Balvan.
– Jarosl. Gollovi. –
I.
I.
Bůh pravil k Smrti: Vstaň, jdi do Sieny! –
Pandulfo Petrucci tam opuštěný
se v mukách svíjel na smrtelném loži
bez lásky dětí, bez soucitu ženy.
Myšlenka každá jako ostré hloží
jej bodala, pot na čele mu vstával,
on v nejistotě čekal na soud boží.
A upomínek stále větší nával
strh’ do víru mu duši, bouře dravá,
a příšernými sny ji obetkával.
Kde jeho dvůr, kde sluhů četných vřava?
Sám teď zde troubu archanděla čekal,
vždy tyran jak pes vzteklý dokonává.
A čím víc v svojí minulosti těkal,
tím chladnější pot spěl po jeho skráni,
čím vzpomínal víc, tím se více lekal.
179
A jeho duch byl roven štvané lani,
již lovců sbor – to jeho děsné hříchy –
z tmy houště žene k prázdné, pusté stráni.
Duch jeho skrytý v zásekách své pýchy
teď vyplašen svědomí zvučným rohem
se zmítal – jindy nezlomný a tichý.
Teď po letech, po vášní boji mnohém,
po krveprolití, po plné číši,
teď přišel čas, kdy mluvit má s svým Bohem.
A ten je spravedlivý; nářek slyší,
jejž potlačený z prachu k němu zvedá,
hněv jeho bleskem andělé v mrak píší.
Bůh, který pravil: Všem boháčům běda!
Bůh, jehož chví se ve oblaku váha,
a jehož trestem Smrt je stínobledá.
A Pandulfo zřel duši svou, jak nahá
před soudem toho Boha nyní stojí,
a váha klesá – a děs po něm sahá.
A v nových příšer zoufanlivém boji
on zmítá se, svá ňadra tluče pěstí,
a peklo cítí pláti v hrudi svojí.
Dne zábřesk, noci šer, tluk hodin, vše mu věstí,
že stále bližší, bližší je té chvíli,
kdy dračím křídlem Smrt kol zašelestí.
180
Mnich hlídá jej a habit jeho bílý
jej zimničných snů nepokojem straší.
I vstane v loži a jak děcko kvílí.
Chce hned svou duši dáti Satanáši,
jen smrti muka – ta jej nejvíc trápí,
klid jeho ruší, spánek jeho plaší.
Tu v týle náhle cítí ostré drápy,
tu vidí sebe ďasa na vidlici,
jak v žhavé smůle tělo jeho stápí.
I zařve strachem, až pot v jeho líci
se řine jako z jara hory řeka
a na loži se zmítá úpějící.
Mnich bez ustání na kolenou čeká,
nad knihou chvějí se mu rtové bledí,
mnich modlí se – a Pandulfo se vzteká.
Mnich připraviti chce jej ku zpovědi,
ví, jeho hříchů že je dlouhá řada,
leč tyran úpí jen a slova nedí.
Po stráních večer stíny své juž skládá,
tma číhá v polích, strach se plíží z lesa,
po hvězdách oko myslitele bádá.
Tu v tichý spánek zvolna tyran klesá.
181
II.
II.
„Věř, mnichu, rád bych zpovídal se tobě,
leč na mých prsou leží valná tíha,
a Satan pěstí stisk’ mi dásně obě.
Hleď v každý kout! co nevidíš, jak číhá
tam skalný balvan, obrovitý, děsný,
a rázem pět jich na mou hruď se sbíhá.
Tvá modlitba jak skolíbá mne ve sny,
jak hrom udeří balvan za balvanem,
a v jejich pád zní ďáblů chechtot běsný.
Své hříchy smyl bych slzí oceánem,
chtěl znamenat bych křížem pyšné čelo
a uznat, že jsem červ, kde Bůh jest Pánem.
Však sotva ústy hnul jsem – zas to hřmělo
kdes v propastech, a vidím celou horu,
jak kutálí se rozdrtit mé tělo.
