Daně a desátky.
– Karlu Kučerovi. –
Moc byla právo, kdo moh’, vládl pěstí.
Bůh na jazyku lidí dlel, však štěstí
a náhoda, ty vedly slovo větší.
Co nešlo silou, zlomilo se lečí.
Lid úpěl, klna obloze i vládě:
mnich tisk’ jej v chrámu, rytíř tisk’ jej v hradě,
mnich sliboval mu peklo na věčnosti,
a rytíř za živa mu lámal kosti
ve lidomornách skalných, těsných tvrzí.
Jen peníz platil, jeho zvuku brzy
se rozumělo, nejdřív ale v Římě.
Lid pokoušel se přendat svoje břímě
na druhé paže, přestal sloužit pánu
a sloužil knězi, hned však s davem manů
pán vrazil do vsi, drancoval a pálil,
a teprv k ránu s kořistí se vzdálil.
Lid sloužil jemu, přestal sloužit knězi,
a znova viděl, v jaké pasti vězí.
Kněz poštval pána, nechtěl zatvrzele
mu prodat odpustků, až rytíř v čele
svých žoldnéřů a s církve požehnáním
ves vzdorujících napad’ před svítáním
194
a vymoh’ desátek, jenž patřil mnichu.
Ve úvoze pod hradem v nočním tichu
na vozy kupců rytíř čekal s vojem;
noc vzplála požárem a zněla bojem,
co v odpor stavilo se, všecko zbito,
a zboží, látky, šperky, víno, žito,
vše odvlečeno v hrad, na němž až k ránu
číš kypěla. Mnich zpíval žalmy Pánu
a mnul si ruce, řval v tu pitku hlučnou,
neb ze všeho svou kost si odnes’ tučnou.
*
Pan z Böckelburgu špatném ve rozmaru
na svojí tvrzi seděl při poháru,
k dnu jeho častěj patřilpatřil, než se sluší.
„Dbáš, pane, příliš málo na svou duši,“ –
děl mnich, jenž u dveří stál, ruce spjaty.
„Víš, nové odpustky že otec svatý
nám vypsal, za něž dlužno sbírat daně
a slovo jeho jako slovo Páně.
Ty sedíš lhostejně na tvrzi svojí,
tví lidé zapomněli rvát se v boji,
na hradě strmém jako hnízdo ptačí
ty čekáš, dokud zásoby tvé stačí,
a každý pokyn církve je tu marný.
Ty čekáš klidně, až tvé zásobárny,
tvé špižírny a jídelny a sklepy
se vyprázdní, pak teprv selské cepy
v boj vyplašíš, tři vsi vypálíš za dne,
vše odneseš, co do rukou ti padne;
195
na kupce počíháš si a pak zase
po celý čas hluk pitky rozléhá se
ve síních hradu, v jizbách, po nádvoří.
Na přílbě tvojí rudý chochol hoří
a kříž na modrém poli ve tvém znaku,
všakvšak, mocný pane, ušlo tvému zraku,
že kříže věrným, zbožným služebníkům
desátek dluhují tvé vsi; nuž k díkům
když pohnouti chceš klášter náš i s Římem,
tož neuraz se při mém slovu přímém,
vstaň, zburcuj trochu sedláky své líné,
ať dají chleba, konvent hlady hyne,
ať dají vína – opat zmírá žízní!“ –
„Tvá orace mne příliš dlouho trýzní,“
děl hrabě, zhurta vstal a strčil stolem.
Šel k oknu, hvizdnul, trouby hlas zněl dolem.
Meč přepásal, na hlavu přílbu vsadil,
ven vyšel, na koně sed’ a juž pádil
přes most, jenž skřípaje se pod ním sklonil.
Lid jeho za ním klusem, třemen zvonil
a korouhev jim nad hlavou se chvěla.
Mnich za nimi se díval, utřel s čela
si krápě potu, pak též dal se k bráně.
Šlo k poledni a právě byl den Páně.
*
196
Jel hrabě s vojskem přes lada a pole.
