VLADIMÍR.
(1892.)
[5]
I
Naposledy, Praho, matičko má zlatá,
smutný syn tvou krásou pokochat se chvátá.
S Bohem, Svatovítský hrdý velechráme,
Vltavěnko šumná, hrade opuštěný
s Bohem, náměstí ty staré, truchle známé,
na němž s lešení kdys na radnice stěny
stříkala krev česká drahocenná, vřelá!
S Bohem, němý svědku, svatý Týne šedý,
přes tvoje co hlavy mnohá bouře spěla. – – „
Vladimír teď umlk’, ještě naposledy
po zdech zčernalých zrak zakalený točí, –
za nedlouho město zmizelo mu s očí.
Vladimír se octl v železničním voze;
chvíli okénkem se díval do krajiny,
zrakem stíhal mráčky, jež se po obloze
honily a pole kryly svými stíny.
[7]
Pak se oddal snění s přivřenými víčky,
myslí jeho táhly upomínek řady. – – – –
Smutný byl to den, kdy jako hošík mladý
poprvé se s pláčem loučil od matičky.
Což se pečlivá ta drahá ruka chvěla,
když se naposledy dotkla jeho čela,
na cestu by křížek udělala jemu!
Dosud vidí, jak se otci stařičkému
slza v řasách třásla, jak ji marně skrýval,
nadarmo jak chladným hrdinou se tvářil:
rozloučení smutný okamžik vše zmařil,
po vrásčitých tvářích slz se valil příval.
Vzpomíná, jak Kovář, vozka ramenatý,
pod velikou plachtou sedadlo mu spravil,
po celou jak cestu těšil jej a bavil
o vojně, jež mezi třemi potentáty
zuřila a v níž on – Kovář – mnoho zažil;
vzpomíná, jak ve vsi každé před hospodou
zastavil a jazyk, hrdlo spráhlé svlažil, –
nemohlť se Kovář nijak smířit s vodou.
Dlouho jeli. Posléz po klopotné cestě
u cíle se octli, v starém, tichém městě,
latinské v němž otců piaristů školy
Hostinec je vlídný uvítal. Tam v stáje
Kovář koně dal a sám též žízeň maje
vešel do síně, kde za dlouhými stoly
8
plno povozníků; všichni jej tu znali,
přátelsky mu všichni ruku podávali,
nejeden též s rukou podal plecháč piva
a pak dále vedla rozprava se živá:
do nebe ten chválí starou svoji ryzku,
onen lepších nezná nad své hnědky statné,
jiný na silnice stěžuje si špatné,
líčí, kterak kolo uvázlo mu v písku
a jak v širém poli hroznou přečkal bouři,
div že nepodlehl živlu vzteklých zlobě.
Nelíbilo se tu Vladimíru v kouři,
proto před hospodu vyšel v krátké době.
Po náměstí dlouhém těká oko teskné:
podloubí se temná v řadě táhnou dvojí,
asi uprostřed věž starobylá stojí,
na ní ciferník se v slunci zlatem leskne.
Potom Vladimírův zrak se nese výše:
na kopec, kde zámek, staré šlechty sídlo,
k nebi témě zvedá v nádheře a pýše;
proti němu oko hošíkovo zhlídlo
kostel velebný a kollej piaristů,
bloudilo pak dále, až se sneslo k místu,
na němž budovu zřít starou s nízkou věží –
gymnasium to, v něž zítra snad už vkročí.
Vladimír si vzdechl, ubránil se stěží
slzám, jež se náhle draly jemu v oči.
9
Pak jej Kovář vedl do nového bytu.
Vlídně přivítala stařenka je malá,
na rodičů zdraví „studenta“ se ptala,
jistila, že se mu bude líbiti tu,
vyprávěla, co již měla ve svém bytě
studentů, jak všichni dobře prospívali,
její dům že páni professoři chválí.
Do kuchyně potom odkvapila hbitě,
oběma by hostem uvařila kávu.
Student mlčky seděl, smutně svěsil hlavu;
v okamžik ten právě postava se štíhlá
dobré jeho matky v duši jemu mihla,
v kuchyni jak strojí, pro své drahé vaří,
čiperně jak na své otáčí se stáří, –
až ten obrázek mu v oko slzu vloudil.
K večeru zas Kovář vyjel z městské brány;
vyprovodit šel jej hošík uplakaný
malý kousek cesty, aby nezabloudil,
potom jako ve snách nazpět k městu kráčel.
A když večer lehl na lůžko si nové,
mnohou palčivou je, hořkou slzou smáčel,
až pak v pláči usnul. A hle! dobří snové
zanesli jej rázem do rodné zas vísky:
po lukách a polích známých volně těká,
kdykoli mu libo, v bor si zajde blízký,
a když z toulek těch se domů vrátí, čeká
10
večeře naň chutná; potom na besedu
soused Havel přijde; vyprávění jeho
všecky upoutá, i Láďu neposedu,
kloučka zlatých vlásků, líčka červeného,
u kamen že sedí jako pěna tiše;
a když po Havlovi babička jim stará
vypravuje zkazky z žití svého jara,
malé posluchačstvo blahem sotva dýše. – –
Žel, že rozpřáhly se obrazy ty luzné;
ze snů čarokrásných procitnutí hrůzné!
Smutně kolem hledí hošík udivený,
vidí cizí strop a neznámé zří stěny;
teprv nyní cítí, jak jest od domova
daleko – a horké slzy tekou znova. –
Vladimír tak v hoři strávil první chvíle,
znenáhla však cítil, z duše stesk jak mizí;
líbilo se mu již město zasmušilé,
ba i s bytem, jenž mu tak byl dříve cizí,
usmířil se časem. Pokoj staromodní
památku tak mnohou ve svém nitru choval!
Studentík se často v duchu obdivoval
staré lenošce i podnožce, jež pod ní
velitelce k službám stojí přichystána;
v obdivu též často před starou stál skříní,
jakou v museum snad leda vidět nyní:
z drahého je dřeva, umně vykládána,
11
zásuvek v ní mnoho, velikých i malých,
uprostřed pak schránka a v té poklad mnohý:
pohár lepotvárný, pozlacený kalich,
knihy starých vazeb s kovanými rohy,
se sponami, mnohá rytina jež zdobí;
starý obraz též zrak jeho často poutá
– podobizna dívky z rokokové doby –
i kříž zlatý, který září v temnu kouta.
Nyní Vladimír si dále v duchu kreslí
starých učitelů postavičky tučné,
v sutanách jež černých překrásně se nesly.
S blahem vzpomíná si na výlety hlučné,
které pořádány v blízkou bažantnici
a jež všemu městu velkým svátkem byly;
na nich nejedny se oči domluvily
řečí, kterou znají pouze milující.
Nyní Vladimíru na rtech úsměv hraje,
vzpomínka jej na ně vykouzlila milá:
před duševním jeho zrakem vynořila
hlavinka se rusá, ladné kvítko máje,
z blankytných se oček celé nebe smálo;
zadíval se do nich, – srdce ho to stálo. –
S Bohem, klassikové staří, zaprášení,
pro raněné srdce ve vás léku není!
Studentík svou lásku tajnou, ale velkou,
opěval teď stancí, sestinou i znělkou,
12
ba i ctihodným též, vážným hexametrem.
A když přešla trpká maturity doba,
posvátný ten cit, jejž tajívali oba,
zmizel jako pýří odfouknuté větrem. –
Vladimír se nyní usmál citu svému,
jako usmíváme snu se bláhovému.....bláhovému...
Do Prahy pak další studie ho vedly.
V české metropoli šumnou nad Vltavou
první bouře snesla nad jeho se hlavou.
Hromná zvěst to byla, při níž rty mu zbledly,
jako sosna v bouři zachvělo se tělo,
zabušilo srdce, jak by puknout chtělo:
starého mu otce zabil balvan v lomu!
A než první ta se rána zacelila,
nová krutá zvěst zas volala jej domů:
utrápena hořem matička mu milá
v nadhvězdnou šla říši brzy za manželem!
Od hrozné té chvíle prchla let už řada,
ale ve vzpomínce dosud velkým želem
srdce usedá a v zrak se slza vkrádá – – –
Neblahá se stala změna s Vladimírem:
zhasl v oku žár a ruměn zmizel s líce;
ach, vždyť mimo bratra, sestru neměl více
přítelíčka v celém božím světě šírém!
13
Ne však zármutek jen, ne pláč hořký pouze
kreslily stín temný pod oči mu rudé;
na chatrné dvéře jizby jeho chudé
nezřídka teď bledá zaklepala nouze.
