Když byla pouť ve Santa Maria,
již della Piova lid vůkol zve
(neb kdysi hojný vyprosila déšť
na zprahlé nivy), velké neštěstí
se přihodilo, o němž dlouho zvěst
se udržela. Zástup zvědavých
vlez’, chtěje vidět slavné procesí,
na spuchřelou a starou zvonici;
a právě v chvíli, kdy don Miselli,
té chudé vísky farář stařičký,
pod baldachýnem s Nejsvětější kol
při bubnů a trub kráčel hlaholu,
tu povolilo shnilé trámoví
a děsný výkřik padl v intrády
a rázem po slavnosti bylo hned.
Pár vymknutých noh, žeber zlámaných
a modřin – to byl slávy výsledek.
Dne čtvrtého as po té nehodě,
u snídaně jsme právě seděli,
ohlásil sluha dona Miselli.
Všech napjetí se náhle zmocnilo,
však v chvíli té na pokyn markýze
do jídelny kmet vešel, šedivec.
Na tváři úsměv hrál mu dobrácký,
a modré oči v svět se dívaly,
jak nebylo by neštěstí a zla.
Stál u dveří a hlavu naklonil
a dlouhé jeho šedé kadeře
se leskly v slunci ranním nad stříbro;
ve chvějné ruce velký širák nes’
a v druhé starý deštník vyrudlý.
Zřím posud jej, ač léta minula,
stát v mlčení na prahu jídelny,
v niž otevřeným oknem dokořán
se z dálky Apenniny dívaly.
Den čarovný byl, kvetly meruňky
a jasmín voněl, vzduch jak víno byl,
a boží úsměv svět kol celičký.
Kmet dlouho stál na prahu jídelny;
jej neoslovil nikdo, hrabě dál
dým cigaretty klidně pouštěl z úst,
co ostatní dál kávu srkali;
a otevřeným oknem Panar zněl
a bzukot včel a roj vos na fíkách,
a motýli dva vlétli v jídelnu,
a jeden used’ knězi v kadeřích
a v slunci čile třepal křídloma.
„Nu kolik mrtvých, pane faráři,
vám zbylo z poutě?“ markýz žertoval;
„juž zavedeno soudní řízení,
což nedostal jste ještě obsýlku?
Vsak přijde komise juž z Modeny
a Pán Bůh s vámi!“ „Také to můj vzdech,“
děl klidně stařec, „by vždy se mnou byl
a s námi všemi, pane markýzi.
Mým nemocným se vede dobře juž,
jim boží matka nastavila plášť,
dost lehce šlo to; ale stejně zle
se daří posud mojí zvonici:
jsou polámány schody, nelze teď
do chrámu na mši více zvoniti,
ni umíráčkem, ani ku pohřbu,
a zlou to dělá ve vsi výtržnost.
Tož prosil bych vás ve vší pokoře,
by rozkaz dán byl správci, několik
by vykázal klád, latí, prken pár
a čeho třeba k věže opravě.
Vím, pane hrabě, zle jest o dříví,
však musíte mou žádost vyplnit,
co beze zvonů ves je křesťanská?
Ba srdcem všech nás kostelní je zvon,
když mlčí ten, jakbychom nežili.“
Usmál se hrabě. „Pane faráři,
rád uznávám vše a rád pomohu:
před zámkem mým ve vaší osadě
je spousta klad a trámů celý stoh,
těch, víte, jež jsem vytrhati dal,
když zrušil erár státní vězení
na zámku mém; tam dříví máte dost,
co libo vemte; s tím jsme hotovi,
a nyní pojďte s námi posnídat.“
Však od jídelny dveří starý kněz
ni o krok nepostoupil ku předu,
tvář zasmušil a smutně odvětil:
„Totéž mi dvakrát juž váš správec řek’.“
„Co máte proti tomu? myslím, dost
že najdete tam ještě zdravých klad
a vhodných trámů“ – „Pane markýzi,“
děl klidně stařec, „věřte, nelze mi
těch užit klad ku stavbě zvonice.
Vždyť víte, v zámku tmavých sklepeních
kdys tvořily pažení žalářů.
