdy, vzduch příjemně se otřásší bouří blahodárnou líbeznější vždycky potom jen vůni vydával. Tak počasí vhodného tu já jsem pilně užíval, z rána honem do boží ven chvátaje přírody krásné, někdy i dřív, než ptačátek sbor den se budit jal, stoupal jsem na malý pahorek v chladné rose ranní, bych pokochal pohledem se na východ slunce velebný. Jak jsem šťasten byl po mezích zelených chodě opět! Znám už všecky je tak, že o každé vím, komu patří, vím, kde že nejlepší mateří též doušku naleznu. Jindy mě les dumavý v klidné svoje lůno přilákal; dech zatajil jsem oné věčné naslouchaje hymně, již pěje rozložitý tady dub, štíhlá tamo jedle, slastí hruď mi plníce i posvátnou spolu bázní. Často i nás několik delší podniklo vycházky: hned v ono rozkošné Žerotínovo sídlo památné, [135] tam, kde Komenský svůj „LabyrintLabyrint“ kdysi v úkrytu básnil, hned zas k zříceninám hradu Potštýnských kdysi pánů. Když pak jsem na večer v pokojíček svůj se navrátil. rád usedal jsem k svému klavíru a nadšeně hrával skladby našich mistrův i cizích obrů v světě tónů. Denně hodinky také jsem půl věnoval Karolince, jež nevšedně se důvtipnou osvědčila žačkou. Tak den po dni ubíhal – a rychle ku konci se chýlí prázdnin – rozkošné doby té – první polovička. Stále život v hospůdce naší bylo zřít pravidelný: den jako den ředitel Šesták se při bulce pohádá s hráči druhými, to poštmistrem zdejším a farářem; denně nových pan soudce pro nás má výbor anekdot, k nimž též já ze svých zásob připojím něco občas. pan rada Mráz pak poslední slova věrně opáčí. Však nějaká změna přec ve družince naší se udála, jež – neznáma jiným – oku mému nezůstala tajna. Dvou se našich hostí změna týkala: Rozmara hezký, jindy milovník šprýmu a výborný humorista, zvážněl v poslední době tak, že ho poznati těžko, když pak z myšlének vyruší nenadále ho někdo, trhne sebou a pokaždé hned jako klouče se zardí; též na paní Sukové poznal jsem já změnu záhy: již krásné se její oko chladně nedívalo na svět, spíš nějakým se bolem zastíralo, často i vlhlo, 136 když přes okraj žurnálu časem k tomu místu zalétlo, kde krásný statkář pravicí čelo sobě opíral... Stříbrovlasý manžel, jenž klidně na karty se dívá, kdežto mladá jeho choť potají snuje pletky milostné – théma novel všední, jež mnou již prokleto často, tak se mi teď dralo mocně do péra, že jen s namáháním jsem české obecenstvo také noveletky uchránil. 137
IV.
