Dav zemi s bohem okřídlenou patou
se v zlaté síně Olympických vznes’
křídlatý Hermes. „Co nového dole?“
se Otec světla ptal, k rtům nesa pohár.
Hru v zpěvné struny zastavily Musy
a kolem Hermesa se shlukli bozi
i Gracie i Hory naslouchaly:
„V své dílně právě sochař Pygmalion
– děl posel bohů – sochu dokončil.“
„To jistě mou!“ děl samolibě Zeus.
„Mou!“ myslila si pyšná Héra též.
„Mou!“ hrdý Ares. Skoro každý z bohů
na sebe hádal v svojí zpupnosti.
Div dobrý Hermes odpovídat stačil,
až v posled velké nudné zklamání
se dostavilo v obličeje všech.
Jen vlastní sen své duše v hlínu vtělil,
to přece drzost, proč ne bohů tvář?
Své obraznosti povel poslouchal,
v svém srdci vlastní našel ideál,
ne v žádném z nás. To přece urážka,
již ztrestáš, Otče! – „Ano, ztrestám ji!“
děl světa pán i nebes zuřivě.
„Tam nedošlo to, aby smrtelník
moh’ v sobě najít pramen nadšení
a tvůrčí jiskru křesat z duše své.“
Kol mrtvé ticho bylo v Olympu.
– „Jak spokojen jest sochař s dílem svým?“
Zev tázal se. – „To těžko, Otče, říci,
kdo může čísti duši člověka?
Mrak sídlil na čele mu, unaven,
když dokonáno dílo, v lože kles’,
spí tvrdě teď.“ – „Nu, to mi právě vhod.“
A Pygmalion snil. Zev k Afroditě
se naklonil a mocnou brvou hnul,
jíž hnutím svět se třásl v základech,
cos šeptal jí, ta usmála se jen
a přikývnula v souhlas rusou hlavou,
a z klína bohyně se první vznes’
z družiny její luzný Himeros;
a Hermes v pokyn boha za ním spěl
do dílny sochaře, kde tento spal,
u jeho stanul hlavy stínem kryt
po celou noc; když zaplál Hélios,
zpět navrátil se nohou okřídlenou,
tu Olympickým podal stručnou zvěst.
„Než růžoprstá Eos strhnula
háv stínů šedých, v kterých jitro spí,
vstal mladý Pygmalion z lože v ráz
jak jelen lovcem z mechu zburcován.
Před dílo ruky své se postavil
a dlouho na ně hleděl, usmál se,
jak půvabem zřel celé dýšící
a neskonalé něhy luzným vděkem.
Tak nezřel je ve chvíli tvoření,
jak před ním stálo v kráse zářící,
zřel s oblibou na souzvuk linií,
rys páží, boků, prsů, hlavy sklon,
to hudba byla, kterou netušil
v snech nejsmělejších! Hrdě zajásal,
pak umným prstem sochu ohmatal,
tam světlo ztlumil a tam zladil stín
a spokojen ze stran všech prohlížel
sen duše svojí v kámen vtělený.
Na schnoucí hlínu, již zas navlhčil,
pak hodil plachtu, v snění usmál se,
zamk’ dílnu svou a vyšel do města.
Sed’ v krčmě k poháru a dumal sám
v své duši blažen. Sotva první šero
na město padlo, pohár opustil,
jenž netknut nektarem jej darmo lákal,
a k nejkrásnější zašel heteře,
jež ráda před ním strhla slední šat.
