Z TOVÁRNÍHO VZDUCHU.
(1893.)
[67]
I.
Na dvě míle cesty znají Kovaříka,
který v kostelecké přádelně již leta
topičem je prvním; každý o něm říká,
že to filosof, jenž viděl kousek světa
a jenž pohotově vždy má dobré rady.
Proto také často v domku jeho prostém
k večeru tak mnohý soused bývá hostem,
nejednou též z města hoch některý mladý,
pomoci jenž hledá proti lásky trýzni;
a tu často zrak se „strýčka“ Kovaříka
rozjasní, řeč jeho v útěchu pak vyzní:
„Jenom sketa vzdychá, naříká a vzlyká,
ty však, jarý chlapče, větrům hoď své žaly,
srdnatým buď mužem, zanech planých vzdechů,
hleď, ať se ti oko jasné nezakalí;
nejmíň slzy sluší junáckému Čechu!“
Nikdo nemůž’ říct, že by kohokoli
odejít kdy nechal bez útěchy slova;
[69]
proto každý soused úctu k němu chová,
proto na dvě míle znám je po okolí.
Ale kdo by dnes jej viděl v zadumání,
jak mu starost jakás těžká hlavu sklání,
sotva by ho poznal; poprvé dnes v žití
nedovedl snad by „strýček“ poraditi,
vždyť dnes ani sobě neví rady věru.
Kovařík dnes doma sedí zařezaně
slova jak by vážil, tak je skoupý na ně,
za to častěj upře zraky na svou dceru,
která – v neděli jak u nich starým zvykem –
do jakés je knihy ponořena celá;
ve chvilkách těch zdá se, jako by mu s čela
ztrácely se vrásky, které zase mžikem
zjeví se, jak od ní odvrátí své oči.
Bětuščině matce, paní Kateřině,
tlusté modlitební knihy leží v klíně,
od nichž často pohled zvědavý se točí
k okénku, by z chodců neprošel jí žádný.
Když pak Bětuška si vyšla na ulici,
vstal též Kovařík, krok jeho těžkopádný
ozýval se chvíli tiché ve světnici,
až pak náhle stanul před pobožnou ženou,
v „Nebeklíč“ teď celou duší pohrouženou.
„Slyšíš, stará!“ jal se zvolna mluvit nyní.
„Víš-li, jaká starost do hlavy mi sedla?“
A když Kateřina udiveně vzhlédla,
70
pokračoval: „Starost, jakou mají jiní
otcové, když jim už dorůstají děti.
Ba, jak by měl křídla, ten čas rychle letí;
považ, Bětušce rok šestnáctý již míjí,
a tu přece snad už pomýšleti třeba,
jak by pomohla nám vydělávat chleba“...chleba...“
„„A co zamýšlíš s ní?““ se vztyčenou šijí
paní Kateřina tázala se muže.
„Cože zamýšlím s ní? O to běží právě,
to jest, co se nechce srovnati mi v hlavě.
Víš, že Bětuška je děvče jako růže,
na růži pak motýl nejraději sedá;
hleď, ta myšlénka mi ani spáti nedá –“
„„Tvoje oko vidí strašáky hned všude!““
přerušila řeč mu paní Kateřina.
„„Myslím si, že dcera má je trochu jiná
nežli její družky a že vždycky bude
pamětliva slov, jež starostlivá matka
vštípila jí v srdce. Abych řekla zkrátka:
po mém rozumu tak nejlíp uděláme,
Bětušku-li dáme ještě v tomto létě
na službu k vídenské staré mojí tetě;
přijde jako domů, přijde mezi známé,
a pak, myslím, že jí také neuškodí,
přiučí-li se té němčině tam ještě.““
Kovařík zas jizbou pádným krokem chodí.
„Z toho mračna, matko, nedočkáš se deště.
Ve Vídni jsem strávil pět let, však mi přes to
71
nepřirostla k srdci, vždy mi cizí byla;
o tom ani zdání nemáš, ženo milá,
osudným jak může býti velké město
nezkušené dívce, jaké nebezpečí
za každým tu téměř krokem číhá na ni;
sladkým úsměvem a sladčí ještě řečí
omámí ji hejsek, který neví ani,
jakou čest má cenu, jehož zrak se pase
na nevinné tváři, která hoří studem,
hejsek, jenž svým druhům zjevně vychloubá se
hříchem, který spáchal na děvčeti chudém. –
A co s němčinou? Tou věru netřeba si
lámat hlavu; naše dcerka bez němčiny
obejde se jistě jako každý jiný.
Doufám, že již nikdy nevrátí se časy,
každému kdy ševci z naší české Lhoty,
šel-li na zkušenou, Vídeň byla cílem,
zrovna jak by v našem království tom milém
nedovedl nikdo řádně ušit boty.
Také já sám kdysi podobně jsem soudil,
v mládí drahná léta cizinou jsem bloudil
za tím, na dlani co leželo mi doma.
Komu naše Čechy zdají se být malé,
ať se podívá jen s pánem bohem dále
ať však nezapírá nikde svýma rtoma,
že je synem naší drahé české země!
Ale kolik najdeš upřímných tak lidí?
Při myšlénce pouhé krev se bouří ve mně,
72
v cizině že Čech se za svůj původ stydí,
divně překrucuje poctivé své jméno. – – –
A teď dobře rozvaž ve své mysli, ženo,
jak by ti as bylo, až by naše dítě
po letech zas přišlo svého do domova,
jazykem by cizím švandročilo hbitě,
česká však jen pracně shledávalo slova?
Jak by ti as bylo, až by za večera
cizím jazykem se modlila tvá dcera?
Myslím, že by hořem srdce puklo tobě;
já bych aspoň raděj ležel v chladném hrobě,
než bych slyšeti měl, kterak dítě naše
hříchy na své drahé mateřštině páše.“ – – –
Muž teď ustal v řeči, tvář mu barvu mění,
rty se pohybují v mocném rozechvění.
V ticho nastalé jen cvakot hodin spadá.
