Ó směsice! Mně padla kniha z ruky!
Jak v pralese, kde břízy, duby, buky
se tísní v šeru, větve splítajíce,
kde bují kapraď a kde na tisíce
balvanů strmých rozházeno v kole,
kde břečťan nahoře, hloh roste dole,
kde stezky plny listí jsou a chvoje,
pod kterou ukryté se prýští zdroje
tmou blýskajíce jako hadí oči...
kruh čarovný, kdo v kouzlo jeho vkročí!
Ó nadšení! ó fantasie! sílo!
Kdy v kolossy a giganty se slilo,
co myšlenkou jen letlo lidskou lebí,
kdy člověk síly tvůrčí pláním nebi
se vyrovnal, ba předčil je, neb stvořil
sám bohy sobě, aby jim se kořil,
chtě stále zříti symboly své síly.
Tu bozi, obři, potvory a víly,
vše rodilo se šmahem v jeho hlavě,
on lačně hýřil v představ svojich vřavě
a tvořil stále, rozpoutaným jezem
proud výše rostl, básník tu byl knězem
a lebka jeho byla výheň děsná.
Tu vznik a zničení a zima, vesna,
vše projelo jím, chvělo jím a hřmělo.
On sám byl kyklop, titan, jehož čelo
se stalo prvním zřídlem poesie.
Hle Kronos, Rhea, Zevs a Erinye
a Gea, země, prvá lidí matka,
a drsný Ares, Afrodita sladká,
Pan s flétnou něhy a Demetr s klasy.
Ó mlhy, fantomy, sny, tuchy krásy!
Vše bylo děsné, zářící a smělé.
Snad bozi v lidském chodívali těle,
či lidé z přepychu se bohy stali,
les promluvil a oživnuly skály!
Nač tvorčí síly také překypění,
nač Harpye, nač obři storamení,
směs netvorů a oblud? Ó, ty všecky
snad ostříhaly první úsměv dětský,
v němž člověk poprve se k božství hlásil
a myšlenku jak dračí zuby zasil!
Ó dive! mezi titany a obry,
v té směsi hmoty člověk juž byl dobrý,
znal sebe a žil šťastný ve přírodě,
žil se živly, žil se zvířaty v shodě;
neb jako měsíc v spoustu mračen divou
nad černý bor svou záři pustí snivou,
tak básníka zpěv dojemný tou směsí
zní hlasem vichru hlubokými lesy
v té vřavě tvoření, v tom děsném víru,
ve příští věk pln lidskosti a smíru;
zem slyší jej, se usmívá a květe:
„Hřích buď vám cizí, ptáky vzduchu ctěte!“