Jí nedotk’ se a jen se dlouho díval
svým srovnávaje zrakem zkušeným
vše vnady její s vděky svého díla,
jak v duši stálo před ním. Pak šel domů
se stále usmívaje, věděl již,
že dílo ruky jeho krásnější
jest nad přírody dílo nádherné,
a v blažícím tom uleh’ vědomí.“ –
Zev naklonil se opět k Afroditě
a ona opět hlavou kynula,
a Eros, druhý z její družiny,
let v dílnu sochaře a Merkur za ním,
a v stejnou chvíli druhého dne zas
tak nesmrtelným Hermes zvěstoval:
– „Hvězd ještě věčných nebem táhnul sbor,
kdy opustil své lože Pygmalion,
spát nemoh’ víc a v šeru dílny své
strh’ z díla svého všecky závoje
a při měsíci lačně pozoroval,
ba hltal krásu vlastní tvorby své,
a sotva z kopyt ořů Hélia
svit první šleh’ mu v dílnu, klečel již
před sochou svou, jak v tiché modlitbě
k ní ruce vzpínal. On ji miluje.
Den celý s ní byl a s ní hovořil,
s ní mazlil se jak s drahou bytostí,
jí z města přines’ fíky nejsladší
a melouny a růží celé klíny
ku drobounkým jí nožkám vysypal,
kol rozestavil zlaté poháry,
na trojnožích pak vznítil kadidlo
a klekl před ní v tichém zbožňování,
až usnul tak, smích blaha na ústech.“
Jak pohádce kol naslouchali bozi
a Zev se opět sklonil k Afroditě,
ta kynula zas s tichým úsměvem,
v němž zakmitla se zmije závisti,
a třetí z hrozné její družiny
sjel s klína Pothos jí a letěl v svět,
jak oblaků stín Hermes za ním tíh’.
A minul den a v tutéž chvíli zas
děl Hermes bohům zpět se navrátiv:
„On šílí již, svou sochu objímá,
k ní tulí se, jako by živa byla,
jí tiskne ňadra, útlý hladí bok,
tvář jeho výheň, oko sopka jest,
na celém těle chví se zimničně,
ji volá a pak v její mlčení
k ní padne a se svíjí v bolestech,
až slzy horké jako olovo,
když v Hefaista dílně roztaveno
po kapkách splývá zvolna bohatých,
mu brázdí tvář a v ňadra padají.
,Žij!‘ volá k ní. ,Měj duši, socho, přec!
Což nevdych’ svou jsem tobě? Kameni,
buď ženou, královnou, buď bohyní!
Sem na mé srdce a v mé objetí,
ty dítě snů mých, zaplaň, pohni se!
Vy oči, otevřete víčka svá,
kde ráje spí ve vlhkém moři blesků,
vy ňadra, tiché spící labutě,
se rozhrajte již v sladkém rhytmu touhy,
vy prsty, uvolněte tíhu svou,
v mých vlasech hrajte, boků amfory
se zachvějte pod mými polibky,
já mistr váš, váš bůh a milenec!
Já k žití volám vás, já stvořil vás!‘
Však darmo. Socha nehnula se, den
tak celý prch’, on znaven zápasem
a páže objímáním stálým mdlé
kol boků jejích spustil v malomoci,
rtem suchým hlínu suchou deptaje,
až usnul tak. Mně líto ubožáka,
dél nemohl jsem zříti v jeho muku
a tady jsem, mou slyšeli jste zvěst.“ –
Zev usmál se a klidně k Afroditě,
jež sama již se k němu skláněla
chtíc posledního z hrozné druže své,
tož Hymenea, seslat ku zemi,
děl vztáhna ruku hromovládnou: „Ne!
Přec nepošleme v sled mu splnění
všech tužeb jeho? Na třech dosti měj
z tvé družiny a to buď jeho trest!
Jdi, Hermesi, zvěst brzy o něm dej!“
Všech zraky toužebně se vzpínaly
ku poslu bohů, když se objevil
na prahu zlatých síní Olympu,
byl bled jak strach a mluvit nemohl,
jen chvěl se děsem. – „Co jsi viděl? Mluv!“
Však Hermes mlčel... Bohů celý sbor
vpad’ Zevu v slovo: „Co se stalo, mluv?!
Co dělá Pygmalion?“ – „Sešílel.“