Žena chvíli váží řeči manželovy,
potom hovoru nit navazuje slovy:
„„Vidíš příliš černě; byla jsem též mladá,
ale pokud jen se pamatovat mohu.
mohu říci, že jsem – chvála pánu bohu! –
hříchu pokušení nikdy nepoznala
Jistě mnohem lépe bude pro Bětušku.
v cizím-li kdes městě bude dělat služku,
nežli aby doma fabričkou se stala;
nevychovala jsem dceru pro fabriku!““
73
Kovařík měl trpké slovo na jazyku
pro ženu, jež často mluví pohrdavě
o děvčatech, která chodí do továrny;
že však dcera dvéře otevřela právě,
ženě věnoval jen ostrý pohled kárný,
k dceři své pak s těmi obrátil se slovy:
„Zde je Bětuška, nuž ať nám sama poví,
k čemu ve svém srdci nejvíc chuti cítí.“ –
Usedl a v řeči pokračoval svojí:
„Divné věru je to lidské živobytí,
k stálému bych skoro přirovnal je boji,
v němž se lidé věčně o kus chleba perou
zbytečně si život ztrpčujíce krátký.
Divně také pán bůh rozdělil své statky:
jedněm naložil jich vrchovatou měrou,
druhým žebráckou dal mošnu do kolébky.
O těch věcech jsem se napřemýšlel dosti,
ale nenabyl jsem jiné zkušenosti,
nežli že je třeba trochu jiné lebky,
jež by pomysliti mohla na opravu.
Chudí jsme, však proto nestrhnem’ si hlavu,
kolébky že naše osud nepostavil
do nádherných komnat, někam do paláce;
naším údělem i heslem naším: práce! –
Abych tě však dlouhou řečí neunavil:
před chvilkou jsme s matkou radili se tady,
jaká práce by se hodila ti asi,
nemůžem’ však nijak dobrati se rady.
74
Valně od sebe se liší naše hlasy
matka chce, bys trochu ohlédla se v světě,
abys do Vídně šla sloužit k její tetě,
já pak soudím, že by v továrně ti zdejší
také svědčilo; nuž zvol si sama nyní,
co by z obého ti bylo příjemnější.“
Rozhodnutí dívce malou starost činí,
takto za chvíli již odpovídá krátkou:
„„Vždycky jsem se při tom pomyšlení chvěla,
že bych se kdy s vámi rozloučiti měla,
s naší chaloupkou a malou se zahrádkou,
se vším, co mne těší a co tak mám ráda, –
a teď mi ten těžký kámen s prsou padá;
nevím ani, kterak děkovati bohu,
pod jednou že střechou s vámi zůstat mohu:
ráda, tatíčku, chci po vůli vám býti,
jen když nemusím už z otcovského domu.““
Paní Kateřina chtěla proti tomu
právě rozhodný svůj odpor vysloviti,
muž však předešel ji sám se ujav slova:
„Rád jsem, Bětuško, že nevzpíráš se práci,
kterou pohrdají lidé krátkozrací.
Mozolná je sice ruka dělníkova,
ale mnohdy čistší nežli ruce jiné,
75
měkkounké, jež zdobí skvosty velké ceny,
které bývají tak často zakoupeny
za pot.pot, jenž se s čela ubožákův řine.
Měj vždy v uctivosti drsné, tvrdé dlaně
dělníkův a dělnic; i tvé stvrdnou brzy,
ale netřeba ti styděti se za ně,
na ty neodváží pošklebek se drzý. –
A teď ještě něco na srdci mi leží:
Mladá dívčí mysl rozezná jen stěží,
kdo jest upřímný a kdo se jím jen staví,
pozlátko pak lesklé za ryzí má zlato;
klenotem-li vzácným je nám přítel pravý,
jedem nejhorším jest licoměrník za to.
Tím chci říci jen, bys byla opatrná,
voliti až sobě budeš přítelkyně,
neboť každá na cti družky tvojí skvrna
také tobě by se počítala k vině;
a to známo přec, že ovec velké stádo
vedle zdravých také prašivé má rádo.
Toto kázalo mi srdce tobě říci.
Tak – a zítra se mnou půjdeš do továrny;
vím, že jistě krok tvůj nebude tam marný
a že tebe rádi přijmou za dělnici.
Proto však se nesmíš rmoutit, nazve-li tě
fabričkou zlý jazyk.“ –
Paní Kateřina
při těch slovech sebou trhla křečovitě,
až se „Nebeklíč“ jí tlustý svezl s klína.
76
Bětuška již nemá stanu v jizbě šeré,
ven ji, do zahrádky mocná touha pudí,
a cit radosti, jenž ozval se jí v hrudi,
jásavou teď písní z hrdla se jí dere.
Ach, co vytrpěla v posledním jen čase,
o Vídni když pouze matka zmínila se!
Kolikrát si tady zaplakala skrytě,
kolikrát už „s Bohem!“ květinkám svým dala!
A teď jak by vodou byla uplavala
rázem všecka starost; proto jako dítě
Bětuška teď volně těká po zahrádce,
kleká ku květinkám, rukama jež svýma
zasadila z jara, mluví na ně sladce,
ba i stromy ve svém štěstí obejímá.
77
IIII.
Neslýchaný tovární ten ruch,
lomoz strojů, prach, jenž plní vzduch,
zprvu Bětušku až omámily;
sotva vešla v dílnu, tíseň náhlá
sevřela jí prsa, hrdlo stáhla.
Trvalo tak jenom krátkou chvíli;
po chvilce když od svého se stroje
odvážila vznésti oči svoje,
poznala, že její sousedkou tu
kovářova Lenka z Dolních Koutů,
s níž už ze školy je dobře známa.
V tom už Lenka přistoupila sama,
podala jí ruku a pak děla:
„Srdečně tě, Bětuško, tu vítám.
Nestůněš? Jsi trochu bledá; čítám,
že to strachem. Však jsem taky celá
z počátku se třásla. Milá brachu,
myslila jsem, že tady v tom prachu
nevydržím dlouho, zatím však
zvykla jsem mu, – zvykneš taky tak.
Chceš-li, budem spolu chodit z práce.“
[78]
Bětuška k ní rázem lásku cítí,
ruku stiskla jí a řekla krátce:
„Jak jsi hodná, Lenko, děkuji ti!“
Přátelství tak základ položen.
Od té doby chodí dívky obě
do práce i z práce spolu jen,
denně pak lnou větší láskou k sobě.
Veliký vliv Lenka na Bětušku
zjednala si záhy; třetí léto
pracujíc už ve přádelně této
o ledačem svoji mladší družku
poučiti může; v letech těch
mohla poznat život dělnic všech,
ví, čí čest a slovo něco platí,
ví též, koho jest se varovati.