Jednou, než jsme po obědě vydatném se rozešli, s místa paní radová vstavší jala takto se řečnit: „Návrh snad skromný učinit dovolíte mi, páni! Jak voda čas plyne rychle a dřív snad, než nadějem’ se, pryč bude léto a podzimní bude foukati vítr; mám proto za vhodné, abychom, než v dál se rozejdem’, výlet ještě jeden podnikli do „Čížkova borku“, v němž za krokem každým hřibu hlávka na nás z mechu kouká. Vím, asi proč se vy, páni, tak usmíváte šibalsky, dobře umím vám ve zraku čísti; ujišťuji vás však, nikdo že tam nepocítí nouze, neboť bude dobře tam žaludek lačný ukojen, jako hrdlo vypráhlé. Svěřte se jen bez bázně naší cele ochraně ženské; Mart čtverolístek tento: paní Suková, dcery obě, má pak též osobička – nedá již vám zahynouti. Ještě jenom váš souhlas, páni, nyní očekávám, hned pak račte si vybrati den, kdy pořádati výlet.“ [138] Sotva paní radová řeč skončila, salva potlesku řečnický za její výkon zaburácela síní. Soud nás všech pak byl, že se výlet může co nejdřív podniknouti, ba již třeba zítra. I Rozmara vážný horlivě té myšlénky chopil se a byl skoro první z těch, co tu tleskali dřív; neušel vděčný mi ten úsměv, jenž mu byl od krásné poslán fabrikantovy žínky. Pak na konec rozhodnuto pevně, že již tedy zítra v les řečený po polednách hned vyletíme naposled. Nad výletníků se četou jasný klene blankyt, slunce pak usmívá se na nás tak vroucně, že záhy každý z nás parasol neb i deštník rád otevírá, cestou strom-li jaký, v jeho řídký stín vše se tiskne. S jásotem upřímným jsme uvítali chlad tedy lesní, své hlavy obnažujíce, neboť jsme to cítili dobře, v chrám že velebný teď vstupujem’. S čela pot si utřevši oddychující z těžka paní radová toto káže: „Pospolu sotva bychom nějaké asi houby nalezli, všichni se různo lesem proto roztrousíme a každý jest povinen na jiného se houkání honem ozvat, sic by jinak z nás moh’ třeba někdo zablouditi lehko. K snadnější orientaci toť pamatujme si pouze, cestu že radno není překročit, co se tam v levo táhne. Cesta ta ku známé vede boudě, naším co je cílem; 139 tam nejdéle za dvě hodiny my sejdeme opět, trošku bychom se po obtížné občerstvili práci. Však již k dílu – a první hřib buď slavně ohlášen!“ V brzku potom každý samoten kráčel, k zemi černé, někde suchým listím, jehličím pokryté zase jinde, svůj zrak upíraje tak ztrnulý, jako hřib kdyby první aspoň bídné spásu dušičky mu na vždy pojistil. Já však nad sebe víc než k zpráhlé jsem zemi zíral, každou chvilku jiný zjev mou probudil tu pozornost: hned veveřička čilá v haluzích směle poskakující, hned zas smích divoké hrdličky a vran hlasitý křik, hned zas užovka, suchým listím jež kol mne se mihla. Chvílemi věčně novou píseň kol šuměly sosny, mou se duší pak ozývala mocně ta hudba tajemná. Tak v lesním tichu kráčím dále a dávno přešel jsem cestu vedoucí k boudě; že zabloudím, nebojím se, známť tady každý strom již a vím o jiné taky cestě, krásnější, k témuž kudy možno se dostati cíli. Však teď – slyš! – kdesi blízko se ozval hlas. Stanu ihned, bedlivě naslouchám. Ticho kol, jen někdy halůzka v pádu suchá zašumí. K další zase chůzi se chystám, když znova, jasnější však teď, k uchu hlas zaletěl mi, jejž větřík z blízké tamo mýtiny ke mně zanášel. V tom směru jen několik kročejův učiniv zcela jasně přítele Rozmary poznal jsem teď hlas melodický, v němž něhy cit hned chvěl se, divá hned bouřila vášeň: 140 „Ó, neprchejte, paní krásná! Ubožáka vyslyšte! Snad že nevíte, co muk hrozných já již vytrpěl jsem od té chvíle, co mým se zrakům váš objevil obraz, sic by jinak ledové vaše srdce se, lásky-li nezná, soucitem útrpným s ubožákem pohnulo jistě. Pohled přátelský, něžný úsměv, slovo vlídné – útěchu mohly by dát duši mé, jež prahne po lásce; než tak, když ni jeden jasný paprsek mi nezáří, bez nadějí v čirém jen zoufalství se potácím“...potácím...