Co vzdechů asi na tom dříví lpí,
co slzí prolitých, co kletby jen!
Co bídně jich tam, pane, zhynulo
pro Italie drahou jednotu
a svobodu! Ne, pane markýzi,
to dříví nechci pro svou zvonici;
mně zdálo by se vždycky, každý zvon,
jenž ve trámoví z něho zavěsen,
že povzdechem zní kletbou k nebesům
a žalobou a strastným úpěním;
ne, pane hrabě –“ „Ach, já zapomněl,
jste republikán, pane faráři,“
děl hrabě s úsměvem; „však lituju,
že nemohu svůj změnit úmysl:
buď vemte dříví, jež vám nabízím,
neb nechte zvonici být zvonicí,
ať vichr zvoní tam dle libosti. –
Teď ale pojďte s námi posnídat.“
„Již vidím ovšem, pane markýzi,“
děl farář bolestně, „nic nezbude,
než abych sáhl vlastních do úspor
a koupil dříví k tomu potřebné.
Za pozvání vám vřele děkuju,
jsem uvyklý dle písma jednati;
snad čet’ jste, Isákův že námluvčí,
jenž prosit šel o ruku Rebekky,
ač cestou lačný byl a znavený,
dřív k stolu nezased’ a nedotknul
se pokrmu dřív, dokud prosbu svou
z úst hostitelů neměl splněnou.
Dle písma jednám též a zamítnut
odcházím bez hněvu a poroučím
se pro budoucnost v přízeň vaši dál.“
A hluboce se kolem uklonil
všem přítomným, a než se nadál kdo,
odcházel klidný, s hlavou vzpřímenou,
a nežli kdo moh’ slovo promluvit,
juž silhouetta jeho tměla se
na modrém nebi v okně za stromy.
Na oslu seděl, rudý slunečník
nad hlavou, zvolna vstoupal do svých hor.
„Ten blázen starý,“ markýz vykřikl,
„v tom zas je celý.“ „Juž se nezmění!“
děl kaplan domácí don Paolo,
„znám dobře jej, byl vždycky takový
a nepřived’ to nikam.“ Při tom dál
za broskví broskev chutě pojídal
a Marsalou je klidně zapíjel.
„Však chcete-li, my navštívíme jej,
je pohostinný, rád nás uvítá.“
„A řekněte mu,“ hrabě doložil,
„že dříví dám ku stavbě zvonice,
co třeba jen –- však ještě zítra hned,
neb jistě dříví zakoupil by sám.“
„Já myslím, že to udělal juž dřív,
než vstoupil sem“ – don Paolo se smál,
„však nevadí, my zítra pojedem.“
„Vy znáte dlouho dona Miselli?“
dne druhého na cestě k faráři
já tázal jsem se dona Paola.
„Vždyť spolužákem mým byl v lyceu.“
„Však starší jest než vy.“ – „Ne o mnoho,
tak brzy sešel, brzy sšedivěl,
však zdravý je a vždycky veselý,
ač podivín; vždyť znáte, poměry
co udělají z nás. Je dobrý kazatel
a učený, též staré knihy má;
ač celkem dost je slabý theolog,
zná za to svého Danta z paměti,
až radost poslouchat, však za to mám,
že v studiích svých dále nepřišel.
A jaký div, zde v horách, na poušti
jen živoří, ba věru škoda je,
že hřivnu svoji na vsi zakopal.“
„A dávno v této vsi je farářem?“
„Když z Říma jsem se vrátil, byl juž tam
a zůstane tam, tuším, do smrti.“
„A jaké byly jeho poměry,
co udělaly z něho?“ „Jindy snad
vše povím vám“ – „Nuž vypravujte hned.“
„Teď nikoli.“ „Proč?“ „Inu, horko jest!“
Ten důvod věru nejpádnější byl
a mlčky dál jsme jeli. Krajina
kol byla pustá, holé stráně jen,
prach v slunci bílý bodal do očí,
pár zakrsalých planých kaštanů
též bílých prachem sem tam viselo
na svislých, skalinatých úbočích.
