Probuzení Pana.
– Slečně Klem. Kalašové. –
Spal v lese velký Pan; v sen těžký vrhnul
jej náhle příchod nových, cizích bohů,
jímž, Kybelo, tvé svaté háje zpustly
a v chrámů zříceninách jenom stíny
se míhaly a zmije místo lidí.
Když poslední kles’ Zeva svatý oltář
a v stromech dutých, ve vlnách a v pláni
jen zněly nářky prchajících Dryad,
Nymf, Oread, kdy v svadlém listí noha
o thyrsus pohozený zavadila
a prázdnou číš, Pan v hloubi lesa zašel,
sed’ na balvan a cítil divnou mdlobu,
jak probíhá mu žíly, zavřel víčka
a sklonil hlavu na prsa – a flétna
mu sama klesla z přeumělé ruky
a usnul, spal. –
Ve sluji plné stínů,
ve středu kamenů, jichž drsná čela
mech sivý opřádal svou hebkou plísní
a stověké z nichž rostly borovice,
vždy rozechvěné jako struny lýry,
ve houšti planých malin, jejichž plody
66
ve trávě plály jako stopy krve,
již prolil Adonis, spal tiše věky.
Tu náhle mocný vesmírem dech vanul,
dech cizí; kdosi začal zpívat hymnu
tam, věkové kde ustáli; pták cítil,
že lítat může výš, květ vůni novou
na křídlech větrů házel v širý prostor,
jenž skvěl se, chvěl se, jakby znova stvořen.
Že jednou žily, pocítily stromy,
a balvany, ti zkamenělí svědci
pradávných dějů, zachvěly se, slzy
jim tekly náhle po zbrázděných stěnách,
jak v tvářích lidských radostí když tekou.
A jásot byl a ples a divný povyk
jak mainad výskání, a v srdce lesa,
kde dřímal Pan, též zasáh’ tento hlahol.
On vzbudil se a vstal.
Juž neznal sebe;
zřel, zrádná ostružina hebkým poutem
jak přes mohutné stáčela se plece
a tísnila mu svalovité paže,
sáh na svá ňadra – ohmatal jen kámen
těm podobný, jež rozházeny v kole
se pochmurnou jen tměly zříceninou.
Do prstů nohou jeho hloh se chytil,
a bílý jeho květ se houpal vonný
na větvi, s které vyplašen pták slítnul.
Leč sílu pravěku on cítil v údech:
vstal, rázem strhal trnité své vazby
a vzpřímil se a byl jak štíhlá jedle,
67
že dívati se mohl pohodlně
do orlích hnízd, jak písklatům v nich ruče
v let bují peruť zlatým tkaná chmýřím.
Šel, jeho krok balvany drtil kolem.
Kde byla studánka (po jarních deštích
tam voda stékala a v žáru leta
se udržela skrytá v sítí vlhkém),
se zastavil a naklonil se k vodě.
To nebyl on, spal dlouho, čas jej změnil:
ne Hellady bůh vítězný a krásný,
leč nemotorný, nejapný byl kolos,
jejž poprvé kdys urobil si pastýř
ve Frygii, když ve mohutný balvan
jen několika tesy neuměle
se kamennou jal sekerou jen lehce
své nastiňovat božství; jedním tesem
kdy ústa naznačil a druhým bradu,
pak uši spičatéšpičaté a rohy kozlí.
Stál dlouho, dlouho do vody se díval,
a cítil, kterak síla věky spjatá
se zbouzela v něm, kroužila mu v žilách;
jak slunce, které leta na spícího
se dívalo tmou houštin, vdechlo v ňadra
mu všecky plameny. Hvězd cítil chvění,
taj luny, doubrav ticho i ryk zvěře,
pád listů, mechu dech, jek vodopádů,
a v srdci valné zdroje melodií
mu kypěly, roj nových, svěžích písní,
jež v letech, kdy spal, do srdce mu zanes’
dech přírody, jak zanášívá orkán
svým dechem různých cizích květin símě
68
do dálných krajin. Zpívat! Zpívat! Zpívat!
vše křičelo v něm. Jistě na ta místa,
kde dlouho spal, též přišli milující;
on cítil v ňadrech všecky jejich plesy,
od polibku, jenž nesměle se béře,
až k objetí, jež ochotně se dává.