“ Statkář mlkne a ženský hlas zpěvný se ozývá: „„Ach, pane, křivdu činíte mi největší sobě mysle, srdce že mám ledové; snad byste jinak je posoudil jen tušení maje, ránu jakou mi osud zasadil již, ránu tak ukrutnou, že mi div nezšílelo tenkrát; však dosud, ačkoli čas vše hojí, nezřídka krvácí““ – – „Dobře-li Vám rozumím?“ statkářův hlas přerušil ji, zdálo se pak, z něho jak by nová vyznívala náděj. „Vím, jak nešťastnou as v manželství jste nerovném! Vás šťastnou učinit – jediná má dávno je touha; nuž tedy pryč již z náruče chladné starce šedého, sem v tuto náruč, jež se po Vás s touhou rozevírá! Jak jsem já cele Váš každým snem svým i myšlénkou, tak též buďte Vy mou“ – – – „„Ustaňte, probůh! Slitování s mým ubohým srdcem, jež přísaha váže nedávná““ – V tom jako pod kroky blízko suché zachrastilo listí, z houští pak vynořil se paní radové staromodní z bílé slámy širák. Řeč v mýtině rázem utichla. 141 Já pak, abych se oné vyhnul radš dámě hovorné, jež k zemi sehnuta pouze po houbách zdála se pátrat, hloub do lesu zabočil jsem a dál bez cíle se toulal v mysli o rozmluvě té rozjímaje vášnivě rychlé, k níž dřív náhoda bezděčným svědkem mne zavedla. – Značný kus své pouti po obloze slunce již ušlo, když ze hlubin temných na pokraj lesa náhle vyšel jsem, kam zpěv přátel mých z blízké již boudy zaléhal. Obraz nádherný před okem teď mým se rozestřel, marně že jej zachytit pérem já bych se pokoušel. Příkré stráně, jimiž se kolem velké lesy končí, ku trati srázně železniční spadají, řeka klidná dumně šumí vedle ní; za řekou zřím pastviny šíré, obrovský koberec, v nějž vetkán umně je výjev z přírody venkovské: krav stáda pasou se pokojně, zvoncem na stuze zavěšeným honosí se nejedna, jich pastýř opodál loudí z své píšťaly písně; tam v pravo mé je rodiště milé, v levo vísky po různu rozběhlé po vrších neb v kotlině tam se tající, všecky poloskryty zahrad svých zelení velevábnou; rámcem pak vhodným toho obrázečku milého orlických je věnec tam hor, na jejichž hlavy právě nejkrasší nachovou teď barvu slunéčko vylévá. Obrazem úchvatným opojen jsem jasně pocítil, jak po rodišti tichém v městském hluku zas budu toužit. 142 Ó, bych tak mohl kraj milený v své náruči sevřít! V ňadrech srdce buší, plá skráň, řasy náhle mi vlhnou, bezděky pak se na ret chvějný mi derou slova věčné té Kajetánovy písně, ba „zemský ráj to na pohled!“ Zjev nenadále nový oživil teď kraj na okamžik: tamto ze záhybu pod strání divě vlak se vyřítil, v dýmu oblak hustý zahalen jako příšera děsná kol přeletěl, jen rozhoupal kře podél trati bujně, mih’ se kolem jako sen – již v dáli hukot jeho slábne. – – – V brzku potom zaměřil jsem k boudě. Domek je to slušný, ovšem ze dřeva jen; s dvou stran pavláčka se táhne, s níž v kraj rozkošný krásná kyne tobě vyhlídka, kdežto druhých stran dvé je opatřeno okny malými, z nichž v lesní šero zrak tvůj jak do pohádky se dívá; z úzké síně, kuchyň jež zastává, jdeme dále v světnici útulnou: uprostřed stůl s trnoží je, kol známé, pevné ony židle, jejichž opěradla lid náš svým uměním krášlil vyřezávaje prostá srdce do nich nebo rázovitou zdobě jindy je malbou; zdá se ti, vesnické světničky že překročuješ práh, vždyť nechybí ani tam s pestrými talíři polička. Tento domek hraběcí rodinou zbudován, aby mohla skrýti se před bouří či po honbě si odpočinouti; dnes však – s nejvyšším svolením ředitelstva – tu hostí chásku plebejčíků, v těle jimžto rudá krev obíhá. 