Aby uživil se, ve dne učil jiné,
studiím svým noci obětoval celé;
se skloněnou hlavou, s chmurou v bílém čele
sedal ve své jizbě chladné, nehostinné
nad člověčí lebkou, nad hromádkou kostí,
lidského tak těla prvky poznávaje,
aby hlouběj mohl vniknout v jeho taje. – – –
Z nenadání jemu smutné do temnosti
zazářila hvězda. – Boháč, jehož synu
Vladimír byl delší dobu učitelem,
Vladimíra k sobě pozval na hostinu.
Jídelna dnes tone v světel moři stkvělém,
stříbrné jež svícny, těžké lustry šíří
po podlaze, stěnách, po stropě, jenž cennou
ozdoben je malbou: statní bohatýři
kolem stolu kvasí; jeden číši pěnnou
ke rtům chtivým zdvihá; druhého zrak pase
po jídlech se vzácných; stařec stříbrovlasý
rozmarný svým druhům líčí příběh asi,
neboť každé oko září, usmívá se;
v popředí tu statný junák sličné ženě,
jež mu rudým vínem pohár plní znova,
14
k zardělé se tváři kloní roztouženě,
s úsměvem jí šeptá lásky sladká slova.
Také vysoké a lesklé jsou tu stěny
mnohou vzácnou malbou vkusně vyzdobeny
dvé tu koroptviček, vedle sluky visí,
divoká tam kachna, zlatý bažant pod ní,
jinde hojná kořist z mocné říše vodní;
na protější straně košíky a mísy;
na zeleném listí, jež se na nich stele,
plné hrozny, třešně, broskve uzardělé,
melony a četné ananasy zříti –
slovem vše, co může jazyk podrážditi.
A dnes to, co na zdech v obrazech je pouhých,
vtělilo se náhle; na tabulích dlouhých
zdivenému zraku jídla se tu jeví
drahocenná, jaká zřídka jenom vídá,
skupiny též láhví s mokem vzácné révy,
s nimiž kytice se mnohá ladně střídá.
Teplo lahodné krb mramorový dýše
sladkou vůní květů do sytého vzduchu,
z dáli hudba snivá lahodí tu sluchu,
jak by z báječné sem zalétala říše.
Scházejí se hosté, skupiny se tvoří,
k zábavě zve živé látka rozmanitá.
Družina se pánů sličným dámám dvoří,
lichotivá slova do své řeči vplítá,
úsměvem jim za ně vděčí krásné děvy;
tam se starší páni politikou baví,
15
jinde soudí nové literární zjevy;
tajemně tu dámy sestrkují hlavy:
o modě je řeč, však při tom jako maní
nejeden se klípek zlomyslný rodí.
Mezi pestrými pak skupinami chodí
vlídný hostitel a vnadná jeho paní,
pro každého mají lichotivá slova,
pro každého úsměv jejich líce chová.
Náhle ztichl šum, vše udiveně zírá
na krásku, jež teď po hostitele boku
svižně vešla. Její krása Vladimíra
opojila rázem, – zasvitlo mu v oku,
nach se rozlil svěží po unylém líci,
mlčky hlavu schýlil jako před světicí.
Zdá se mu, že před tím zjevem čarokrásným
ostatních žen krása bledne a se tratí,
jako blednou hvězdy, paprskem když jasným
náhle vzešlé slunce temena hor zlatí.
Novodvorský – také jméno hostitele –
představuje hostem dívku, neteř svoji,
a hned k tomu její životopis pojí
nedbaje, že dívce nach se líčkem stele:
Camilla se zove v slunné Italii
nad Arnem kdes její kolébka prý stála;
otce, jenž byl Čech, smrt nedávno jí sklála,
s matkou – Vlaškou – nyní v Neapoli žijí;
do otcovy vlasti teď ji touha vedla,
v strýcově tu domě delší dobu stráví.
16
Pánů zrak se nořil v pohled její smavý,
že až dívkám líčka žárlivostí bledla.
A když pak jí řada hostí představena,
s Vladimírem se ta krásná střetla žena;
oj, což tmavé oko vzplálo ohnivěji;
mluvilť Vladimír s ní rodnou řečí její!
Pak se kvasilo. Když posléz hodování
přerušeno na čas, hosté odebrali
v místnosti se jiné, kam je svůdně zvaly
steré požitky: tu zasedli si páni
ke kartám, tam jiní – bojovný žár v lících –
utkali se v krutém, neústupném boji
na lurči a dámě, skvostných šachovnicích,
jiní zkoušeli zas trpělivost svoji
na rebusích temných, těžkých na šarádách –
ba, kdo znal by her těch rozmanitých jména! –
Společnost tak jenom chvíli rozprášena;
brzy opět sešla se a v dlouhých řadách
do salonu spěla, odkud sladké zvuky
ozvaly se právě: Camilla tu zpívá
píseň, v níž se zračí lásky trpké muky,
hned zas radost jásá, vášeň bouří divá
Vladimír jí sladkou skvostném na klavíru
hudbou doprovází. A když píseň krásná
vyzněla pak náhle v luzný akkord smíru,
se všech stran se strhla chvály bouře hlasná.
Děva hostem kloní s úsměvem se vřelým,
potom Vladimíru s díky ručku malou
17
podává a jinoch slastí neskonalou
opojen ji tiskne ke rtům rozechvělým.
V rohu tam se zeleň v pěknou klenbu splítá,
pod ní Amora je soška polo skryta;
rozkošnému děcku jak by plály skráně, –
snad že usmívá se podařené ráně. – –
Vladimíru v srdci jaro vypučelo,
uhostila se v něm láska – mocná paní;
nad knihou-li nyní skláněl bílé čelo
do horečně žhavých, třesoucích se dlaní,
měnilo se písmo v roje čárných květů,
postava z nich sličné vyrůstala ženy,
andělská to, sladká bytost z rajských světů,
která zrak svůj temný, lehce zamlžený
na něj upírala, až se zachvěl blahem – –
S Camillou se krásnou stýkal nyní zhusta;
a když den jí nezřel, duše byla pusta,
zmíral touhou po tom cizím květu drahém.
Přál si okamžik s ní o samotě býti,
kleknouti by mohl před tou božskou ženou,
říc jí, jaký žár se v srdci jeho nítínítí.
Posléz přinesl čas chvíli vytouženou.
Četnou Novodvorských salony zas hostí
společnost, jež sešla k hlučnému se plesu
Taneční síň celá vonnému se lesu
podobá, v něm vil a čarodějek dosti,
18
ale nade všemi jako jasná kněžna
Camilla se vznáší v opojné své kráse:
démantová hvězda září v černém vlase
splývajícím v proudech na ramena sněžná,
úběl šíje řetěz perel obepíná,
drahocenných krajek jemná pavučina
stěží plných ňader vlny oku tají,
vonné květy zdobí šaty brokátové;
a k těm květům jako pestří motýlové
roztoužené mužů zraky zalétají.
Vladimír dnes oka nespouštěl s ní ani;
a když zmizela mu z tanečníků davu,
v nepokoji trapném smutně svěsil hlavu,
v hlučné síni té již neměl více stání;
jak by nevýslovnou bičován byl touhou,
spěchal v divém chvatu komnat řadou dlouhou,
v nejzazším až stanul budoáru malém
mile překvapen: hle, pestrém na divaně
pod zelenou střechou vějířových palem
Camilla si hoví, měkké její dlaně
podpírají hlavu lehce unavenou.
Na prahu tu zmámen Vladimír stál chvíli,
nesmělé jak klouče před rozkošnou ženou
zardívá se temně, hlavu k prsům chýlí.
Camilla se pásla jeho na rozpaku,
s úsměvem pak svůdným ve hlubokém zraku
kynula mu k sobě. Bytost jeho celá
rozkoší a touhou neznámou se chvěla,
19
vedle ní když sedal na pohovku měkkou.
Slova na rtech váznou, chtivý zrak se vpíjí
v kyprá ňadra, těká po bělostné šíji,
po níž rozpoutaný vlas teď proudí řekou,
Ale vonným dechem květů, svůdné ženy,
který plní pokoj slabě osvětlený
růžového lustru přitlumeným svitem,
v ubohém tom hochu divnou slastí zpitém
krev se rozproudila – a již před Camillou
hlavu níží k zemi, padá na kolena,
láskyplná slova, vřelá, nelíčená
derou se mu ze rtů chvatné bouře silou,
hned z nich naděj jásá, zoufalství hned kvílí,
až pak v žalném stonu zmírají a hynou – – –
S útrpností děva patřila naň chvíli,
u nohou jak jejích zachvívá se třtinou,
náhle zvláštní blesk jí temným šlehl okem,
rty se zachvěly, líc temným nachem vzplála,
pak se rozpustile, divě rozesmála
a již přes práh bystrým odkvapila krokem.
