V starém Norimberku střechy, arkýře
oživnuly náhle, mosty, pilíře,
lid se hrnul se všech stran,
do městských se hrnul bran,
uvítati zatvrzelé české kacíře.
Jaké kde jen okno, hlava na hlavě,
přihlíželo vše k té divné výpravě,
měšťák, babka stařičká,
svěží dívčí tvářička
vedle vousu žoldákova ve kštic záplavě.
Věžník na dřevěném brány ochoze
zadul v roh, vše ztichlo náhle v hlomoze.
„Jedou!“ znělo, šept a ruch,
od sluchu se neslo v sluch.
„Hleďte, kdo to stojí vzpřímen prvním na voze?“
„Jako hora stojí s hlavou odkrytou,
vážné tváře s dlouhou bradou vlnitou,
rek půl a půl bakalář,
svatým ohněm plane tvář,
bez meče, zjev jeho pouhý jest mu záštitou!“
Za ním druzí muži, spousta brad a kštic,
osmahlá tu mnohá nad pergamen líc,
paže, plece svalnaté,
ty lví hlavy kosmaté
ošlehány dýmem ohňů, sdrány od vichřic!
To jsou tedy oni, čeští kacíři!
Před těmi svět chví se, kam jen zamíří!
Před těmi se v útěk dal
s vojskem legát kardinál,
jako do zvadlých když hvozdů vichr zahýří!
K Basileji táhnou v svatých otců sněm
ti, již prošli řeží, bitev plamenem!
V míru spějí, nehrozí
ti, jichž druhdy pod vozy
k Dunaji až od Vltavy třásala se zem!
Na praporech září orlice, tam lev!
Z vousatých rtů vážný, dumný splývá zpěv!
Cizí jest jen jeho řeč,
ale v každé notě meč
Němcům do srdce se vrývá, bouří jejich hněv.
V středu vážných kněží, zástav ve stínu
jeden knihu velkou drží na klínu,
jak by četl v bitev dým
„Mene, Tekel, Ufarsim“
v zkaženého, prokletého světa ruinu!
Ticho v davech dusné, v mnohém oku žeh.
„To ti kacíři jsou, arcivrazi z Čech!“
Mnohá matka na syna
zbitého kdes vzpomíná
v černých lesích u Domažlic neb kdes v plamenech!
Projeli již branou, každý ztlumen hlas.
Matěj Louda z Chlumčan rozvinul tu v ráz
velký prapor k nebi výš,
na něm Kristův svatý kříž,
kalich s hostií a kolem nápis: Veritas!...
Jak dul vichr v prapor, jak by v knize list
obracel se dále, každý mohl číst:
„vincit omnia!“ Tak vál
hrdě větrem, jak by smál
v tvář se všem, jak v něm by rouhal sám se Antkrist!
Klidný posud Němčík s úžasem to čet’,
zatínal pěst brzy, v lání křivil ret.
„Jaká je to odvaha!
Pravda že vše přemáhá?
V Basileji teprv o tom přesvědčíte svět!“
Prapor hlásá: „My svět přesvědčili již!
S hostií ten kalich i ten Kristův kříž!
„Omnia“, dí jeho hlas
němý, „vincit veritas!“
Nejen starý Norimberku, světe, teď to slyš!“
Ale v lidu náhle divé jitření,
k meči, ku oštěpu sahat nelení,
ba již se střech, arkýřů,
z ulic, rohů, vikýřů
nejedna páž napíná se, v pěsti kamení!
Zachmuřil tu náhle Prokop bledou líc,
v souhlas jemu kynul Tluksa z Buřenic.
Šeptem pravil: „Matěji,
stoč ten prapor raději,
nelze posud světu hlásat pravdu z plných plic!
Málo těch jest, kdo ji snésti umějí,
sudlicemi v leb jim vpiš ji v naději!
Hlásat ji však v ulicích,
budí vztek anebo smích,
pane Loudo z Chlumčan, prapor svůj stoč raději!“
Uposlech’ pan Matěj, prapor stočil v ráz.
Tiše Norimberkem jeli dále zas.
Prapor schován do vozu,
jen v kol jejich hlomozu
„Kdo jste boží bojovníci“ hymnus dál se třás!