Jednou přišel k stroji Bětuščinu
dozorce, jenž nad prací tu bděl;
zadíval se švarnou na dívčinu,
jaké tu již dávno neviděl,
pozoroval ňader bujné vlny,
oblé rameno, bok kyprý, plný –
a již dívku kolem krku vzal,
do ucha cos při tom šeptaje jí.
Se zlou však se tenkrát potázal;
79
za Bětušku starší družka její
odbyla tak smělost dozorcovu:
„Předloni co jsem vám řekla juž,
dnes vám tady opakuji znovu:
Styďte se! Tak nechová se muž,
jenž má doma hodnou ženu svojí.
U jiných se děvčat ohlédněte,
zdali vám snad u nich štěstí zkvete,
nás však tady nechte na pokoji!“
Zlostí zarděl dozorce se temně,
bez slova pak zmizel mezi stroji.
„Ten víc nepřijde! Již jednou ve mně
ničema se zmýlil, teď však asi
choutka zajde na věčné mu časy.“ –
„„Jenom aby se nám nemstil za to““ –
Bětuška se k Lence obrátila.
„Nic se neboj!“ těšila ji tato.
„Možná, že by rád nás dostal z díla,
to však se mu nikdy nepodaří;
dobře znají páni v kanceláři
dávno jeho čistou, pěknou duši.
Každý skoro dozorce tu míní,
dělnice že pouhou otrokyní,
které němá poddajnost jen sluší;
na nás pánům ukázati jest,
my že ještě máme v těle čest!“ –
80
Na druhý den starý portýr Vrána
oznamoval Bětušce hned z rána,
aby na večer, až půjde domů,
v kanceláři jistě stavila sese.
„Mnoho štěstí!“ dodal vrátný k tomu,
dívce pak se zdálo, že v tom hlase
ukrýval se výsměch škodolibý.
Tušila, co na ni asi čeká,
myslila hned, že se velké chyby
dopustila Lenka prostořeká
a že dozorce se bude mstít.
Co jí asi mohou páni chtít?
A proč také nevolají Lenky?
Neveselý Bětuška má den,
koná práci jako bez myšlénky,
zdá se, jedna myšlénka že jen
plní její celou duši teď:
že dostane z práce výpověď.
S Lenkou ten den mluvila jen málo,
a když večer měla z práce jít,
lhala, ač jí líce nachem plálo,
ač se tomu vzpíral její cit,
že jí otec čeká ve strojovně;
když však Lenka ztratila se v davu,
smutně k prsům nachýlila hlavu,
k písárně pak zaměřila rovně.
81
Sotva že se octla v kanceláři,
všecka krev jí rázem prchla z tváří,
dozorce když zřela také tady.
Hofmann účetní, muž ještě mladý,
od stolu se neobrátil ani;
teprve když cosi pošeptal
dozorce mu, nechal psaní, vstal,
k dívce pokročil, zrak upřel na ni,
a ten zrak mu divným zaplál bleskem.
Tak jej zmátla krása mladé děvy
s celým nebem v oku ještě dětském.
Že zapomněl na vše, snad že neví
ani, proč ji zavolati dal.
Dlouho, dlouho zpitý zrak se noří
ve tvář sličnou, jež teď nachem hoří;
teprv dozorce když zakašlal,
trhl sebou Hofmann uzardělý,
ke stolu, kde ustal prve v práci,
pomalu pln rozpaků se vrací,
dozorci pak odejíti velí.
Ten se ušklíbl jak satan lstivý,
a než ještě vyšel z kanceláře,
před Bětuškou, pokorně se tváře,
k pokloně svá záda v posměch křiví.
Pomalu se mladý účetní
vzpamatoval, jeho zrak se zase
kochal v mladé dívky vzácné kráse,
82
s otázkou pak obrátil se k ní:
„Topiče tys Kovaříka dcera?“
„„Ano, pane!““ –
„Dozorce si včera
stěžoval, že na paní si hráš,
poslušnost že jemu odpíráš
a že často povinnosti svoje
zanedbáváš; rci, zda pravda to je?“
„„Bůh mi svědkem, že v tom obvinění
ani slůvka pravdivého není;
všecko pomluva a msta je pouhá!““
„A proč msta?“ ptal účetní se zdlouha.
Dívka mlčky oči k zemi klopí.
Hofmann o krok popošel k ní blíž:
„Že to pomsta dozorce je, díš;
máme-li se domakati stopy,
jež by nás v té věci k cíli vedla,
nutno, abys řekla pravdu celou.“
Plaše dívka k mluvícímu vzhlédla,
nesměle pak, s tváří uzardělou
vyprávěla o včerejším dni,
dozorce jak přitočil se k ní,
jak ji prudce kolem krku chyt’,
dřív než tomu mohla zabránit,
a jak Lenka odbyla ho rázně;
také k tomu přiznala se teď,
jaký se jí zmocnil pocit bázně,
že dostane z práce výpověď.
83
Usměvavě Hofmann na ni hledí,
pak se ptá, zda doma o tom vědí,
jaká se jí nehoda tu stala.
„„Ani slova““ – dívka zašeptala.
„To bys také zamlčela doma,
kdybych já tě nyní objal snad?“
ptal se dále chvějícíma rtoma,
na rámě pak dívce ruku klad’.
O krok dívka ustoupila před ním.
Účetní však vášně divé hnutí
zakrýt sladkým úsměvem se nutí:
„Bojíš se mne? Myslíš, že jsem jedním
z lehkých hejsků, jakých v světě dosti?“
Potom dodal hlasem tichým, vážným:
„Dovedu si vážiti tvé ctnosti,
které chci být andělem vždy strážným. –
Teď však čas, bys domů vrátila se.
Dozorce se neboj; kdyby zase
ublížil ti, víš, kde přítel tvůj.
Dobrou noc! Bůh tebe opatruj!“
A když Bětuška již na prahu
pohledem mu vděčným děkovala,
ztratil náhle všecku rozvahu,
objal ji a na ústa jí malá
vtiskl dlouhý polibek – tak žhavý –
Vzkřikla dívka, jako ptáče kvílí,
když je v spárech drží krahuj dravý,
potom napjavši své všecky síly
84
vymkla se a prchla ze dveří.
Mlčky portýr zavřel vrata za ní
a když do jizby se vrátil maní
utkvěl zrakem na své neteři,
malé dívce, osmileté as,
hlavou zavrtěl a v kníry šedé
zabručel: „Ať se mi jak chce vede,
tebe nedám pánům napospas!“
Po útěku Bětuščině prudkém
účetní stál jako přimražen.
Proč nejednal opatrně jen!
