Co dotkly se mé rty tvé svaté hlavy,
zřím klidně v onen děsný jícen tmavý,
kde život vře, za nímž se věčnost tají.
Má minulost jest zašlou, šedou bájí
a budoucnost mi v jasném světle kyne,
jak moře proudu, jenž tam tiše plyne.
Ba klidně stojím nad zhynutí prahem,
svou ruku v tvé neb na tvém čele drahém;
zřím ku smrti jen jako ku přístavu,
kam jak v tvá ňadra složím svoji hlavu,
zřím do hrobu jak v tmy, z nichž svitne ráno.
Tvou láskou vše mi vzato jest a dáno.
A jestli smrtí nový život začne,
jak rád se vrhnu v její lůno mračné,
vždyť vím, že s tebou spěl bych srázným letem,
že pro nás vzplál by čaruplným květem
kmen pochybnosti suchý teď a holý.
A jestli smrtí skončí naše boly,
pak stejně vítám její náruč chladnou,
ať poupata mých snů a tužeb svadnou,
ať ztratím kouzlo prchavého štěstí:
zde síly dost mám, bych ti pomoh’ nésti
ten života kříž, když tvá klesá noha;
zde lásky dost mám, abych našel boha,
jenž volá mne ve stisknutí tvé ruky;
zde poesie dost, vše nesouzvuky,
bych tobě zladil v hymnu odpuštění,
jak lilje čistou a jak děcka snění.
Ó pověz, co mně může osud vzíti?
Ta mladost, již ti dám, v tvém oku svítí,
mé nadšení jen z tvého srdce proudí,
má myšlénka jen kol tvé skráně bloudí,
já vzal tě světu, bych tě vrátil tobě.
Já zasadil tě na svých tužeb hrobě
jak stinnou cypřiš; sám teď v jejím stínu
sním, doufám, myslím, jásám, žiju, hynu
v té jistotě, že v žárné odpoledne
tvá duše jako labuť ke mně sedne,
jak labuť zpěvná, jež se za dne skrývá
a hvězdám jen svých žalů věštby zpívá.
Já slyším tě a duch můj beze hrází,
jejž nezlekaly hor skalnaté srázy,
jejž ocean svým hněvem nepokořil,
by z myšlének svých nový ráj ti stvořil,
s tvých ňader sletne, ty má písni věčná,
tvým křídlem letí v prostor nekonečna,
se lví své hřívy diamanty střásá,
a lásce „štěstí“, bohu říká „krása“.
Dál do tmy věků, dále k světla moři!
Pryč! káže stínům – zaplaň! volá k zoři.
Ty hledíš za ním. Ptáš se, kde se staví?
Vždyť dotkly se mé rty tvé svaté hlavy!