Mladost Orfeova.
– Miriamovi. –
I.
Chiron.
Chiron.
Děl Chiron k Orfeovi:
„JsemJsem juž starý,
juž zimy chlad a léta parné žáry
dost dlouho snáším. Honit zvěř mne mrzí.
Dle toho soudím, že juž umru brzy.
Co dělat? Musím klidně v Hades jíti,
neb nejsem bohem. Žíti! žíti! žíti!
kol volá všecko a vše mříti musí.
Však nejlíp je to. Vždyť se život zhnusí,
to dobře vědí nesmrtelní bozi. –
Nu, spočítals juž ovce vše a kozy
a balvanem vchod chlívu zatarasil?
Hleď, Helios juž pochodeň svou zhasil
a svět jde spat. Pojď, něco povím tobě:
To v mužství mého bylo šťastné době,
kdy Oetou jsem se honil, kentaur divý,
nymf stopuje běh přes hory a nivy.
112
Šlo k večeru, byl podzim jak dnes právě.
Tu malé děcko našel jsem tě v trávě,
tys ležel spící skály na úbočí,
a mlhou blýskaly se vlčí oči
a vítr vanul hluboký a ostrý;
ze stromů kolem byly pouhé kostry.
Já navracel se domů, zřel jsem tebe,
já všim’ si, jak je zasmušené nebe
a zlá jak bude noc; já v divém chvatu
jsem tebe zdvih’ a odnes’ v svoji chatu.
Tys procit’ brzy. Krbu mého plamen
do výše spěl, na rozpraskaný kámen
mé sluje kreslil stíny gigantické.
Já zřel v tvé oči, celé žití lidské
jsem vyčet’ z nich, mně bylo tebe líto.
Ty dítě do medvědí kůže skryto
jsi na klíně si kentaurově hrálo
a v ručky tleskalo a tak se smálo,
že jiný život vzpučel v mojí rokli.
A denně vedrem znaven, zpocen, zmoklý
já s jiným citem navracel se domů,
neb jako květ na skály pustém lomu
tys dítě rostlo mi co zázrak bohů.
Já dal ti všecko, co jen mám a mohu,
já naučil tě všemu, málokterý
z těch lidských synů, které údol šerý
tam hostí, umí tak se na lov hnáti
a tětivu tak pevně napínati,
tak vlásti oštěpem a tak lvy krotit.
Já učil tebe chodit, rvát se, potit,
den krušně strávit, v noci dřímat sladce.
113
Já řekl k tobě, první bůh je práce,
a proto ti, jež Olympu mrak halí,
jsou bídní, chabí, ničemní a malí,
neb zábava jest jediným jich cílem.
Ty, hochu, pracuj! Každým novým dílem
jsi vyšší o píď a těch pídí řada
se na obrovskou výši časem skládá
a hvězdám tebe sblíží. Víš, že kruhy
na kmenech jsem ti ukazoval? Tuhý
ten život práce nechá v tobě cosi,
co rovno kruhům těmto. Do rákosí
pták vpadne s písní, šťasten v něm se ztrácí,
leč včela lupem bohatá se vrací,
ač s prázdnem vletla do kalichu květu.
Ta moudrost, s níž se můžeš blížit světu,
bys opanoval jej, věř, ta je stručná.
Hleď, bohů nesmrtelných sláva zvučná
ta letí světem, jest však echem, pěnou.
V své sluji kentaur s lebkou zamyšlenou
jí pohrdá, v své síle sobě stačí.
Ples šťastných často podobá se pláči,
a každý nerozezná to, co třeba.
Ty umíš sobě dobývati chleba,
to nejnutnější znáš, teď umíraje
ti mohu cizí ukázati kraje,
neb nezavedou tebe třpytné trety
a marné sny. Jsou ještě jiné světy,
o kterých nevíš, dozvíš se však hnedle.
Jsou propasti, juž jednou šel jsi vedle,
má ruka tebe v čas však zadržela.
114
Zda pamatuješ, kterak zdivočelá
k nám v noci Maenada kdys zabloudila?
Tvor neznámý ti, jemná, hebká, bílá,
vlas rozpuštěný steré vděky skrýval,
zrak něhou lásky, ohněm chvěl se, stmíval
a blouzněním se duly její prsy.
Jak běžela za vřavou, Baccha trsy
a keře zranily ji, krve nachem
byl thyrsus její skropen, v snění plachém
tys na ni patřil,patřil jak na zázrak cizí.