Pod námi v hlubině až na obzor
se vinul Panar, jeho řečiště
vyprahlé, plné velkých balvanů,
jež v slunci se jak zlato třpytily,
se vinul dál a bašty Vignoly
se starým hradem, jehož každá věž
se v břečtanový rubáš halila,
pláň dole zavíraly hlubokou,
kde rostl jilm a jabloň, hruš a fík,
spjat smavé révy bujným úponkem.
A nebes báň tak modrá, nesmírná,
jak nekonečný zvon se klenula,
a cikady jen hlasně cvrčely,
jak vedro dne by chtěly překonat.
A tiše jeli jsme, až starý hrad
na svahu hor nás přísně uvítal,
a pod ním chudá ves, v níž farářem
byl don Miselli na třicátý rok.
Na prahu svojí chudé farky stál
a vesele nám kynul v ústrety;
sám naše mezky vedl do stáje,
pak nahoru šel s námi po schodech,
jež věru o nic lepší nebyly
než schody k zvonici neb na půdu.
„Je staré všecko tady,“ povídal,
„nu aspoň s pánem svým to v souzvuku,“
a s úsměvem juž dvéře otevřel.
Síň prostranná. Stůl velký uprostřed
a nad ním černé stropu trámoví,
na stěnách málo svatých obrázků,
nad skříní z vosku staré figurky:
Jan Křtitel, Petr a pak Madonna.
Na prádelníku černě natřeném,
pod zvonem skleněným též voskové
se usmívalo malé Jezule
a kolem něho hrušky, jablka
též z vosku, staromódní úpravy.
Do oken lezla réva zvědavá
a na protější stříšce dřevníku
se zlatých melounů tíž slunila.
Kol jednoduchý, černý nábytek
a židle z rákosu. Klid celkem vlad’.
Jak vešli jsme, jen včelka zbloudilá
se proháněla jizbou veselou
a bzučela, však brzy vylétla,
kde čilimník ji lákal pod okny
a bílý jetel s vikou nachovou.
My usedli; za chvilku do síně
k nám vešla stařena. Vlas do čela
byl sčesán šedivý, šat prostičký,
však čistý, nesla talíř proutěný
pln čerstvých fíků, za ní farář šel,
nes’ láhev vína velkou, baňatou,
jež v slaměné se kutně pyšnila
a v sklenky tryskla okem granátným.
„Má sestra Perpetua,“ farář děl
a s mírným úklonem nás představil,
a stařenka se vlídně usmála
a pobízela k jídlu, ku pití.
Ve tváři byla bratru podobna
a stejný úsměv hrál jí ve tazích,
však jak se otáčela k odchodu,
já viděl, byla chudák – hrbatá.
Don Paolo ved’ slovo; hovor, smích
se rozproudil a často prázdná číš
se znova ohněm sladkým plnila.
Když vstoupila v síň opět stařena
a s úsměvem se jala strojiti
stůl k obědu, tu oslovil jsem ji:
smích neopustil tvář jí vrasčitou,
však ret mi zůstal dlužen odpověd.
„Má sestra Concetta,“ děl farář zas,
„je chudák němá, velké neštěstí,
však štěstí lásky i to vyváží.“
A ticho bylo trapné na chvíli
a stará Concetta stůl strojila,
jen cinkot talířů zněl, vidliček,
v nějž náhle vpadl jasným stříbrem svým
zvon polední. – „Což vaše zvonice?“
„Jest spravena, dnes poprv zvoníme,“
a sundal čapku s hlavy šedivé
a ruce sepjal k tiché modlitbě,
a úsměv jeho byl tak hluboký
a plný zbožné, pevné důvěry
a něhy zároveň. – Tak matka naslouchá
prvnímu děcka svého hovoru,
tak bázlivě a nedočkavě zas,
jak don Miselli poslouchal svůj zvon.
Při stole seděl farář v prostředku
svých obou sester, s matky něžností
jim posluhoval, s vlídným úsměvem
jim nejlepší z talířů vybíral,
ba často i své hosty zapomněl.
