Na strmé výši Araratu
ve skalné sluji dumá kmet,
kus kůže lví má místo šatu,
skráň bledá tají stopy let,
vous šedý splývá v proudy vlasů.
Tak od starých zde sedí časů,
na oblohy i země krásu
zří okem snivé lahody,
a dívá se, jak v různé strany
v dál pod ním spějí karavany,
jak táhnou mraky větrem hnány
a dějin duchem národy.
Co bouří jeho ňadrem zmítá,
co myšlenek do věnců svil!
Ve hvězdné knize nebes čítá
a slýchá živlů jek a kvil;
jej v myšlenkách čas nezastaví,
ruch žití jeho neunaví,
zrak jeho, slunce paprsk žhavý,
vše mihem jedním přehlédne.
Jak žluté listí v podjeseni,
tak před ním lidská pokolení
jdou bez cíle a zastavení
do věků tůně bezedné.
A nad ním zlatá lampa visí,
svit její stajen krystalem,
své paprsky s ním hvězdy mísí
i luna v běhu nestálém;
a šedý mech i shnilé kmeny,
a krápníkové skalní stěny
jsou rudým nachem vyzlaceny
jak sluj, v níž bydlí čaroděj;
kmet stále touží, stále bádá,
v své mysli dějin nitky spřádá,
ať jasná noc, ať živlů váda,
vždy tká v svém nitru starý děj.
Strom nádherný se nad ním sklání
a jeho listí svěží šum
jej skolébává bez ustání
do nových snů a nových dum.
Jak větve výš se rozkládají
a v mlze ztráceti se zdají,
v nich veliké se hnízdo tají,
kamž nedoletne orel sám;
když vrátí jaro květy stromu,
tu v svitu blesků, v bouři hromu
pták rajský slétá k hnízdu tomu
a zlatá vejce klade tam.
A slunce čaruplnou mocí,
kde jeho svit se zamihne,
z každého vejce v svaté noci
se zlaté ptáče vylíhne,
a když se k bědné zemi řítí
hlad, bída, války vlnobití,
smrt, jež se nikdy nenasytí,
když morným křídlem zašustí:
tu vstane kmet a úsměv hraje
mu kolem tahů kouzlem máje
a z hnízda v světa šíré kraje
své zlaté ptáky rozpustí.
A oni letí šírým světem,
na chýš, kde bydlí chudina,
si sednou unavení letem,
jak v jizbě k ohni rodina:
a sotva sednou, v síňce šeré,
nechť sníh i vítr v okna pere,
juž kvetou sny a báje steré,
juž pučí dávné pověsti,
a s kolem kolovrátku letí
dny mládí starým do paměti,
co s milenkou hoch ve objetí
sní o lásce a o štěstí.
A oni letí pode krovem
do chudé jizby básníka,
a zašveholí vlídným slovem,
jež srdcí brány odmyká;
co touží, myslí, dumá, cítí,
vše v duši jeho v požár vznítí,
že nadšení na čele svítí
mu jako hvězda východní,
že duch se v tonech písně houpá
a křídla v krásy moři koupá
a v šero dějin lidských stoupá
při poesie pochodni.
Na chmurné čelo myslitele
svá křídla zlatá položí,
šum jejich praví: bádej směle
a světy dám ti v podnoží!
Kam snesou se, tam lidstvo blaží,
cíl stanoví těm, kdož se snaží,
a výš až ráje ku zápraží
nás hvězdným křídlem nesou zpět,
v nich roztaje i starců vráska,
z nich šumí dětství sladká zkázka,
z nich zvoní naděj, mír a láska,
z nich pučí radosť v plný květ.
Ó duchu lidský, starče snivý,
tys kouzelný ten čaroděj!
jen dále v chýže, města, nivy
své ptáky mythů vysílej!
Když s nebes orel poesie
u tebe svoje skvosty skryje,
nechť vlna času výše bije,
ty hlídej lidstvu jeho ráj;
své zlaté ptáky vypusť v spěchu
na bohatých i chudých střechu,
dej sílu mdlým a slabým těchu,
neb lidstvo žije, dokud báj!