Slib.

Jaroslav Vrchlický

Slib. – Jakubu Seifertovi. –
Jarl Strutharald zemřel; k mrtvému se na hrad sjeli do sněmu, kdož kraji kolem vojevodí, i z Iomu přišlo dvě stě lodí. A čeho se nikdo nenadál, též k hostině přišel Harald král. Smutek byl krátký, k sporu dost látky; brzo do hádky přešla řeč: v poháru znění, v přípitky, v klení, v divokém znění chřestil meč, duněly štíty v kamenné síni. K lovu snad voda kalna dost nyní. Hleď, králi, na dravce nastrojit léč! Tím dravcem Thorkel byl, jenž proti králi zvedl pole a vzpouru šířil ze všech sil, a vše mu kazil ze svévole, s Vikingy v shodě spaloval lodě jak liška slídný, jak skála klidný, jak mořský orel vždy na svobodě! 144 V pochodní rudém svitu mrtvý jarl ležel na černém štítu. Síň v světle pol a v stínu zpola. Jak v koších hořící smola po stěnách hrála, světla jas tu trysk’, tu shas’ a na mrtvého tváři se rudou slzou třás’. A krále myšlenka zachvátí, jak na Thorkela vyzráti; a zří, že lest to jediné jest, jíž může nad ním vyhráti. Co hřmí kol hostina veselá, král v dumy se vpřádá a myslí a bádá: „Což je má vláda, když nemohu se zbavit Thorkela!“ A rychle na to vstal a v hovor jarlů prál: „Ať zjásá mrtvého stín: zde nad ním, jak to zvykem, si ruce dejme a přísahejme a v sboru spějme vykonat velký rekovský čin!“ A návrh přijat mžikem. Bylo tu řečí, leč prázdnou léčí návrhy vše ty Thorkelu byly; mlčel neb smál se, klidným být zdál se, 145 a pohár prázdnil každou chvílí. Když pak měl dosti té chvastavosti, tu zapomněl se přec, chloubou druhých navřel a za sebou zavřel, lapený sup, klec. Vstal, řka hlasem tura: „Ať s mého čela chmura nesejde smutku a trudu, když slibu nevěren budu; chci před králem sklonit šíj v studu –“ A znělo to sborem: „Tvůj slib jest?“ a Thorkel se vzdorem: „V noci slézt chci skálu Thorgerdy, dnes v noci slézt!“ Vše pilo a se smálo: „To řeč, z té skutků málo!“ Však nikdo nezřel, že mrtvý kýv’, a když si ho všim’, on si zas dřím’ a ležel jako dřív. A král hned na to zchytra: „Nuž dočkáme se jitra, to za pokus by stálo. Však nepůjde to snadno, spíš moři přijdeš na dno!“ Vše pilo a se smálo: „Spíš shasíš hvězdný plamen, než slezeš onen kámen, 146 co větších tam se hnalo a vždy tam za své vzalo.“ Vše pilo a se smálo; však nikdo nezřel, že mrtvý kýv’, a než si ho všim’, on si zas dřím’ a ležel jako dřív. Král v taji mnul si ruce, když Thorkel skočil prudce, k mrtvému zaměřil, v ňadra se udeřil, zrak se mu zašeřil; pravil: „Já jinam se juž plavil; zde každé řeči škoda, mne nepoleká voda, mne skála nepoděsí, ni propasti a tesy, nuž sedněm na lodě a v rychlém pochodě k Thorgerdy skále jako běsi!“ A smíchu a povyku směsice; poháry vzkypěly řinčíce, a nikdo nezřel, že mrtvý kýv’, a než si ho všim’, on zase dřím’ a ležel jako dřív. Nebem se hvězdy zaskvěly, když na svých lodích vyjeli. A jeli tiše. Jarl sám na přídě lodi stanul a díval se, jak luny plam 147 do plachet v slzách kanul; tu se chyt’, tam se kmit’, šipkou slít’, do ohniva planul, jak bílé obláčky vítr hnal – od dětství vše to Thorkel znal, vždy stokrát tudy v pouť se dal, když horší vítr vanul. A Thorkel dívá se, dívá, jak je ta voda v měsíci snivá, jak na ní měsíc v stříbrné záři, jak mrtvá nevěsta v svatebním šláři, jak proudy chvílemi stříkly, jak delfíni se vzpjali, jak na vodách si hráli, jak v sloupech ohnivých vzpláli a znikli. Ta mrtvá tiš se nechtěla mu líbit věru; on chtěl by bouři spíš, než toto ticho v luzném, snivém šeru. A chvílemi se jemu zdálo, že celé loďstvo stálo, i houknul ke kormidlu: však na nejbližším bidlu se slovo zarazilo, a jemu se zdálo, že slovo jeho v mrtvém vzduchu stálo, jak raněný pták bilo teď do rahen a tam se třepetalo, a z hlubin se cos tak podivně smálo. 