Teď snad tímto nerozvážným skutkem
na vždycky to přerozkošné dítě
odpudil si. Škoda, věčná škoda! –
Kdo však vinen tím? Krev není voda:
než se naděješ, už prozradí tě...
Kovařík byl dávno po večeři,
Bětuška když oddychujíc ztěžka
do nizoučkých vstupovala dveří.
Na otázku, kde tak dlouho mešká,
odvětila, rdíc se při tom celá,
že kus cesty Lenku provázela.
„Podruhé ať mně tak nespěcháš!“
důrazně svou dceru napomíná
starostlivá paní Kateřina;
„vždyť jak oheň horké tváře máš,
85
že by od nich sirka chytla lehce.
Ale tací jste vy lidé mladí:
žádný starších poslechnouti nechce!“
„Nesedej hned!“ moudrý tatík radí.
„Procházej se trochu po světnici.“
Bětušce v tu chvíli bylo v duši,
jak by měla otci pravdu říci,
kde že byla, proč jí srdce buší,
proč jí líce takým ohněm planou;
nemůže dnes otcův pohled snést,
který, ač se sama dívá stranou.
zdá se jí, že na ni upřen jest.
Byla ráda, kukačka když malá
na hodinách devět odkukala.
Bětuška již v komůrce je své,
ale marně k sobě spánek zve;
na rtech ohněm polibek ji pálí,
a kam hlédne, všude jak by plály
jiskrami dvě velké, žhavé oči.
Marně dívka modlitby si šepce;
myšlénky se steré honí v lebce,
všecky však se kolem muže točí,
jehož rty se na rtech jejích třásly.
A když příchod jitřenky se blížil
a již hvězdy ponenáhlu hasly,
teprv dívce spánek víčka sklížil.
86
III.
V továrně bys hledal změny marně:
od časného rána do večera
četné stroje hrčí jednotvárně,
nad nimi se míhá paže sterá,
o práci jež se strojem se dělí;
kovových těch pracovníků zpěv
tlumí hovor pracujících děv,
že se zdá ti, jak by sbor jich celý
strojem byl, jenž němě koná práci;
nepřehledná síň se všecka ztrácí
v mračnech prachu, který vzduchem lítá.
Jenom s Bětuškou se stala změna:
veselá dřív, usměvavá, hbitá, –
smutná teď a stále zamyšlena
hlavičku svou rusou k ňadrům kloní.
Marně Lenka starostlivá o ni
po příčinách změny té se pídí;
tuší sic, že její srdce asi
[87]
o své právo na lásku se hlásí,
ale kdože byl by z mladých lidí
cílem její touhy, marně hádá;
o Bětušky každém kroku ví,
také ví, že s hochy právě ráda
přítelkyně její nemluví.
Pouze dozorcedozorce, to tajno není,
na dívčině srdéčku co hlodá,
proto často drzý zrak svůj vbodá
v její líčko, až se zarumění,
potom ušklíbne se jako ďas.
Bětuška se, chudák, vzpomínání
na Hofmanna živou mocí brání,
ale darmo; vždycky znova zas
myšlénka, již zahnala, té chvíle
v mysl se jí vtírá zarputile.
Ó, jak by se hněvala naň ráda!
Jak byl smělým k ní, jej v duchu kárá!
Marno vše: hněv mizí jako pára,
za něj láska v srdce se jí vkrádá...
Tři dni účetního neviděla,
krátké tři dni – pro ni věčnost celá!
Dříve vídala jej častěji,
téměř vždycky, šla-li z práce domů;
a teď tři již dlouhé dni jsou tomu,
co ho nezří! Vyhýbá se jí?
88
Či snad stůně? – Nedej, Bože milý! –
Divný jakýs, nevýslovný strach
sevřel prsa jí a hrdlo stáh’,
oči se jí slzou zakalily,
maně k srdci bušícímu sáhla.
Bála se ho – a přec po něm práhla.
89
IV.
Přišla sobota a dělnic dav
před písárnou čekal na výplatu.
Ve směsici různovlasých hlav,
v pestré směsi loktušek a šatů
topičovu poznáš rusovlásku,
jako pozná oko tvoje z jara
v mladé trávě skromnou sedmikrásku,
Z daleka ji Kulhánková stará,
která slouží pánům z kanceláře,
zočila a hned se těsně za ní
postavila, sáhla do kapsáře,
Bětušce pak tajně jakés psaní
tisknouc v ruku chtěla couvnout zase.
Polekaná dívka ohledla se,
když však zřela starou Kulhánkovou,
jejíž oči jen se usmívaly,
zarděla se – a již lístek malý
rychle zmizel pod zástěrkou novou. – – –
Paní Kateřina při večeři
nemohla se vynadivit dceři,
[90]
kde jen vzala tolik veselosti;
vždyť pak věru za posledních dní
nebylo již ani řeči s ní –
a dnes řečí má i smíchu dosti.
Muž jí podal vysvětlení záhy:
„Inu, je to přec jen pocit blahý,
když má člověk hodné, zdárné děti;
dnes ti mohu, matko, pověděti,
Bětušce jak naší štěstí svědčí:
v továrně je teprve čas krátký
a již za čtrnáct dní o dvě zlatky
bude mzdu mít ode dneška větší
nežli mnohá, jež tam léta tráví.
Od účetního, jenž u nás včera
ve strojovně byl, mám tyto zprávy.“
Kdyby tušil, proč že jeho dcera
veselá tak, mluvná, usměvavá!
Kdyby zřel ji, kterak ve chvíli tu
na komoře při kahánku kmitu
nad lístek se kloní její hlava,
který dříve za ňadry byl skryt!
Páchne sic ten lístek němčinou,
ale mocný z něho sálá cit,
který rázem dívku nevinnou
opojil; vždyť účetní v něm mladý
klenotem svým drahým jmenuje ji,
který mu je světa nad poklady,
91
po němž prý však vzdychá v beznaději
ach, vždyť teprv nyní plně cítí,
kterak byl k ní nevýslovně smělý;
může-li mu jenom odpustiti?
Kdyby věděla, jak toho želí,
jak to všecku mysl jeho kruší,
kolikrát už odprosil ji v duši,
nemohla by se naň hněvat ani.
Jediné má nyní pouze přání:
aby sama ústa její malá
odpuštění jemu zvěstovala;
proto v posled vyzývá ji list,
aby na důkaz, že v srdce její
nevkradla se k němu nenávist,
zítra večer přišla do alejí.
které přímo od továrny vedou
k „zámečku“, v němž byty úředníků.
