Syrinx.

Syrinx.
Pan pravil k nymfě: „Musím tebe líbat, k tvým vlahým ústům svoje sprahlá shýbat, tvou duši vypit jedním palným dechem jak Helios déšť rosy, jež plá mechem a v narcissu se v krůpěj zlata mění. Chci tebe, prahnu po tvém políbení, po dechu tvém, jenž voní thymianem, nad kterým z Hybly včela bzučí, ránem když v modré páře Gaia odpočívá. Mou není vinou, že jsi hebká, snivá, že na tvých ústech ambrosie svítí, již vypit chci. Já musím tebe míti!“ Jej vyslechla a přece v běh se dala, leč u řeky, nad níž se tměla skála, dál nemohla a klesla v chladnou trávu; jí srdce tlouklo, zvedla krásnou hlavu a ku Venuši volalavolala, všech matce: ,Jak žila jsem, dej umříti mi sladce, jen Satyra mne nevydávej zlobě!‘ 107 Pan byl juž u ní, chtěl ji strhnout k sobě, však couvnul náhle – před ním strom, hle, v zemi kmen vrby, plaše třásl haluzemi a větrem šustil, jak by smál se jemu. Pan zaplál hněvem, skočil k řeky lemu, prut uříz’ ze stromu a na píšťalu jej rychle mění jeho prsty umné, a brzy v ticho podvečerní dumné zní tóny plesu, který splývá v žalu: „Já zvítězil přec – vidíš, juž tě líbám, k tvým vlahým ústům svoje sprahlá shýbám, tvou duši jedním dechem ret můj pije!“ Tak Syrinx flétnou nesmrtelná žije. 108