Jarl Strutharald zemřel; k mrtvému
se na hrad sjeli do sněmu,
kdož kraji kolem vojevodí,
i z Iomu přišlo dvě stě lodí.
A čeho se nikdo nenadál,
též k hostině přišel Harald král.
Smutek byl krátký, k sporu dost látky;
brzo do hádky přešla řeč:
v poháru znění, v přípitky, v klení,
v divokém znění chřestil meč,
duněly štíty v kamenné síni.
K lovu snad voda kalna dost nyní.
Hleď, králi, na dravce nastrojit léč!
Tím dravcem Thorkel byl,
jenž proti králi zvedl pole
a vzpouru šířil ze všech sil,
a vše mu kazil ze svévole,
s Vikingy v shodě spaloval lodě
jak liška slídný, jak skála klidný,
jak mořský orel vždy na svobodě!
V pochodní rudém svitu
mrtvý jarl ležel na černém štítu.
Síň v světle pol a v stínu zpola.
Jak v koších hořící smola
po stěnách hrála, světla jas
tu trysk’, tu shas’
a na mrtvého tváři se rudou slzou třás’.
A krále myšlenka zachvátí,
jak na Thorkela vyzráti;
a zří, že lest to jediné jest,
jíž může nad ním vyhráti.
Co hřmí kol hostina veselá,
král v dumy se vpřádá a myslí a bádá:
„Což je má vláda,
když nemohu se zbavit Thorkela!“
A rychle na to vstal
a v hovor jarlů prál:
„Ať zjásá mrtvého stín:
zde nad ním, jak to zvykem,
si ruce dejme a přísahejme
a v sboru spějme
vykonat velký rekovský čin!“
A návrh přijat mžikem.
Bylo tu řečí, leč prázdnou léčí
návrhy vše ty Thorkelu byly;
mlčel neb smál se, klidným být zdál se,
a pohár prázdnil každou chvílí.
Když pak měl dosti té chvastavosti,
tu zapomněl se přec,
chloubou druhých navřel a za sebou zavřel,
lapený sup, klec.
Vstal, řka hlasem tura:
„Ať s mého čela chmura
nesejde smutku a trudu,
když slibu nevěren budu;
chci před králem sklonit šíj v studu –“
A znělo to sborem: „Tvůj slib jest?“
a Thorkel se vzdorem: „V noci slézt
chci skálu Thorgerdy, dnes v noci slézt!“
Vše pilo a se smálo:
„To řeč, z té skutků málo!“
Však nikdo nezřel, že mrtvý kýv’,
a když si ho všim’, on si zas dřím’
a ležel jako dřív.
A král hned na to zchytra:
„Nuž dočkáme se jitra,
to za pokus by stálo.
Však nepůjde to snadno,
spíš moři přijdeš na dno!“
Vše pilo a se smálo:
„Spíš shasíš hvězdný plamen,
než slezeš onen kámen,
co větších tam se hnalo
a vždy tam za své vzalo.“
Vše pilo a se smálo;
však nikdo nezřel, že mrtvý kýv’,
a než si ho všim’, on si zas dřím’
a ležel jako dřív.
Král v taji mnul si ruce,
když Thorkel skočil prudce,
k mrtvému zaměřil, v ňadra se udeřil,
zrak se mu zašeřil; pravil:
„Já jinam se juž plavil;
zde každé řeči škoda,
mne nepoleká voda,
mne skála nepoděsí,
ni propasti a tesy,
nuž sedněm na lodě a v rychlém pochodě
k Thorgerdy skále jako běsi!“
A smíchu a povyku směsice;
poháry vzkypěly řinčíce,
a nikdo nezřel, že mrtvý kýv’,
a než si ho všim’, on zase dřím’
a ležel jako dřív.
Nebem se hvězdy zaskvěly,
když na svých lodích vyjeli.
A jeli tiše. Jarl sám
na přídě lodi stanul
a díval se, jak luny plam
do plachet v slzách kanul;
tu se chyt’, tam se kmit’, šipkou slít’,
do ohniva planul,
jak bílé obláčky vítr hnal –
od dětství vše to Thorkel znal,
vždy stokrát tudy v pouť se dal,
když horší vítr vanul.
A Thorkel dívá se, dívá,
jak je ta voda v měsíci snivá,
jak na ní měsíc v stříbrné záři,
jak mrtvá nevěsta v svatebním šláři,
jak proudy chvílemi stříkly,
jak delfíni se vzpjali,
jak na vodách si hráli,
jak v sloupech ohnivých vzpláli
a znikli.
