Sv. Václav (1844)

Dvanáctero znělek, František Jaroslav Vacek

Diplomatická verze Ediční verze
Sv. Václav.
Dvanáctero znělek. Od F. J. Vacka, faráře v Tejnicle, v Budějovicku.
Vyňato z Časopisu pro katolické duchovenstvo, sedmnáctého ročního běhu, svazku třetího. 1844.
V Praze, 1844. Tiskem knížecí arcibiskupské knihtiskárny v Semináři.
[1]
1.
Nad Berounkou Bořivoje vdova Nad Berounkou Bořivoje vdova
 Ve svém sídle, hradě Tetíně, Krásné pacholátko na klíně, Zbožně na ně pohlížejíc, chová. Jme se žehnati mu v tato slova, An je vřele k srdci přivine: „Drahé dítě! kýž v té nevině „ZachováZachová tě stráže anjelova!“anjelova! „AbyAby, dospěješ-li, měli z tebe „NěkdyNěkdy ozdobu a oslavu „VlastVlast a národ, církev, zem i nebe!“ Takto promluvíc své rty tu shýbá K spanilému vnuku Václavu, Vroucně k srdci tiskne ho a líbálíbá.
2.
Nebesa, jenž vroucí tuto žádost Nebesa, jenž vroucí tuto žádost
 Srdce nábožného slyšela, Posílají na zem anjela, By jí bylo učiněno zadost. Svatou cítí Ludmila tu radost; Ráda však by také přispěla, V nadzemské by kráse zastkvěla Se již outlá pacholete mladost. Z pohanů ač mnozí tomu nechtí, Vychovává sama vévodu, Osvěcuje rozum, mysl šlechtí. Srdce jeho ve chrám posvěcuje, Lásku k Bohu, k vlasti, k národu Na oltáři jeho rozněcuje. [3]
3.
Mocně svatá oučinkuje víra Mocně svatá oučinkuje víra
 Na Václava, v níž tak prospívá, Že, když s Lidmilou se modlívá, Na něm spočívá Duch všehomíra. Takému se vychování zpírá, Pomstou tchýni svojí hrozívá Modloslužebnice horlivá, Matka Václava – zlá Drahomíra! Vychováváť ta co lvice dravá Ve své hrdopyšné povaze Zvrženého po ní Boleslava. Lidmila, co holubice tichá, Při bolestném spásy obraze Hořce nad tím slzí, bolně vzdychá.
4.
Se zalíbením na Váceslava Se zalíbením na Váceslava
 Zkvítajícího lid pozírá, Do svatyně když se ubírá A tam kleče Pánu chvály vzdává; Neb když soutrpně u lože stává, Na němž lazar chudý umírá; Aneb když si slzy utírá Nade hrobem otce Vratislava. Mnohé srdce nad takým-to květem Radostí tu svatou zaplésá; Matky svým naň ukazují dětem. Vtěleného toho návidějí Cheruba i sama nebesa, Ano zemi té ho závidějí! 4
5.
Nebe hledí naň, když v létě z pláně Nebe hledí naň, když v létě z pláně
 Pšeničné sám sklízí klasy zlaté, Aneb na jeseni sluncem zhřáté Sbírá hrozny z vinohradní stráně; I když připravuje na stůl Páně Chléb a víno ke oběti svaté, Při níž, maje srdce láskou zňaté, Posluhuje knězi v časném ráně. Takoví jsou v nebi posluhové Božího Beránka u trůnu, Oblečeni v roucho liliové. Ten, jenž odívá se v blesk a duhuduhu, Velí ze samých hvězd korunu Strojit pro tak vznešeného sluhu!
6.
K víry rozkvětu a vlasti blahu K víry rozkvětu a vlasti blahu
 Vychovanec zbožné Lidumily Dosed na trůn osvobodit pílí Oblehnutou od Jindřicha Prahu. A mír svatý věnčí jeho snahu; Táhnouť nazpět mocné Němců síly, Jenž ni krůpěj krve neprolily; A tak Praha zbavena jest vrahů! – První čin tohoto panovníka Jest: zjednání zemi pokoje; V přítele mu mění protivníka. Tak pod palmou poklidu a míra Tu, jenž nenávidí rozbroje, Pěstuje a šíří – Krista víra! 5