Jako kdyby byla hromu rána děsná
vzbudila jej náhle líbezného ze sna,
Vladimír jak socha nepohnutě klečí,
vytřeštěné oko do prázdna jen zírá,
odevšad zní smích, jenž sterými mu meči
zkrvavělé, mroucí srdce rozedírá,
20
rozbouřená tepna ve skráň mocně buší,
v hlavě divý vír a děsné prázdno v duši – – –
Dlouho setrval tak v němé strnulosti;
potom vstal a podél stěn se plížil stínem,
potácel se přes práh, skupinami hostí
rozjařených hudbou, tancem, láskou, vínem,
v temnou prchal noc, v níž bouří živlů zloba.
A když ocitl se v chudičkém svém bytě,
na lůžko se vrhl, zaštkal křečovitě,
až pak smysly těžká zastřela mu mdloba – – –
Mnoho dní smrt stála u jeho pak hlavy.
A když v tělo vetché vracelo se zdraví,
taková jej zpráva jednou překvapila:
sličná Camilla se k brzké svatbě strojí;
v osudný ten pro něj večer zasnoubila
s bohatým se kmetem, nad hrobem jenž stojí.
Vladimír se po té hrůzyplné chvíli,
která stopy vryla v bledá jeho líce,
v domě Novodvorských neukázal více;
a když poněkud se muky utišily,
jenom studiím svým věnoval se cele.
Řada let již prošla. Mladý lékař zručný
brzy sobě zjednal jmění, titul zvučný,
ale mnohá vráska přibyla mu v čele,
stříbrná nit mnohá protkala vlas tmavý
a červ choroby mu ohlodával zdraví.
21
Ve svém rodišti již nebyl léta dlouhá,
až tu z nenadání po tak drahné době
v srdci jeho mocná ozvala se touha:
vesnička jej rodná vábila teď k sobě
Doufá, vonný vzduch že domácích těch luhů
zemdlenému jeho tělu půjde k duhu –
Pronikavý pískot parního teď stroje
trudných myšlének mu rozeplašil roje.
Oknem vyhledl – a, náhle výkřik plesný
ze rtů se mu vydral: v celé svojí kráse
rodný jeho kraj tu před ním rozkládá se,
hojně vyšperkován skvosty sličné Vesny!
Rozepjal svou náruč, vzdychl ze hluboka, –
po letech zas slza skanula mu s oka.
22
II.
Drahý koutku země, zlatý rodný kraji,
jaké se to mocné kouzlo v tobě tají!
V celém božím světě není tolik krásy:
nejvřelej se slunko na tvé směje nivy,
nejluznější zkazky šeptá bor tvůj snivý,
ptáčata v něm pějí nejsladčími hlasy,
nejlaškovněj bublá potok, v jehož březích
nezabudky cudně hlavinky své kloní,
ba i mateří ta douška na tvých mezích
lahodněji nežli v cizině kdes voní.
V domově svém okřál mladý lékař divem;
dřív-li nuda jemu vrásky ryla v tváři,
žal-li jiskru tlumil v zraku zádumčivém –
k životu teď láska z něho jenom září!
Často připadá sám sobě jako dítě;
jako před lety – zas v širých polích těká,
chrpu, koukol trhá ve vysokém žitě,
hned zas k chudobce se shýbá, na zem kleká,
[23]
mravenců se řadě neúmorných diví,
horlivě jak přes mez břemena svá vlekou.
Jindy zase mělkou přebrodí se řekou,
v lůno své pak les jej přijme zádumčivý;
zbožně poslouchá tu s utajeným dechem
chorál, který pějí duby věkovité,
podivuje skokům veverky se hbité,
za roháčem hledí, který kyprým mechem
prodírá se stěží; z myšlének jej časem
ptáci vyruší svým pronikavým hlasem,
na blízku-li dravec na kořist se spouští,
nebo plachá laň, jež skokem prchá v houští.
Vše mu zlatou dobu dětství připomíná,
nic mu není cizí, zná tu každé křoví,
ví, kde nejkrásnější místečka jsou stinná,
pod lístkem kde rudá jahoda si hoví,
ví, kde hřibů tají kloboučky se hnědé,
ví, kde mechem pramen klestí sobě cestu,
podzemní též tajnou chodbu zná, jež vede
od zřícenin hradu k sousednímu městu.
Ach, k těm zříceninám – zbytku dávné slávy –
vracejí se stále upomínek davy!
Před lety tu s druhy strávil chvíli mnohou
a vše dosud ještě v paměti má živé:
kterak v rozvalinách jasnou pod oblohou
na rytíře sobě hráli loupeživé,
pocestné a kupce v lese přepadali,
V ssutinách je věže uvěznili bílé
24
upomínka na ty blahé dětství chvíle
kyne mu teď jako vřelý pozdrav z dáli.
Také později, když jako student z města
v rodnou svoji vísku přišel na prázdniny,
k ssutinám jej drahým často vedla cesta;
v duchu viděl míhat nádvořím se stíny
rytířů, již na lov chystali se právě,
ohařů zřel smečky, mladé sokolníky,
bujné oře, kteří půdu nedočkavě
deptali, zřel toulce, lučiště a dýky,
ale nade vše jej mocně okouzlila
sličná postať dívky, jejíž pohled snivý
s cimbuří se nesl přes zelené nivy
v mlhavou až dálku... O lásce snad snila,
panoše jíž z hradu sousedního kochá;
a náš mladý snílek touhou sladkou zmírá
po vidině krásné, náruč rozevírá,
nenávidí z duše rytířského hocha...
Jako chlapec kdys, i nyní lékař mladý
v tato místa chvátá, dlouho prodlí tady;
často usedá tu na omšený kámen,
o dubisko statné opřen dumy spřádá,
není však již bujnou obrazností mámen,
spíše hoře často v duši se mu vkrádá,
srovnává-li čas, kdy český chorál pouhý
děsný zmatek vrhal v zástup vrahů dlouhý,
25
s přítomností smutnou, v níž je české jméno
od cizáků zpupných bídně hanobeno!
Vedle zřícenin tu ještě místo jiné,
kam své kroky často mladý lékař stáčí;
když se k němu blíží, vždycky hořem hyne,
pokaždé mu oči v hořkém rudnou pláči:
zahrádka to smutná s černými je vrátky,
věčný sen kde dřímá otec vedle matky.
V přírodě tak stálým Vladimír je hostem;
a když zasmuší se obloha a k zemi
černé mračno splývá deště krůpějemi,
dlí v svém pokojíku útulném, ač prostém,
jejž mu sestra v rodné upravila chatce.
Co tu upomínek, co tu dobrých známých!
Se stěn, jež jsou stále obíleny hladce,
vlídně na něj hledí svatí v černých rámích
jako tenkráte, když s modlitbičkou svojí
večer před ně klekal; malém na zrcadle
po léta již visí věnečky dva svadlé;
kachlová tu kamna dosud v koutě stojí,
u nich lavice je vydrhnutá čistě;
dubový též stůl je na svém starém místě,
židle s lenochy, v nichž srdce vyřezána,
známá truhla s ptáčky; čistou nad postelí
starou pušku nese hřebík zrezavělý, –
dosloužila, léta nevyšla z ní rána;
26
na polici v ladném pořádku se svítí
talíře a mísy pěkně malované;
v malých okénkách je plno květin zříti,
z kterých sladká vůně do světničky vane;
ve výklenku zděném pečlivá mu sestra
knihy srovnala, jež nejraději čítá;
před okny je malá zahrádka, však pestrá,
košatá ji hlídá lípa věkovitá.
Pobyt v rodné vísce blahodárně stírá
stopy dávných bouří s čela Vladimíra.
Jaký to dnes bujný život v zřícenině!
Po nádvoří jindy tichém, zasmušilém
rozléhá se hlasná hudba v tempu čilém,
do tance zve mládež; ve zdí hradních stíně
v řadách četné stojí sudy s chmelovinou
a k nim stále valí žíznivých se proudy,
mlsné jazýčky pak dětí v stranu jinou
mocným vábí kouzlem pernikářské boudy.
