Ekloga andělská.
– Paní Boženě Fridové. –
Země celá spala ve tmách, mraky nebem táhly,
obzor jak štít obra kynul v dálku neobsáhlý,
sem tam hvězdy rozptýlené na něm jako hřeby,
jak myšlenek slední stopy v zmírající lebi,
a tím šerem mraků spěli andělé dva k nebi.
Ituriel.
Sám se vracíš, s děsem v tváři, co se stalo, bratře?
Sefor.
Zříceniny, spoustu, chaos, noc vše stínem zastře,
propast lépe. – Vlny moře, nežli vzplane ráno,
budou šumět v hořkém pláči nad vším: Dokonáno!
Hrozný úkol síti zmary, smrt sít práce tuhá.
Ituriel.
Bůh chtěl tomu! Dva jste vyšli. Pověz, kde máš druha?
Skrýváš zraky, skrýváš tváře v sněžných křídel clonu,
prsa tvoje vlní se a plní mořem stonů?
Kde tvůj druh je Etiniah – proč se vracíš sirý?
7
Sefor.
Etiniah, jaké jmenojmeno, jak zachvění lýry!
Ústa jeho jako úsměv červánků jest jitřních,
oči, rajská něha slastí nepoznaných, vnitřních,
tělo, bytost z mlhy stkána, která zbyla Pánu,
když dech’ v ether, by rozklenul první slunci bránu.
Jaký osud teď ho schvátil! – Dobře ptáš se po něm,
pohřben leží s nimi jako jezdec pod komoněm.
A ten jezdec byl hněv boha, a kůň zhouba byla,
jež se z ruky toho jezdce z plné číše lila.
Etiniah, znals jej také, milovals jej sotva,
neb co zemi upevnila božské vůle kotva
v bezdný azúr, on byl z prvních, kteří k ní se nesli
ještě potom, i když lidé hříchem k pádu klesli.
Kadeřemi jeho vždycky hvězdný zástup splýval,
když on zemi kolébavku v zlatém vzduchu zpíval,
cedry vždy se rozhoupaly, harfy obrovité,
nekonečné melodie v korunách jim skryté
probudily všecko ptactvo a juž v šumné směsi
vždy se valil velký hymnus země pod nebesy!
Nyní bude truchlit země, což mi ale po ní,
nechť se hvězdy, zlaté slzy, v bezdno stále roní,
co mi po všem – prostor prázdný hrobem na mne zeje
bez něho jsa bídnou troskou božské epopeje,
bez něho zem pustý žalář, jemuž klnu nyní,
v kterém vládne zmar a který perutí smrt stíní,
jemuž Satan láskou ženy dlouhý řetěz skoval,
by jej spíše k peklu strhnul.
Ituriel.
Tys ho zamiloval?
8
Sefor.
Zamiloval? Prázdné slovo. Co je láska? – Málo!
Vášně rozkoš, plamen touhy, ráj, o němž se zdálo
synům země! Nic a stíny!
Ituriel.
Pověz, co se stalo?
Sefor.
Znals ta města, která nyní pohltila země!
Před východem slunce bůh děl hlasem hromu ke mně:
Míra vin je dovršena, zítra zhynou všecka.
Což je před ním pohled ženy, modlitba co děcka?
Šel jsem tedy, Etiniah jak vždy kráčel se mnou.
A my letli, letli dlouhou tůní vzduchu temnou,
až nám kmitly hory země jako modré pruhy,
zelené jak skvrny dole údoly a luhy,
jak zrcadel třpytné plochy, na nichž světlo leží,
ploché střechy gigantických paláců a věží.
Nový tady otevřel svět nezvyklým se zrakům,
karavany táhly k městům dlouhým rovny mrakům,
v pochod jejich zvonce zněly, vůdců křik a hesla,
ryk a ržání zvířat, která spoustu zboží nesla
z dálných zemí, velké perly jak krůpěje rosy,
žlutý jantar, slonovinu, kůže, péra pštrosí,
ambru, muškát, štíty z bronzu, poháry a zbraně,
nahých zajatých žen zástup, teskno hlednout na ně,
s pýchou, vzdorem jak v svůj osud zřely odhodlaně.
Z města vstříc jim zástup jiný v ústrety se valil,
mužů, kterým život v poušti v cihlu tváře spálil,
9
kmetů, kteří z všeho nejdřív zřeli ženy nahé,
žen, jež nejdřív prohlížely šperky, látky drahé,
jásot nastal, uvítání, potlesk, pokřik šírý,
vzduch až kolem hlučel echem zkalen prachu víry
a v to zněly píšťaly a cymbály a lýry!
