O quam suave!
Ó chvíle rozkoše! Toť okamžení
všech duší tajemného obrození;
v obzory dálné dál kam otevírá
mé duše zornice, má žhavá víra.
Hle, z hloubi věčnosti zří Jej se bráti
jak požár ohromný, jenž všecko chvátí;
v něm zoufalství tmy v bílé jitro tají
a stepi srdcí v ráje rozkvétají.
Své srdce otevřte, dnes nebem bude,
On roucho zlaté prostře po něm všude
a zázrakem své milosti zas zbělí
vám duše, které hříchem zatemněly.
Své oči zamkněte! Teď v nitro kane
vám rosa nebeská – teď nepoznané
se blaho v ňadra vaše lávou řítí,
teď plamen vyšlehne, vší bytost vznítí!
63
Toť chvíle spojení a sjednocení,
a věčnost blažených ta sladčí není;
své hlavy skloňte, Bůh se ve vás hostí;
ó vzdejte se své lásky šílenosti.
Víc nebe nechová a nedá země,
své neste štěstí bázlivě a jemně;
a ruce oddaně sem k hrudi spněte,
ať bezpečně je k věčnu donesete.
64