Po obědě byl volán, aby křtil;
my odešli si zámek prohlédnout
a slíbili, že přijdem k svačině.
Hrad velká byla stavba mohutná
z dob feudálních, pozděj žaláře
tam byly státní, nyní samota
kol zívala a zvolna ničila,
co začal žalář. Zámku chodbami
kol fresek vybledlých jsme chodili
a stoupli do žalářů bývalých:
Zpod vytrhány trámy, pažení
a dvéře, rámy oken, podlahy
tím větší pouští vstříc nám kynuly.
Vše ticho kol – jen zdi zde mluvily,
od zdola k stropu byly popsané
a pokreslené, divná znamení
a více temných, nečitelných run
se střídalo s celými nápisy
ve verších místy dobře spojených
a v próse často drsné, divoké.
Tam zármutek, tam opět zoufalost
se ozývala a tam naděje,
že konečně vlast bude spojena
a šťastna v svobodě. Tam uhlíkem
jen několika rysy načrtán
byl papež, ďábli jak ho sápají,
a nad ním, věncem laurů otočen
vryt Garibaldi do zdi hluboko,
a hymny sloka pod ním jásává.
Tam různí ministři se šklebili
ve společnosti řádu Ježíše,
tam Italie ruce spoutané,
jak Leopardi líčí v hymně své,
na zemi úpěla a pod ní verš:
„Ty budeš svobodna a velká zas!“
Tam pouze jména těch, co padli kdys
za svatou věc, neb mřeli v žalářích,
však jména hodná věnce věčných hvězd,
by místo svatých matky dávaly
je dětem svým, by milovaly vlast.
Tam výkřiky jen prosté „Mentana“!
neb vzdechy tklivé vězňů po ženě,
po rodičích neb dětech, jinde smích,
škleb zoufalství a vražedlný hrot
té satiry, jíž důtky železné
nad hlavou tyranů a papežů
vzpjal „velký otec Alighieri“.
A jako ironií v žalář ten
se nejkrásnější Italie kout
svým věčně smavým díval blankytem,
klín Apennin se otvíral tu, ráj
pln svěží něhy, horské veleby,
ve stupních výš se k nebi zvedaje
až Cimone kde průhled zavíral.
Zde bloudili jsme dlouho. Konečně
jsme vyšli na dvůr velký, čtyrhranný;
byl keři planých růží zarostlý,
kol na zdích bujel bez a čilimník,
a velké kaštany se skláněly
nad starý fontan vyschlý, kopřivy
ve vlhkých koutech rostly jako les,
a po kamenech plíseň zelená.
Do chládku sedli jsme a horký pot
don Paolo si stíral se skrání,
a chvíli mlčeli jsme; hluboké
kol bylo ticho, kolem příroda
si hověla ve snivé siestě,
jak zapomenula by na chvíli,
že člověk žije, jenž svou velikost
v tom nejvíc hledá, jestli z poklidu
ji vyburcuje pro své sobectví.
„Nu jak se líbí vám don Miselli?“
děl don Paolo – „Myslím, teď je čas,
teď vypravujte!“ „Nuže staniž se.“
Don Paolo si doutník zapálil
a vypravoval: „Sotva byste řek’,
don Miselli dřív práva studoval;
v ten čas měl též svou lásku studentskou,
však nebyl to jen přelétavý pták
jak obyčejně, křídel jeho stín
pad’ příliš těžce jemu na srdce.
Co povídám, mám z jeho vlastních úst,
kdys vše mi vyprávěl, to dávno juž,
jsem jediný snad, jenž to všecko vím;
chtěl ubožák s tím jíti do hrobu,
však v žití takové juž chvíle jsou,
kdy po sdílnosti křičí každý nerv,
a srdce myslí, že si odlehčí,
když zpovídá se v srdce přítele.
Náš don Miselli tedy miloval
a vážně myslil dívku za choť vzít.
Však jedno bylo v jeho povaze
a posud jest, co dost mu škodilo:
On úplně se nedal opojit
nižádným citem – leda dobrotou.