Ryk honby zaleh’ v tuto úžlabinu,
on cítí hlahol její jásající,
trub třesky, chrtů štěk a ržání ořů
a zvěře teskný řev, když dokonává.
A leta dlouhá když zde ticho bylo.bylo,
sem zabloudil přec aspoň jednou člověk,
snad samotář, jenž myslil, snil a bádal;
sed’ na kmen shnilý a vše netušené
sny, představy a neuznané pravdy
kol chvěly vzduchem, padly v jeho srdce,
a on je cítil; a když v pustých nocích
jen prázdno zelo lesem, těžká duma
kdy kolébala staré borovice
i mladé břízy, příroda kdy sobě
jen kvetouc zářila a záříc kvetla:
tu všecky její divuplné taje,
vznik, porod, vzrůst, boj o život a mření
i potírání sil si vzdorujících,
ryk vítěze i kořisti vzlyk těžký,
to vření kypící, i ticho pouště,
vše padlo v srdce mu, vše v duši cítil
a vyzpívat to musil.
Chtěl juž jásat,
však myšlenka jej náhle zarazila:
Tys věky spal, kdo ví, zda nyní tobě
69
tak porozumí svět jak ve pravěku?
Zda cizincem ty nebudeš té zemi,
k níž tulit se chceš s láskou? Dříve lidi
tvůj strašil krok, teď vysmějí se tobě.
Tys změnil se a svět se změnil taky,
ó lehni zas a dřímej, usni na vždy!
Však nikoli! ty sílo bohorovná,
jež vkládáš nápěv v útlý zobák ptáka,
jež píseň Homera jsi provázela
po leta na rtech žebráků, že slovo
ni jedno neztraceno, velká, svatá
ty sílo nadšení, tys zvítězila!
Pan usmál se a flétnu vložil na rty.
Zvuk divný, drsný – ale – srdcejemný,
pln lahody a něhy! – Ticho dlouhé,
kdes Echo ozvalo se žalujícížalující.
Zvuk druhý, prosebný: Smím klepat, matko,
na dvéře tvé? tak děla duše flétny.
A Echo, tenkrát s ním však celá země,
ty lesy, nivy, řeky, dalné moře:
Mé dítě, žiješ, pěj! mu odvětily.
Zvuk nový – vítězný a jásající:
Jsem věčně tvůj, tys živa, ty mne slyšíš!
A Echo, tenkrát celý valný vesmír,
hvězd soustavy v svém stály srázném víru
a jásaly mu v odvět: Žijem! žijem!
ty, dítě hvězd, pěj, duše tvojí flétny
je naší duší!
Pan se vrhnul na zem:
70
Ó matko, jásal, ty mne znáš! A slzy
mu tekly přes vous do mechu, jímž věky
líc zbrázdily mu, ó ty znáš mne ještě,
tys věčně stará, věčně dobrá matka,
tys nezměnila se. – Co teď mi lidé?
Ty oceníš mou píseň žalující
i vítěznou, v níž tvoje duše kvílí;
svůj ohlas nezapřeš. – Co teď mi časy?
Ty budeš vždycky, věčně usmívavá
se dívat v trosky všeho. – Co mi změna?
A objímal zem, na svá ňadra tiskl
ty balvany, jež zdály se mít duši
a chvěly se pod jeho obejmutím.
Vstal, flétnu vzal a kráčel dále lesem
a cesta jeho byla jeden jásot.
Tys posud stará matka, neznáš změny,
jak před věky zas hnízdo strojíš ptáku;
jej měkké učíš vybírat si chmýří
pod pestrá vajíčka, ty doupě lišce
a medvědu skrýš dáváš pohostinnou,
ty učíš drozda dle skřípání větví
a listí šumu sladkou spřádat píseň,
ty větrům křídla rozpínáš a vodám
běh vykazuješ jako vždy, jak druhdy!“druhdy!