V dav ten my se přimísili, a tak vešli v města;
širokými ulicemi vedla k chrámu cesta,
kde Gog trůnil s Astarothou, které Artimpasa
říkají. Chrám byl pln květů, v středu zlatá vasa
trůnila, kol polétali obrovití ptáci,
v jícen vodu k očištění bronzoví dva draci
chrlili a kol se táhly hojně stoly kryté
plné mis a amfor s vínem, jež bohatě ryté
svítily v šer prosycený tajuplnou vůní.
Slyším posud píšťal výskot a jak štíty duní,
když se těla spletla v rej tam, bohyně kde trůní.
Dali jsme si ukázati palác toho muže,
jejž jsme zachrániti měli. V jeho sadu růže
květly velké, purpurové, květly hojně, zhusta,
jako žhoucí chvějící se po polibcích ústa,
a v středu těch růží stály – podvečer byl šerý –
jako lilje úbělové muže toho dcery.
Kynuly nám s usmíváním, jak nás z dálky zřelyzřely,
a hodily růží po nás, jejíž zkrvavělý
nach jen kmit’ se modrým šerem, v němž stopen svět celý.
Vešli jsme a co já mluvil s mužem, pánem domu,
oznamuje mu soud boha v orkánu a hromu,
s mojím druhem laškovaly dívky víc a více,
jak já kletby, listí růží v tvář mu metajíce.
10
Smály se, co já jsem hrozil a co do záhuby
otvíral jsem výhled, ony perleťové zuby
odkrývaly a jak vítr zavál z nenadání,
ňadra plná zakmitla se v jejich laškování
jako vlna, když ji zlíbá zlatý úsměv ranní.
Vše jsem řekl muži tomu, líčil příští zmary,
pramálo mi ale věřil šedý Hebrej starý,
liščí jeho sivé oko úsměv přelít’ lstivý,
čet’ jsem dobře v jeho duši, že víc pochyb živí
nežli víry – jeho mysl nebyla víc prosta
jako srdce patriarchů. Nicméně co hosta
uvítal mne ve svém domě, k hodům zval a v díky
hrbil šíj – nás líčil dcerám jako Chaldejčíky,
cestující jako kupce, syny druha z mládí.
Kynul kvas a otrok brzy k tanci cymbál ladí,
stůl byl krytý, číše plná – hojné pobízení
a my s druhem zasedli juž, kde se číše pění,
mnohý žert lít’ plaše kolem, mnohé políbení.
Etiniah změněn celý vedle dívky sednul,
vedle té, již v středu růží nejkrásnější zhlednul,
vedle té, od které růži vrženou mu zvednul.
Seděl němý, v blahu tonul, ale v očích blesky
svítily mu divé vášně, ňadry chvěly stesky,
jeho pohled hledal její, ruka jen se chvěla,
když se dotkla její ručky, která stříbroskvělá
jak lupínek liliový v středu číší zlatých,
amfor plných ananasů, fíků, kvítím spjatých,
míhala se, lehce jen se plodů dotýkajíc,
11
jako motýl, v jejích pelu prstíkem si hrajíc.
Sladký druh můj propad’ kouzlu, jež z bytosti ženy
lije se jak z harfy tóny lítnou rozvlněny,
kouzlu, jímž svět, nebe, peklo hynou podmaněny.
K půlnoci šlo, hostitel vstal a se loučil s námi,
předstíral, že navštíviti musí svaté chrámy,
k oslavě kde velkých bohů hody se dnes strojí,
dívek sta kde nahých tančí mezi muži v zbroji;
já šel ven jen vyprovodit – Etiniah zůstal,
venku tma, než otrokyň a fléten povyk zrůstal,
nevím ani, jak se stalo, co se dělo s námi,
Etiniah s dcerou Lota že zůstali sami,
co my šli jsme navštíviti Astarothy chrámy.
Vím jen tolik, jak jsme vyšli velké na náměstí,
rudá hvězda v mraku vzplála, krvavou jak pěstí
kdos by hrozil, a ta hvězda rostla víc a více,
brzy nebem ohon táhla děsná vlasatice!
Ticho bylo po ulicích, domů řady němy,
cypříš, cedr nepohnuly svými haluzemi,
z chrámu jenom povyk hlasný hučel, ječel, výskal,
otroků dav v buben třískal a na flétnu pískal,
vítěz ženu zajatou když v tanci k ňadrům stiskal.
Nebe šedé, jen ta hvězda rostla stále, stále,
ostatní vše bledly před ní, a tu nenadále
ona hvězda nížila se, jako výheň plála,
jako metla trestající nad městem tím stála
a s kadeří její žhoucích smrt a hrůza vála.