Dívce přeletěl nach tváří bledou
a již tiskla ke žhavému rtíku
lístek od toho, jenž v jejím nitru
vzbudil city nepoznané dříve.
Tu noc opět pozdě – teprv k jitru –
k dívce sny se snesly konejšivé...
92
Příroda se k dnešní neděli
vyšňořila svými šperky všemi:
pěvců pernatých sbor veselý
dávno ze snů sladkých vzbudil zemi,
jež si ve své bujné, vonné vlasy
drahocenných perel šňůry vplítá
a když v slunci vidí svoje krásy,
usmívá se mocnou slastí zpita,
a jak dychne, všecko vůkol voní;
starý dub, jenž probudil se právě,
po očku jen toužně šilhá po ní;
větříček, jenž dosud ležel v trávě,
vida jeho roztoužený hled
křídly zatřepal a dal se v let
na kraj lesa, kde se k bříze bílé
přitočil a cos jí pošeptal,
sousedka to zvěděla též chvíle –
a již v brzku celý les se dal
do smíchu, že dub se láskou trápí;
stráň i skála, háj i širá niva,
přísný bor i říčka skotačivá –
vše se směje, vše se v slunci stápí.
Bětuška den protrávila celý
na zahrádce, kde se kvítkům svým,
které nejlépe jí rozuměly,
svěřovala se svým tajemstvím.
93
Kam dnes hledne, všude lásku tuší:
o ní motýl sní, jenž na keři
usadil se, pro ni hašteří
dvé se pěnkav na vysoké hruši,
láskou moucha bzučí v přeletu,
láska dýše všude ze květů,
z růže jako z chudé sedmikrásky,
ba i vánek šeptá její zkazky.
Večerní se k zemi snáší chlad
na kraj ztichlý, jenž už leží v stíně,
ale dosud pln je sladkých vnad.
Mocná touha v srdci Bětuščině
ozvala se. – – – Zadními teď vrátky
vykradla se dívka ze zahrádky,
k továrně se dala bezděky;
odlehlými kvapí uličkami,
kde jí lidé nejméně jsou známi
a hle! teď už stojí u řeky,
za níž park jí přívětivě kyne.
Toužně její zraky zaletěly
za řeku, kde aleje se tměly,
nejedno kde skryto loubí stinné;
v jednom snad jí Hofmann očekává. –
Myšlénka ta krev jí hnala v líce.
že až se jí zatočila hlava.
Jak je šťastna! Nepřeje si více,
94
nežli aby muži milenému
v náruč mohla klesnout, říci jemu,
jak si váží ho, jak má jej ráda,
kterak na něj myslí dnem i nocí,
jak i ve snu v duši se jí vkrádá. – –
A již jakous tajnou hnána mocí
na most vkročila, – však v téže chvíli
stanula. Cos ptalo se jí, ví-li,
proč as Hofmann do parku ji zve?
Má-li rád ji, jak v svém listě píše,
proč že sám jí nevyhledá spíše?
Či snad stydí za city se své? –
A již, jako by tím byla jista,
zachvěla se, ruku k srdci tiskla
bušícímu, z oka slza tryskla;
smutně dívka od toho se místa.
milenci kde v náruč klesnout chtěla,
volným krokem domů navracela...
95
V.
Marně Lenka kovářova
pokusy dnes mnohé činí,
k řeči přimět přítelkyni;
Bětuška dnes ani slova
neslyší, cos jiného jí
plní mysl: ach, vždyť skrývá
zase pod zástěrkou svojí
lístek, jehož slova tklivá
neustále v sluch jí zvoní.
Hofmann jí v tom píše listě,
nadarmo jak toužil po ní;
čekal prý, že přijde jistě,
myslilť bloud, že první žena,
ku které svou přilnul duší,
srdcem je mu nakloněna. –
Jak se zklamal! – Sotva tuší
Bětuška, jak těžkou ranou
duši jeho rozervanou
zranila. Co dál mu zbude?
Z městečka, kde mu tak záhy
[96]
zvadl lásky kvítek drahý,
odejde; však vždy a všude
rád si bude vzpomínati
na chvilku, kdy vášní zmámen
kyprých jejích rtíků plamen
cítil na svém retu pláti...
„Má mne rád!“ v svém nitru skrytě
zajásalo šťastné dítě –
a v tu chvíli zdálo se jí,
jakoby těch strojů řad
hovořil k ní veseleji,
volalvolal, jásal: Má tě rád! –
Neklamal se Hofmann: dosti záhy
došel cíle zoufalým svým listem.
Lahodný byl večer letní vlahý,
komárů rej ve vzduchu již čistém
ustával, jen s polí, která voní,
zněla cvrčků píseň monotonní.
Letní večer – klidu sladká chvíle
poslední kdy krůpěj potu stírá
člověk s čela po skončeném díle,
dokořán svá okna otevírá
a vzduch svěží plným douškem pije;
vlahý večer – chvilka milujících,
97
kterým oheň v srdci plá i v lících,
chvilka, z které sálá poesie,
něha, touha, láska, smyslnost. – –
Přes dřevěný, starý, sešlý most,
který k parku továrnímu vede,
postava se kmitla mladé ženy,
dveřmi, které zpola otevřeny,
proklouzla, jen šaty její bledé
míhají se chvilku v hustém šeru,
víc a víc se zraku ztrácejí,
až zanikly v dlouhé aleji. – – –
Brzy sličnou topičovu dceru
v temném, svůdném loubí jasmínovém
pevně Hofmann držel v objetí;
každým polibkem lhal, každým slovem
lásku nevinnému dítěti,
bez vlády jež v náruč jemu padlo
poupě zlomené, jež zvolna vadlo. – – –
Časem v houští probouzel se hmyz,
tlumený když a přec pronikavý
ston se v loubí ozval; řekl bys,
že tam jestřáb holubičku dáví. – – –
Byla hluboká noc, tichá, tmavá,
Bětuška když z parku vyšla zas;
chůze její těžká, vrávoravá,
zcuchaný a rozpoutaný vlas
98
změnily ji, že bys v ní teď stíží
topičovu dceru poznal hezkou.
