Své slzy stříbrné v cest úžlabiny
hloh bílý rozsypal, zlatými stíny
se kolem chvěly háje vavřínové.
Div nebes tady, jenž se májem zove!
Ó vzplaňte lásky myšlenky a snové!
S hor vesel šumí pramen Akadiny.
I vyšli oba, každý z jiné strany,
květ broskve nachu nádechem jak tkaný
jim kynul, cestou zněla píseň ptáka.
Juž lesů šer jim nad hlavou se smráká.
Co rychlým krokem volá a je láká,
kde vesel šumí pramen Akadiny?
A mechem hebkým oba plaše spěli
a jeden o druhém přec nevěděli,
a větve rozhrnuli rychle, tiše –
Zdroj před nimi jak perlící se číše
pln stínů z dna, pln zlatých jisker s výše,
ten šumný, bájný pramen Akadiny.
A dívali se ve šumící vlny.
Jich povrch lístků popsaných byl plný
a u dna co jich bylo, ještě více!
Nach jí a bledost kryla jemu líce.
Jest věrna mi? – A on? Tak šeptajíce
se dívali v zdroj šumný Akadiny.
A neslyšeli zpívající ptáky.
A pomyslili: Zkusíme to taky!
Svá psali jména v bílou kůru břízy.
Zda udrží se? Či zda ke dnu zmizí?
Mám věřit jí? – Cit jeho zda jest ryzí?
Co zjeví šumný pramen Akadiny?
Juž napsáno! a juž to letí v pramen!
A chvíli oba proměněni v kámen.
Co drozda zpěv, jenž nad hlavou jim jásá?
Co květů déšť, jejž v hnízda vítr střásá?
Co nyní nebe jim, co země krása?
Jich osud, život, svět – zdroj Akadiny.
Ó radost! jeho jméno, jméno její
hle, obě svorně plují na peřeji.
I křikli oba plesem v téže době.
Ó překvapení! patřili v tvář sobě.
„Tys věrna mi?“ – „Smím život dáti tobě?“
Ó žehnán buď zdroj šumný Akadiny!
Své slzy stříbrné hloh v úžlabiny
cest rozsypal, svět samé zlaté stíny.
Jak přišel večer, nevěděli sami,
a seděli tu dlouho pod myrtami,
a slavík zpíval a v sny jejich známý,
jak s hvězd by padal, zněl šum Akadiny.