Ve snách jej vidím; stojí pod horou
jsa vzadu stíněn tmavou oborou,
před ním se v dálku táhnou lada,
nad strouhu v mokrých lukách uklání
se vrby křivý kmen a na stráni
vřes kvete, šumí bříza mladá.
Kraj prázdný jest, jen zřídka v daleku,
když vzduch je čistý, vidíš na řeku,
jež stříbrem plá – dál vesnic rysy...
a dvorec sám, jak plaše, zděšeně,
když z dálky zříš, do lesů zeleně
své vyřezané štíty mísí!
Na život v něm vždy rád si vzpomenu. –
Vždy vídám jej, parohy jelenů
jak nad střechou mu slunce zlatí;
jak stoupá výše, kraj se usmívá,
že zachvěje se rosou zářivá
i planá růže na souvrati.
Pak lady chodím v snách. Je poledne,
pod topoly zrak stínů neshledne,
jen cvrček zpívá, seno voní;
slyš, klepání kos... i to umírá,
květ spí – vsak duše má se otvírá
a rosou kanou písně do ní.
V les zabočím, až chvoj se dotýká
mé tváře, kráčím kolem rybníka,
v němž sítí bují, vody schází,
u břehu vidím loďku zbortěnou...
pták vyletí, mých kroků ozvěnou
klest praská ve ztemnělém mlází.
Jdu kolem dvora, jdu jak před časy –
jdu rychle – však mých kroků ohlasy
jak druhdy hustá tráva tlumí,
i střecha žlutým mechem zarůstá
a v snách, jak prst by klad’ si na ústa,
u studny starý ořech šumí.
Jdu plaše kol, jak jdeme životem...
Hle u zahrady živým nad plotem
zas slunečnice zlatem hoří!
Tak plný snů květ jejich báječný
se kloní ke mně... V krok můj netečný
se upomínek světy noří.
A myslím si, jak dřív tu bývalo!
Jak v nitru mém by ptáče zpívalo,
tak tiše moji snové táhnou...
Zda známá tvář vyhlédne do polí?
Vše bez hnutí – Jen srdce zabolí
a v slunci dlouhá lada prahnou.