Dva poutníci z bran Florencie vyšli.
Tvář prvního vous rozervaný halil,
šat sedrán byl, na čele rozjizveném
jak bleskem zívaly dvě velké rýhy;
zrak nestálý se v hloubi důlků mihal
jak ve tmě sluje šakalovo oko;
krok nejistý chtěl klesnout každou chvílí.
Ni na město, jež v zlatou páru jitra
svých dómů lesklé potopilo báně
i paláců svých třpytící se štíty,
zrak neobrátil v dálku vytřeštěný.
I kraj, jenž před ním v jara vděku smál se
hor Apeninských strmou věnčen stěnou
a protkán květy, alejemi stromů,
s jichž vrcholů v zelených vodopádech
od větve k větvi tančí bujná réva:
vše lhostejným, vše chladným bylo jemu.
Dál kráčel kvapně; oko stále plálo
a sevřená pěsť tuhá ňadra tiskla.
Druh jeho jinak. Zastavil se, váhal,
zřel dlouho zpět na paláce a věže,
šel zase dál a ještě naposledy
se obrátil, pak sebrav sílu všecku,
jež v jemných rysech úst a tváře spala,
trh’ sebou prudce, rychle setřel slzu,
jež proti vůli zkalila mu oko
tak hluboké a žárem šlehající,
že jako dýka neúprosně, ostře
vždy vbodlo se za mocné vůle kynem.
Mohutné čelo, na němž dcery nebes,
myšlenky, v letu nechaly své stopy,
mu kryla dlouhá, sametová kápě,
z níž bledé tváře, orličí nos přísný
a oči dvoje vyzíraly v dálku,
jak černí orli nad skalískem srázným;
šat řasný halil štíhlé jeho údy
a dlouhý meč se po boku mu houpal.
Šli chvíli spolu oba nemluvíce,
šli jednou cestou oba zamyšleni,
až na pokraji lesa rozešli se
a jeden zmizel druhému juž s očí.
Čím byli sobě? Vlna potká vlnu,
list větrem hnaný tisíce má bratrů,
dál cestou svou jde každý. Přišel večer.
Ten, který nerad s domovem se loučil,
se zastavil teď ve hlubokém lese;
juž cítil mdlobu, kterak z větví keřů
naň číhá si, jak za šat chytá jeho,
sen na víčka a tíhu sype v údy.
Sňal s beder plášť, leh’ na úpatí skály
a zadíval se v nebe, jehož hvězdy
se smály s hůry; zdálo se, že stromy,
ty staré stromy roztáhly své větve,
a na těchto že houpaly se hvězdy
jak před usnutím děti v klínu matek.
Žluč hořkosti, jež v duši vyhnancově
dřív překypěla v slzu trpké kletby,
se zmírnila; snil dlouho, cítil vždycky,
byť opuštěn byl světem, vlastí, bratry,
po boku jemu že se bytost vznáší,
jíž „poesie“ říká dav, leč „ anděl“,
kdo bez závoje viděl její tahy.
Snil těžký sen; zem, obloha a světy,
bouř chaosu, vír potopy, smích ďáblů,
zpěv andělů a hromy Hospodina,
vše v jedné směsi zmateno a v reji
nad jeho mocnou uhánělo lebí,
jak listí vír, jež sever žene mrazný.
Svět Virgila se světem Augustina
vřel v těžkém boji. Lidí přešlo kolem,
jichž tahy neznal, posuňky a škleby
jich obličejů, rozmach údů jejich,
v to potvory, jež zrodil dávný mythus,
vše vířilo a vřelo v jeho mozku,
hloub propastí i etheru výš srázná,
směs hvězdných světů, luny pustá bradla,
mhy podsvětí i slunná záře nebes,
až pot se perlil přes obličej bledý
a probudil jej kapkami své lávy.
Tu oči otevřel; hle, výše za ním
se sklání s vrchu obrovský stín nad ním,
zří v svitu luny čelo rozjizvené,
vlas servaný i vousu divý prales,
i lišejníky a mech v obličeji,
a poznává, že ten dnes ráno vyšel
s ním v stejnou chvíli z otcovského města.
Chce povstati, leč silnější jest mdloba.
Stín níž se kloní, zdá se usmívati,
zář luny lehla v strhané mu tahy –
tak časem zdřímne mrtvém na bahništi
a stříbrem protká šedou jeho plíseň –
a juž ho líbá na studené čelo
a šeptá, jak by vítr dýchal v rákos,
a znova dí: „Můj bratře!“ – líbá znovu
a v dálce mizí jak sloup bílé páry.
U Spezie na pustém břehu moře
po dlouhých letech zastavil se poutník,
dle šatu, meče, sametové kápě
juž známý všem, leč mnohem pověstnější
tou bytostí, která s ním byla vždycky,
jíž „poesie“ říká dav, leč „anděl“,
kdo bez závoje viděl její tahy.
Tvář byla bledší, oko palčivější,
krok stále pevný, ale volný, tichý.
Jak šel, tu matky braly děti v náruč
a s hrůzou všickni dívali se za ním
a šepot jich děl: „Muž ten viděl peklo.“
On kráčel smuten na pobřeží moře,
zrak v jedno místo upřen bádající,
jak vidění by jakés otvíralo
svou propasť před ním a jak nevěděl by,
zda na dno její smí svou vrhnout duši.
Na trosce skalné, o niž mořská vlna
se rozrážela démantovým prachem,
muž seděl starý s rozervaným vousem,
šat sedraný kryl gigantické údy
a v tváři rost mu mech a lišejníky.
I zastavil se Dante blíže něho,
své oko stopil v chmurný pohled starce
a dlouho, dlouho hleděli si v duši.
Tu cizinec děl přitlumeným hlasem:
,My setkali se; ty jsi mír juž našel,
já posud ne; dnes pólů sníh jsem viděl,
a nežli slunce hlavu složí v moře,
o závod budu letět s pštrosem pouště.
Kde ty jsi byl ta dlouhá, dlouhá leta,
co z Florencie zdí jsme vyšli spolu?’ –
„Dál nežli ty; já prošel hloubí pekla,
číst můžeš stopy snů těch v tváři mojí.
Kam nyní jdeš a kdo jsi, divný druhu?“
„Jsem Ahasver a kráčím v moře věků,
víc neskříží se bludné dráhy naše.
Jsme oba vyhnanci; teď pochopíš snad,
proč před lety jsem v lese zval tě „bratrem“?’
A nežli moh’ mu Dante podat ruku,
juž mizel v dálku, jako pára mihnul
se ve skalách, teď po vlnách juž kráčel
jak bílý sloup. . . . . . . . . . . A Dante sklopil hlavu
a zabrav se zas v těžké svoje dumy
zabloudil z žití v prales básně svojí.