Všude zábava je nelíčená, vřelá,
všecek pestrý dav se směje, zpívá, jásá – – –
S nejvyšší zdi prapor vztyčený ti hlásá,
že sem omladina z města vyletěla
Také Vladimír sem zaměřil své kroky;
mnohou žertovnou tu slyší deklamaci,
při níž napověda největší má práci,
27
nezbytných též „mordů“‘ nekonečné sloky,
na tanec se dívá, na her dlouhou řadu,
všude kolem slyší žertů, vtipů dosti,
sám však nadarmo se nutí k veselosti, –
nelíbí se mu dnes v zříceninách hradu.
Nepobyl tu dlouho; a když v lese tichém
po chvíli se octl, bylo jemu v duši
blaze tak, že nikdo rozpustilým smíchem
posvátného toho klidu neporuší.
V myšlénkách tak v hvozdě hlubokém se ztrácel,
nevěděl, že k bouři příroda se chystá;
teprv hrom když náhle z hloubi zaburácel,
vzhlédl udiven, – však nepoznával místa,
kam až zabloudil; byl v cizím, temném lese.
Zadul vichr, – štíhlá sosna hlavu chýlí,
dubů mohutných se tělo hrůzou třese,
v korunách to skučí, úpí, stená, kvílí,
v dusné temno šlehá plamen rudých blesků,
země bázní spjata v hromů děsném třesku
oddychuje těžce. – Krátkém po váhání
Vladimír se pustil úzkou lesní stezkou
na zdařbůh – a brzy vyšel z nenadání
z hlubokého lesa na paseku hezkou,
za níž útulná hle! myslivna mu kyne.
Zaměřil k ní kroky. K zemi vedrem spráhlé
první těžká krůpěj dopadla – a náhle
s černých mraků voda proudem již se řine.
28
Vladimírův příchod do myslivny hlásí
štěkotem svým statný hafan – a v tu chvíli
rozletly se dvéře, v nich se objevily
smavé zraky mladé dívky vzácné krásy.
Vladimír co dvorně omlouval se, zvala
do domu jej dívka dokládajíc k tomu:
„Myslila jsem, že se otec vrací domů;
bojím se, by tato bouře nenadálá
nestihla ho v lese.“ – Vešli do pokoje,
v křeslo host a dívka proti němu sedla.
Vladimír pak líčí, z výletníků roje
kterak divná touha do lesa ho vedla,
v myšlénkách jak s cesty uchýlil se pravé,
až jej bouře náhle z dumy probudila,
při tom dobrořečí živlů vádě dravé,
která přivedla jej v tato místa milá;
posléze se dívky táže na příčinu,
na slavnost proč nešla v hradní zříceninu.
Dívka k němu vzhledla, rychle opět k zemi
oči sklopila a děla: „Možná, pane,
pro vrtochy mé že vysmějete se mi,
divé že jsem dítě, v lesích vychované.
Nestydím se za to, přiznávám se cele,
v hlubokém že lese nejvolněji dýši;
zdá se mi, že nikde nebije tak vřele
srdce matky země, jako v lesní tiši,
kde mně jeho tlukot ozývá se všude:
v písni, v korunách již dubů vánek hude,
29
v drsném křiku dravce, v ptáčat sladkém pění,
jako v potůčku, jenž zurčí přes kamení.
Nejen domovem, – les je mně chrámem taky.
S posvátnou vždy bázní vchází moje noha
přes práh svatyně, kde cítím blízkost Boha,
v úžase kde patřím četné na zázraky;
pod zelenou klenbou, kterou slunce líbá,
k modlitbě se často koleno mé shýbá.
A když velebným tím chrámem rozlehne se
bujný smích a výskot ve vířivém plese,
svatyní-li hlučí žerty nevázané,
zdá se mi, že lidé matku ve tvář bijí,
jest mi, jak když prosy rmutná krůpěj skane
v nezkalenou, svatou, božskou poesii,
mním, že se tu člověk Bohu svému rouhá“ –
Mladý lékař vpíjel svojí duší celou
mluvící tak dívku, lehce uzardělou,
nezkrotná se náhle ozvala v něm touha,
aby na své srdce bílou její ruku
mohl přitisknouti, aby z jeho tluku
poznala, že koří jejímu se citu,
ba že týž to cit, jejž on též chová v skrytu.
V tom již přes práh vcházel lesník, s něhož k zemi
voda crčela. Jak spatřil Vladimíra,
ruce k němu vztáh’ a zvolal: „Kýho výra!
To je vzácný host – pan doktor – vítejte mi!
30
Zahnala vás bouře do našeho hnízda?
Ani psa dnes do ní vyhnat radno není;
byl jsem v „Černém dole“, – vichřice tam hvízdá
a hrom bije, jako když se čerti žení.
Na kůži jsem promok’ v prožluklé té psotě,
na celém že těle nemám suché niti, –
proto promiňte, že chvilku o samotě
nechám vás, bych mohl šat si vyměniti.“
A když vrátil se, tak žertem káral dceru:
„Pěkně pečuješ mi o našeho hosta;
na suchu se špatně vypravuje věru;
proto přines, co nám špižírna dá prostá
a náš chudý sklípek!“ Za malou pak chvíli
na stůl, který kryje ubrus sněhobílý,
klade dívka chléb, jenž láká vůní svojí,
z másla beránka, jenž zbaven kousku hlavy,
cihlu sýra, sůl, pak vedle stolu staví
s ledem nádobu, v níž láhve piva stojí.
Při svačině hovor rozproudil se živý:
lesník Dubský slíbiv, že nebude lháti,
vypravuje o svých honech pravé divy,
o pytlácích, kteří život jemu krátí,
o psu Brokovi, jenž rozumnějším lidí,
jehož ani chytrý lišák neošidí;
Blažence hrá lehký úsměv kolem retů, –
slyšelať to vše již, s mnohou leckdy změnou.
31
Vladimír pak líčí mluvou uhlazenou
půvab otčiny i cizích, dálných světů,
posléz mluví vřele, v svatém zanícení
o vědě, jíž cele zasvětil své žití;
chvějných na rtech lpí mu dívka jako v snění,
líčko plane, v oku slza se jí třpytí.
Venku zatím jako dravec nasycený
ztišila se bouře a zas v kráse nové
celý kraj se zaskvěl vnadou sličné ženy.
Pozdní záblesk slunce v šperky démantové
mění kapky vody v pestré směsi trávy,
zlatem protkává šat sosnám, kterým s hlavy
prchající páry hebký závoj splývá;
příroda zas volně oddychuje svěží,
vzduch i země voní, k lesu větřík běží,
v stromů korunách zní melodie tklivá.
Dubský s Blaženkou kus cesty provázeli
Vladimíra, a když vraceli se domů,
lékařův je pohled vyprovázel vřelý,
dokud nezmizeli jemu v houšti stromů.
V duši mu tak volno, neskonale krásně,
když své zraky noří do zmladlého lesa,
který k němu mluví, zpívá, volá, plesá
nadšenými slovy nesmrtelné básně;
32
a když zaslechl zpěv výletníků z dáli,
kteří v zříceninách bouři přečekali
a teď k domovu šli s roznícenou skrání,
také jemu bylo jako do výskání.
33
III.
Poletuje ptáček
s větve na větev,
z hrdélka mu proudí
láskyplný zpěv,
potom v trapném nepokoji
volá malou družku svoji:
zjev se, milko, zjev!
Z daleka sem náhle
vánek přiletěl
a ten o samičce
ptáčku pověděl;
a když na nebeské báni
shaslo slunko, v celování
celý háj se chvěl.
Zpěváčci vy malí,
šťastní ptáčkové,
povězte, kde roste
kvítko takové,
[34]
jímž se srdéčka dvě spojí,
že jich nikdo nerozdvojí –
ani věkové?!
S Blaženkou se přes noc stala změna:
včera ještě děcko bez starostí,
dnes už se v ní probudila žena,
která v ňadru novou touhu hostí,
jejíž srdce potřebuje lásky
jako kvítek boží rosičky,
jako sladkých květů včeličky,
jako pěvců bohatýrské zkazky.
Vladimír tou náhlou vinen změnou:
dívčina si srdce rázem dobyl
mladý lékař s tváří opálenou,
kterou tmavý vous tak krásně zdobil;
ale víc, než mužnou krásou svojí,
okouzlil ji ducha svého silou,
přímou svojí myslí ušlechtilou,
v níž se skromnost s nadšeností pojí.
Dívka dosud zří, jak z temných řas
nadšení mu svatá zář se lila,
jak se tvář mu lehce zruměnila,
dosud slyší, jak se chvěl mu hlas,
před jejím když zrakem rozvinoval
obraz vznešeného úkolu,
35
který pro svůj celý život snoval
a jenž v světě běd a rozkolů
na cestu mu hvězdou září spásnou.