12
Hukot dálný ozýval se, v chrámu světla hasla,
hukot rostl jako bouře, a juž zem se třásla.
Lot mou ruku chytil v bázni, řka: Tys pravdu věštil!
Však v tom síry, ohně, jisker lijavec juž deštil,
a já slyšel sochy bohů zaduněti v pádu,
a já slyšel hukot děsný jako vodopádů,
lidí nářek, lkání, kletby, sykot v živlů svádu!
„Zachraňme se, muži boží – pojď, spas moje dcery!“
Šli jsme, kudy blesk se míhal – všady posel šerý,
země povrch pod nohami nám se táh’ co vlny,
každý krok v stoh mrtvol padl, v jícen krve plný,
paláce kol naší cesty třásly se a chvěly,
rány hromné padajících potvor z řims jich zněly
a v to jako zlaté stíny jely nebe střely!
Zem svůj chřtán juž otevřela, prchajících tlupy
padaly tam jako mouchy, v mraku orli, supi
křídly bili, vlci vyli města za branami,
a já cítil, jak jsme šli, že pouze bůh byl s námi,
že nás vedl silnou rukou, že chtěl Lota chránit,
neb před námi hasnul plamen v tom, co měl nás ranit.
U cíle jsme – bijem v dvéře – marně, všecka vrata
závorami upevněna, železy jsou spjata,
darmo se juž míhá okny nebes metla zlatá!
„Vzhůru! vzhůru, moje děti!“ – darmo, dům je němý,
cypříš s cedrem hovoří jen v sadu haluzemi,
z dálky povyk, praskot, výskot letí ulicemi.
Juž se blíží ten soud boha veliký a děsný!
jako vichr když se zvedne ve svůj tanec běsný,
13
zem se třese, jak to duní, praská, vše se láme,
všecko puká, každý trám a každá píď tu klame.
Otec on a milenec já, venku oba v bázni
a dokola celé město ve plamenné lázni,
a my v hrůze, ve šílenství, každé těchy prázdni!
S rachotem juž portál domu před námi se svalil,
dýmu oblak a vír prachu jizby vnitřek halil;
v jisker dešti chvílemi jak rudý blesk se mihnul,
zlekaný můj pohled hrozný, děsný obraz stihnul:
na loži na tygří kůži tam leželi oba
v chvíli té, kdy přemohla je smyslů sladká mdloba
a jich nahé údy kryla rudých růží zdoba.
Etiniah ležel klidně dívky ve náručí,
jako svěží, nové poupě vedle růže pučí,
kolem nich co zhouba, zkáza, zatracení hlučí!
Ležel tam – my darmo lkali a na vrata bili,
město se juž propadalo, lvi a vlci vyli
a ti dva tam jako děti, jak andělé snili!
Na rtu jejím jeho ústa, poupě na poupěti,
jeho hlava čarokrásná v jejích vlasů změti,
a ten úsměv, jako motýl z lilije když letí!
Jeho ruce v objímání kol jejího těla,
jež se chvělo jako strůna v chvíli té, když sjela
na ni píseň nejkrásnější, jakou harfa zněla!
A Lot darmo křičel nocí, já na vrata bušil,
větší štěstí měli oba, než z nás každý tušil.
Lásku tu – co anděl pomsty všecko kolem krušil.
14
Etiniah! já jsem volal hrůzou, jak hlas soudu,
Etiniah! přehlušil jsem jek a hukot proudů,
Etiniah neodolal, nechť svět hynul v troudu.
Násilím jsem pamětlivý boží vůle s chvatem
Lota vyrval, který v žalu halil tvář svou šatem;
ještě jeden pohled zpátky – jediný a krátký –
z mysli mojí nevymizí tento obraz sladký:
Leželi tam ve objetí jak dvě šťastné děti,
obě hlavy čarokrásné v zlatých vlasů změti,
a ten úsměv, jako motýl z lilije když letí!
Strašný praskot, sloupy dýmu, tma, jíž závoj těsný
velkých blesků v dlouhých pausách rušil příval děsný,
valících vod dálné hřmění, jež se zpjaly z hlubin,
sem tam hvězda s rudou kšticí, osamělý rubín,
kolosů, jež v prach se řítí, dunění a rázy,
lomoz jako ruka obří, když v tmu světy hází,
šum a jek, noc děsná kolem, velká, beze hrází.
Dokonáno! Pospěš, druhu – Orion juž vzchází!“
Země celá spala ve tmách, mraky nebem táhly,
obzor jak štít obra kynul v dálku neobsáhlý,
sem tam hvězdy rozptýlené na něm jako hřeby,
jak myšlenek slední stopy v zmírající lebi –
a tím šerem mraků spěli andělé dva k nebi!
15