Lynkeus a Hypermnestra.
(Svatební komnata Hypermnestry. Pod hermou hořící lampa. Hypermnestra v dumy pohroužena. Z venku zavznívají vždy slaběji a slaběji sloky svatebního paianu.)
Sbor.
Io! Hymenee! vlasů pestré stužky
juž rozvažte, i pás; ať na podušky
juž sprchnou květy liliových těl!
Ó neplačte juž, družky,
spíš záviďte; juž čas, by polibek
na údů nahý vděk
jak nedočkavý motýl odletěl!
(Vejde Danaos.)
Danaos.
Doznívá hymna. Na ulicích šero.
Ty stále v dumách pohroužena, dcero?
Jen okamžik a z hodovníků síně
se ozvou kroky, v krátce na tvém klíně
se octne hlava barbara a zrádce.
Nuž bozi s tebou. Budu mluvit krátce.
Věz, naše spása ve tvých rukou leží.
Jeť vášeň oř, jenž těká bez otěží,
jej sotva ruka muže zdrží v cvalu.
51
Leč dnes máš ty, ó dítě věčných žalů,
ty vonný květe nedotknutý posud,
jej zadržet! svou něžnou rukou osud
máš zvrátit z kolejí! Nuž slyš, co pravím:
Až Egypťané rovní vlkům dravým
v tu vrazí síň a přivedou ti muže,
pak víš, co dělat, bílá moje růže.
Ne sklopit modré oči v zmatku plachém,
ne chvěti se, ne v tváři vzplanout nachem,
ne vztáhnout ruku k jeho obejmutí,
ne za ním kráčet, když tě v lože nutí,
leč tuto ocel mocné paže ranou
mu vrazit v šíj!
Sbor.
Ó naposled ať skanou
na ňadra tvoje růže z našich dlaní,
kéž Afrodita chrání
tvá ňadra, z kterých rajské vůně vanou,
z nichž celé nebe k šťastnému se sklání.
Danaos.
Dřív musíš zapomenout, že jsi žena;
on přijde, v každý mžik buď připravena!
nůž ostrý jest, já hodinu ho brousil.
Ó být já zde, já vraždil bych a rdousil,
až horká krev by ku blankytu stříkla!
Sbor.
Tak mladičká! Hleď, bys polibkům zvykla,
bys odložila bázeň, jež se třese.
Buď jak to ptáče v lese,
52
jež v hnízdě neptá se, co ráno bude.
Jdi, Hymen s tebou! Naše písně chudé
jsou labutě,labutě ve moři tvého blaha.
Danaos.
Ty nesmíš dát se překvapiti nahá;
jak vejde, chytni nůž, jak tkne se tebe,
bij! nejlíp do vazu! –
Sbor.
Tak sladký nektar nenalívá Hebe
v Olympu síních, jejž ty budeš píti
s miláčka rtů. Sem kvítí, kvítí, kvítí!
Danaos.
Juž musím jít, pochodně chodbou svítí.
Tvé druhé sestry poučil jsem všecky.
Jen silná buď! Ten úsměv zapuď dětský!
Tys poslední, v niž svoji naděj kladu
i rodu svého bytí, zdar i vládu.
Tvé sestry sotva dovedou meč tasit
a ránu zasadit. Hleď světlo zhasit,
jak přijde k tobě, a bij po tmě! Kroky
juž slyším zníti, paianu juž sloky
zní mrouce v dáli. Dobrou noc, mé dítě!
Sbor.
Chtěl s tebou tak bych snít až do úsvitě!
(Danaos odejde. Hypermnestra bez hnutí stojí v myšlenkách. Za chvíli vejde Lynkeus. Jak se přiblíží k Hypermnestře, chce tato s nožem vrhnouti se na něho. On v čas to spozoruje, vyrve jí nůž, odhodí jej a táhne ji k loži.)
53
Lynkeus.
To nečekal jsem ovšem, holubičko!
Já hledal plný prs a hladké líčko,
a našel ostrý nůž a útok divý.
Je láskou to? Já nebyl lásky chtivý,
když tento práh jsem přešel, ale nyní
plám divou vášní. – Ký to lomoz v síni?
(Venku hluk a dupot, výkřiky raněných a vzdechy umírajících.)
Hlasy z venku.
Ó běda! běda! krev! ó běda! zráda!
Lynkeus.
Kdo učil vraždit tě? tak milá, mladá!
kdo učil líbat tě, byl mistr větší.
Však jaký křik a shon?
(Vyskočí. Hypermnestra stáhne jej k sobě.)
Hypermnestra.
Ty nebezpečí
se neboj víc, tys zachráněn, můj drahý!
Lynkeus.
Ty miluješ mne, poznal jsem to záhy!
Hypermnestra.
Ty odpouštíš mně? Můž’ to pravdou býti?
54
Lynkeus.
Zas nový zvuk. Pochodně venku svítí
a kroků chvat se mísí s vzdechy, lkáním.
Hypermnestra.
Tvým polibkům juž nadarmo se bráním.
Lynkeus.
Co mně strojeno, stihlo bratry moje.
Hypermnestra.
Tvé rty jsou plamen, cítím z nich dech boje!
Mně líbí se kentauří tvoje síla.
Chceš opravdu, abych tvou ženou byla?
Lynkeus.
A ňadra tvá jsou jako hrozny sladká!
Hypermnestra.
Ať obklopí nás noc, všech tvorů matka!
Hlasy z venku.
Ó smilování! Hrůzo! zráda! vražda!
Lynkeus.
Tys má a hračkou jest mi půtka každá,
ať přijdou! třeba otec tvůj, tys moje!
55
Danaos (na prahu.)
Vše skončeno a dobře. Konec boje!
My zvítězili, lstí jsme došli k spáse.
(Lynkeus zvedne ze země nůž a blíží se k Danaovi.)
Hypermnestra.
Ó zadrž! zadrž!
(Lynkeus probodne jej ze zadu.)
Lynkeus.
A my láskou zase!
56