Hned v točen ledu a hned v poušti
svůj přeletavý staví stan,
tisícem křídel v svět se spouští
s tisícem hlasů ze všech stran;
zem chvěje se, jak z dálky zívne,
hvozd praská, z dálky když jen kývne,
vře moře v směsi tonů divné,
když letí přes ně rozpoután.
V hřímání věčných vodopádů
a v jeku moří doma jest,
vln velí nesčetnému stádu,
je valí v rozvaliny měst.
Vteřinou dílo věků mrhá,
stem pěstí ornou půdu trhá,
na čela horám trosky vrhá,
kal chrlí ve tvář zlatých hvězd.
V Hefaista opuštěné dílně
skryt v lávu dřímá v loži par,
neb rudý otrok žene pilně
kol spoustu, plápol, jek a var.
Jak z ruky hadem vysmekne se,
je titan, který kšticí třese,
vše ničí, kde jen zamihne se
rudého jeho pláště cár.
A těmi třemi utýraná
v loktuši mlhy dřímá zem
a každého se bojí rána.
Co bude? ptá se každým dnem.
Jí vítr křídly ve tvář bije,
jí voda proudy boky ryje,
ba nitro její oheň kryje,
ký div, že chví se strašným snem?
Všech obětí je v posled člověk,
bez milosti jim vydán v plen,
hned otrok jich, hned vladař, po věk
má za úděl jen boj a sten;
dnes nahoře a zítra svalen,
dnes u cíle a zítra vzdálen
a stokrát v nový výboj šálen,
hned vítěz a hned poražen.
Tak v boji s nimi žití tráví,
o každou píď je okrádá,
a konec – Věčná záhada!
Tak drama kosmu dál se přede,
ve vřavu boje chechtot vjede:
„Jen rvete se!“ – Smrt v kápí šedé