Zbroj Alexandrova.
Sto mužů kopalo ve dne, kdy pálil nejvíce
žár slunce, kopalo sto jich při svitu měsíce,
a marna posavad práce, co platno caesaru!
juž zdá se, vyhovět nelze dnes jeho rozmaru.
Byť poslal dozorce s biči, byť poslal celý voj,
když říci nemůže nikdo, kde Alexandra zbroj,
kde místo ono je svaté, když neví žádný ret,
kam vložen, co jeho pádem se zachvěl celý svět.
Zem smutná lidí je matka a člověk na ní host,
kde tkneš se jejího těla, tam chřestí hnát i kost,
meč najdeš zubatý, oštěp, kam padne motyka,
až hrůza, úžas a bolest ti srdce proniká.
Tak smutně člověk své děje do těla matky ryl
a darmo v květy a trávu máj staré kosti skryl,
jak dávnou uchvácené kletbou se derou na povrch,
a člověk kraluje truchle jen v středu kostí, mrch.
Sto mužů kopalo ve dne, kdy pálil nejvíce
žár slunce, kopalo sto jich při svitu měsíce,
a darmo; přílbice mnohá, nalezen mnohý meč,
však jistě neřítil s těmi se Alexander v seč.
134
Tu přece konečně jednou, buď žehnán velký den! –
zbroj celý, holeně s štítem i meč byl nalezen,
i zlatá přílbice, v slunci plál na ní s křídly lev,
i dlouhé obrovské kopí a na něm uschlá krev.
Hlas jeden zazníval kolem: To Alexandra zbroj!
To štít je, křídlatá přílba, tak řítíval se v boj!
Dík bohům! caesara vůli již vyhověno jest!
I letí perutí vichru do Říma tato zvěst.
A císař potěšen chystá hod veliký a ples,
a rychle růžemi skryta je zbroje stará rez,
sto bílých jako sníh ořů tu slavnou veze zbroj,
trub hlahol tisíců hřímá, napřed i vzadu voj.
Na schodech ke Kapitolu Vestálek čeká tlum,
a vůně kadidla stoupá ve sloupech k nebesům,
dnes „panem, circenses!“ lidu dle zvůle všeho dost,
a v cirku nechybí barbar a v lůžku dívčí ctnost.
A v tajné paláce jizbě, kde vládne tiš a chlad,
kde mramor tajemně svítí a šeptá vodopád,
zbroj starou vztyčili přímo, že zdálo se, jak stál
by v šeru za živa v zbroji zde Makedonský král.
Zbroj stará stála tam přes noc, než zítra v jeku trub
a v davu hlaholu caesar s ní bude slavit snub,
než slunce paprsky oblit a slaven tisíci
tím mečem opásá bedra a skráň tou přílbicípřílbicí.
135
Noc. Měsíc mlhou se plíží, mdlé světlo rozlívá
na sochy, sloupy a chrámy, krčmy, zkad zaznívá
zpěv divý otroků spilých, na staré trofeje,
jež rdí se za chabé vnuky bez síly, naděje;
Nana chlípnost, která tu vládne, na ctnost, která tu dým,
na hlubé, hnijící bahno, jež nazývá se Řím,
na mříže žalářů, křesťan kde chystá hruď svou lvům,
na starý Kapitol dumný, jenž odvyk’ vítězům.
A s ňader nevěstky caesar zved’ tiše hlavu mdlou
a krokem plachým ven kráčí jsa tuchou sevřen zlou,
a cos jej nutí a žene – ten dávno neznal boj –
po taji zkusit dřív v noci tu Alexandra zbroj.
A krokem liščím se plíží jak zloděj po špičkách,
kde v září měsíce tyčí se zbroj ta. Krve nach,
se zdá mu, na hrotu meče že ožil v nový lesk,
a chodbou, zdá se mu, duní jak štítu dutý třesk.
A oštěp obrovský hrozí a zlobně kývá naň,
jím mává pravice, běda, pod přílbou tmí se skráň;
muž celý v zbroji tu před ním, on slyší přísný hlas
a jako osyky listem se Caligula třás’:
„Zpět, vari, hanebný červe, zpět ruku svou i leb!
Chraň bohů věčných tě milost můj sáhnout na oštěp!“
– Což nejsem roven já tobě – oč lepší ty jsi byl?
Jak já tys miloval rovněž a zuřil, vztekal se, pil.
136
Jen svojí poslušen vášně jak já byls tyranem,
a stejné zástupy mrtvol tvým druhdy spěly snem,
tož směle mohu v tvé zbroji jak slunce zítra plát
a nejsa Alexandrem se Alexandrem zdát!
Tak s bázní hovořil caesar, leč stín ten zahřměl v mžik:
„V tom slovu byla tvá kletba, neb ty jsi ničemník!
Chceš zdát se hrdinou, klamat svět tretem všelikým,
tys ve všem malý, tak směšný, kde já byl velikým!
Nechť vášeň zavedla cit můj, nechť lásky otrokem,
já velkost zachoval vždycky v tom boji divokém,
já, Hellén, živ jsem byl s vděkem, já s vděkem umíral,
zpět vari, zženštilý chlapče, tys otrok, kde já král!“
Však caesar vztáhl přec ruku a přílbu na skráň dal,
ač chvěl se strachem a vztekem, přec meč si opásal
a oštěp do ruky vzal si, však běda, jaká tíž!
ta přílba tlačí co kámen a štít ho táhne níž.
Z té přílby šlehá to plamen a bodá jej to v leb,
má v ruce stověký cedr, když patří na oštěp,
a meče rezavý řetěz jím smýká tam a sem
i klesá pod tíží zbroje tím umdlen zápasem.
A bledé jitro se dívá do síně, v které plá
a svítí tajemně mramor a jako věštba zlá
pln smíchu vodomet šumí skrz spící zahrady –
a caesar na zemi leží pod zbrojí bez vlády.
137