Blaženka dnes nikde nemá stání;
sotva že se soumrak k zemi sklání,
sotva paprsky že slunce hasnou,
spěchá k lesu, citem přemožena
ruce spíná, padá na kolena,
chvíli mlčky k stromu klenbě patří,
potom vybavuje ze záňadří
podobiznu zvěčnělé své matky,
slzami ji skrápí, celuje,
tajemství jí v pláči svěřuje,
jaký tíží srdce bol jí sladký.
Pozdní večer byl, když Vladimír
v útulném svém pokojíku stanul;
otevřeným oknem větřík vanul,
v skráně sen a v duši kladl mír.
Mladý lékař jak by zrozen znova!
Ve vzpomínkách lahodných se ztrácel,
v duchu stále k myslivně se vracel,
opakoval sobě všecka slova,
která s kyprých rtíků sličné děvy
splývala jak perly drahocenné;
k nebi vznášel zraky roztoužené,
jak by čekal, že se mu tam zjeví
36
ve hvězd kruhu drahá dívčina,
k níž se nese mysl jeho celá,
kterou myšlénka teď proletěla:
zdali také ona vzpomíná?
A když posléz unavených víček
dotekl se spánek blahodárný,
dívčin zjev se k němu skláněl čárný
jako k dítku strážný andělíček.
Sotva slunce hory pozlatilo,
opeřenců ranní píseň plesná
probudila Vladimíra ze sna;
nevěděl, zda všecko pravda bylo
či zda šálil rozmarný jej sen;
vzpomíná si na včerejší den
a čím dále jasněj v duši cítí,
že mu nelze bez Blaženky žíti.
Před tou pravdou couvl polekaně;
Camilly se sličné obraz maně
ve chvíli tu mihl jeho duší,
v nitru se mu tajný ozval hlas:
Kam své zraky, smělče, vznášíš zas?
V čas se probuď, dokud nevyruší
ze sna tebe nelítostný osud,
dřív než s výše ideálů tvých
v propast svrhne posupný tě smích.
Což jsi dosti nevytrpěl dosud?
37
Myslíš-li, že nevinné to dítě
oblaží tě slovy: miluji tě!?
A kdyby v ní přece láska vzplála,
udus plamen ten! Či snad ji též
do záhuby s sebou strhnout chceš?
Kletba u tvé kolébky již stála;
marně žaluješ svou bídu nebi,
kletba všude na tebe se šklebí! –
Klid zas prchal z lékařova nitra;
lesy těkal od božího jitra,
a když slunce na své denní pouti
blížilo se zvolna k cíli svému,
stesk ho pojal, náhle bylo jemu,
jako kdyby se měl rozběhnouti
k myslivně, kde srdce svoje ztratil.
Stěží mocnou touhu překonal,
a když do své jizbičky se vrátil,
jako děcko usedavě štkal.
Po dva dni, jež věčností mu byly,
s mocnější vždy touhou zápasil;
třetí den už neměl tolik sil,
krátkou pouze váhal ještě chvíli,
pak se kvapným k myslivně bral krokem,
duchem tona v nejluznějších snech.
Radostí se zatajil mu dech,
blaha zář mu temným svitla okem,
38
Blaženku když drahou zočil zas;
před myslivnou v pološeru loubí
v zadumání sedí, zlatý vlas
bílé čelo jí a líce vroubí,
vzdech jí častý bujná ňadra zdvihá;
oko, pod nímž ulehl si stín,
pod řas clonou snivě hledí v klín,
na němž leží otevřená kniha.
Oj, což dívce líčko vzplálo nachem,
jaká zář jí svitla v oku plachém,
Vladimír když náhle stanul před ní!
V blahu plynul oběma ten den.
A když zhasl slunka paprsk slední,
mladý lékař štěstím opojen
k dědině své rodné zvolna kráčel.
Od těch dob se nepřemáhal víc:
k myslivně své kroky denně stáčel,
denně vídal Blaženčinu líc,
slýchal její hlas, jenž stříbrem zvoní;
a když v pozdní chvíli domů spěchal,
myšlénky své aspoň u ní nechal,
cítil jen, že chtěl by zemřít pro ni.
A než krátký týden v blahu minul,
prvnéprvně líbal Blaženčiny rty,
poprvé ji na svá prsa vinul,
jmenoval ji sladkým slůvkem „ty“.
39
Pod starým si dubem v náruč klesli;
měsíc, který právě z mraků vyšel,
přísahu a sliby jejich slyšel,
vánku perutě hned o tom nesly
zprávu po lese a v okamžiku
koruny se stromů rozšuměly; –
nade hlavou šťastných smrtelníků
velebně zněl hymnus lásky vřelý – – –
Lásko čistá, svatá,
kdo mi v světě poví,
jakými mám tebe
opěvati slovy?
Vítězný ty slavíš vjezd
do paláců hlučných měst,
jako pod chudičké krovy.
Pouhý dech tvůj, úsměv
koná divy pravé,
v obětavou ženu
mění děcko hravé,
a kde srdce poutá led,
roztaví jej žárný hled
nebo kypré rtíky smavé.
40
Blaženka své lásce žije pouze;
nevidí-li svého Vladimíra,
srdéčko jí v mocné bije touze,
úzkostí a divnou bázní zmírá.
Jak se jí však zardí líčko svěží,
když se blíží milovaný muž!
Z dálky pozná jeho kroky juž,
v ústrety mu nedočkavě běží,
roztouženě v náruč jemu klesá;
a muž blažený se k dívce shýbá,
rtíky jí a čelo, vlasy líbá,
ruku v ruce jdou pak v šero lesa,
který v ráj teď láska jejich mění,
pod dubem si usedají v mech,
kde jim první sladké políbení
na chvějících zahořelo rtech.
O čem v také chvíli mluvívají,
neví píseň má, než aspoň tuší:
o lásce, jež plní jejich duši.
Chvílemi se hovor jejich ztají,
to když mužův ret se roztoužený
setká s retem milované ženy. –
Z přítomnosti utěšené, blahé
v minulost kdys řečí zabloudili.
Blažence se z očí slzy lily,
o skonu když matičky své drahé
41
vyprávěla; hluboký pak žal
naplnil jí čistou její duši,
Vladimír když vyprávět se jal,
jaký život nad porobu tužší
v cizím světě byl mu údělem,
rodiče když v chladnou vložil zem;
líčil, kterak hořkým byl mu chléb
lidí, kteří chudobě se smáli,
nejednou jak uvažoval, má-li
žíti dál či roztříštit si leb;
nezamlčel, ohnivou jak láskou
srdce jeho vzplálo k sličné ženě
a jak pyšnou zavržen byl kráskou,
když k ní zraky vznesl roztouženě.
Blaženka se přitulila k němu:
„Vzpomínáš-li někdy oné děvy?“ –
„„Odumřela na vždy srdci mému,
jenom někdy ve snách se mi zjeví
a pak plaší z mojí duše mír““ –
upřímně se vyznal Vladimír;
„„budiž strážným andělem mi, drahá,
by nemělo kouzlo ke mně moci!““ –
„Budu jím!“ – A slova plná blaha
zanikala v teplé letní noci...
42
IV.
Dle odvěkých svých zákonův a práv
dál bez překážky času proud se valil;
jas blankytu teď mnohým mrakem zkalil
a stromům zdobu poslední rval s hlav;
les častěji teď zadumá se, tichne,
jeť bez přátel, již v řadách táhnou k jihu;
i pole cítí stejnou hoře tíhu,
když do hrud šedých větřík chladný dychne.
Je podzim v přírodě, však léto mladé
se na milence šťastné směje ještě.
Ať na kraj mlha šedivá se klade
ať v okna bijí těžké kapky deště,
přec myslivna jak v době zlatých klasů
je stále plna slunečního jasu.
Ač ticho v polích, odkud skřivánek
prch’ se svou písní dávno v slunnou dál,
zní v myslivně, jak jara dech by vál,
den celičký hlas něžných zpěvánek.
[43]
Jeť Blaženka jak neúnavné ptáče,
jež utajeno zrakům v šerém boučí
den vítá písní, ze sna budí spáče
a písní se dnem hasnoucím se loučí.
A Vladimír? Ten v sladkém zadumání
lpěl celou duší na rtech, které pěly,
slz démanty se na brvách mu chvěly
a blaha jasná zář mu plála v skráni;
však někdy též se jeho ozval hlas,
když písně dívčí doprovázel tiše.
Tak česká píseň, plná vzácných krás,
tu stále zní a mocným kouzlem dýšedýše.
