Sicilská ekloga.

Sicilská ekloga.
Své slzy stříbrné v cest úžlabiny hloh bílý rozsypal, zlatými stíny se kolem chvěly háje vavřínové. Div nebes tady, jenž se májem zove! Ó vzplaňte lásky myšlenky a snové! S hor vesel šumí pramen Akadiny. I vyšli oba, každý z jiné strany, květ broskve nachu nádechem jak tkaný jim kynul, cestou zněla píseň ptáka. Juž lesů šer jim nad hlavou se smráká. Co rychlým krokem volá a je láká, kde vesel šumí pramen Akadiny? A mechem hebkým oba plaše spěli a jeden o druhém přec nevěděli, a větve rozhrnuli rychle, tiše – Zdroj před nimi jak perlící se číše pln stínů z dna, pln zlatých jisker s výše, ten šumnýšumný, bájný pramen Akadiny. A dívali se ve šumící vlny. Jich povrch lístků popsaných byl plný a u dna co jich bylo, ještě více! 109 Nach jí a bledost kryla jemu líce. Jest věrna mi? – A on? Tak šeptajíce se dívali v zdroj šumný Akadiny. A neslyšeli zpívající ptáky. A pomyslili: Zkusíme to taky! Svá psali jména v bílou kůru břízy. Zda udrží se? Či zda ke dnu zmizí? Mám věřit jí? – Cit jeho zda jest ryzí? Co zjeví šumný pramen Akadiny? Juž napsáno! a juž to letí v pramen! A chvíli oba proměněni v kámen. Co drozda zpěv, jenž nad hlavou jim jásá? Co květů déšť, jejž v hnízda vítr střásá? Co nyní nebe jim, co země krása? Jich osud, život, svět – zdroj Akadiny. Ó radost! jeho jméno, jméno její hle, obě svorně plují na peřeji. I křikli oba plesem v téže době. Ó překvapení! patřili v tvář sobě. „Tys věrna mi?“ – „Smím život dáti tobě?“ Ó žehnán buď zdroj šumný Akadiny! Své slzy stříbrné hloh v úžlabiny cest rozsypal, svět samé zlaté stíny. Jak přišel večer, nevěděli sami, a seděli tu dlouho pod myrtami, a slavík zpíval a v sny jejich známý, jak s hvězd by padal, zněl šum Akadiny. 110