Chrám na vršku stál a ves pod ním dole
se ukrývala v sadech rovna hnízdu.
Juž do vsi vjeli,na vše cesty jízdu
v stráž rozestavil hrabě, potom kázal
na bubny udeřit – však neukázal
se nikdo na to, ves jak po vymření;
u plotu hubený pes zuby cení,
po návsi drůbež popelí se v písku.
Tu s družinou vjel hrabě v plném trysku
na náves, ticho kol, ni jedna vrátka
se neotevřela. Co začít? – Rada krátká.
V plen kynul hrabě vojsku, v krátké chvíli
se pluky celou vískou rozptýlily,
však s prázdnem k pánu vracely se záhy.
Co našly – v kolébkách jen děti nahy,
neb u kamnovce starce dřímající.
Vše prázdno, celá vesnice ta spící
zde zívala jak vypleněna morem.
Tou prázdnotou jak nejživějším vzdorem
se smála hraběti, jenž v selském sadu
pod starou hruškou vztekem rval si bradu.
Vše bylo prázdné, stodoly a sklepy
i přístěnky, v světnicích pouze střepy
je vítaly, vše troska, poušť a bída.
I křičeli – jen ohlas odpovídá.
Dál jeli vsí a hrabě v jejich čele.
Tu u cesty pod křížem Spasitele
hle, žebrák seděl, spínal z dálky ruce
197
a lkal a úpěl. Uzdou oře prudce
trh’ vztekle hrabě.
„Je-li milý tobě
stín života, jejž vlečeš, chceš-li zlobě
mých chrtů ujít, řekni bez prodlení,
kde je ta rota selská? V okamžení
jim kohouta na střechu kážu hodit.
Kde jsou? Sto ďáblů! Já se nedám vodit
jak medvěd kejklířem! Kde je ta chasa?“
„Dnes v kostele se boží slovo hlásá,“
děl žebrák, strachem zachvíval se celý,
„je neděle a do kostela spěli.“
„Ať červený jim kohout ke mši zpívá!“
děl hrabě k družině své a juž divá
kol rozletla se jeho rota v smíchu,
a v krátké chvíli kotouč smolných víchů
vzplál nad kostelem v dešti jisker žhavém;
zpěv z chrámu zněl, pak ryk a v dýmu tmavém
vše stápělo se, z něho praskot trámů
a nářek lidí prchajících z chrámu,
vzdech žárem ohně rozlitého zvonu,
kvil, kletba, ryk, jenž uhasínal v stonu.
Co zbylo v dýmu, jezdců v dál klus divý
a spáleniště a zdupané nivy.
*
198
Hrad Böckelburg stál na vysoké skále,
kol něho černé lesy dál a dále
se vlnily, kam zrak sáh’ udivený;
hrad stál na hrotu kolmé skalní stěny,
jež v středu nižších sester osamělá
do mlh a mračen čelem strmým čněla,
měl věže dvě a tlusté zdi a valy.
Most padací se skláněl k druhé skály
nižšímu hrotu nad propastí děsnou.
Ku skále cesta úžlabinou těsnou
se táhla jako had, jenž v slunci leží,
tak úzká byla, sotva jeden stěží
že projel vůz, jen krok a v propast dolů
se musil sřítit; skály na vrcholu
na valech pavlan byl, v němž troubou hlásný
zvěst dával, když most měl se zvednout: šťastný,
kdo vyšel z hradu, nebohý, kdo vcházel.
Stín zdí a věží s šerem sosen házel
jak výhrůžka své pruhy do příkopu.
Kdos vešel v hrad – sníh zavál jeho stopu,
most zvedl se a ticho, ani třtina
se nehnula, zeď nemluvila siná
a v mrtvém klidu posupná a vzdorná
ku nebi trčela věž – lidomorna.
Kdos vzdychal tam – zdi dosti tlusté byly,
by každý ston a nářek utlumily.
Roh hlásného teď zazněl, most se sklonil.