143 V síňce malé sbor dam zdál míti se velmi na pilno, zvláště paní Suková tak v svou zabrána je práci, tváře že jí něžné po samou až šíji bělostnou nach zbarvil hluboký; po loket ruce obnažené až horlivě rozkrajují studenou tu na řízky pečínku. Žertem dcerky paní radové mne vyplísnily řádně, proč tak dlouho se toulám prý, že mi jen zbyly kosti z výborných kuřat usmažených i milých mně koroptví. Krásná pouze paní Suková ani slůvka nehlesla, své oko velké jen teď mlčky obrátila ke mně, nad slova jež výmluvněj zdá se volat: Nevyzraď nás! V světnici selské však mne pravá očekávala trýzeň: všichni mi s úsměškem prohlíželi kapsu po kapse, mám-li jaké v nich hříbky, a pak, když nic nenalezli, než prašivek několik, v hlasitý smích všichni vypukli vtip sobě teď brousíce na mých bohatých vědomostech ze světa rostlinného; i Rozmara byl zase jednou v dobré míře; a já s tak četných stran napaden jsa bránil jsem se, také tu a tam rozdávaje rány. Tak jsme se jak děti čas nějaký jen dráždili žerty, až na jiné nás teď naše dámy uvedly myšlénky: v krátké chvíli se pokryl stůl zákusky celičký, tam studená telecí je pečínka, koroptve, kuřátka, sýr a salám různý láká mlsný jazyk onde, v nádobě pak velké z ledu tam se noří piva láhve, ježto otec Mikuláš sem dal na vozíku dovézti. Dlouhá chůze vytrávila nám, všem dobře že chutná, dobrá pak že kuchyň dobré též mysli dodává. 144 zábava záhy živá rozpředla se zas mezi námi. Každý září; jen ředitel Šesták kaboní se: marně do poslední on chvíle čekal na faráře s poštmistrem, vyplní-li dané slovo, jistě že přijdou v lesní boudu na bulku – a marně zatím v jeho kapse karty vězí teď zánovní, jež schválně si koupil od Mikuláše, je těžce jen usmlouvav za desítník. Však se těší, jak dnes je večer vyplatí za nevěrnost, k bulce nijak pohnout se nedá – ó, pomsta je sladká! „Však vy se obměkčíte a dáte si rád zase říci“ – Suk ho nyní škádlí, jenž z nás všech nejveselejším. V starcova líce rudá smíchem já jsem se zadíval, v tom že okamžiku pak soucit v mém nitru se ozval. Vetchý starče, tušíš li, že ten, jenž tak ti je blízko, tvým je sokem hrozným? Chceš s ním v zápas ty se pustit. s tímto mužem bujarým, jehož už pouhý hled okouzlí? Ctnostnou snad ženu máš, – jen dosti-li též bude silna? Zdaž kouzlům odolá? – Však nač tyto úvahy vážné, když vůkol vše se usmívá?! Nuž, dosti morálky! – Dávno za vršky lesů krvavé již slunce zapadlo, když z nás k návratu dal kdosi heslo; a jak na povel hned všecko se k odchodu má. Což pak veselá byla cesta! Ostrý, soudce, napřed kráčí jako náš praporečník, k své holi obrovský modrý šátek si uvázav s ním teď vážné se, jak žádá toho úřad, ubírá; 145 Suk vede rozjařený si paní radové dcery obě, dobře je jistě baví, neb zvučně jejich zvonivý smích stále se rozléhá; opodál tu jejich si matinka svou obětí ubohou pana „Ozvěnu“ vybrala chytře, vždyť snad nikdo nemůž’ vděčnějším posluchačem být nad toho, jenž každou téměř větu věrně opáčí; vzdáleni ostatních dva lidé jdou, srdce jejichžto před chvílí se nalezla: paní Suková to a hezký Rozmara jest; jdou mlčky a nestarají se o ten svět, duch kdy jejich šťastný v rajských krajinách kdesi mešká; průvod uzavřen mnou pak a Šestákem neunavným, jenž vštěpoval hlavě mé nezbytné základy bulky, nevděčným však posluchačem zdál jsem se mu nejspíš, ježto za krátký čas v marné ustal zase práci; já pak schválně za bujnou jsem družinou se opozdil, ladným té krajinečky abych pokochal se obrázkem. Stín, jenž pod lesy tamto na zem si lehá, nenadále pad’ v duši mou. Ach, vždyť kroky obrovskými se blíží čas, kdy nucen budu rozloučit s rodnou se kolébkou; nežli zaokrouhlí se měsíc, v hlučném budu městě touhou mříti po vás, šumní lesové, nivy šíré! Rozhlížím se kolem, v duši mou myšlénka se loudí: zdaž tebe, rodné mé hnízdečko, za rok zase uzřím? – – Noc perutí černou přikrývala kraj ponenáhlu, když znavení cestou do tichých uliček jsme my vešli. 146 V.