Jako přízrak, jako stín se plíží
podél řeky vinoucí se stezkou,
nedbá, že jí rosa šaty třísní,
ba snad ani neslyší, jak vřele
slavík v houštině kdes osamělé
milostnou se rozklokotal písní,
že až nitro zachvívá se v hloubi;
co jí život, co jí celý svět,
před chvilkou když v jasmínovém loubí
opadal jí nevinnosti květ. – – –
Doma matka vítala ji slovy;
„Kdyby tě tak, dítě, tatík zřel!
Štěstí, že dnes noční službu měl;
běda ti však, jestliže se doví,
žes tak dlouho toulala se venku!“
Bětuška se mlčky ve přístěnku
ztratila. Sen brzy lokty svými
objal dívku k smrti unavenou,
barvami jí líčil růžovými,
že je šťastnou Hofmannovou ženou,
v drahého že muže kadeřích
probírá se a že sedí v oné
besídce zas jasmínové, vonné,
v níž ji schvátil lásky sladký hřích – – –
99
Od té doby topičova dcera,
když měl noční službu otec její,
zabloudila často za večera
k továrnímu parku do alejí.
Aby pak se Lenky kovářovy
zbavila, jež prohledla by jistě
brzy její poměr k Hofmannovi,
dána práce na jiném jí místě,
v motárně, kde lepší vzduch též vane.
Paní Kateřina již se ani
chvíle dočkat nemůže, kdy stane
Bětuška se účetního paní.
A že se jí stane, pevně věří;
však si vždycky myslila, že kyne
lepší osud její hezké dceři;
z nejedné-li dělnice již jiné
dáma bohatá a vznešená se
mohla státi, proč by toto štěstí
nemohlo též její dceři zkvésti,
jíž se málokterá rovná v kráse?!
Manželu však paní Kateřina
dosud tají lásku Bětuščinu;
bojí se ho, toho podivína,
aby nerozvážného se činu
nedopustil. Nikdy nedal mnoho
na tu panskou přízeň Kovařík, –
a tak by se jistě strhl křik,
100
kdyby snad se nepřipraven toho
dověděl, že jeho dcera milá
panským slibům lehce uvěřila.
Což to bude překvapení pěkné,
až mu Hofmann o Bětušku řekne!
101
VI.
Kovařík už od nějaké doby
pozoruje, jakoby se z dáli
jeho domku známí vyhýbali;
proč se asi přátelé naň zlobí?!
Však i v továrně se teď mu zdává,
jak by mezi jeho přáteli
mnozí na něj cize hleděli.
Až ho z toho někdy bolí hlava,
co se marně o tom napřemýšlí,
jaká příčina té náhlé změny.
Proč dnes ráno, do práce když přišli
jeho druzi, byli jako pěny?
Sotva že mu dali pozdravení!
Co jen mají proti němu as?
On si aspoň viny vědom není.
Vespolek-li mluví, tlumí hlas,
úkosem též některý se z nich
časem po něm ohlédne, – a vždycky
je mu, jak by z pohledů těch lidský
hněv se šklebil naň a syčel smích.
[102]
Když šel z práce pozdě při měsíčku,
z myšlének jej vyrušila slova:
„Dej vám Pán Bůh dobrý večer, strýčku!“
Vztyčil se – hle! stará Kulhánková
stojí před ním, její ústa křivá
k nejsladčímu úsměvu se strojí.
„Oč, že se vám, strýčku, v hlavě rojí
myšlének dnes houfy? Tak to bývá,
když má člověk hezkou dcerušku.“ –
„„Nerozumím, co tím říci chcete.““ –
„Ale nic! Jen, že svou Bětušku
pod čepeček brzy dostanete.
Inu, jenom co je pravda svatá:
z účetního bude dobrý zeť.
Ale jářku, strýčku, čas už chvátá,
Bětuška pak denně roste teď;
ať nemáte před svatbami křtiny!“
„„V hrdlo, babo jedovatá, lžeš!““
vzkřikl Kovařík a pěstí též
pohrozil jí.
„Bože trojjediný!“
ulekla se babka couvajíc.
„Pro pravdu přec nejčastěji zle je!
A vy, strýčku, opravdu jste nic
netušil, co s Bětuškou se děje?
Takový muž okoukaný v světě
že by se dal dcerou ošidit?
Nu, co škodí; budete přec mít
103
jako z cukru hezounkého zetě
Ale jak jsem řekla: už je čas,
aby je pan páter svázal štolou.
Odpusťte mně, jestliže jsem vás
nechtíc pravdou zarmoutila holou.“ –
Kovařík však neslyšel jí juž...
Ulekla se paní Kateřina,
kterak dobrácký vždy její muž
změněn přišel dnes: tvář jeho siná,
čelo jak by rádlo rozbrázdilo,
z očí blesk mu časem šlehl krátký;
bystré oko Bětuščiny matky
poznalo hned, kolik uhodilo.
Ve světnici dusné ticho chvíli,
před bouří jak ve přírodě bývá.
Dutým hlasem, ze kterého divá
bolest, beznaděj a hoře kvílí,
ptal se topič, pravda-li, co děla
Kulhánková. Žena rozechvělá
přikývnutím přisvědčila němě.
„Kuplířko! Že nosí tebe země!“
vzkřikl Kovařík a na stůl pěstí
udeřil, až okno zařinčelo.
Těžké mraky, které bouři věstí,
v okamžiku pokryly mu čelo,
v oko se mu uložil stín vzdoru.
Světlo vzal a vyšel na komoru,
104
kde je lůžko Bětuščino prosté.
Krev mu v žilách vře, hněv jeho roste,
zdá se mu, že nejlíp ukončiti
pádnou ranou všecku hanbu, muku –
a již skokem k Bětušce se řítí,
svírá pěst – už zdvihá k ráně ruku – –
„Chcete něco, drahý tatíčku?“
procitnuvši děvče zašeptalo,
slza se mu třásla na víčku.
Bůh ví, co se Kovaříku stalo,
že mu náhle paže klesla chabě,
hlas že změkl mu a chvěl se slabě,
k vyhýbavé když se odpovědi
vzchopil posléz: „Chtěl jsem vědět jen,
spíš-li, když ti do komůrky hledí
měsíček; teď však jsem spokojen.
Spi jen dále, do dne dlouho ještě...“
„Dobrou noc, tatíčku! Dobře spěte!“
Dlouhá noc, když starost mysl hněte,
divý bol když srdce svírá v kleště,
do hlavy když krev se hrne valem,
v úzkosti a strachu neskonalém
když se zdá ti, jako by ti chtěl
na hlavu strop spadnout každou chvíli,
div že člověk hrůzou nesešílí!