Cos táhlo tě k ní, pud však velký, ryzí
mnou vypěstován vášně žáru bránil,
a hoch, tys mudrcem se mužně stranil
jejího oka, zkad se blesky draly.
K nám cymbály a flétny doznívaly
a sama v tísni révy, svlačce, chmele
se ona smála v naší sluji ztmělé,
v ní kouzlíc dithyrambu božské krásy.
Jak zlaté plály očí její řasy
a šíje úběl srdci: Miluj! kázal.
Já nedbal tebe, houžvemi ji svázalsvázal,
a nechť se bránila,bránila jak pardal hbitý,
já do kouta jí mrštil, pod kopyty
jsem svými zcuchal směšnou její zdobu.
Vím, vyčítals mi ukrutnost a zlobu,
já nemoh’ jinak. Když však zoře jitra
k nám vnikla, poznals, jak má duše chytrá
ti uspořila stud a oklamání,
jak moudrý je, kdo vnadidlu se brání.
A druhého dne vyšla z naší chyše.
Jak vešla hlučně, tak odešla tiše,
115
stín té, jež byla, a já k tobě pravil:
Ten oheň v její oku, ten jen trávil,
leč nehřál blahem. Ty jsi byl mi vděčný.
Jeť řetěz našich bojů nekonečný;
jde z Erebu a ke hroudě nás váže,
po článku článek rozbíjí tvé paže,
on roste znova jako hlavy draka.
Tu ctižádost, tam horká chlipnost láká,
tam podlost cení zuby nízká, chabá.
Ty zápasíš a síla tvoje slabá
tím bojem nekonečným v obří vzrůstá,
až v posled přece skloníš lačná ústa
ku misce, v níž se nektar klidu tají.
Ó sady Hesperidek, v kterých zrají
ty zlaté plody moudrosti a síly!
Teď ještě slovo a juž dojdu k cíli.
Když našel jsem tě, vedle tebe cosi
se míhalo, jak luna do rákosí
když zlatý srp svůj hodí; sáh’ jsem k tomu
a sám nevěda proč to odnes’ domů,
já nevyznám se v tom, snad mohlo hračkou
to býti tobě, já však raděj rvačkou
a honem bavil tebe; kdes tu v klestí
to leží snad, nu vem to, snad i štěstí
tím dobudeš, já skoro bál se toho.
A sáhl v kout, kde kůží, klestí mnoho
se tmělo, vytáh’ z hloubi lyru zlatou.
116
– Ty poznáš, lidské cesty jak se matou,
však drž se slov mých. Lyra ta je dobra
snad k tomu, abys boha nebo obra,
jenž otcem tvým, si našel v světě spíše;
však nehledej ho ani; možná říše
byťs prošel hvězd a podsvětí, že k tobě
se nepřizná, ty moudrý stačiž sobě.
Teď znaven jsem, chci spát, juž dosti všeho!
Já umru. Ty však žij a poznáš, zlého
že stále víc, čím další bohů vláda,
že člověk vždycky více, než má, žádá,
že do přírody ničeho mu není,
že sám své vlastní tvoří utrpení,
i štěstí své, že všecko má v své dlani.
Kdo žízniv je a po zdroji se shání,
jej najde vždy, kdo leží líně v poušti,
zdroj k němu nepřijde a ptáče v houšti
se vysměje mu, pakli umře žízní.
Tak s bohů vždycky celou je to přízní,
chtěj ty a chtějí též – vše jinak darmo.
Hleď lidem vyhnout se, neb těžké jařmo
vždy člověk chystá pouze na člověka,
až pán i oběť, ničemný stín stéká
do Elysejských niv neb v luhy Hadu.
Pojď ukázat mi slunce, hleď, jak stádu
se rovná tlum těch černých, těžkých mraků.
Juž v nich se ztrácí. Cosi též v mém zraku
se míhá. Kybely dech velký cítím.
117
Kde její prsy jsou? Blíž, ať je chytím,
však počkej, dohoním já mračna v trysku!
A Chiron pad’ jak cedr na skalisku.
II.
První píseň.
První píseň.
Kles’ Orfeus na kmeta mrtvé tělo.
Co v jeho ňadrech divou bouří hřmělo,
to neznal ještě, posud nepocítil,
i bylo mu, jakby se v prázdno řítil,
jež nemá dna, jej dusilo to v hrdle
jak těžké hroudy žárem léta ztvrdlé,
a víčka pálila ho. Slza jedna
by dobrodiním byla mu. Noc bědná
a dlouhá nad ním roztáhla své sítě.