Kvapně letěl čas dál – ach, zítra je den již osudný, z náruče jenž božské té přírody zas mne vytrhne. Ještě jenom den a noc pak zdráv buď, venkove krásný! Ach, což srdce bolí s tím, což mu drahé je, se loučíc! Nuž tedy, nejdražší v světe místa, naposledy ještě k vám směřují kroky mé. S Bohem ostaň, sídlo tu mrtvých! Spáči milí, dřímejte tu dál svůj sen nekonečný, mír a pokoj buď Vám! Teď dál do polí zpola pustých! Zas po mezích, kudy rád jsem bloudíval, jdu a vůkol zrak můj stále těká, však nezří dnes – jako jindy – v světle boží ten svět jen a v úsměvu nejblaženějším; spíš teď všecko je tak smutné, že mi zrak maně vlhne, hořkostí mi nevýslovnou pak hrdlo se úží. – – – V les vcházím milený. – – Ach, což je to proměna bolná! Šum listí, jenž písní zdál se mi dříve milostnou, teď tlumenému se jen podobá spíš pláči a nářku; [147] klid, jenž srdce konejšil často choré, nepokojné, dnes mne děsí a ku rychlejší jen chůzi pobádá. Z hloubi vyšed lesní v rodný jsem kraj se zadíval, – truchlit zdá se celý; zvonu hlas, jejž sem nese vánek, smutnějším ho činí. Tam v záhybě vlak se zatáčí, zjev jeho pouze nové zas stesky do nitra mi vlévá: zítra železný oř mne také v dál odnese chladnou. – – V město se navrátiv loučím s každou se chaloupkou; všecky ty domky milé včera ještě se dívaly vlídně, smutná jejich dnes tvář, jako bol kdyby cítily se mnou. – Teď v domeček vcházím, jenž mým býval kdysi rájem. Kam se poděl šumný jeho někdy život? – Všude mrtvo. – – – Jak cizinec bloudím tu řadou známých pokojíků, v nichž štěstí mé dřív rozkvétalo, než smrti anděl svou perutí mávnuv jeho útlý květ mi polámal. Všecko tu tak jako dřív, – než všecko je bez ducha, mrtvé. – – Marně hodin chci natáhnout stroj, – vždyť sotva kyvadlo pohne sebou, stane zas; ví snad, že nemá komu sloužit. Kamkoli zrak se točí, všude bolné zří upomínky, nuž tedy pryč s těch míst. – – – V zahrádku posléz odešel jsem, v koutek ten vábný, kde nejedna mi povstala báseň. Však teď i tam se slzou hořkou oko náhle zalévá, vždyť všude líčko matičky vidím, hned jak tuto rovná 148 kvítky, jež ohnula bouře a déšť, hned jak na sedátku tam v loubí zeleném si hoví a baví se románem... Smutně se rozloučiv domek otcovský jsem opouštěl. – Když se večer k zemi již snášel chladný a nevlídný, v svou hospůdku vešel jsem, abych dnes ještě naposled chvil několik prodlel v přátel veselých tady kroužku, jejž zítřek rozpráší zas v různé světa kouty. V stůl veliký proměněn staromodní dnes je kulečník, kol něho již známých tu sedí hostí řada četná, před každým skleniček tvaru rozličného je hojně; toť věru tak, jako bych k nějaké byl svatbě zabloudil, vždyť nechybí ani uprostřed stolu kytka obrovská, již Karolinčiny nám na počest tu uchystaly ručky. Tázavě zrak zdivený vůkol sebe marně otáčím, nikdo nemůže mi říci, co as znamená ta událost, pouze paní Mikuláška to ví, než všecky otázky úsměvem odbývá: „Jen trpělivost – uvidíte!