Takovou noc Kovařík dnes měl.
105
VII.
Po probdělé noci časně ráno
– ještě za tmy – Kovařík je v práci;
chvílemi se mdlobou zapotácí,
čelo, vráskami jež rozoráno,
občas tvrdou dlaní přejede si,
jakby z těžkého sna, jenž jej děsí,
probouzel se právě. Nyní ví,
proč že přátelé naň záští měli;
také se jim ani nediví:
ó té hanby, jakou na rod celý
nešťastné to dítě, jeho pýcha,
uvalilo lehkou myslí svou!
Kovařík dnes u svých kotlů dvou
zachvěje se často, vzdychne zticha,
často také dnes krom obyčeje
na prostranství před kotelnu spěje,
odkud dobře vidět k zámečku.
Zas tu stojí s vytřeštěným okem,
jako člověk, jenž má horečku.
Hle, teď sebou trhl – a již skokem
[106]
zmizel za dveřmi, jež přivřel tiše,
a jen skulinou jich sotva dýše
k blízké cestě upíral své hledy.
Za chvíli ten, na nějž číhal tady,
kráčel kolem, – účetní to mladý.
Je dnes jaksi nevyspalý, bledý,
chvilkami jej také trápí kašel.
Jaký div! Byl včera za nevěstou
a noc téměř celou strávil cestou.
Sotva Hofmann do pisárny zašel,
v patách byl mu otec Bětuščin.
Mladý muž, jenž zapomněl už zpola
na Bětušku i svůj mrzký čin,
ulekl se tak, že tmavá kola
dělala se jemu před očima
a tak na celém se třásl těle,
jakoby jím lomcovala zima.
Topič, jindy pokorný, dnes směle
do očí mu hleděl delší dobu,
potom jal se mluvit dutým hlasem,
hlubokým, jak vycházel by z hrobu:
„Víte, pane účetní, proč já sem
přicházím? Ach, vždyť mne přece znáte!
Otec jsem té hezké Bětušky,
vedle níž jste kladl tolikráte
hlavu na měkkounké podušky;
107
otec děcka jsem, jež vy jste řečí
omámil – a zkazil! Robátko,
které spatří světlo za krátko,
v matky životě již nyní svědčí,
jaký hřích jste spáchal na ubohé.
Proto přicházím dnes, bychom spolu
účtovali.“ – Velikému bolu
topič podlehl a slzy mnohé
polily mu líce osmáhlá.
Hofmann, dříve bez vlády a síly,
nabýval zas ducha znenáhla,
a když hořké slzy udusily
další slova Bětuščinu otci,
pohrdlivě ohrnul svůj ret:
„„Vida, vida, kterak vy jste krotcí!
Nebojte se, zaplatím vám hned.““
Z kapsy vyňal ku pokladně klíče,
otevřel ji a pak před topiče
na stůl hrstku stříbrňáků hodil:
„„Slušný to snad vaší dceři podíl!““
Kovařík se zachvěl jako mrazem,
stříbrňáky rukou smetl na zem,
až se do všech koutů rozběhly,
z temných očí zlověstné mu blesky
jako z mraků černých vyšlehly:
„Peníze?! Ó, pane, dělník český
prodá jen svou práci, – ne svou čest!
Rány, již jste zadal dceři mojí,
108
bídné vaše stříbro nezahojí!“
Při tom sevřel křečovitě pěst.
Hofmann vztekem zasípal jak had:
„„Hleďme na tu pyšnou luzu nahou!
Nechceš, chlape nestydatý, snad,
abych tu tvou holubičku drahou
od oltáře vedl naposled?
Stříbro-li ti dosti dobrým není,
kliď se odtud!““
V mocném rozčilení
slova neschopen a k smrti bled
Kovařík byl skokem u Hofmanna,
napřáhl naň ruku, – ale rána
nedopadla; účetní se hbitě
vyhnul jí a prchal okamžitě
z kanceláře mezi přadleny.
Topič jako zubr zraněný
v patách za ním – ha, teď mezi stroji
dohonil ho! Nastal zápas krutý,
jehož svědkem zástup nepohnutý
dělnic, jež se vydechnouti bojí.
Krutý zápas ! Šílenců se dvé
v těsném klubku na podlaze svíjí,
druhu druh šat divě s těla rve
hlavy jejich o dlaždice bijí. – – –
Nastojte! teď mezi zápasící
prodrala se dívka bledých lící –
109
Bětuška! Zjev její nenadálý
roztrhl je na okamžik malý.
Však už Hofmann, jemuž uvolnily
na chvilku se paže, ze vší síly
soka v prsa udeřil; ten vzad
zavrávoral; hlavou na stroj pad’, –
v tom již zachvěl dílnou výkřik děv
zoufalý; to hrozný zřely zjev:
řemen, jenž se na hřídelích smýká,
zachytil v tu chvíli Kovaříka,
vynesl jej bleskem k stropu dílny, –
rána o strop – nový výkřik silný –
a již chuďas děsně zohavený
s roztříštěnou lebkou letí k zemi. – – –
Zatřásl ten obraz dělnicemi,
na chvíli že jak by přimraženy
stanuly, však v příštím okamžiku
v zmatku, pláči zoufalém a křiku
hlavním východem i postranními
tlačily se, – Hofmann mezi nimi.
Za krátko se dílna vyprázdnila;
Bětuška jen s mrtvolou tam zbyla.
110
VIII.
Třetího dne nesli Kovaříka k hrobu.
V prosté černé rakvi leží vedle děda
malá jeho vnučka růžička jak bledá,
po dědově smrti za krátkou jež dobu
mrtvá přišla na svět na továrním dvoře.
Za rakví se vedle topičovy ženy
dělníkův a dělnic vlní celé moře;
v továrně dnes mrtvo, stroje jako pěny.
Dávno odešel kněz starý se hřbitova,
odešla i chudá po topiči vdova,
dávno rakev čerstvou zasypána hlinou, –
ale dělníků tu zástup dosud stojí
tiše jako vojsko připravené k boji.
K jednomu teď místu všech se zraky šinou
Na hrobní se kámen mladá žena staví –-
kovářova Lenka, nad čerstvým teď rovem
ujímá se řeči, nehledaným slovem
bezúhonný život nebožtíkův slaví,
[111]
jak byl poctivým a vytrvalým v práci,
jak byl upřímným a obětavým Čechem,
česká vlast že syna dobrého v něm ztrácí.