148 „Proč němý je hoch v koši? My budem zpívat, hoši! tu divou píseň mořské o výpravěvýpravě, požárem lodí Vikingů jak žhavě zaplálo nebe!“ – Všecko marné. Kol ticho jenom parné a mužstvo jako zmámené u plachet, stožáru, u kotvy – z kamene. Však hle, tam juž ční v moři Thorgerdy skála děsná: na skráni hvězdy jí hoří, patou se v hlubinu noří. Jen k ní! toť jízda děsná! Po stráni chodí jí blesky, vichřice zná její stezky, duha a měsíčné lesky. Časem též bouře když ztichne, příboj tam šplíchne a vzdychne, jak hudba zní to; a zjeví se na štítu přelud děvy, a za ní druhá a za ní třetí, s Thorgerdou valkyry v boj kamsi letí, zavřete oči i dvéře, děti! Jarl Thorkel s řadou lodí se k skále zvolna blíží. Vlnami měsíc se brodí. 149 Hle, na štítu kdos chodí, svit stříbrný se k vodě níží, a jarl cítí v prsou divnou tíži. A přistál s řadou lodí a skočil na zem sám, a cítil skálu tam; svit luny před ním chodí, a kudy jde, tam v jeho lesku zří Thorkel stezku, a ta se zdála mizet na nebesku! Dost dobře šlo se touto drahou, ač šel jen skalou nahou, necítil žádné umdlení a dál šel po tom kamení. A noc tak tichá byla, že slyšel, kterak vlna vždycky zazvonila, jak o břeh vrazila, a noc tak jasná byla, že svět byl štít, v kterém se zrcadlila myšlenka boha spanilá. A Thorkel šel a nevěděl, že krásný svět je moře běd a mohyla! Necítil posud umdlení a dál šel po tom kamení. Svit měsíčný byl měkký, a kolem jeho tekly řeky, 150 a vzduch byl vůně sama, a jemu pod nohama se zdály růsti samé lilije; tu řad jich, záhon a tam moře, moře, moře, a Thorkel dále kráčel po té hoře a nemyslil, že brzy čas, kdy k zoře se poupě noci rozvije, jej mátly jen svou vůní opojivou tak snivou, lstivou, chtivou a tak živou ty zářící a bílé lilije. Necítil posud umdlení a dál šel po tom kamení. A lilije ty stále kvetly, kvetly, kvetly a ve věnce a brány kol se pletly, a jako šípy dlouhý paprsk světlý se po nich táh’ a chvěl, kdes v dáli zpozděný pták zpíval, zpíval, zpíval tak toužně, svět v stříbrnou mlhu splýval, tam ještě plál, kde myslils, že se stmíval, a Thorkel stále šel; měsíčné duhy rostly do oblouku, a z lilijí jsi viděl nedozírnou louku, sta lunných kapek v roje třpytných brouků se lesklo na úběl, sníh tisícerých dívčích nahých ramen jak plál by tu, jsa ztlumen v tichý plamen, a svitem tím a třpytem jako zmámen dál stále Thorkel šel. A před ním hvězdy dále ustoupily, 151 a shasínaly v bezdnu, jen svit bílý rost’ v nekonečnost, v moře každou chvílí zář snivá rostla z lilijí, se chvěla a dále nebem v bezmeznost se střela, a v opál vesmír zahrnula zcela. A Thorkel stále šel, a lilije svůj bledý otvíraly kalich a rostly, splítaly se v změnách stálých, a v obrovských on stejně jak v těch malých tvář Thorgerdinu zřel; a lilje rostly v moře beze břehu a mizely, zřel lesk, prach, peřej sněhu, třpyt ledovců, ve srdci divou něhu, vždy dále Thorkel šel. Shas’ měsíc ve vln brodě – a dole čekaly lodě. 152