Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.
Kol stráně zelené a lesy, sady, luh,
mé oko azurem se opájí a v sluch
vln zaznívá mi hudba líná;
na slunci hřeju se, jak hnu se v rákosí,
hned rosy kapkami mne křoví porosí:
ó by to byly kapky vína!
Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.
Ať honbou Diany se třese stráň i hvozd,
já v stínu poslouchám, jak perly písně drozd
na šňůru ticha zavěšuje,
na jilmu cikada jak cvrčí v poledne,
jak křídlo libelly nad topas průhledné
květ lotosový obletuje.
Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.
Mnou ani nepohne zvuk sladké píšťaly,
na kterou hraje Pan, když zdřímnou úvaly
a ve vlnách se zhlíží slunce;
mne baví hlemýžď víc, jejž vidím ve trávě,
jak hýbá tykadly a leze zdlouhavě,
i vosa bzučíc na merunce.
Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.
Jen v parnech velikých do slují krápníku
se skryju, hovím si na vlhkém trávníku,
jímž hravý větřík pohne s těží,
a myslím skonejšen vln hudbou tajemnou
na mnohou Dryadu, jež prchla přede mnou –
Ó sluje hluboké a svěží!
Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.
A večer v rákosí tu číhám potají
a ukryt dívám se, jak v lázni svlékají
šat dívky plaché z Erymanthu,
jak skočí do proudu, když vrazím mezi ně,
až voda tryskne výš a blyskne na třtině
jak zářící déšť diamantů.
Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.
Tak čekám; dnové jdou, plující oblaka,
vln hudba, šum a smích mne v lázeň přiláká,
i vrhnu se tam střemhlav, tonu,
a mořské trávy změť mi sedla v kadeře
a perly do vousů, že v plné nádheře
se vyrovnám i Poseidonu.
Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.
A blízký je ten čas, juž zrna nalívá,
jak šperky z topasu kmen holý pokrývá.
Ó hrozen, Hélia syn vonný!
když mačkám v pohár jej, mne zchvátí stejný cit,
jak v drsnou ruku svou bych, ó Maenado, chyt’
tvůj nahý prs bez pout a clony.
Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.
Jde radosť do světa, jen strojte místa jí!
Kdes v lesích Maenady juž thyrsy chystají,
v mých očích velké jitro svítá. –
Jsem drsný, vím to, vím; jsem hnusný, jedno mi,
já hlavy milenců blíž skláním pod stromy,
jsem radosť na dně číše skrytá.
Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.
Jsem ňader vlnění, jsem tajné chvění úst,
když chtějí líbati; mnou hmota pílí v zrůst,
mne nezaprou ni bozi v sobě;
když urval na býka Europu bohů král,
já chyt’ ho za rohy a v sluch mu pošeptal:
„Hle, teď se ozval Satyr v tobě!“
Ze sítí u řeky se dívám do kraje
a čekám pokojně, až réva dozraje.