Teď zcela změnil Vladimír svůj plán;
teď, odjezdu když doba již je blízka,
tak drahou je mu rodná jeho víska,
tak domácí jej k sobě poutá lán,
však nejvíc láska dívky milené,
že trpkosti vždy pocit nový, divný
mu sevře srdce, když si vzpomene,
že loučiti se bude od myslivny
a od strážného svého andělíčka.
Ne – nelze odtud! Do zimy tu vyčká,
jak sobě přeje jeho nevěsta;
pak odvede si žínku do města.
44
Nevšední zjev celou vzbouřil ves:
skvostný vůz sem přijel v letu hbitém
a zde stanul před lékaře bytem;
premovaný lokaj s něho slez,
vešel do domu – a v malé chvíli
povoz k městu s Vladimírem pílí.
Mladý lékař v ruce drží list,
na kterém lze prostá slova číst:
„Chorá žena prosí o návštěvunávštěvu. “
Na lístku tkvěl chvilku jeho zrak,
myšlénkám se volně oddal pak.
Nač as myslil? Na milenou děvu,
která středem jeho tužeb všech.
V duchu k slastné chvíli té se vrací,
kdy ji prvně zlíbal; tenkrát ptáci
pěli o lásce a voněl mech,
ba i dubu stařičkého tělo
jako by se láskou bylo chvělo.
Budoucnost pak v duchu kreslí sobě;
ruměnec mu slabý polil tváře
při myšlénce, že již v krátké době
odvede si žínku od oltáře.
Ó, jak krásný život čeká naň!
Po klopotné práci do únavy
na klín žínce položí svou skráň,
a jak dotknou zemdlené se hlavy
prsty její něžné, okamžitě
zapomene na trampoty žití,
45
do náruče Blaženku svou chytí,
vroucně zlíbá milené to dítě...
Ze snění se protrhl. Tou dobou
v parku nádherném vůz stanul rázem,
poslední jenž honosí se zdobou,
než ji krutá jeseň shodí na zem.
Lékař z vozu vystoupil a k ville
přes široké stoupal schody bílé.
Z chodeb starou vyzdobených zbrojí
komorník jej řadou komnat ved’,
kde se přepych s jemným vkusem pojí,
v salonek až přišli naposled,
který hvězdu pravidelnou tvoří
a jenž pokryt kobercem je celý,
do něhož se kroky jejich boří;
od sousední ložnice jej dělí
drahocenná portiera tmavá.
Komorník tou pohnul záclonou:
„Paní baronka Vás očekává,“ –
s hlubokou pak zmizel poklonou.
Jako by jej střela ranila,
polekaný lékař vzkřikl maně;
na nizounké pestré otomaně
sedí v smutku – sličná Camilla.
46
Spatřivši jej rychle s místa vstala,
temným nachem zaplála jí líc,
v roztoužení náruč rozepjala,
s blaha výkřikem mu spěla vstříc.
Lékařův však pohled zamračený
mečem břitkým dotekl se ženy;
oči sklopila a zmlkla zmatkem;
ale brzy po mlčení krátkém:
„Promiňte,“ rty zašeptaly její,
„radostí že jsem se zapomněla,
že mi srdce bilo bouřlivěji,
starého když přítele jsem zřela. –
Přítele? – Ó, sladký, sladký klame
Přítelem-li zváti právo máme
člověka, jejž krutě oloupili
o poslední naději jsme všecku,
jenž nám pouze na krátko byl milý
jako hříčka rozmarnému děcku,
kterou, když ho více nepoutá,
pohrdavě hází do kouta?!
Může-li ten přítelem nám býti,
komu do rány, jež v srdci pálí,
zhoubného jsme jedu nakapali,
který tráví po celé je žití?! –
Ústa má teď oné chvíli klnou,
kdy jsem zlata omámena třpytem
zhrdla vaším opravdovým citem,
za budoucnost rozkoše když plnou
47
démantům jsem chladným přednost dala
a svůj život k starci připoutala.
Příliš těžká byla moje vina,
ale mnohem krutější byl trest;
vetchý stařec žárlivostí hyna
nezřídka svou zdvihal na mne pěst
spílaje mi nejhoršími slovy;
týrán lásky nezkojenou žízní
nejhroznějších pro mne muk a trýzní
denně způsob vymýšlel si nový:
v rodinnou mne hrobku zavíral,
křik, jenž hrůzou z hrdla se mi dral,
slyšely jen rakve – svědek němý;
na tvrdé jsem často spala zemi
ve sklepě, kde plaz jen byl mi druhem;
železným mi ruce svíral kruhem,
jindy vlasu ustřihl mi pramen,
zatínal své nehty do mých ramen,
se smíchem má líce třísnil slinou.“ – –
Umlkla teď náhle Camilla,
bílou rukou tvář si zakryla,
po níž slzy bohaté se řinou.
Lékaři mrak zvolna mizel s čela,
z duše ztrácel trpkosti se příval;
Vladimír teď útrpně se díval
na ženu, jež bolestí se chvěla.
Ta teď krásnou hlavu zdvihla málo,
na prsa jež dřív jí byla klesla,
48
velké oko k Vladimíru vznesla,
které slzami se na něj smálo,
a pak dále slabým děla hlasem:
„Odpusťte mi, prosím, bez obalu
před vaším že zrakem rozvila jsem
obraz plný bídy, hnusu, kalu,
který dosud v tváře krev mi vhání
a sen plaší s rozpálených skrání. – – –
Posléz vyslyšel Bůh moje slova,
jimiž jsem ho denně prosila:
kmeta náhlá smrt mi skosila,
Neměl příbuzných; já jako vdova
zdědila jsem jmění jeho celé,
bohatá a svobodná jsem byla,
A tu v mojí mysli vynořila
vzpomínka se náhle na přítele,
jehož láskou pohrdla jsem kdysi.
Ušlechtilé vaší tváře rysy
vábily mne k sobě. Celé léto
marně po vás pátrala jsem v krajích,
na sever ať šla jsem nebo na jih,
až jsem posléz v krajině vás této
nalezla. Bych na blízku vám byla,
v této ville jsem se usídlila.
V čem jsem zhřešila, chci napraviti,
obětovat chci vám svoje žití.
Před sebou mne vizte na kolenou,
smilujte se, drahý Vladimíre,
49
láskou oblažte mé srdce siré
a já budu oddanou vám ženou.
Nezhrdněte, probůh! rukou mojí,
srdce mé je vaším dávno juž.“ – – –
Bez pohnutí chvíli mladý muž
jako socha mramorová stojí,
strnulý zrak na klečící ženě
spočívá, zří ňader bouřné dmutí,
bílá ramena, jež roztouženě
k lásce sladké vyzývají, nutí;
ale náhle hrdé vypjal čelo
a z úst jeho silou bouře hřmělo:
„„Paní baronko, nač mumraj tato?
Nač ten vylhaný a planý cit?!
Pro jiného nechte si své zlato,
na prodej kdo lásku bude mít!
Úsměv váš i slzy, studu nach,
pohyb, slovo – všecko lží je pouhou!“
A již chvátal přes ložnice práh
a těch šerých komnat řadou dlouhou;
neviděl, jak žena rve si vlas,
zoufale jak na zemi se svíjí,
kterak náhle vzchopila se zas,
odhodlaně vypjala svou šíji,
nezřel, jak jí oko vzplálo živě,
neslyšel, jak hlasem šíleným
50
vykřikla a zasmála se divě:
„Jen se vzpírej, – budeš přece mým!“
Marná byla snaha lékařova
nevzpomínat krásné Camilly;
v mysli jeho vždycky opět znova
vzpomínky se steré rodily,
sotva jednu zapudil, hned zase
jiná v duši jemu vloudila se.
Po Blaženčině též nyní boku
zadumá se často z nenadání,
nezřídka mu slza svitne v oku,
pak zas čelo přejede si dlaní,
jak by těžký zaplašit chtěl sen,
potom náhlou vášní uchvácen
pevně sevře v náruč dívku svoji,
z jejíchž tváří blednoucích teď zírá
starost o drahého Vladimíra
a jež nyní v trapném nepokoji
hlavičku svou rusou smutně věsí,
ba i někdy v noci zapláče si.
Divá bolest srdéčko jí stiská
při myšlénce, že snad drahý muž
její lásky nabažil se juž,
po městě že hlučném se mu stýská,
kde ten život pestrý, plný změny,
51
v divokém se stále točí víru;
cítí, že je třeba Vladimíru
krásnější a vzdělanější ženy
jež by jeho duchu rozuměla,
ale jasně také v duši cítí,
že nemůže v světě ženy býti,
která by jej více ráda měla.