V mém srdci Satan dmýchá v plamen vzdoru,
chci střásti přelud rouhavými slovy
a tak se svíjím v muk a pýchy sporu.
A zatím druhý sbíhá balvan nový,
jest beztvárný jak noc v svém černém hávu,
jak balvan, jímž se zakrývají rovy.
182
Ha, padá na mne, zdrtí moji hlavu,
kdos na něm sedí, ten má křídla dračí,
na oči kape mi tresť bolehlavu.
Ba mně se zdá, že po mé hlavě kráčí
a žhavým drátem mozek z ní že tahá
a balvan k hrudi z tváře mojí tlačí.
Teď rozhalil má prsa polonahá,
z nich srdce vyrval černé, spráchnivělé,
teď vidím jej, po jakés váze sahá.
Ta ztrácí se až v báni nebes ztmělé,
kdos ji tam drží tajnou rukou v mraku,
a misky její řídí archandělé.
I vzal mé srdce jak pták zrnko máku,
do jedné misky vrh’ je – a pak v druhou
ten děsný balvan hodil bez rozpaku.
I zakmitla se váha blesku pruhou,
a srdce moje převážené skalou
chyt’ ďas a teď je ždímá dlaní tuhou.
Však nevyždímá krve kapku malou,
neb tak je strouchnivělé a tak spráhlé,
jak práhlo dříve žízní krve stálou.
Ó mnichu, kéž bych umřít mohl náhle!
Však nadarmo, mé duši místa není
ve lásce Boha věčné, všeobsáhlé.“
183
„Ó pros, ach pros a dojdeš odpuštění,“
mnich odpověděl, – „zpovídej své viny
a jmenem Boha dám ti rozhřešení.
Čas nejvyšší jest – vidím smrti stíny,
jak po tvé skráni sesinalé bloudí,
jsi u brány, kde vejdeš v život jiný.
Jest zlatý paprsk modlitba, jež loudí
se z duše hříšné, která stená v mucemuce,
a Boha ruce sváže dřívdřív, než soudí.“
Klek’ Pandulfo a obě sepjal ruce,
rty postačily sotva srdci mdlému,
jež v ňadrech bolných burácelo prudce.
„Ve jmenu Boha zpovídám se jemu
já, Pandulfo Petrucci ze Sieny,
chci vyznat hřích svůj a se přiznat k všemu.
Já hřešil mnoho“ – V tom však vyděšený
kles’ na lože, zrak jeho stíny halí
a Satana zas volá všemi jmeny
a řve: „Zas na mne balvan ten se valí.“
184
III.
III.
Tři dny tak ležel v němém ustrnutí
a sotva dýchal, jakby hruď mu tížil
ten balvan, o němž blouznil v procitnutí.
Sen k jeho víčkům se víc nepřiblížil
a bdění jeho tak nejasné bylo,
jen balvan zřel, jak stále víc se nížil.
Vše v mlhu šedou kol něho se slilo
a z ní jen trčel hrozný onen kámen,
jak červ se pod ním jeho srdce vilo.
On chtěl jej svrhnout prudkým vzmachem ramen,
však darmo! balvan seděl nepohnutý
na jeho srdci, skamenělý plamen.
Tak ležel ve dne v noci, sám Bůh krutý
ve trestech svých se mnichovi zdál býti,
hlas jehož jizbou rozlehal se dutý.
Tu jednoho dne z rána tyran cítí,
že vzdaluje se břímě s jeho hrudi,
že volněji krev žilami se řítí.
Hned mnicha, jenž při žalmech dřímal, budí
a praví sám, že zpovídat se touží.
Jest velká řada hříchů, jež ho trudí.
185
Juž cítí Smrt, jak lačným křídlem krouží
a dotýká se jeho těžké hlavy
a mrazem dravým v žilách se mu plouží.
„Buď chválen Pán, král nekonečné slávy!“
mnich odvětil; „leč všemu městu, pane,
všem stejně škodil ves tvůj život dravý.