A vyšel z lesa; niva před ním dlouhá.
Šel hvízdaje si na píšťalu lesní;
pták mnohý zastavil se při těch tónech.
Šel dále přes pole, zas přišel v lesy;
juž večer byl, když stanul nad údolím,
v dol díval se. – Cos blýskalo se v stromech
71
a zlatem plálo to na chmurné stavbě,
jež věkovité povznášela týmě
do šera háje, který za ní vzrůstal
a k obzoru lnul vlnovitou čarou.
Pan blíže kráčel k divné této stavbě;
juž kynuly mu věže, okna štíhlá
a strmé oblouky; Pan vkročil směle
skrz bránu, úžas jal ho, dlouho kolem
se díval, v nádvoří stál, kolem něhož
do rohů čtyr se temné chodby táhly
a v prostřed fontán byl, kde místo vody
jen svadlé listí leželo. Však divné
kol sochy stály u každého sloupu
kol fontánu ve divných šatech, záře
kol hlavy plála jim a divné věci
v svých rukou drželi, ten kyj, ten pílu,
ten sekeru, ten meč, ten květy liljí;
pár starých stromů sklánělo se žalně
nad fontánem, a ptačí štěbot hlučný
se ozýval, sta vrabců prohánělo
se chodbami, na sochy usednuli
a na fontán a s věže stářím šedé
cos zazvučelo, vážně, odměřeně
za ránou rána – a zas bylo ticho,
jen ptáci křičeli v té smutné tíši.
Pan kráčel chodbou, nevšímnul si ani,
že noha jeho zanechala stopu,
v níž bujel mech; kde podepřel se o sloup,
tam tryskl břečtan, vodopádem šlehl
do výše, pnul se okolo soch světců
a v knihy prorokův a apoštolův
72
se zvědav díval zeleným svým okem,
a rostl valem a pokrýval stěny,
jež začaly se zvolna rozpadávat,
jak Pana kroky v dál se rozléhaly.
Teď stanul náhle, před ním malé dvéře
i vyrazil je – v gotickém stál chrámu,
dým z kadidla mu chvíli ztajil v hrdle
dech zdivený a zakalil mu oči,
leč brzy rozeznával zkamenělý
ten bájný les a cítil v srdci hrůzu,hrůzu.
Chyt’ flétnu svou a začal tiše pískat,
pak bouřněji: šel zvolna lodí chrámu
a sochy padaly se zdí a sloupů
a na obraze nahá Magdalena
se usmála: snad rozkoše cit starý
jí prochvěl údy – brzy ale v mlhu
též splynula, rám těžký padl na zem.
A velký Pan šel vítězně dál chrámem,
až k stropu sáhal hlavou svou a před ní
se skláněli na stropu andílkové
a padali, tu u nejvyšší klenby
cos bílého se chvělo a to žilo.
Kdo v cestu jde mi? zavolal Pan děsný.
– Jsem duše varhan, cizí hlas mu pravil,
já neprchnu!
A chrámem v tom se rozlet’
hlas mohutný, jak nejdřív těžké kapky
by padaly, jež na vodopád rostly,
pak prales jakby kolébal svou hlavou
a moře hučelo.
PánPan chvíli stanul,
73
dal znova flétnu k ústům; ne víc píseň,
leč hřímající orkán z ní teď hučel,
a vody, lesy, oblaka a hvězdy
v ní mluvily a varhan malá duše
v ní splynula, jak splývá v moři krůpěj.
A náhle flétny jeho velkým hlasem
se sřítila i klenba nad oltářem
a zlato západu sem šlehlo ohněm.
Pan vyšel, klášter ležel v zříceninách,
mech s břečtanem kol něho rubáš tkaly.
Pan vyšel velký, úsměv jitra na rtu
a v očích všecky hvězdy letní noci.
74