I cítil, že je přece slabé dítě,
že samota je zlem. Seděl jak tupý
před mrtvolou, a draví, lační supi
hruď stále rvali mu a křídly bili
„jsme bolest“ hýkajíce. Jednu chvíli
mu na mozek to sáhlo silou divou
jak žhavý spár. Svit jitra letěl nivou,
když otevřel sluj dojat žití ruchem.
Vše lhostejným však lovil zrakem, uchem,
a Helios než do vln moře klesl,
na skále příkré hranici juž vznesl,
na vonné dříví olej s mlékem nalil,
kentaura tělo vložil tam a spálil.
118
Dým k nebi spěl ve modrých vločkách tiše.
Šel domů Orfeus, že myslí, dýše,
že cítí, trpí, sám nevěděl ještě.
Že přilet’ mrak a velké kapky deště
na sluje stěny tloukly divým vztekem,
že vítr kvílil jak šílence jekem,
vše neslyšel on. Neb druhá noc tato
děsnější prvé byla. Vše mu vzato
je smrtí Chirona, to teprv cítil.
Co s životem, kde paprsk, jenž by svítil
mu do tmy této? kentaur vším byl jemu,
i otcem, matkou, druhem, proti zlému
štít bezpečný a k dobru pevné křídlo.
Byl jemu tím, čím poutníkovi zřídlo
a hladovému chléb a chromci berla.
Byl drsný, tuhý jako škeble, perla
v níž ukrývá se, velký soucit božský.
Byl mudrcem, zřel v světů vznik a trosky
jak ten, kdo váží nic a přec s ním cítí.
On prostý kentaur znal tu cenu žití,
jím nezhrdal, však po něm nesešílil,
a vším jen v přístav jeden, k dobru pílil.
Co bez něho? Vždyť nikoho víc nemá,
vždyť k jeho bolu příroda kol němá!
Co počít? Palici vzal kentaurovu,
jíž ozbrojený vycházel vždy k lovu,
a chtěl si rozbit lebku jednou ranou.
Vzmach ruky. –
Klesla. –
V koutě cosi stranou
119
tam blýská se a zlatou hvězdou plane,
kyj,kyj pad’ mu z dlaně, slza z oka kane –
ta první, velká, šťastná, dobročinná –
jde, shýbá se, za slzou slza jiná
jak ručej kypí, v tváři se mu honí
a táhlým tónem v strunách lyry zvoní
tak dumně, jemně, kouzelně a tklivě.
Chyt’ lyru v náruč, sáhl v struny divě
a jako bouř, v které však souzvuk vládne,
to znělo slují, tón do tónu vpadne
jak paprsky dva kouzelného světla.
Od skály stejná bouře vstříc jim letla
a v dírách krápníků a v dírách stropu
se skrývala a rostla na potopu
tak měkkých, teskných, žalujících zvuků.
Proud tónů dozněl, jiný dal mu ruku
a stěny holé, rozpraskané skály
v jas ztopeny se smály, plály, hrály
a z moře toho postava, hle, bílá
jak světlý stín, se zdálo, vystoupila
a s úsměvem prst kladouc na svá ústaústa,
„Jsem naděj!“ řekla. Skalní rokle pustá
tím zvukem vzplála, jakby chtěla kvésti.
Ne, uvnitř déle nemohl to snésti,
ven musil, rychle, hned.
Po těžké bouři
byl večer tichý, hory v modrém kouři
se stápěly, stín mraků letěl dolem
a tráva, stromy, keře plály polem
120
ve kapkách; kdesi ukrytý pták zpíval
a ručej vzrostlý v strže temno vlíval
déšť drahokamů. Na západě v směsi
mrak těžký visel nad modrými lesy
jak zbytky blesky ztrhaného hávu.
Nach červánků rost’ velkou na záplavu
a barvil v purpur obzor nejzadnější.
Houšť keřů byla rovna černé skrejši,
v níž zlaté mouchy jako hvězdné body.
Vzduch prosycen byl vlahou, stružky vody
jak zrcadla se leskly. Blankyt širý
se hloubil víc a více.