7.
Tmavá noc – ve chrámě u oltáře Tmavá noc – ve chrámě u oltáře
 Lampa jasně hoří; pod ní klečí Český vévoda, prost zemských péčí, Skroušeně se modle ze žaltáře. Takým stkví se leskem jeho tváře, Lidskou nelze vylíčiti řečí; A co srdce cítí, o tom svědčí Svatá oka anjelského záře. Půlnoc již! on nedbá o pohodlí, A za blaho národu a vlasti S pohříženou se tu duší modlí. Nad ním vznášeje se slúha Páně Dává prosby ty do zlaté báně, A pak letí před Boha je klásti.
8.
Ve studené chyši pod Petřínem Ve studené chyši pod Petřínem
 Chorá v zimní večer vdova kvílí; Posledníť již chleba sousto sdílí Se sirotky v loži bezpeřinném. Se dřívím tu, šatstvem, chlebem, vínem Vstupují dva muži, plni síly, A složivše dary pryč hned pílí – Kníže Václav s věrným Podivínem! Žádný jiný o témž činu neví, Leč ta rodina a její chyše; Pán, ni sluha slova nevyjeví. Anjel však otvírá knihu zlatou, Na list stkvostný jméno „Václav“ píše, Celé nebe jeví radost svatou! 6
9.
Kdo tak pozdě večer do žaláře Kdo tak pozdě večer do žaláře
 Do tmavého v píli přichází? A kdo v zápětí ho provází? Přívětivá obou jesti tváře! Osvěcuje tmu svítilny záře; Vězeň z dřímoty se vyrazí – Leká se, že jdou již s provazy, K popravní by vázali ho káře. Než strach jeho brzo v slast se mění; Vidíť, že to samo jesti Kníže, A že přináší mu – propuštění! – Také skutky činí víra kříže! – Z nebe zazněl pak tu ohlas jemně: „Byl jsem vězněm, a on přišel ke mně!“
10.
V Boleslavi na knížecím hradě V Boleslavi na knížecím hradě
 Pekelná se bratrem kuje zloba; Příležitá zdá se býti doba Přes mrtvolu bratra přijít k vládě! Umluven již ranní čas je k zradě – V bráně potkají se bratří oba; Ach! to k dobrému se nepodobá – Boleslav tu číhal na oukladě! Tasí meč a bratra v hlavu seče – Nastojte! již srkem na zem teče Mučedníka krev tu nevinná! V srdce knížecího zlosyna Taký oumysl sám vnukl ďábel – Probůh! toť zas druhý Kain a Abel! 7
11.
Tento svatý mučedník a kníže Tento svatý mučedník a kníže
 Za dědictví své tam u Boha Prosby skládá, by vlast nebohá Statně nesla osudů svých tíže. By v ní prospívala víra kříže, Což jest byla jeho úloha, Dřív než přijala ho obloha, Aby stál u trůnu Páně blíže. Ještě tamo své miluje plémě, Jehož zbožným byl zde vévodou, A jest strážným anjelem své země. Ta nadarmo jím se nehonosí; Velikouť jest jí to výhodou, Že tak slavný Svatý za ni prosí.
12.
Jeho jmě, zlatými písmenami Jeho jmě, zlatými písmenami
 Do života knihy zapsané, Bylo na zemi též žehnané, A zde stkví se jak tam nad hvězdami. Jménem tím se rozléhají chrámy, Jím se Čecha srdce rozplane; Kdo již za živa svat zůstanezůstane, Dávným bývá potomkům též známý! Jméno to se na praporcích stkvělo, Do bitvy když táhl krvavé Český lev – a vrahy zahánělo! A jak někdy vítězící pluky, Tak lid podnes: „Svatý Václave!“ Prozpěvuje nábožnými zvuky. E: av; 2002 8
Bibliografické údaje

Nakladatel: Arcibiskupská knihtiskárna
(Tiskem knížecí arcibiskupské knihtiskárny v Semináři.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 8