“ Záhy se dostalo rozřešení hádanky oné nám. Přes práh Suk vchází a za ním jde paní jeho sličná zavěšená – nastojte! – na přítele Rozmary rámě. Svým nevěřil jsem očím, – než v tom již všichni usedli, Suk pak hned zase povstav jal k nám takto se řečnit: „Hřích těžký nejdřív odpusťte mi, dámy a páni! Podvod jsem veliký spáchal, když jsem se vydával vám zde za manžela této paní – mé dcerky to Vlasty. 149 Žert to nebyl prázdný, mne jiná k tomu příčina vedla. Předloni Vlastu milou neštěstí potkalo velké: sotva měsíc že minul v libánkách – smrt bezohledná z náruče manžela vyrvala jí. Mně vylíčiti nelze rány oné prudkost, též, jí znova jitřiti nechci. Doufal jsem, čas sám že bolest nejlépe vyléčí. Dobře vědom si, že též změna místa je lék blahodárný, s Vlastou ovdovělou daleké pak cesty konal jsem, až jsme letos –- bohudíky! do Hájku tichého zapadli. Chtíc nápadníkům četným vyhnout se nadobro, mou se ženou zvala vám. Než příroda má svoje práva: Vlastino srdce také všemohoucí lásce nemohlo věčně věků vzdorovat; snad vůle její byla pevná, více se nevdávat, silnějším byl dozajista přítele Rozmary mužný zjev, cele jenž ji okouzlil. Bouře jaká nitrem zmítá ubohých, netušil jsem, až se mi – díky paní radové! – zrak náhle otevřel“otevřel.“ Všech se nyní oči obracejí k řečené tuto dámě, v ret zuby tisknoucí, div krev z něho jen nevytryskla. Suk v řeči pokračoval: „Dobrá ta paní měla soucit s manželem oklamaným; po onom hned výletě lesním tajně mi odkryla mé zrádné ženy pletky milostné, jichž první prý akt se odehrával v lesa hloubi, kam se paní radová za milenců pustila párkem. – Nezbývá již říci mi, než že se té veselohry 150 dějství poslední dokonává. Dámy a páni! Přítel Rozmara mým od dneška zetěm je budoucím!“ Slov Sukových účinku na nás mi vylíčiti nelze. Chvilku malou ticho jest, však v jásot již propukáme, každý sklenky se chápe a pospíchá s blahopřáním. Když radová pak Vlastě ruměnná líbala líčka, úsměvu zlověstnému nemoh’ se ubrániti nikdo. Nejvýmluvnějším přáním asi slz byly proudy, ježto paní Mikulášce po tučných splývaly lících. Dlouho potom přípitky se četné střídaly ještě, až slavnost onu šampaňského zakončily salvy... 151 Doslov.
Z rána se den příští naše rozjela různo rodinka; hostinský poklonou, jeho choť křížkem v čelo horké, dcerka jejich se mnou loučí se slzou a – hubičkou. Z Hájku paní radová odvážela plánu si trosky, jenž byl, z dcer že jejích uloví sobě Rozmaru jedna; teď dcery má obě zas, notný pak nad to i výsměch. Soudce si odnášel z brusu čerstvých sbírku anekdot, „Ozvěna“ klep nejeden z radové zásob nekonečných, Šesták zánovní hru karet, Suk synka nového, statkář Vlastu milou, já pak jsem Hájek opouštěl s nervy zas osvěženými a látkou k této selance. [152] OBSAH.
Vladimír 5 Z továrního vzduchu 67 Zlaté prázdniny 119


E: aš; 2004 [153]