Maják Arkonský.
– Paní Sofii Podlipské. –
Když shasí slunce bůh v tmě beze hrází,
rozsvítí člověk maják nad skal srázy.
John majáku byl strážcem na Arkoně,
hoch dobrý, dbalý služby; v mračen cloně
věž jeho vždycky jako slunce plála
všem lodím ukazujíc, ostrá skála
kde vlnou klamně kryta hřbet svůj ježí.
Ve chudé chatce živ byl na pobřeží
a přes den s plavci rybařil a ploval,
a večer denně maják rozsvěcoval
a radost měl, když zářil nocí tmavou,
a šťastný byl, když plavbou namáhavou
loď ztýraná při jeho světla lesku
ve přístav pevný našla jistou stezku.
BuďBuď, JohneJohne, vesel, maják pěkně svítí!
Leč může za to moře syn, že cítí,
jak srdce jemu divě v žebra buší,
když časně ráno nebo večer tuší,
že v přístav přijde Hana sousedova?
A láska jejich tiše, beze slova
se spřádala, až přece řekl o ni.
A staré zvony na Rujaně zvonízvoní,
203
jak z Arkony by staré z moře zněly.
A byla svatba, věru po den celý
John plné ruce práce měl a shonu.
Ta cesta pro nevěstu, v zvuku zvonů
pouť do kostela a pak přátel trochu
se k jídlu sešlo, věřím, dobrý hochu,
že rád jsi byl, když poslední šel domů
a měsíc kmital šerem starých stromů.
Ten večer slastný s Hanou ruku v ruce
John seděl; jak mu srdce bilo prudce,
a letl čas a noc tu byla ztmělá
a John zapomněl na světlárnu zcela.
Vždyť v loktech Hany jiná zář mu plála.
Což dnes mu moře proud a ostrá skála!
On nevěděl, že brzy měsíc zmizel,
že mrak jak žnec v tmy zádeň mraky sklízel,
a vichr vyl jak stáda vlků lačných,
že blesk se kmitl řasou oblak mračných,
a duněl hrom jak temná trouba soudu
a výsměchem zněl do prázdna jek proudů.
Bůh s lodí buď, jež na vlnách se zmítá!
V tom vichřice, slyš, opřela se lítá
o dvéře chatky Johna, v okno tepetepe,
jak řvala by: Majáku oko slepé
v tmu zírá, vstaň, ó hanba, strážce dbalý!
Juž pospěš, vlny bijí do úskalí
a ženou loď vstříc záhubě a zkáze.
Noc tmavá jest a moře beze hráze.
204
Jak bleskem raněný John s lože skočil
a leknul se, když bouři zuřit zočil,
a letěl ven jak na perutích ptáka.
Zřel s děsem na blesky a na oblaka
a vzpomněl si, že maják nerozsvítil;
hlod výčitky a žalu v duši cítil
a letěl k věži.
– Jaké překvapení!
Zřel, moře osvícené jak se pění,
pod září světel jak se leskne v dáli,
jak zřejmé jsou, jak trčí z vody skály,
jak loď přes hřbety proudů rozčeřené
se vítězně kol skalisk v přístav žene,
přes vichru vztek, přes hromy, blesky, příval.
Kdo rozsvítil jen, když se večer stmíval?
on venku nebyl, on jen od světlárny
má klíče. K čelu sáhnul a pot parný
si nahmatal a zřel zas ku majáku
a nemoh’, nemoh’ věřit svému zraku;
však pravda byla to, stál maják v jasu.
V tom jakby slyšel zpěv podivných hlasů,
i zbystřil zrak a do dálky se díval.
Na skalisku, kol něhož příval splýval,
sbor bílých postav stál, jich dlouhá roucha
ve větru vlála – stojí a on slouchá –
to divný zpěv v neznámé, cizí řeči,
hlas vázne v hrdle mu, on chví se v křeči.
Ty postavy jsou vážné, skráň jich bílá
a věnec lípový ji obestýlá;
ti v rukou mají lýry a ti meče.
Tak zpívají a světlá záře vleče
se přes vlny a maják hoří, hoří...
205
A stichne bouře na dalekém moři
a větry mlčí, v hlubinách se tají
a řady ryb se zvednou, naslouchají...
Juž dozpívaly, tlum jich zpět se vrací
a v majáku se tmavé bráně ztrácí;
ten shas’ v té chvíli a v tom jitro vzplálo.
John myslil, všecko to že se mu zdálo.
Leč ráno cizí kapitán mu ruku
tisk’ vesele při sklenic plesném zvuku.
„Váš maják svítil jako zázrak věru,
bez něho bysme zabloudili v šeru
a rozbili se o skalisek jehly,
dík jemu, že jsme šťastně v přístav vběhli.“
John mlčel, usmál se a dopil ke dnu.
Po letech pak čet’ starou knihu jednu,
kde stálo: „Tam, kde maják nyní kmitá,
čněl před lety chrám slavný Svantovita
a na skalisku zářil v noci stíny;
tam zpěvy zněly, tak že do skaliny
loď nevrazila, když za světlem jela,
byť vichr dul a bouř divoce hřměla.
A posud praví staří námořníci,
že viděli jas divný, hárající
plát nad vodami v dálku o půlnoci.
Leč kdoby věřil takých kouzel moci?
to byli pohani – my ctíme Krista.Krista.“
Leč dobrý John náš věřil dozajista.
206
OBSAH.
I. Staré fresky.
Ekloga andělská7
Žebrák Buddhův16
Attis a Kybela23
Hora29
Nářek Ariadny47
Lynkeus a Hypermnestra51
Laïs57
Hippodameia60
Probuzení Pana66
II. Kniha idyll.
Assoka-mala77
Savîtri83
Syrinx107
Sicilská ekloga109
Akme111
Mladost Orfeova112
[207]
III. Mezi řádky kronik.
Pravda131
Zbroj Alexandrova134
Poslední píseň sfingy138
Šimon kouzelník141
Slib144
Zpověď153
Cid v práci164
Pouť za hrobem sv. Patrika167
Balvan179
Ostatky190
Daně a desátky194
Maják Arkonský203
E: jj + sf; 2004
[208]