V struny lyry
sáh’ Orfeus a divná tíseň tajná
hruď sevřela mu, nesmrtelná, bajná
jej prodchla síla a ta cizím divem
ve struny přešla, a v tom tichu snivém
ku hvězdám v slovech první písně letla:
„Jsem Orfeus. Má hruď je plna světla,
hrsť prachu jsem, však dechem oživena,
jak můra chvím se, která do plamena
chce vrhnout se. Mne rovněž cosi láká
do neznáma. Mám v sobě duši ptáka
a sílu obra. Rád bych letěl výše,
kam, ani nevím. Cítím jen, že dýše
mi jiný vzduch dnes kolem horkých skrání.
Jak modrý motýl ulít’ by mi z dlaní,
mé slovo letí s rtů, jej darmo dusím,
jej darmo chytám, musím pět a musím
121
dál bušit v struny, ač nevím, proč znějí.
Jsem Orfeus, zřím v propasť, letím, pěji!“
Ty zvuky zněly kvapně, nesrovnale,
jak ohlas, který zbuzen mluví k skále,
jak první jásot ptačí v modrém vzduchu,
jenž chvílemi se tají v bouře ruchu,
když vzdalujíc se hučí na odchodu.
Jen slova krátká, výkřiky! Leč v shodu
to přecházelo, srovnaleji, plně.
Svou příbuznost to našlo v šumné vlněvlně,
ve huku hvozdů, ve balvanu pádu,
ve snětí praskotu, ve vichru svádu
to rostlo, jakby mluvily v tom hromy:
„Ó země! vzduchu živý, staré stromy!
ó vše, co lítá, běhá, krouží, leze,
ó brázdy polí, svlačcem zkvětlé meze,
ó vrásky skal, ty ticho v rozsedlinách,
ó ševeli, jenž rosteš v bouři v třtinách
u rybníka, vše ze strun se mi roní.
Já cítím cosi s tlupou divých koníkoní,
když v nozdrách blesky s rozježenou hřívou
jak bouře letí polekanou nivou;
do hnízd se dívám, já se pod zem stajím,
já zrna klasům, vůni růžím vbájím,
zem objímám, s ní žiju, s ní se snoubím
jak svlačec s kmenem. Výšinám a hloubím
jsem příbuzný, jajá mluvím ku životu;
jak na svou matku,matku já se dívám v hmotu,
zkad všecko vzniklo a kam všecko klesne!
122
Ó moře velké, nekonečné, děsné,
jež koupáš stříbrem staré nohy země,
já pozdravuju tě! Ať v jasu, temně
ať duníš, bouří zahaleno v stínu;
opěvám perlu, která v škeble klínu
po tichu zraje jako v duši píseň.
Já nořím se v tvých kapradin, řas tíseň,
zřím bezdna potvorypotvory, tvé mloky, draky,
jenž z pravěkého slizu noří zraky
jak hvězdy kalné. Cítím hlubin vření,
ve vichru lkám a v bouře burácení
jsem lodi ples, když vjíždí do přístavu.
Ó noci, ty mne ukrýváš v svém hávu,
tvé křídlo z moře dna a z roklí vzchází
svět objímajíc, velká, beze hrází
máš v klínu hvězdy i Helia oře.
Já v sluncí, vlasatic se míchám moře,
v jich dráhy bludné. Honím mlhoviny,
v nichž nových světů rodí se tlum jiný,
já slavím pasy nebe, v zvířetníku
tlum bajných zjevů, směs, jež v každém mžiku
se mění, louku nebes věčně zkvětlou.
Miluju měsíc, bílou růži světlou,
jenž chví se mezi nimi plný touhy.
Já cítím s tmou, v níž velký čas a dlouhý
vše spalo jako děcko v klínu matky;
já cítím odpočinek, mír, klid sladký,
skráň v světle mám, mé po růžích jdou nohy.
Čas oslavuju, který zrodil bohy
a jenž je zdrtí rovněž, jak je zrodil;
123
zřím osudu v tvář, jenž mne na svět hodil
bez vůle mé a mého přičinění.
Je temný, děsný, plný tajných vření,
však nad něj proniká má zřítelnice.
Ó Chirone, nepoznal bys mne více;
mé mladé oko teď juž dále vidí.
Smrt velebím, k nejlepším lékům lidí
ji počítám, juž víc mi není děsem.
Já v porod, v mření, v přechody zřím s plesem,
vše chápu, odpouštím vše, starce vráskou
jsem dojat jak úsměvem děcka: Žízním láskou!“
III.