To děvče bylo krásné, hodné též,
jak vůbec říkává se, však náš rek
tím nespokojil se a nedal zpít
se krásou těla, duše snivostí,
a stejně bádal v její povaze,
jak miloval ji. Často s bolestí
zřel v jejím srdci dřímat sobectví,
jak prášek malé bylo, náhodou
jenž padne sochy zářné na úběl,
však práškem jest, jak malá píha jen
na zářné pleti tváře mladistvé,
leč dojem kazí přec, jak vrásky sled
jen nepatrný, a přec věštící,
že smutek juž se dotknul života,
a nechal stopu tam svých perutí.
Don Miselli byl dobrý, předobrý,
pln citu k lidem, zvěři, přírodě,
a to jej hnětlo. Trochu k tomu klíč
byl jeho sester osud nešťastný,
ta jedna němá, druhá hrbatá.
V jich středu vyrost’, cítil jejich bol
a stal se příliš měkkým na muže.
S milenkou svojí časté schůze měl,
procházky dlouhé spolu dělali,
čtli spolu básníky; juž tenkráte
on Danta uměl skoro nazpamět,
on učil ji, dle svého vzdělával.
Kdys řekla mu, by ve svou domácnost
ji uvedl, on začal zdrahat se
a vymlouvat, neb chudák on se bál,
jak představit ji, krásou zářící,
svým sestrám, mrzačkám. A prchal čas,
a ona stále o to prosila,
až k tomu konečně se odhodlal.
Šel pro ni, by ji uved’ v rodinu.
Jak bilo jeho srdce! Cítil snad,
že něco stane se; a juž ji ved’
po ulici, byl právě slunný máj,
vše láskou dýchalo a životem.
Šli spolu ruku v ruce. Na rohu
tu stála chromá, stará žebračka.
Don Miselli sáh’ rychle do kapsy
ji chtěje obdařit. – ,Ti mrzáci
jak protivní jsou, v jasný, slunný den
své roztahují hnusné údy kol,
ach, prosím, pojďte,‘ děvče pravilo.
Jak bleskem schvácen don Miselli stál,
a halíř, jejž chtěl podat stařeně,
mu vypad’ z ruky náhlým leknutím.
,To vaše přesvědčení hluboké?‘
,Ba věru, víte, že jsem upřímná,
mne hnusí se, co vůbec chybu má
a ruší soulad – prosím, pojďme dál.‘
Don Miselli zved’ peníz ze země,
svou vyprázdnil pak zcela tobolku,
a všecko stařeně dal o berlích
a hlasem vážným pravil: „Slečno, víc
my nepůjdeme k mojím rodičům,
vy dovolíte, bych vás provodil
zpět k domovu.“ A mlčky stalo se.
Don Miselli se domů navrátil,
a jeho obě sestry ubohé
dnes nevěděly, proč k nim něžnější
než jindy jest, proč líbá jejich vlas,
je hladí, slzy v očích; celou noc
pak nespal, hlavu opřenou v svou dlaň,
přemítal dlouho, péro vzal a psal,
vše dary vrátil, jež byl dostal kdys,
vše dopisy, a druhý po tom den
se hlásil v semináři. Nejkratší
to byla cesta, jíž měl potřebí,
by pevného si našel útulku
a sestrám svým moh’ býti podporou,
neb jeho matky pense maličká,
ta dávno nestačila potřebám.
Než vystudoval – matka zemřela,
a farářem on zde byl jmenován,
vzal sestry k sobě – a žil pouze jim.
By povýšen byl, dále netoužil,
v své studie se zabral z mladých let,
své oblíbené čítal básníky,
a všecku lásku, celý život svůj
jen v lásce ku svým sestrám soustředil.“
Don Paolo se při tom zamlčel
a vykouřený doutník odhodil
a nový zapálil, dým odfouknul,
a než jsem k slovu mohl přijíti,
dál pokračoval. „Staré přísloví,
že lidé scházejí se po letech,
se vyplnilo. Don Miselli kdys
svou první lásku potkal, vyhnouti
jí chtěl se; darmo, byla ubohá,
a v bídě žila, její otec sáh’
si na život, neb velké peníze
u banky zpronevěřil, časy zlé
na bohatou dřív padly rodinu,
a děvče bylo záhy nuceno
se provdat: byl to sňatek nešťastný,
neb opilec a karbaník byl muž,
a týral ji. V té době v Modeně
se náhodou s ní setkal Miselli.
