Kotouče prachu spěly ku obloze;
hluk dutý zněl, jak v hromů těžkém voze
sám nebesy by Zeus jel rozhněvaný,
zem chvěla se a těžké pádné rány
jen sypaly se jako krupobití.
Co je ten mlhy sloup? Co v něm se řítí,
je bohů s titany to půtka nová?
Snad roztrhli svá pouta demantová
a prolámali Tartaru zdi skalné?
Mrak prachu kles’.Co vidím! stádo valné
Kentaurů vzteklých proti sobě bouří!
Boj nový zas a v těžkém prachu, kouři
vše zahaleno jako sen se mihá.
Jen slyšet lze, jak rána ránu stíhá,
jak oštěpy a kamennými kyji
se porážejí, mlátí, tlukou, bijí,
jak skály rvou a balvany jak hází
na hlavu sobě. Oreada v mlází
a Nymfa plachá ukryla se v sítí.
Boj neustává: celý platan chytí
ten v gigantické páže a jej vrhne
v tlum bojujících; pádem svojím strhne
tam jiný druhých celý řad a valí
se všecko v zmatku přes žulové skály,
jich kopyt ranou jisker dešť se budí,
ten zadkem v útok žene a ten hrudí,
a všichni řvou jak tisíc dutých hromů.
A nyní s hřbetu skalnatého lomu
se šinou dolů v chaotické směsi.
Hle, pěnou jich a krví skalní tesy
jsou zbarveny, i Peneus již rudne!
Laň, která chtěla na své toulce bludné
se v sítí napít, prchá v houšť jak střela.
Juž zmizeli; však ještě dlouho chvěla
se země jejich kopyty jsouc sbita.
Jak černý mrak jen na obzoru kmitá
se jejich tlum, jenž neustává v boji.
Nad řekou na skalině cedr stojí,
sám v popředí zde na pokraji háje
sní, mohutné své větve rozkládaje.
Mech pod ním zove k odpočinku měkký;
od jeho kořenů nad plání řeky
lze rozhlednout se v dál až ku obzoru,
kde v modrém věnci hora stíhá horu,
kde Olymp trůní, prah k nebesům svatý.
Na vrchol cedru první východ zlatý
slal růžný svit, když branou nebes vcházel,
tam poslední své růže večer házel,
sám Zeus jej šetřil blesky svého hromu.
Od časů dávných v starém tomto stromu,
v pni zdoutnalém se sličná Dryas kryla,
snad jeho duší, jeho žitím byla.
Ó sladký čas, vše žilo, strom i vlna!
Kentaurů bouře stichla hrůzyplná,
den jarní smál se v luzné svoji kráse,
pták ve vzduchu, brouk v květné hýřil řase,
vzduch průsvitný byl, zeleň listů svěží,
a vlny v řece takým chvatem běží
a taký hovor vedou neustále,
že rozzvučí se srdce staré skále,
že rozšumí se dumné vršky lesa,
že všecko vzletá, usmívá se, plesá,
že země celá úsměvem jest bohů.
Tu pohnul se keř kvetoucího hlohu;
cos za ním zvedlo se, zas kleslo znova,
teď vzdechlo to – viz, hlava titanova
se vzpjala výš a za ní hruď a boky,
a celý kolos vzpřímil se, mdlé kroky
obrátil v stranu, kde stál cedr starý.
Byl poraněn a slunce palné žáry
mu vlévaly jed v gigantické oudy.
Byl ohromný, jak balvan neb kus hroudy
by oživnul v koňského těla tvaru.
Zrak sršel blesky, žíly v bouřném varu
jak provazy se napjaly a chvěly.
Chtěl zaměřiti v jilmový les ztmělý;
leč schvácen mdlobou pod cedr se sřítil.
Sen zimničný jej v náruč jal, on cítil,
jak v novém boji, novém ve zápase
s kentaurů celým vojskem potýká se,
a vítězem jak sám jest nade všemi,
jak mdlý v pocitu slávy své pad’ k zemi;
jest pod stromem a sní na mechu vonném.
Kraj v zlaté páře stopen, tajným stonem
se chvějí listy obrovského cedru,
had v písku dřímá ve poledním vedru
a vlny v řece zvolna jdou jak v spaní.
On ale bdí a vidí, kterak sklání
z pně stromu, jenž byl skoro dutý celý,
se k němu dlouhý stín a stříbroskvělý,
jak sedne k němu, jak svým vlastním šatem
mu obvazuje rány, a jak zlatem
svých vlasů jeho hlavu zahaluje.
On sotva rety v spánku pohybuje
a cítí přece, jak dvé ňader vlny
se dotýkají – pocit tajuplný,
neznámý posud, – drsné jeho hrudi.
Ha, nový svět se v jeho duši budí:
on cítí, jak mu něco bouřně bije
a stejným tlukem na srdci; on kryje
své nemotorné údy v náruč měkkou.
On blažen jest a slzy jeho tekou;
on, kentaur, netvor, balván oživený,
on cítí poprv sladkou bytost ženy,
on v jejím zraku víc než Olymp vidí,
on nebešťanům více nezávidí,
on zšílel by! Slyš! v listech stromu táhlé
zní vzdechnutí: „Ó miluj!“ Leč v tom náhle
se kentaur vzbudil; všecko to snem bylo
a všecko klamem; znovu oživilo
v něm staré utrpení, staré vzteky.
Strom bez hnutí stál ve zrcadle řeky
své ukláněje větve sukovité;
na každé bylo ptačí hnízdo skryté,
však němé teď – kraj lhostejný byl, tichý,
jen zdola zněly z vln, z rákosí smíchy.
I sklonil kentaur nad řeku své čelo
a dolů zřel... Cos ve vlnách se chvělo;
to nebyl on, tak děsný nebyl přece!
A pravda zlá, svůj obraz viděl v řece,
ty nemotorné, neohebné údy,
bez lesklé srsti hřbet, jen krví rudý
a kopyta jak hrozná, jaké nohy!
A, blázen! on chtěl zahanbiti bohy
svou radostí, že miluje ho víla?
Ó jistě, jistě v nejhlubší dno skryla
se ve svém stromě, když kles’ raněn v trávu.
A ona měla hladit jeho hlavu,
svá vzdušná ňadra tulit k jeho? K smíchu!
Vždyť i ten rákos směje se mu v tichu,
jak mohl takto klamat v snění sebe.
Hle, směje zem se, směje se mu nebe,
hloh, kam se skryl, i v řece šumné vlny,
les šklebných očí Satyrů jest plný –
to všecko směje se, že láskou šílí!
A on se vzchopil vzteklý a v té chvíli
se rozběhl a jedním děsným rázem
svou hlavou vrazil v cedr – klesl na zem,
krev černá proudem proudila mu z lebky,
zem zaduněla, mech se zachvěl hebký,
on zaúpěl a skonal... Slyš! vzdech dlouhý,
pln něhy, bolu, lítosti a touhy
se vydral z cedru; „miluj!“ vzduchem znělo,
a všecko listí na větvích se chvělo
a vodopádem řinulo se dolů,
jak slzy přes líce se řinou v bolu
na mrtvé tělo; hnízda s větví spadla,
a každá větev úpěla a svadla,
a brzy suchý strom se zhlížel v řece.
Co kentaur snil, snad nebylo snem přece.