Ta mrtvá tiš
se nechtěla mu líbit věru;
on chtěl by bouři spíš,
než toto ticho v luzném, snivém šeru.
A chvílemi se jemu zdálo,
že celé loďstvo stálo,
i houknul ke kormidlu:
však na nejbližším bidlu
se slovo zarazilo,
a jemu se zdálo,
že slovo jeho v mrtvém vzduchu stálo,
jak raněný pták bilo
teď do rahen a tam se třepetalo,
a z hlubin se cos tak podivně smálo.
„Proč němý je hoch v koši?
My budem zpívat, hoši!
tu divou píseň mořské o výpravě,
požárem lodí Vikingů jak žhavě
zaplálo nebe!“ – Všecko marné.
Kol ticho jenom parné
a mužstvo jako zmámené
u plachet, stožáru, u kotvy – z kamene.
Však hle, tam juž ční v moři
Thorgerdy skála děsná:
na skráni hvězdy jí hoří,
patou se v hlubinu noří.
Jen k ní! toť jízda děsná!
Po stráni chodí jí blesky,
vichřice zná její stezky,
duha a měsíčné lesky.
Časem též bouře když ztichne,
příboj tam šplíchne a vzdychne,
jak hudba zní to; a zjeví
se na štítu přelud děvy,
a za ní druhá a za ní třetí,
s Thorgerdou valkyry v boj kamsi letí,
zavřete oči i dvéře, děti!
Jarl Thorkel s řadou lodí
se k skále zvolna blíží.
Vlnami měsíc se brodí.
Hle, na štítu kdos chodí,
svit stříbrný se k vodě níží,
a jarl cítí v prsou divnou tíži.
A přistál s řadou lodí
a skočil na zem sám,
a cítil skálu tam;
svit luny před ním chodí,
a kudy jde, tam v jeho lesku
zří Thorkel stezku,
a ta se zdála mizet na nebesku!
Dost dobře šlo se touto drahou,
ač šel jen skalou nahou,
necítil žádné umdlení
a dál šel po tom kamení.
A noc tak tichá byla,
že slyšel, kterak vlna vždycky zazvonila,
jak o břeh vrazila,
a noc tak jasná byla,
že svět byl štít, v kterém se zrcadlila
myšlenka boha spanilá.
A Thorkel šel a nevěděl,
že krásný svět je moře běd
a mohyla!
Necítil posud umdlení
a dál šel po tom kamení.
Svit měsíčný byl měkký,
a kolem jeho tekly řeky,
a vzduch byl vůně sama,
a jemu pod nohama
se zdály růsti samé lilije;
tu řad jich, záhon a tam moře, moře, moře,
a Thorkel dále kráčel po té hoře
a nemyslil, že brzy čas, kdy k zoře
se poupě noci rozvije,
jej mátly jen svou vůní opojivou
tak snivou, lstivou, chtivou a tak živou
ty zářící a bílé lilije.
Necítil posud umdlení
a dál šel po tom kamení.
A lilije ty stále kvetly, kvetly, kvetly
a ve věnce a brány kol se pletly,
a jako šípy dlouhý paprsk světlý
se po nich táh’ a chvěl,
kdes v dáli zpozděný pták zpíval, zpíval, zpíval
tak toužně, svět v stříbrnou mlhu splýval,
tam ještě plál, kde myslils, že se stmíval,
a Thorkel stále šel;
měsíčné duhy rostly do oblouku,
a z lilijí jsi viděl nedozírnou louku,
sta lunných kapek v roje třpytných brouků
se lesklo na úběl,
sníh tisícerých dívčích nahých ramen
jak plál by tu, jsa ztlumen v tichý plamen,
a svitem tím a třpytem jako zmámen
dál stále Thorkel šel.
A před ním hvězdy dále ustoupily,
a shasínaly v bezdnu, jen svit bílý
rost’ v nekonečnost, v moře každou chvílí
zář snivá rostla z lilijí, se chvěla
a dále nebem v bezmeznost se střela,
a v opál vesmír zahrnula zcela.
A Thorkel stále šel,
a lilije svůj bledý otvíraly kalich
a rostly, splítaly se v změnách stálých,
a v obrovských on stejně jak v těch malých
tvář Thorgerdinu zřel;
a lilje rostly v moře beze břehu
a mizely, zřel lesk, prach, peřej sněhu,
třpyt ledovců, ve srdci divou něhu,
vždy dále Thorkel šel.
Shas’ měsíc ve vln brodě –
a dole čekaly lodě.