Eurydike.
Eurydike.
Svět cizí otevřel se Orfeovi,
jak bájí kráčel; každičký den nový
byl jemu triumf krásy, štěstí, vděku;
ne k přírodě, on mluvil ke člověku,
ne k vesmíru, on mluvil k srdci lidí.
Byl náhle okem, které všecko vidí
a proniká vše, uchem, vše jež slyší.
Všem, kteří chýlí ke rtu bolu číši,
byl rosou útěchy a v jiných plesy
byl plesů vrcholem.
Ó velké lesy,
jak miloval vás! jak vždy k vám se vracel
po dlouhé pouti, v šumu vašem ztrácel
stín slední únavy a bouřné vřavy.
124
Zde v trávě zvonců květy vedle hlavy
snil dlouho, v azur noře beze hrází
zrak zpilý. Cítil, že mu něco schází,
víc nežli píseň, neměl pro to jmena.
Ó touho věčná! –
Hlavu zved’. Hle, žena
ve trávě mezi kvítím před ním stála,
zrak sklopený tkvěl v zemi, ústy hrála
jí vlna světla jako úsměv dětský.
Kdo jsi, co chceš?
– Já tvoje kroky všecky
juž dlouho sleduju tvým zpěvem zpita.
A chvěla se.
– Vím, ty jsi Afrodita;
co na mně chceš?
– Ne, já jsem Eurydika.
Zvuk písně tvojí tak mi v duši vniká,
že miluju tě. Odežeň mne třeba,
chci láskulásku, jako hladový chce chleba.
Vím, řekneš: Nech mne snít, já nemám času,
já hledám vícvíc, než chápeš, hledám krásu
a souzvuk ve všem. Hleď však, na mé tváři,
kde nyní světlo se stínem se sváří
(svit radost má a stín má bázeň tvoří),
se obé pojí.
Orfeův zrak hoří,
když patří na ni.
– Ty chceš jíti se mnou,
v jas poledne i v noční tiši temnou?
125
– Vždy, všade!
– Mou být stále?
– Zcela tvojí!
– Nuž tedy pojď, buď věčnou písní mojí!
A druhého dne Orfeus tak zpíval:
„Já Orfeus před láskou jsem se skrýval
jak sova noční. Proč? – já neznal něhu
a sladkost její. V moři žití k břehu
já bál se přivázati člun svůj vratký.
Ten břeh je láska. Odpočinek sladký
teď kyne mi pod cedrů šumným krovem.
Já miluju! Zřím v světlo! V lesku novém
mi svítí hvězdy, neb jdou z jejích očí.
Je láska prales, kdo tam jednou vkročí,
je okouzlen a zpět nenajde cesty.
Já prošel pouští, nivou, polem, městy
a všady jsem ji viděl. Blázen pouze
ji zapírá. Olymp se chvěje v touze
a Ereb tmavý sladkou něhou vzdychá.
Což teprv země! Rychle, jděte zticha
jak stíny, tam zřím milence, jdou vřesem!
Dva ptáci letí polem a tam lesem
dvě srny tíhnou, a nad mojí hlavou
dva motýli se třesou! V kadeř plavou
zapadnou tobě jak dva lístky růže.
Pojď, stezkou úzkou musíš ke mně úže
se přitisknout, neb šípek u cest bodá.
Tvůj krásný obraz ukáže ti voda,
jež dřímá v slunci; krásnější však mnohem
126
kdy na mém srdci zastíněna hlohem,
v němž mláď má pták, tvá hlava odpočívá.
Tvé srdce nyní v mojich ňadrech zpívá
a moje chví se v tvojich křídlem ptačím.
Já cestou v jakýs lesní šer se stáčím,
kde růže kvetou, jsem jich vůní zmámen.
Tys rozpustila vlasy, bílý plamen
máš na čele, a křídlo máš, tys Psyché!
Jak zlaté mouchy v lesní klenbě tiché
sny moje krouží kol tvých ňader, drahá!
V tvých očích kouzelná se chvěje vláha,
jež do lilije padla z lunných svitů.
Pojď, kroků ruch se tlumí na pažitu,
jenž plný anemon. Les teplem sálá,
mech zkvětlý chví se. Lásky hymna stálá
od rána v noc nad výši moře stoupá,
až zlatá labuť kde se v modru koupá.
Já žehnám cestám, jež se v šeru tratí.
Ó milujte! Jsou milující svatí!“
127