Marně Vladimír teď na obraz
Camilly chtěl zapomněti sličné;
v nitra jeho spory ustavičné
chvílemi se tajný mísil hlas,
mocně jemu hřímající v duši:
Bídný sketo! Špatně muži sluší
před bezbrannou ženou utíkati,
lékaře jež chorá k sobě zve!
Omluvíš-li počínání své,
když ji nemoc větší silou schvátí?
Kterak činu svého hájil bys,
když se příčí posvátnému slibu,
který lidstvu učinil jsi kdys?!
Pospěš k baronce ! Svou naprav chybu! –
Vladimír se darmo hlasu brání,
ve slabé mu neodolal chvílí:
za týden již prvním po setkání
po schodech se do známé bral villy.
52
V.
Na bělostném loži – v drahých záclon jemných
pološeru svůdném – jako bílá růže
leží Camilla; zpod obrví svých temných
oko časem upře na mladého muže,
který na protějším konci lože sedí,
zármutek i radost úsměv truchlý věstí,
ňadra dmou se stonem bolu, vzdechem štěstí,
časem zašeptají rtové její bledí:
„Jak jste dobrý! Díky, díky tisíceré!“
Ale hned zas lékař za ruku ji bere:
„„Milostivá paní, probůh! ani slova!
Nezbytně vám třeba úplného klidu.““ – – –
Vladimír teď nedbá pověsti, jež v lidu
lavinou se vzmáhá: že prý krásná vdova
opředla jej kouzla tajemného sítí,
ze které se žádnou silou nevyvine,
ale v níž tak jistou, bídnou smrtí zhyne,
jako když se moucha v pavučině chytí.
[53]
Z villy městečkem ta pověst roznesla se,
odtud v rodnou vísku lékařovu spěla,
mnohé zarmoutila, až pak v krátkém čase
také do myslivny tiché zaletěla
na peruti nesouc hoře trpké símě.
Blaženka teď sama k dubu docházívá,
v jehož koruně jen vichr divý zpívá,
o blízké když lesu vypravuje zimě.
Jako v lese, pusto v nitru Blaženčině;
ani slzou svému bolu neuleví,
ale za to mlknou sladké její zpěvy,
a když přece někdy v tichém lesa klíně
se rtíků jí splyne píseň, je tak tklivá,
jako zatiká-li polapené ptáče,
že se zdá, jak lesa tiš by zádumčivá
plnila se vzlykem tlumeného pláče.
Dubský bez cíle teď často bloudí lesy,
a když na večer se zemdlen domů vrátí,
pokaždé jej lítost nevýslovná schvátí,
sedne u kamen a mlčky hlavu svěsí,
v posledním jež čase sněhem zbělela mu.
Zatím Vladimír jak lékař obětavý
ve ville teď celé dni a noci tráví,
vzorně ošetřuje sličnou cizí dámu.
54
Ví, že v těžkou nemoc jeho vinou padla,
že s ní krutě jednal, dobře nyní cítí,
viděl, jak ta lepá růže denně vadla,
chvěl se, zmíral strachem o tak útlé žití.
V myslivně teď vzácným Vladimír je hostem;
a když po přestávce dlouhé zavítá sem,
omluvu má, že je nucen šetřit časem,
chce-li stavu svého dostát povinnostem.
Pro Blaženku tyto krátké chvilky štěstí
zázračným jsou lékem: vedle Vladimíra
rázem zapomíná všecky na pověsti,
jež se v lidu šíří, nezvratná jí víra
z modrých očí hledí; ví, že muž ten mladý,
jenž ji k sobě vine, hladí vlasy zlaté
a jenž přísahal jí věrnost tolikráte,
drahý tento muž že není schopen zrady. –
Camillina nemoc dlouhá zavinila,
na zimu že vězněm ve své ville byla.
První snížek snášel ke ztuhlé se zemi,
poprvé když s lože vstala krásná vdova
po nemoci těžké; služebníky všemi
pohrdla, jen silná paže lékařova
při prvním ji matném podpírala kroku.
55
Přistoupila k oknu. Jaká změna venku!
Stromořadí holá nebrání teď oku
na konec zřít parku, tam, kde ve výklenku
glorietu Amor jako schoulen stojí,
jako by se krčil pod popraškem sněhu;
umělý se potok zvolna staví v běhu,
také vodomet již ustal v práci svojí;
klece s papoušky a drahých opic domky
přeneseny dávno teplých do salonů;
luční koberec a květy ze záhonů
zmizely a slamou obvázány stromky,
na nichž zbylé listy časem zaharaší.
Od obrazu toho Camilla se brzy
odvrátila, v oku zatřpytly jí slzy
a rty zašeptaly: „Bez pomoci vaší
ležela bych pod tou ztuhlou zemí v hrobě.“
Zabušilo srdce v těle Vladimíru,
a jak před lety kdys prvně u klavíru,
vroucně Camille teď zlíbal ruce obě.
Mladé vdově denně přibývalo síly,
Vladimír však přes to mnohou ještě chvíli
denně u ní tráví; v duchu štěstím jásá
vida, jak jí v oku svítá blaha záře,
jak jí růžemi zas prokvítají tváře,
kterak se jí vrací vzácná její krása.
Někdy Vladimír se zimní na krajinu
oknem zadíval; zřel skrze větve holé
pusté cestky v parku, za ním bílá pole,
56
v dálce les pak šedý, v jehož tichém klínu
myslivna se zraku zvědavému tají,
a z té chaloupky mu jako z houšti stinné
skromná fialinka – něžná dívka kyne,
jejíž rtíky tichou prosbu šepotají.
V takých okamžicích bývá Vladimíru
v komnatách těch šerých jako ve vězení,
ze kterého nikde vyváznutí není;
vzpomínek a tužeb ve závratném víru
křídel sobě přeje, aby okamžitě
octnouti se mohl před myslivny prahem,
před Blaženkou kleknout, zajásati blahem:
Sem v mou náruč, drahá, dosud miluji Tě!
Ale jakmile zas obrátí své zraky
do komnaty šeré, s bílého mu čela
rozprchnou hned těžkých myšlének se mraky,
v mysli bledne skromná fialka, až zcela
zvadne před ohnivou sladkodechou růží,
s divanu jež na něj tak se svůdně směje,
rozkoší že tajnou Vladimír se chvěje,
hlas že vázne v hrdle, prsa se mu úží.
Zadul vichr divý, nepřehlednou plání
bičuje a v úprk chumle sněhu žene,
s polí na cesty je do závějí shání,
v lese láme větve sněhem obtížené,
57
v města ulicích se v divém tanci točí,
zčernalý sníh se střech metá chodcům v oči;
běda tomu, kdo v tu chvíli kráčí polem!
V bílém krbu, jenž je vzácná práce vlaská
v budoáru vkusném, čilý ohník praská,
z nádherného lustru nad kulatým stolem
příjemné se světlo stele po komnatě.
U stolu, jejž mnohá vzácná krmě tíží,
sedí Vladimír a k němu něžně vzhlíží
Camilla; je v prostém, domácím jen šatě,
ale svůdném tak, že Vladimíru zdá se,
že jí nikdy ještě v také nezřel kráse.
S utajeným dechem každý pohyb její
sledoval a líc mu plála ohnivěji,
krev mu kolovala u větším vždy žáru;
a když z kouřícího potom samovaru
s úsměvem kol kyprých rtíků krásná vdova
horkého mu čaje nalévala znova,
při čemž dotkla se ho paže její holá,
neodolal déle kouzelné té víle.
polibky jí pokryl rámě sněhobílé,
široký jež rukáv odhalil mu zpola.
Camilla jej sličná žertem za to kárá,
ale marně skrývá mocné rozčilení,
také v jejích ňadrech divný plamen hárá
a hlas neubrání silnému se chvění.
58
K pianu pak sedl lékař rozjařený,
s hlavou nakloněnou vzad a s jiskrou v oku
zahrál oblíbenou píseň krásné ženy,
která mlčky stojí po jeho tu boku;
táž to píseň něžná, bouřlivá i vřelá,
kterou kdysi v domě Novodvorských pěla.
Vladimír v tu hru svou duši vložil celou,
struny jásají hned bujným vírem tonů,
brzy žalují a kvílí v tichém stonu,
hned zas šepcí lásky mluvou rozechvělou.
A když vyzněla pak píseň v akkord smíru,
nestála již sličná vdova u klavíru;
v šerém koutku jizby nízkém na divaně,
jemuž za pokryvku vzácný medvěd bílý
propůjčil své kůže, hlavu k ňadrům chýlí
Camilla a bílé čelo skrývá v dlaně.