Ať vidí všichni, že tvá slza kane!
Dám svolat sluhy tvé i město celé,
ty nahlas mluv.“ – Děl tyran: „Ať se stane.“
A v brzké chvíli v jizbě osamělé
juž tlačili se zástupové mrační.
Na loži klečel tyran, pot na čele
Aa svíci v ruce; jak luňáci lační
všech zraky na něho se upíraly.
Tu pravil mnich: „Nuž jmenem Boha začni.“
A Pandulfo – v očích mu slzy stály –
svou děsnou zpověď začal tichým hlasem,
jenž lavinou rost’, která hřímá v skály:
„Ve jmenu Boha, který sluncí jasem
se otáčí nad vesmír povznešený
a kteréhož červ rozšlápnutý já jsem,
Jájá, Pandulfo Petrucci ze Sieny,
se zpovídám, ó slyšte všickni nyní,
vyvy, mužimuži, trňte, a vy plačteplačte, ženy.
186
Neb každá vina čelo moje stíní
a každý zločin na mé duši leží.
Z každého hříchu svědomí mě viní.
Já bujný byl jak oř, jenž stepí běží
a šlape vše, co v ránu přijde jemu,
ať je to květ, anebo dívka svěží.
Svou pýchou já se tknul až nebes lemu
a vilností svou bahna na hnojišti,
v své drzosti já vysmíval se všemu.
Já ruku vztáhl – a juž krev se prýští,
já brvou hnul – a padla vaše stáda
a děti vaše, vlasti zdoba příští.
Co viděl jsem, vše moje srdce žádá,
ať vinice, ať pole nebo dcera,
jak stoupa všecko drtila má vláda.
Jak vlk jsem bloudil v matných stínech šera,
jak liška ve dne, v číše jed jsem nalil,
můj páže kat byl, druh můj nedůvěra.
A plamen zloby tak mé nitro pálil,
že vystoup’ jsem na Monte Amiata
a s hory na lidi jsem skály valil.
Ó tato vina, jak noc černošatá,
mne nejvíc trudí; nevím, odpuštění
zde vymoci mi může Panna svatá!
187
Mnich, jenž šel kolem vhroužen v zbožné snění,
byl stejně sdrcen jako dělník, domů
jenž ubíral se po dne lopocení.
Můj balvan hřímal dutým hlasem hromu,
on zasáh’ děvče, které s jahodami
se ubíralo kolem v stínu stromu.
On milující sdrtil, kteří sami
šli večer, hvězdám lkajíce své štěstí,
a rázem skončil touhy jich i klamy.
On kutálel se strčen mojí pěstí,
vše zasáhl a všem rozdrtil kosti.
Jich hříchy všecky já teď musím nésti.
Ty zatínáš pěsťpěsť, starčestarče, v zuřivosti?
TyTy, matkomatko, stíráš slzu? Dítě tvoje
mám vrátit tobě? Hynu zoufalostí.
Však Lidskost, jejíž v ňadrech svojich zdroje
jsem vysušil, ta mstí se na mně v smrti.
Ten balvan stále tíží srdce moje.
Mou hlavu tíží a má prsa drtí;
teď na chvilku jen povolil, však vina
ta stále rve mne, trhá, škube, škrtí.
Ó proste za mne všichni Hospodina!
Ha, balvan zase blíž a blíže letí,
já pod ním úpím, chvěju se jak třtina.
188
Ó smilování! Jemu ve zápětí
se valí druhý, Satan na něm sedí.
Hřmí blíž a blíž a za ním opět třetí.“
Juž domluvil, jen tupě před se hledí,
pěsť ňadra hledá, úzkostně je třímá,
zrak ve sloupu a rtové v chvění bledí.
A venku cosi ze hluboka hřímá.
Pandulfo mrtev – dvéře otevřeli
a strach a hrůza všecky rázem jímá:
Na prahu dveří velký balvan zřeli.
189