Každý poslouchá ji s utajeným dechem,
nejeden též slzu stírá tvrdou dlaní.
Když pak Lenka štkáním prorvanými slovy
dotekla se hrozné smrti topičovy,
ze zástupu kdosi zvolal z nenadání:
„Účetní ho zabil! Pojďme na Hofmanna!“
Osudným tím slovem bouře rozpoutána:
jako do moře když vichr divý duje,
dělníků tak zástup hlučí, vyhrožuje,
ten se hněvem rdí, tvář toho vášní bledá,
hrozivě též mnohá pěst se nyní zvedá,
na konec pak pláč a hrozby, proklínání –
vše se slilo v heslo: „Vzhůru na zámeček!“
V tomto hluku nikdo nevšiml si ani,
kterak se hřbitova dozorce se Křeček,
– týž, jenž z hloubi duše nenáviděl Lenku, –
tiše vykradl a teprv když byl venku,
do běhu se dal a ku přádelně mířil.
Na hřbitově zatím tvořily se řady,
žen i mužů hluk vždy víc a více vířil
Náhle dav se ztišil: stařec šedobradý
postavil se v čelo, Lenka vedle něho
112
a již hnul se zástup s místa posvátného,
rozvíjel se zvolna obrovitým hadem.
Cestou čety řidly; mnohému se hlavou
kmitla myšlénka, že nejde cestou pravou
a že snad už zítra děti jeho hladem
budou plakati, když plán se nepodaří;
jiný na otce si, na matičku chudou
ve chvíli tu vzpomněl, ubožáci staří
kterak ve starostech čekati ho budou,
nehoda-li se mu stane při výpravě;
jiný v duchu viděl děvče své, jež právě
jako jindy jde mu vstříc, však tenkrát marně. –
Malý jenom hlouček došel ku továrně.
Pomátlo je trochu, že jim starý Vrána
otevřel dřív ještě, nežli zaklepali;
první tuto jisté překážky se báli –
a hle! dokořán jim otevřena brána.
Vešli na nádvoří. Divně, netušeně
nejednomu srdce zabušilo v těle;
vždyť se před prací tu scházívali denně –
a dnes tudy táhnou jako nepřátelé!
Mnohý dělník svého přenáhlení želí,
zpět však nelze již, čest dále jíti velí!
Před jejich se zraky stromů ze zeleni
vynořilo vlídné sídlo úředníků,
několik jen krokův – a již zaraženi
113
stanuli v tvář tváří svému továrníku,
jenž jim kyne, aby přikročili blíže;
ale jak by v zem jim byly vrostly nohy,
všichni stojí, studem zardívá se mnohý,
jazyky všem divné jakés pouto víže.
Chvíli trvalo, než odpověď se čísi
na otázku vlídnou, čeho žádají si,
z hloučku ozvala: „My jdeme k Hofmannovi!
Ať se ukáže a veřejně nám poví,
topiče proč zabil!“
V nastalém zas tichu
špatnou češtinou, jež mnohé nutká k smíchu,
továrník se ujal slova k odpovědi:
lituje, že nelze vydat účetního,
neboť zmizel prý, – kam, nebesa jen vědí;
však prý spravedlnost všude dohoní ho;
v další řeči pilné dělníky si chvále,
přáteli jen svými nazývá je stále,
při tom výstrahu jim dává před buřiči,
kteří mezi lidem dělnickým se nyní
objevují zhusta, o bezpráví křičí,
které dělníkům prý továrníci činí,
zvýšeným pak, silným podotýká hlasem,
že prý také ženy posledním se časem
v nekalém tom díle živě súčastnily;
na konec pak doufá, „přátelé“ že milí
nepohrdnou malou večeří, jež pro ně
v dolní hospodě dnes bude přichystána.
114
„Bůh rač zachovat nám dlouho milostpána!“
zvolal kdos – a brzy hluboko se kloně
a zas do výšky své čapky vyhazuje
celý hlouček jásal: „Sláva milostpánu!“
Nejvíce své tváře při tom nafukuje
Křeček dozorce, jenž tamto od altánu
k jásotu dal heslo. –
Dříve usměvavá
továrníka tvář teď hledí pohrdavě
za hloučkem, jenž z parku vytrácí se právě
a v němž mnohý ještě z dálky čapkou mává.
Darmo Lenka prosí, darmo zapřísahá,
aby svojí cti, jež nade vše je drahá,
neprodávali snad za sklenici piva;
v hluku zástupu, jenž jásá teď a zpívá,
zanikají slova plamenná a vřelá;
nadarmo se snaží, aby otevřela
v poslední jim chvíli oči zaslepené,
darmo čeká, že se lid ten rozpomene
na slib nebožtíku slavně učiněný,
jeho smrt že pomstí. – Nevázaným smíchem
lid jí odpovídá, že by bylo hříchem
poslouchati déle kázání té ženy,
v hospodě když čeká občerstvení na ně.
Zarděly se Lence temně líc i skráně,
zmlkla její ústa třesoucí se hněvem. – – –
115
S výskotem a křikem, bohopustým řevem
hrstka mladých lidí mávajících holí
do hospody hnala za plné se stoly,
aby špetku cti, jež v těle ještě zbyla,
udusila v dýmu, v pivě utopila – – –
Za Hofmannem jak by zavřela se voda;
v Kostelci naň lidé zapomněli brzy,
nikdo v městečku proň neuronil slzy,
nikdo nevzdychl si, že ho odtud škoda.
Lenka pro své smělé, pobuřlivé řeči
na několik dní je do vězení dána,
na vždy zavřena pak tovární jí brána;
můž‘-li z čeho míti Křeček radost větší?
A což Bětuška a paní Kateřina?
Dívky ubohé se vysílené tělo
mezi životem a smrtí potácelo,
nejednou se zdálo, že již uhasíná;
nezlomená však, jen ochromená síla
posléz nad nemocí přece zvítězila.
Paní Kateřina na svá stará leta
chatku prodala a z rodného se místa
s dcerou svojí na vždy odstěhovat chystá
do Vídně, kam zvát ji nepřestává teta.
116
Těžko Bětuška se loučí s rodným místem,
kde se jako děcko bezstarostně kladla
na lůžko, kde v srdci nezkušeném, čistém
první láska se jí rozvila – a svadla.
Uzří-li je zase? – V smutné beznaději
hořkým pláčem oči rudnou do krvava...
Jedna myšlénka jen útěchu jí dává:
cizina že aspoň nezná hanby její.
117