Na mém šálku z porculánu
blaženi a dojati
na každou se šklebí stranu
mandarini copatí.
Uzavření v sebe zticha
stopují kýs rajský sen,
patří, jak jim roste z břicha
lotosu květ modrý ven.
Kolem nechť svět vře a hlučí,
štěstí zdají se být vzor;
kontemplace ve náručí
co jim citů, vášní spor?
Co jim různá hesla módy?
Přeletěla, přeletí...
v nich je tolik snů a shody
s věčným klidem v objetí.
Šálku slupka průsvitavá
když vzplá čaje jantarem,
vzplá též jejich lysá hlava
růžovým jak požárem;
v oku mdlém se též to mihne
v přeletavém úkosu,
přece však se nepozdvihne
od svatého lotosu.
Často věru utrmácen
shonem dne a vřavou již,
ptám se v tupém smutku schvácen:
Není líp, tu svrhnout tíž?
Žíti svým snům a jen sobě,
nechat vše kol v boji hřmět,
stát se cizí vlastní době,
svých jen ňader pěstit květ?
Nebylo by mnohem lépe,
v svoje ztopen nadšení
stopovati velkolepé
jiných světů vidění?
Zvolna strhat všecky pásky,
jež mne víží ku lidem,
v Nirvanu zřít bez otázky
s usmívavým poklidem?
Jiný hlas však vstává ve mně
a já dojat naslouchám:
Bojuj, dokud syn jsi země,
k snění dost máš času – tam!
Ti dva tvoji čínští svatí
v mystické své rozkoši
směšní jsou své ve závrati,
v extasi své – slaboši.
To je život! – Ať to bolí!
tuhé tření sporných ker,
hlubá, pracná brázda v poli
a pak tichý svatvečer.
Tvoje síla je v tvém činu
přes škleb davu i dne tíž;
zázrak, jako mandarinu,
nestane se ti, přec víš!