V okamžiku lékař u nohou jí klečí,
čelo líbá jí a ruce s očí šine,
a když vidí, slz jak proud se z nich teď řine,
těšiti se snaží nejsladší ji řečí,
s tlukoucím pak srdcem ptá se úzkostlivě,
čemu že ty její horké slzy platí.
„Dávné vzpomínce, jež v mysli se mi živě
ozvala, když jsem vás uslyšela hráti;
vzpomínám, jak našem prvním při setkání
vzbudily se ve mně city nepoznané.“ – – –
Na mužovu ruku vřelá slza kane.
59
„„Smím-li tomu věřit, milostivá paní,
– ale pryč s tím chladným jménem, prázdným citu –
smím-li tomu věřit, Camillo má drahá,
že si vzpomínáte na ty chvilky blaha,
na něž myslívám já v duše svojí skrytu?!
Ó, vy netušíte, jaká muka hrozná
vytrpěl jsem pro vás; nevíte, co žalu
člověk zakusí, když s výše ideálů
v propast stržen jest a s ustrnutím pozná,
že ta žena; kterou bohyní svou vzýval,
nemá pro něj nežli smíchu trpký příval...
Avšak dosti o tom, co již pochováno,
po děsné mi noci nové vzchází ráno;
Camillo má drahá, rci, zda máš mne ráda?““ –
„Tvá jsem, Vladimíre!“ jásá krásná žena
a již nezkrotnou svou vášní přemožena
v rozevřenou náruč Vladimíru padá.
Lékaři se hlava zatočila blahem,
když spočinul zrakem na rameni nahém...
Valně pokročila noční doba dlouhá,
ale mohutná dvě krásná tato těla
slastí závratnou, již stálá živí touha,
v nejtěsnějším dosud objetí se chvěla. – – –
60
VI.
Po bouřlivé noci v časné době ranní
Vladimír už před vsí z barončiných saní
vystoupil a pěšky bral se k svému bytu.
Na prahu jej sestra zprávou přivítala,
jaká nehoda prý Dubskému se stala,
mrtvicí že raněn pozbyl řeči, citu;
v nejhroznější bouři – tma již byla čirá –
na smrt unavená Blaženka sem sama
za pomoc prý přišla prosit Vladimíra,
a když slyšela, že cizí krásná dáma
pozvala ho k sobě, v křečovitém štkání
pustila se k městu zasněženou plání,
aby pomoci si jinde vyhledala.
Lékař naslouchal jí ustrnulý, němý,
kalné oči tupě upíraje k zemi,
která v propast se mu rozvírati zdála.
Před očima se mu udělala kola,
potácel se přes práh do světničky svojí,
[61]
ustlané kde dosud pro něj lůžko stojí;
zpola na postel a na zem padl zpola,
v hlavě myšlének mu děsný chaos vířil...
Ó, té Blaženčiny dětské lásky něžné!
Co on v rozkoši a hříchu sladkém hýřil,
dívenka ta útlá v děsné bouři sněžné
prodírala se jen stěží závějemi,
únavou co chvílí dopadajíc k zemi.
A ten chuďas Dubský! S jakou dychtivostí
na dvéře as hleděl, kdy že jimi vkročí
Vladimír, jenž jistě nemoci jej zprostí!
A jak se mu asi zakalily oči,
když se cizí lékař zjevil místo něho!
Vladimír se vzchopil myšlénkou jat jinou:
snad lze zachrániti ještě nemocného,
jehož smrt by byla smrtí Blaženčinou;
rychlé pomoci tu třeba, proto k práci!
K dveřím přistoupil, však ihned zase ztrácí
odvahu; jak jen by mohl předstoupili
před muže, jenž chtěl ho jmenovati synem,
před dívku, jíž chtěl své obětovat žití
a již na smrt zranil ohavným svým činem?!
Jakým právem chce se vetřít do rodiny,
do níž povolán byl za něj lékař jiný?
Kterak by jej asi divně přivítali! –
Nazpět ode dveří vrávorá a trupem
na lůžko zas padá v bezvědomí tupém,
znavený duch jeho v mrákoty se halí.
62
Krátký zimní den se ke sklonku již chýlil,
když procitl ze sna, jenž se rovnal mdlobě
Rukou přejel čelo, – snad že se jen mýlil? –
Ale když pak živě připomenul sobě,
včerejší kde strávil noc a jakou zprávu
od sestry byl slyšel, smutně svěsil hlavu
a jak ku modlitbě bledé sepjal ruce;
potom zase náhle hlavu vztyčil prudce,
k dveřím přikročil a přes práh vyšel chatky
K lesu zaměřil; krok jeho zprvu vratký
brzy chvatnému spíš podobal se běhu,
který na krátkou jen porušen byl chvíli,
Vladimír-li padl do závějí sněhu.
Po klopotné cestě dovlekl se k cíli –
před myslivnu známou. Jak přichází blíže,
starý, věrný Brok ho první vítat běží,
neštěká, jen kňučí, ruce jemu líže,
Vladimír že slzám ubrání se stěží.
Tiše, po špičkách pak pod okna se plíží.
Malou skulinou, již mezi záclonami
oko jeho našlo, vidí obraz známý:
Kristus visí rozpjat na dřevěném kříži,
k němu několik se spjatých rukou zdvihá.
A jak Vladimír se na kříž dívá déle,
zdá se mu, že náhle pod ním se cos mihá,
osykou teď zachvěl na celém se těle:
63
k sepjatým těm rukám přibylo dvé jiných,
dvé to růžoprstých rukou Blaženčiných,
na jedné z nich prsten, – dárek Vladimíra.
Zrakem upřeným lpí lékař na obraze
a, by na něj mohl dívati se snáze,
časem palčivou si slzu s řasy stírá.
Blaženčiny ruce za chvíli se krátkou
ztratily; teď slyšet mluvu její sladkou:
„Ztiš se, tatíčku; já pevně věřím tomu,
Vladimír že tobě zase vrátí zdraví,
z daleké až cesty přijede jen domů,
na niž nemoci jej případ naléhavý
odvolal.“ –
V tom pláč se křečovitý, hlasný
ozval pod okny; hned síň se otevřela,
vyšla Blaženka a pátravě kol zřela.
Měsíc vyšel z mrakův a svit jeho jasný
rozléval se zvolna zimní na krajinu.
Vladimír, jenž krčil v hlubokém se stínu,
v mocném rozrušení chutě by byl býval
dívce k nohám padl, ale zdržen studem
z úkrytu se jako na světici díval,
bázní zachvíval se jako před přeludem.
Na prahu tak dívka stála delší dobu;
a když viděla, že nic se nehne ani,
příroda že celá podobá se hrobu,
nad kterým se chladná nebes klenba sklání,
k nemocnému zase vrátila se tiše.
64
Vladimír teď vyšel ze stinného místa,
chvíli skulinou zřel v pokoj sotva dýše,
ukřižovaného kde jen viděl Krista,
s tlumeným pak pláčem prchal z lásky ráje.
Ze dvora až k lesu Brok jej vyprovodil,
potom zvolna sněhem k myslivně se brodil.
Vladimír když došel známých lesů kraje,
slzami a krví zalité své zraky
obrátil v ta místa, v objetí kde vřelém
nejšťastnějším vždy se cítil v světe celém,
kde mu z duše mizel bol a smutek všaký.
Jak rád vcházíval v ten malý domek vlídný,
od něhož teď prchá jako psanec bídný!
Náhle s divným chvatem ruku k srdci šine, –
na rtech podivný se zjevil úsměv, cizí. – –
Jako v pozdrav rukou myslivně teď kyne
a již v lůně lesa hlubokého mizí.
Druhého dne z rána děti, které klestí
do lesa šly sbírat, všecky zlekány
přihnaly se do vsi s takovouto zvěstí;
v zříceninách hradu mezi balvany
jakýs pán prý leží obličejem k zemi,
lesklá bambitka se válí opodál.
Zachvěla ta zpráva vesničany všemi,
na cestu hned k lesu zástup jich se dal.
65
Na místo když přišli, couvli polekáni:
doktor Vladimír to s prostřelenou skrání,
tmavý vlas dřív je teď jako stříbro bílý.
Dlouho stáli mlčky – podívaná bolná –
mrtvolu pak do vsi odnášeli zvolna
na nosítkách, jež si z větví urobili.
A když smutný průvod přijel do vesnice,
nejedny si oči hořce zaplakaly,
opravdovým bolem zbledla mnohá líce,
mnohé ruce k tiché modlitbě se spjaly.
Paní baronka a družina s ní celá
přes hranice ještě týž den odejela.
66