Tlum jezdců vyjel, za stínem stín honil
se dole po skalách, jak v pole vjeli,
tak stíny zmizely, kol údol ztmělý
199
zel jako hrob, most opět skřípající
se pozved’ těžce. Nad krajinu snící
zved’ měsíc v první čtvrti srp svůj jasný.
V ten letní večer vonný, snivý, krásný,krásný
voj Böckelburský vyjel na výpravu,
pán zůstal doma, v lehkém pouze hávu
sed’ na pavlan; hned panoš ponížený
sem konev s vínem přines’, nachem pěny
číš přetékala, za hrabětem paní
si vyšla užit ticha po klekání,
kdy netopýr jen krouží podél valů
a křivolakým letem vráží v skálu;
mnich ku hostině přidružil se třetí.
Při číši hrabě začal vyprávěti,
jak vzdor sedláků ztrestal, nade hlavou
chrám zapáliv jim; mnich ve vína tmavou
zřel pěnu spokojen a hlavou kýval.
V tom hlásný, který do dálky se díval,
se troubit jal, až staré skály echem
se rozzvučely, až to hnulo mechem,
jenž v skulinách rost’ vymletých od deště.
Hned hrabě vstal, šel k zdi, roh volal ještě,
mnich se hrabětem dívali se dolů.
Po úzké cestě, která ku vrcholu
se v klikách vinula skrz prachu vlny,
vůz za vozem se táhnul těžký, plný
jsa pytlů bílých, narovnaných stohem.
Vůz jeden sotva za skaliny rohem
se ztratil, za ním vyjel jiný, jiný,
teď v jas vyjeli, teď zas padli v stíny,
a první u mostu stál, v jeho bránu
200
juž zabušil.
„Kdo jest?“
„My vezem pánu
daň s desátkem na ječmenu a žitě!“
Hlas rohu nový a most spuštěn hbitě
se brzy prohýbal pod tíží vozů.
Juž deset v nádvoří a ve úvozu
se ještě poslední na cestě míhal.
Kdo z žoldnéřů byl doma, hned se sbíhal,
by rychle při ruce byl ku skládání.
Předstoupil sedlák, poklonil se paní
a pánu též a mnichu naposledy.
Byl mohutný to muž a v tváři bledý,
však jistým hlasem jal se hovořiti:
„Ač pozdě, pane, milostiv rač vzíti,
co dluhujeme tobě, věř, tím pouze
je vina naše chudoba a nouze,
že zastesklo se tobě po desátku
dél, nežli slušno. O minulém svátku
dal cítit jsi nám příliš hněvy svoje.
Jsme poslušni a víme, všecky boje
že marny jsou, když moc je v tvojí pěsti.
Kol sousední vsi polekány zvěstí
té rány, která stihla nás z tvé ruky,
k nám přivezly vše obilí, tvé pluky
by netrpěly hlad, my spíš jej snesem;
dnes celičký den spěchali jsme lesem
ti složit třicet vozů plných žita.“
201
„Ať hotovi jste, nežli jitro svítá!
Nuž skládejte! nuž dolů s pytli rázem!“
V tom náhle pytle oživly a na zem
se snuly, z každého z nich s chvatem divým
dva muži vyskočili s nožem křivým,
jenž v luny svitu lesk’ se, v útok vrhli
se na hraběte, ku zemi jej strhli,
než mohla čeleď hnout se poděšena;
pak spoután mnich a spoutána i žena
a chasa zbita. Most zas spuštěn dolů
a tisíc jiných, kteří ve údolu
v tmách čekali, se hrnulo v hrad bouří.
Na nádvoří juž velký oheň kouří,
kol něho muži s kosami a cepy.
Juž vyloupeny špižírny a sklepy
a, v půlnoc pochodní kdy žáry kmitly,
mnich, hrabě, žena, všichni těmi pytli
jsou uškrceni, v kterých mstitelové
v hrad dostali se, a když jitro nové
v kraj mhou se dívalo, tu zpět se řítil
dav jásavý, hrad na cestu jim svítil.
202