Muž zemřel jí a sama stála zde,
a stalo se, že jako žebračka
jej potkala. To divné setkání,
let třicet prošlo juž a stáli zde
teď oba jiní, oba změnění.
„Jak ubohá jste, vzal bych k sobě vás
rád, od srdce – však musím šetřiti
váš útlocit, vím z dob, ach, – minulých,
že mrzáků se, paní, štítíte,
a já pod svojí střechou živím dva,
však neživím jen, já je miluju
nad život svůj, neb jsou to sestry mé.
Jest jedna němá, druhá hrbatá,
a s nimi žít vy byste nechtěla.
Co mohu, milerád vám uštědřím,
však málo je to, chudou faru mám
a chudým svým jsem mnoho povinen.“
A ona mlčela. Nach studu tvář
jí polil vrásčitou, teď ubledlou,
a štkala nahlas a pak odešla.
Dne třetího šel farář do chrámu;
na prahu fary žena seděla
a zachvěla se, jak se blížil k ní,
a padla před ním na zem, kolena
mu objímala v štkání lítostném.
„Já hřešila – však činím pokání,
jsem sama nyní mrzák největší,
ó smilujte se! Vy jste lepší byl
a dokonalý ve všem, bídnou já
a malichernou, hříšnou, sobeckou.“
„A vydržíte žíti u mne teď?
já sestry svoje vyhnat nemohu,
a pravím vám, jest jedna hrbatá
a druhá němá. Ovšem celý den
je vidět nemusíte, k obědu
a k večeři však přec, jsem uvyklý
je vidět kolem sebe veselé
a šťastné přece v jejich neštěstí.“
„Ne vidět jen, já sloužiti jim chci:
ó dovolte, bych směla služkou být
ve domě vašem, chci je milovat,
ty obě vaše sestry nešťastné,
jak vy je milujete, ano víc,
chci zbožňovat je, jistě dobré jsou,
jak dobrý vy jste.“ On se usmál jen,
zved’ se země ji, v čelo políbil
a v náruč sobě klesli, hlasitě
a dlouhou chvíli spolu plakali.
Snad oběma jim přišlo na mysl,
jak mohli šťastni býti před lety,
oč o všecko je osud připravil.
A téhož dne ji uved’ do domu
a sestrám představil, a zůstala
a v míru žijí všickni dosavad.“
„Já neviděl ji.“ „Ba že, viděl jste,
to byla ta, jež na stůl nosila,
je věru služkou, neb si nedá říci.
Don Miselli se marně namáhá,
by přemluvil ji. – Říká s úsměvem,
že vykonává jen své pokání:
kde v domě kyne práce nejhrubší,
vše obstará, chce pouze služkou být
a slouží všem, a sestry faráře
tak miluje, ba skoro víc než on.
To máte román dona Miselli,
však přichází tam, prosím, mlčte jen.“
A v polo rozbořeném portálu
stál chudý tento farář vesnický,
kol hlavy slunce zlatou záři měl
a úsměv štěstí na rtech jemu hrál
a hluboký klid tkvěl mu na čele;
k nám blížil se a z dálky volal juž:
„Aj konečně vás přece nalezám,
vše prošel jsem – jest čas juž k svačině!“
Zas všickni seděli jsme za stolem
jak v poledne, a služka stará zas
všem sloužila, já dobře všim’ si jí
a s úctou jsem ji v duši velebil.
Po svačině nás don Miselli ved’
v svou knihovnu, vše ukazoval rád
a usmíval se stále; k odchodu
když nastal čas, kus cesty s námi šel
a na rozchodnou tisk’ mně pravici
a s pohnutím jsem v jeho očích čet’
to velké naučení pro život:
byť sebe větší bylo neštěstí,
vždy štěstí lásky všecko vyváží.